Strávili jsme dvě noci na divoko, kousek od několika větrníků.

Prý se v noci rozhýbali, ale já nic neslyšela.

navštívilo nás několik oslů, několik pastevců koz a ovcí, ale jinak jsme v klidu.

Kousek od nás je vesnice, kam jsme si zajeli nakoupit bagety, pomeranče a mandarinky na víkend a pár drobností do místního supermarketu.

Na tak malou vesnici tu mají velký supermarket, ale určitě sem jezdí nakupovat z okolních vesnic.

Udivila mě veliká nabídka úplně všeho, očekávala jsem vesnický supermarket s omezeným sortimentem, ale jsem velmi překvapená, jen zeleninu měli ve stánku naproti přes ulici mnohem lepší, čerstvější a levnější.

 

Dopsala jsem výdaje na cestě za říjen a listopad a málem mě omylo. Zajímavá bude statistika, kolikrát se nám poštěstilo najít místo na noc bez nutnosti platit.

Teď jsme na víkend uklizený v kempu. 90 Dir s elektřinou není málo a není zase až tak moc.

Dva dny jsme strávili v kempu a za mne mohu říct, že je to docela příjemné.

Kemp je maličko retro, ale řekla bych, že na marocké poměry asi velmi slušný. Je to vlastně druhý kemp na cestě a vybavením jsou téměř totožné. Bazény jsou jistě velkým bonusem, ale jeden je vypuštěný a druhý zřejmě čerstvě napuštěný, protože voda je vyloženě ledová a průzračná. Viděli jsme tam koupat se jen jednoho pána a samozřejmě Zdendu, který udělal pár temp a honem ven.

Venkovní umývárna nádobí je úžasná. Pračky podražily. V zimě stála malá pračka 30 Dir, dneska už stojí 40. Co je úsměvné, všude teče studená voda, jen ve sprchách pro změnu jen teplá, hodně teplá, trubky na studenou vodu sice jsou, kohoutky také, ale studená voda nikde.

Večer po osprchování jsem si připadala jak čerstvě spařená slepice vhodná ke škubu. Kemp je skoro plný, ale stále někdo odjíždí a nový přijíždějí. Veliká výhoda je, že jen pár kroků přes silnice je nádherná nekonečná pláž a ohromné vlny oceánu.

Procházky po pláži jsou skvělé. Hlavně, Dick se může dosyta vyběhat a my se pěkně projdeme. Takže jdeme dopoledne, odpoledne a den uteče jako voda.

Všimla jsem si, že někteří kolegové jdou na celý den na pláž. Vezmou deku, skovají se za písečnou dunu a užívají si sluníčka a chladného vzduchu od oceánu.

Nám tady stále převládají slušná vedra. Přes den se teploměr šplhá k třicítkám, ale večer se poměrně hodně ochladí. Teploměr spadne na 15 °C, auto se krásně ochladí a my spíme jako mimina.

 

Máme to tady naplánované na dvě noci, tedy do pondělí odpoledne a jedeme dál směrem na Agádir.

 

Koho by zajímaly památky UNESCO, které jsme navštívili, doplnila jsem je v UNESCO – Maroko a další nové info je na stránkách v odkazu Maroko.

 

Zítra už odjíždíme dál. 

Cesta sem: 

Odjeli jsme ze zázemí kempu a vrháme se do vnitrozemí.

Ještě nezbytná údržba a můžeme se vydat na další putování. 

Ještě před Agádírem uhýbáme do předhůří Vysokého atlasu a jedeme skutečně roklemi.

Šplháme do kopců a padáme zase dolů do maličkých vesnic, kde se zastavil čas.

Jedinou známkou toho, že tu někdo opravdu bydlí jsou satelitní talíře. Je to zajímavé. Chlapík sedí na kraji silnice na bobku, v žabkách a dlouhém hábitu a v ruce velký mobil a s někým si povídá.

Kousek za sebou má polorozpadlou chatrč uplácanou z hlíny, občas někde vykukuje rákos, ale na střeše satelit. Do všech vesnic je zaveden proud, okolo jsou stožáry a kabely vedou mezi domky. Všichni mají velice čisté oblečení, zvláště děti. 4lověk by řekl, jak jsou tady lidi neskutečně chudý, ale ty mobily a satelity mě nějak nesedí. Zkrátka, tady mají jiný žebříček nutností. Mobily mají v rukách i odrostlé děti. To je jen takové moje zamyšlení.

 

Nechceme projet celou trasu do Rajského údolí najednou a řekli jsme si, že jestli bude nějaká možnost na zaparkování u přehrady, která nám stojí v cestě, využijeme jí a přespíme.

Až zítra dojedeme do vesnice Tamrout, kde bychom měli také přespat a až pak se vrátit k pobřeží. Přehrada Barrage Moulay Abdellah je ohromná, je to veledílo perfektně zasazené do krajiny.

Celou cestu k přehradě je spousta koryt od vody, když naprší tak kudy se hrne a všechna směřuje právě do přehrady. Jsme v jakémsi kotli, všude kolem nás je pohoří a když tady voda spadne, tak je to něco.

Ohromné kameny jsou vyrvané ze země, hluboká koryta. Jedeme po vnitřní plošině řekla bych dávného ohromného kráteru, tak nám to připadá a my jsme jak pidižvíkové uvnitř.

Proto tady asi postavili i přehradu, protože kráter se maličko svažuje právě k průsmyku kudy vyjíždíme kousek od přehrady.

Průsmykem se valí voda a pokud prší, tak zcela jistě je neprůjezdný, je to všude kolem nás vidět. Pak asi přijede bagr s radlicí, očistí silnici a jede se dál.

Taky všechny domky jsou vysoko na svazích. Žádný není uvnitř na rovině. Tady jsou jenom olivovníky a arganovníky.

 

Ale co se nám dneska večer nestalo. Na jedné straně je veliké parkoviště a nějaké domky. Na druhé straně se to zdá hezčí, a tak přejíždíme přes hráz přehrady na další velké parkoviště, které je opravdu příjemné s výhledem na modrou vodu přehrady.

Nikde žádný zákaz parkování, nikde není jediná cedule, která by nám znepříjemnila život. Na okraji hráze je vždy strážní budka s vojákem. Ten také k nám přišel a když jsme mu sdělili, že bychom rádi přespali, tak si vyžádal pas, ten si do mobilu ofotil a řekl něco v tom smyslu, klidně přespěte. Zkrátka, neměl jediný problém s tím, že tady budeme spát.

To bylo zhruba v pět odpoledne. Kolem se sedmé hodiny večerní se začne velice rychle stmívat a během pár minut je tma jako v ranci. A ejhle, přišel další voják s tím, ať odjedeme, že tady nemůžeme stát. Zdenda mu velice příjemně, ale důrazně sdělil, ať se domluví s kolegou, ten nás tady nechal a má naše ofocené pasy. Voják odchází a teď přijde třetí dějství.

Je devět večer a už u nás stojí vojáci dva a jeden civil v žabkách s tím, že musíme odjet. Zdenda s nimi přes překladač diskutuje, že kam teď máme odjet, když nám jejich kolega stání dovolil a oni nás posílají na nejbližší parkoviště, které jak se ukázalo je 30 km daleko na pobřeží, ale my chceme jet zítra dál do vnitrozemí. Tam ale žádné parkoviště vojsko nenachází a dál si trvají na svém.

Tady spát nemůžeme, protože, jak z nich vypadlo, přehrada má strategický význam. To už Zdenda nevydržel a po půl hodině dohadů se domáhá zavolání nadřízeného, protože my nikdy v noci nepojedeme, protože jestli tady být nesmíme, tak nám to měl říct jejich kolega a my bychom ještě za světla odjeli do cíle.

To asi zafungovalo. Voják kamsi volá, a nakonec souhlasí s tím, abychom tady přespali, ale musíme odjet na druhou stranu hráze, pod kamery. Uf, hodně se nám ulevilo, protože jet někam v noci se nám vůbec nechce. Další zkušenost z Maroka. To, co jeden voják odsouhlasí, vůbec nemusí po střídání stráže platit.

Dnešní trasa je: 

Poděkovali jsme vojenské hlídce za laskavě poskytnutý azyl, hlídka nám pěkným, klasickým gestem odpověděla a jedeme dál do podhůří vysokého Atlasu, který se před námi začíná zvedat.

Nevím, co si o nás vojsko mohlo myslet, ale faktem je, že jsme spali asi na nejbezpečnějším místě Maroka. Věřím tomu, že vojenská stráž hráze nezavřela celou noc oko a určitě ještě dlouho budou zkoumat video z parkoviště, jestli jsme jim náhodou v nestřežené chvíli nepodminovali tu jejich slavnou hráz. Tak, chápu jejich obavy, ale snad není tak těžké plácnout sem dvě cedule se zákazem parkování a bude klid.

Takto jsme se zbytečně dostali do konfliktu a oni nám zbytečně argumentovali jejich citlivým a strategickým místem. Samozřejmě to chápeme, ale jak říkám, stačila by jedna informativní značka a byl by klid. Na druhou stranu jsme se opravdu v klidu vyspali. Teda, my spíme jako dudci i tak, ne že bychom tady měli nějak špatné spaní.

 

Vysoký Atlas je úžasné pohoří, které se táhne celým vnitrozemím Maroka. Ještě si ho později projedeme, to až se v Dakhle otočíme k návratu, a to právě pojedeme vnitrozemím, Atlasem. Vlastně, já ani pořádně nevím, kam až chce Zdenda dojet, kde se budeme otáčet zpět.

 

Teď jedeme k místní raritě Imouzzerským vodopádům, které jsou ukryté zhruba třicet kilometrů ve vnitrozemí. Už když se začneme vzdalovat od přehrady, začínají se kolem nás nádherně zvedat kopce.

Předhůří Vysokého Atlasu o sobě dává znát. Maličko nás připravuje na pozdější putování Atlasem a mohu naprosto zodpovědně říct, je to nádhera.

Ten, kdo miluje kopečky, a i větší pohoří jako třeba Pyreneje si tady přijde na své.

Jen ty silnice by mohly být na můj vkus maličko širší, ale tak to prostě je. Jedeme podle navigace jakousi roklí, která je nádherně zelená.

Je škoda, že Maroko nepřevzalo trochu z evropské propagace místních rarit.

Všude jinde bychom už z dálky věděli, že bude Rajské údolí, pak, že už jsme do něj vjeli, několik další cedulí nás ubezpečuje, že stále v Rajském údolí jsme, a nakonec bychom věděli, že už jsme v cíli, máme vystoupit a další směrovky by nám ukázaly směr ke kýženým vodopádům.

Tady bohužel nic takového není, a tak se jen dohadujeme, že takové zeleně nikde jinde není, a tedy už v tom Rajském údolí asi jsme.

 

Potřebujeme vyměnit prázdnou plynovou láhev. Snažíme se využívat naši láhev vyloženě na překlenovací dobu, než jejich prázdnou někde vyměníme za plnou. Maličká vesnice a několik baráčků a ejhle, oni tu mají maličký obchůdek, a i plynové lahve na výměnu. Cena za plnou mě vyrazila dech.

Věděli jsme, že je tu plyn laciný, ale 53 Dir je úžasná cena. Majitel ochotně vezme naši láhev, i když se mu teda vůbec nelíbí a zkoumá, jestli je jejich. Pravda, máme jí o hodně horší, než mají tady.

Ale Marocká je, tak jí nakonec vymění, Zdenda jí namontuje a jedeme dál. Jen bych doporučila, vzít si s sebou rezervní těsnění. To nám chybí. Jedno jsme dostali, takové už použité a další si budeme muset při nejbližší možné příležitosti koupit.

 

Rajské údolí končí opět miniaturní vesnicí, kde ale mají pěkné parkoviště za 10 Dir a můžeme tady přespat. Parkmistr tvrdí, že přespání je za těch 10 Dir, ale uvidíme, jestli se cena do rána nezvedne. Kousek od nás jsou vodopády, které mají být úžasné.

Jde se řečištěm anebo se řečiště obejde vrchem skrz vesnici. Hned na parkovišti se k nám přidává mladý muž, spíše kluk a ukazuje nám směr, kudy máme jít. Tak, my to víme, ale stejně jsme mu poděkovali a jdeme.

Mladý muž se přidal k nám a jde s námi. Vede nás oklikou kolem stánků s cetkami a několika vesnických restaurací a všude zdůrazňuje, že je to echt berber. Jasně, jsme v oblasti berberů, tak bych tady ve vesnici neočekávala hranolky s hamburgerem. Vodopády by byly úžasné, ale jak se dozvídáme, už dva roky tady nepršelo, takže vody je pomálu.

Když je vody dostatek, což jak se píše je v jarních měsících, voda kaskádovitě padá dolů. Jedna skalní stěna, po které voda spadává dolů je známá jako Nevěstin vodopád. Kousek vedle nás jsou jeskyně, které kdysi obývali hippies a dodnes jeskyně slouží jako místní rarita. Protože, jak nám bylo vysvětleno tady žili, milovali se, chodili nahatý, pili alkohol a kouřili hašiš. A fuj. Moc si to tady, v islámském světě nedovedu představit, ale budiž. V průvodci je o nich taky zmínka, ale myslím si, že tady sice byli, ale určitě ne dlouho. Malé nádherné jezírko, chvíli jsme pobyli a jdeme zpět. Mladý muž stále s námi.

U jednoho ze stánků Zdendu zaujala pěkná barevná destička s arabským nápisem na zavěšení. Vše tady prodávají za 10 Dir, korále, náramky a všelijaké drobnosti a prodejce řekl anglicky cenu 15 Dir, dobře jsem mu rozuměla, souhlasíme, je to maličko dražší než ostatní zboží, ale nebudeme bazírovat na nějakém dirhamu. Ale já nemám drobné. Platím 100 a najednou je cena 50. Velice podobně se to dá říct. Zdenda se nechce dohadovat, ale s ohledem na ostatní nabízené zboží je to cena vyloženě přemrštěná. Takže dostávám 50 zpět, prodejce je nekompromisní a já zuřím.

Vracíme se roklí, která je značená modrými šipkami na balvanech a už jsme u auta. Zdenda říká, že by mladíkovi dal euro za doprovod, souhlasím, taky si myslím, že by si ho zasloužil, i když jsme jeho doprovod nechtěli.

Už před autem mi kluk naznačuje že by chtěl peníze a Zdendovi vykládá, že má dvě děti. Tak jsme mu nakonec dali pro každé dítě jedno euro a domnívali jsme se, že by to mělo stačit. No, nestačilo.

Chtěl další peníze, že je to málo! Pak ještě pivo, alkohol ale hlavně, peníze. Víc jsme mu nedali, a tak otráveně odchází.

 

Na závěr dne sedíme na sluníčku pod olivovníkem a nakonec, je tu krásně. Vaříme si báječnou kávičku, kterou nás vyzásobila Andulka, povídáme si a za chvilku bude tma. Ta přichází velmi rychle.

Celý den bylo opravdu vedro. Teploty se stále drží na sluníčku 30 a ve stínu příjemných 24°C. Večer, jakmile zajde slunce, teplota začne padat na milosrdných 17 a v noci máme krásných 12 °C. Tak se auto na další den krásně schladí, ale po ránu abychom nevstávali do zimy trochu si přitápíme.  

 Dnešní trasa je:

Zdenda kdesi zahlédl zmínku o jakémsi Rajském údolí. Ani jeden průvodce nic takového nezmiňuje, ale trocha pátrání a jedeme se podívat na Rajské údolí.

Má to být skalní rokle plná přírodních jezírek a pár fotek, co jsme viděli vypadá hodně pěkně. Kolem nás se zvedá překrásná krajina.

Jak už jsem psala, kdo má jen trochu rád kopečky, tady si přijde na své. Medová cesta, tak silnici pojmenovali místními zemědělci, kteří tu chovají ohromné množství včelstev a na každém rohu, spíše za zatáčkou sedí žena a prodává med a některé i arganový olej.

Všimla jsem si v obchodě s potravinami, že med je tady velmi drahý, ale cenu od místních žen neznám.

Občas se objevují maličká políčka se zeleninou. Je to strašná práce, obdělat kamenitou půdu, něco na ní vypěstovat, dovézt do města a pak na trhu prodat.

Jak už jsem říkala, při pohledu na tu šílenou dřinu mě úplně přešla chuť na smlouvání ceny.  

Míjíme miniaturní vesničky o pár domcích a už jsme na velikých parkovištích, kde se samozřejmě, jak jinak, vybírá za stání a jeden mikrobus za druhým přiváží turisty.

Přijeli jsme poměrně brzo, ale během chvíle je naše parkoviště úplně plné. Chci dodělat nějaké resty na stránkách a zůstávám doma.

Na výlet jde jenom Zdenda s Dickem a myslím, že si to hodně užili. Hlavně, tady je to vyloženě komerční záležitost.

Desítky restaurací, které mají židličky a stoly přímo v říčce a samozřejmě, desítky stánků s drobnostmi. Cesta je dlouhá 2 km tam a 2 km zpět.

Kluci přišli akorát na oběd a my můžeme jet dál už směrem k pobřeží.

 

Ještě před Agádírem je malé město Taghazút, které jak se píše je rybářské a hlavně surfařské.

Máme moc hezké stání nad oceánem a ve společnosti jednoho Francouze a Itala tady strávíme den, dva. Uvidíme.

Stojíme na divoko, kousek od nás je město kam se dá pěknou procházkou dojít. Opět, je to hezoučké městečko se spoustou restaurací nad vodou, pár uliček a spousta surfařů.

Tady to vyloženě žije surfingem. Malé hotýlky, vypasené kočky a smečka psů. Tak to je Taghazút ve své plné kráse.

Hlavní ulice, kudy musí všichni projet je taková klasická nákupní třída, kde se dá koupit vše co potřebujeme.

Dokupujeme na snídani ty jejich chlebové placky, nějaké pomeranče a jdeme zpět.

Krásný útes, krásné místo, nádherný oceán, ale všude neskutečný bordel. Kdysi v jižní Itálii jsme dělávali, že jsme si místo kolem nás vyčistili.

Měli jsme na to na úklid určené rukavice, igelitové pytle a během chvilky jsme si místo uklidili, abychom nekoukali na nepořádek. Tady? Ani náhodou.

Tady nemáme šanci uvést místo kolem nás do jakéhosi aspoň trochu přijatelného stavu. Už jsme tady tři neděle, a tak nějak se mi stále nedaří povznést se nad místní kolorit. Zrovna tak se mi nedaří povznést se nad drobné okrádání v prodejně potravin. V okamžiku, kdy kupuji víc jak jednu položku, hned si prodejce připočte nějaký ten dirham, protože turisté přeci nějakou tu kačku neřeší.

Včera jsme po dlouhé době mluvili s přáteli a ti z Maroka byli doslova unešeni, hlavně z oblastí mimo pobřeží. Je to pravda, pokud si chceme Maroko užít, musíme se správně na Maroko jako celek, na krásu hor, pouští a zapadlých vesnic kdesi na kraji civilizace. Zkrátka, nemá cenu se babrat v nepodstatných maličkostech.

 Trasa: 

Tak jsme nakonec v Taghazútu pobyli tři dny. Taghazút je příjemné místo na stání na útesu přímo nad oceánem. Kousek od nás vyšlapaná cesta, kudy se dá sejít na pláž. Ta je tady všude a je nekonečná. Teda aspoň mě to tak připadá.

Kam až dohlédneme je pláž, občas přerušená kamennými bloky, které se dají přejít, ale jinak pláž. Jen bohužel, co stále omílám kolem dokola, bohužel je tady všudypřítomný nepořádek. Stojíme na nádherném místě obklopený strašným bordelem. Já nevím, měla bych se už od toho oprostit, ale nějak to dře, nejde mi to.

Pokud je někde nepořádku hodně, tak se hromada jednoduše zapálí. Hezká rokle vedle nás je přesně to místo, kam se odpadky hází a hází, vítr je tam navane a pak někdo přijde a zapálí to všechno. Co shoří shoří, co ne, zůstane na další pálení. Smrad, který se z toho line je něco příšerného a takto se tady likvidují odpadky. Na vesnicích, v malých městech běžně vidíme doutnající smradlavé hromady.

Domníváme se, že je to jediný způsob likvidace plastů a všeho možného. Popelářské auto jsme viděli jen jednou ve velkém městě, a to ještě hodně obstarožní kousek. Tak to tady je. Zkrátka, člověk se s tím musí nějak popasovat a hlavně se soustředit na jiné věci.

 

dalším zajímavým městem je Taroudant, který se nazývá „Malý Marrakéš“. Jedeme na dvě místa, která by měla mít parkování zdarma. Jedno parkoviště je zcela nevhodné.

Na hlavní třídě, kde jezdí spousta aut, a ještě bychom byli ve společnosti množství velkých náklaďáků. Ráno, když začnou zahřívat svá auta to musí být peklo. Okamžitě zavrhujeme a jedeme na další místo.

Tak to je snad ještě horší. Prašné parkoviště, z kopce a na dost děsivém místě. Oblaka prachu a tuny odpadků. Opět, tady stát teda nebudeme ani náhodou. Občas mi zůstává rozum stát nad místy, která se občas ocitnou na Park4night, jako vhodné k parkování. Nočnímu i dennímu.

Parkování na den ani tak nikdo moc neřeží, ale na noc by mělo splňovat nějaká minimální kritéria. A už vůbec nechápeme, jak někdo mohl nafotit auto na zcela rovném místě a úplně o samotě, když obě dvě parkoviště jsou na noc zaplněna prastarými ohromnými nákladními auty. Nicméně je tady ještě jedno parkoviště, placené, které je hned u brány do starého města, je hlídané a poměrně malé.

Je tu s námi akorát kolega z Francie. Každopádně tady bude a nebudeme žádným a ničím ničím neobtěžováni. Parkoviště slouží malým dětem a večer si sem zaparkovali prodejci zeleniny své vozíky plné zboží. Tak se naše parkoviště v noci změnilo na opuštěný zeleninový trh.

Ale je tu opravdu klid.

Jen s Dickem je trochu problém. Na vyvenčení má jen malé kolečko kolem aut na parkovišti, kde se ukrývá koček a na ulici jich je ještě víc a samozřejmě všude spousta nedojedeného, ​​hnijícího kočičího krmení.

Zbytky ryb, zbytky od stolů, spousta kostí a samozřejmě granulí. Uhlídat Dicka aby něco nesežral začíná být nadlidský výkon.

A to nám pan veterinář řekl, abychom dávali pozor na kočičí hovínka. Tady fungují obchody a trh dlouho do noci.

Zdenda se byl večer podívat do města a říkal, že město je plné lidí, kteří nakupují. Všechno, zelenina, maso, oblečení.

Zkrátka, tady to pozdě večer ožívá, a to já už jsem v hajanech.

Video pro dnešní den, klikněte na tento odkaz. 

 Dnešní trasa je: 

Drobet jsem se v tom zamotala, to je tak, když se nedostanu k psaní cestopisu hned, pak se mi městečka a novinky, dojmy nastřádají a mám v tom malý chaos.

Takže jsme v Tarundatu, parkujeme v malém uzavřeném parkingu, Zdenda skutečně byl včera večer kousek ve starém městě a dneska si ho jdeme společně prohlédnout.

Zvolili jsme taktiku brzkého nástupu na startovní čáru, než se uličky neprodyšně naplní trhovci a kupujícími. Dalo by se říct, že je to stále stejné, ale pokaždé nás zaujme něco jiného.

Koupili jsme si čerstvě upražené oříšky, jsou výborné. 

Tarundant se někdy uvádí jako „Malá Marrákeš“ a je to skutečně taková malá Marrákeš, nacpaná na malý prostor.

Uličky prodejců, které jsou v dopoledních hodinách ještě zavřené, ale zelináři, řezníci a pekaři už čile své zboží nabízí a prodávají.

Všimla jsem si, že ze 100 % prodávajících jsou muži. Neviděli jsme jedinou ženu, která by statečně stála za pultem a prodávali cokoliv. Občas vidíme velmi starou ženu, která nabízí většinou svazečky máty. Bohužel, když se na paní jen podívám, okamžitě gestem naznačí, že chce peníze.

Prodávající jsou muži a kupující jsou většinou ženy. Řekla bych, že to tady mají pěkně zařízené. Ženy se prochází po medíně, starém městě, a vybírají povětšinou zeleninu, klábosí, prohlíží si oblečení a jak se říká, šopují. Aspoň koupí za dirham svazeček petrželky do polévky.

Zeleniny je tady asi velká spotřeba, vidím to jen u nás, kolik tady sníme zeleniny, ale je to hodně dané cenou. Zelenina je opravdu laciná, a tak si jí vrchovatě dopřáváme. Takže ženy nakupují, muži prodávají a zase vidíme jeden veliký a markantní rozdíl.

Ženy jsou většinou hodně, jak to říct, tělnaté a muži jsou, jak se říká, za groš kudla. Ikdyž, co si budeme povídat, Maročené jsou taky pěkný chlapi. Maročanky, pokud jsou mladé jsou překrásné, i v těch jejich tradičních hábitech jsou moc hezké.

Hodně jich už nosí klasické oblečení, jen hlavu mají zahalenou, a tak obdivuji jejich krásné postavy a krásnou kávovinovou pokožku.

Pak se vdají a mají jedno, dvě děti a hned jsou při těle, a to že hodně. Jde matka s dcerou, okolo sebe mají dvě děti a zezadu už nikdo nepozná která je která.

Obě dvě mají naprosto totožnou soudkovitou postavu. Maročanky jsou většinou malého vzrůstu, a tak je nadváha hodně vidět.

 

Na jednom náměstí se nás naprosto nečekaně ujal jakýsi človíček, že má v rodině kohosi a ten kdosi má arganovou výrobu oleje a dal nám vizitku dílny. Co čert nechtěl, šli jsme směrem k dílně a človíček stále krouží kolem nás. No co, aspoň se podíváme.

Hned se nás ujímá majitel a začíná vysvětlování a předvádění. Jak se liší arganový olej pro kuchyň a pro tělo jsme už věděli. Je to v barvě.

Tmavý je pro kuchyň a zpracovává se teplem, ten kosmetický je lisový za studena.

Semínka se upraží a pak lisují. Nebo se lisují tak jak jsou, bílá. Nebylo to tady až tak drahé, všude jsou cenovky, takže nejsme vydáni na pospas trhovcům, ale my nic nechceme kupovat.

Poděkovali jsme za výklad, jenže, při odchodu nás paní u mlýnku velmi nesmlouvavě upozornila, že máme zaplatit. Asi za výklad a ukázku.

 

Potřebuji si sundat batoh a vyjmout peněženku venku na stolečku, ale to se paní vůbec nelíbí, domnívá se, že odcházíme a záplava slov má jasný význam. Dávám na talíř 10 Dir, což se jí také nelíbí, ale to už definitivně odcházíme.

Z milé stařenky se stala nepříjemná saň, střežící své hájemství. Když už jsme nic nekoupili, tak musíme zaplatit aspoň výklad, kterému jsme stejně nerozuměli. Všichni to ví, ale tak to tady chodí.

 

Po obědě odjíždíme z Tarundatu a míříme k další přehradě s naprosto šíleným názvem Oued Massa, kde nad přehradou je zajímavá vyhlídka.

Zdenda se domnívá, že bychom tam mohli přespat. Auta tam parkují a stojí docela v rovině, a tak proč to nezkusit.

Zase na druhou stranu, u nádrže spát nebudeme, ta jak se ukázalo je také hlídaná, ale na kopci máme úžasný klid.

Nikde nikdo a my máme celé údolí pod námi jen pro sebe. Nikdo nás nevyhodil, nikdo nás neobtěžoval, a tak není důvod ke stížnostem.

Konečně jsme v klidu a pohodě, tak jak to máme rádi. Nejedná se o to, že je to stání zadarmo, ale jedná se o krásné výhledy do dáli, pohodu, a dnes už luxus samoty a co si budeme povídat, takových osamocených míst valem ubývá a najít je, je čím dál tím těžší.

Zdenda je šikulka.

Nádherně jsme se vyspali na konci světa, nebo lépe, na vrcholu světa, zkrátka vysoko nad okolní krajinou, kde první ves je kilometry daleko.

Včera tady byly akorát dvě rodinky na výletě, jen se koukli z vyhlídky a odjeli. Nahoře, pár metrů od nás jsou dvě chatrče, zdá se, že opuštěné, ale po ránu tam úřaduje pán, který přijel na prastaré motorce a ve veliké konvici připravuje čaj, leští hrnky a vytahuje židličky. Tak chatrče opuštěné nejsou a pán je místní hostinský.

Hezky jsme se při venčení Dicka pozdravili, ještě se mě zeptal, jestli jsme se v pohodě vyspali a zdálo se být vše zalité sluncem. Snídáme, uklízíme, balíme a odjíždíme. Ovšem pán se dožaduje platby za parkování, a to velmi důrazně. Nic mu neplatíme. Nestojíme na jeho pozemku, nic jsme od něj nechtěli, a to je možná ten problém, a hlavně, tady je parkoviště pro všechny a samozřejmě zdarma. Ještě v zrcátkách vidíme, jak na příjezdovou cestu přemísťuje kameny, které asi někdo před námi dal na stranu.

 

Přejíždíme do malého, ale zajímavého města Tiznit, kde je opět několik možností parkování přímo před branami staré medíny.

Bereme vše potřebné a jdeme na procházku po městě. Tiznit je poklidné městečko, přesně jak máme rádi a toulání v zapadlých uličkách je báječné.

Samozřejmě, nechybí místní súk, který není veliký a pohodlně se dá projít. Opět tu jsou hory čerstvé zeleniny a ženy, nakupující na oběd.

V Tiznitu je Velká mešita, která je z dálky jako bodlinkatá. V rozích z ní trčí dřevěné tyče a vypadá to hrozně divně.

Všude jsou mešity takové učesané, čisté, pěkné, ale tady je mají s dřevěnými tyčemi, každá je jiná, pravidelně nad sebou, zkrátka, zajímavé. Podle pověsti se na tyčích shromažďují duše mrtvých, ale pravděpodobnější je, že je tam stavitelé nechali, aby se jim v budoucnu věž lépe opravovala.

Ještě k těm mešitám. V Maroku se do mešit nedostaneme. Vstup je povolen pouze pro muslimy a samozřejmě ženy tam nesmí. Vzpomínám na Turecko, kde stačil šátek na hlavě a se Zdendou jsem prozkoumala kde jakou mešitu.

Dokonce když jsem si zapomněla šátek přibalit, byl mi zapůjčen, ale v Maroku mám smůlu. Někdo by řekl, co v mešitě, proč tam lézt, když nejsem muslim, ale zevnitř jsou mešity většinou velmi architektonicky působivé. Jsou to nádherné stavby, i když na náš vkus a zvyk výzdobou chudé, vlastně většinou žádná výzdoba ani není, ale zkrátka, uvnitř je to monumentální. I malá vesnická mešita v kontextu okolních stavení je velice zajímavá.

 

Další zajímavostí v Tiznitu je Modrý pramen, který je kousek od mešity. Betonové nádrže a sloupy porostlé mechy a maličkým kapradím, kde stále teče voda do spodní nádrže.

Podle další pověsti tady byla všude poušť a přímo tady se zastavila žena nevalné pověsti a několik dnů se tady kála ze svých hříchů.

Její upřímná lítost zapůsobila na Boha, který ji odpustil a na znamení odpuštění pod jejíma nohama vytryskl pramen vody a ten tady vytéká dodnes. Zaujalo nás, že se v průvodci nepíše Aláha, ale Boha.

Tak já nevím. Je pravda, že voda písečným dnem nádrže stále vybublává napovrch a odtéká otvory přes mechy do spodní nádrže. Vody je kupodivu poměrně hodně, v otvorech se tvoří vír.

 

No a my jdeme dál. Obloukem se vracíme na parkoviště k autu. Opět tu máme samozvaného parkmistra, který se vehementně dožaduje platby.

Jako by nám ke štěstí ten ranní výběrčí nestačil. Nevíme, za co bychom měli platit a odjíždíme. Problém je, jeden. Když už chceme přispět nějakou mincí do místní ekonomiky, mávnout nad dvaceti pěti korunami, 10 Dir rukou, ať se má chlapík lépe, tak většinou se to příjemci zdá málo.

Obvyklá cena za placené denní parkoviště je 10 Dir. Placené parkoviště je vždy označené s cenou za parkování. Tam je výběrčí, který nám dá lístek, ten si dáme za okénko a parkujeme celý den nebo jak potřebujeme za těch deset dirhamů. Dáme tedy těch deset, i když parkoviště je zdarma, abychom nebyli škrti, ale dostáváme se do kolotoče diskuse, kdy si navzájem samozřejmě nerozumíme.

Chlapík v jakési barevné vestě, může být oranžová, zelená, žlutá, řádně sepraná, vyšisovaná anebo špinavá a otrhaná se dožaduje většinou daleko vyšší částky a my vysvětlujeme, že to je cena běžná a že vedle je parkoviště placené za deset. On vytáhne papírovou dvacku a tou mává, že to chce! Zkrátka, tady je to tak. Jsi cizinec, a tedy ke škubu vhodný. Dobrá vůle se nám zatím nijak valně nevyplatila. Přijde mi to, že pro ně je to spíše důkaz o slabosti, nerozhodnosti či já nevím čeho.

 

Odjíždíme na další parádní místo nad oceánem. Zdenda místo objevil na mapách a kupodivu, tady není jediná kočka a jediný pes.

Konečně poprvé může být Dick bez šnůry, na volno.

Dnešní trasa je: 

 Stále stojíme na úžasném místě kousek od oceánu, kde nikdo není.

Když říkám nikdo, tak nikdo. Jediný pes, který se k nám zatoulal dostal od Dicka příšerně vynadáno a odběhl. Dick byl za hrdinu, hned se přiběhl pochlubit, jaký je silák. Naštěstí pes nebyl agresivní a z bojiště ustoupil. Jinak s ohledem na to jak byl velký, měl ten náš prcek docela kliku. Kupodivu se k nám nezatoulala ani žádná kočka, což samozřejmě kvitujeme a jedno auto, které projede snad ani nestojí za řeč.

A hlavně, je tu čisto!  Takže si užíváme klidu a pohody. Jsem zvědavá, kolik takových míst ještě potkáme, spíše kolik jich Zdenda najde. Jsou to všechno místa, která nejsou v aplikaci.

 

Zase jsem začala s tréninkem Dicka, není tady nic, co by ho nějak vyrušovalo, a tak nám jde cvičení zase velmi hezky. Ale jasně, je to jezevec a má svoji hlavu.

 A mám novou vánoční výzdobu. Už jedenáctou v řadě. 

Dneska jsme zase maličko zauvažovali nad změnou stránek. Zdendovi paní na FB napsala, že naše stránky nejsou přizpůsobený pro chytré telefony a že je to škoda. Jasně, to víme a na jaře jsme tento problém řešili. Náš poskytovatel aplikace si za převod a přenesení obsahu a platební bránu na jaře řekl sto tisíc a výše.

Opět, co to je to „výše“? Uvažovali jsme, že se naučíme nový systém vytváření stránek ve worpress od našeho poskytovatele odejdeme, ale co si budeme povídat, zpočátku se to zdálo velmi jednoduché, ale čím jsme se do problematiky dostávali hlouběji a když jsme zjistili, že vlastně bychom museli vše, co máme nyní na stránkách zálohovat a postupně přenést do nových oddělení a listů, strašná práce.

Buď přijdeme o vše již vytvořené a začneme na zelené louce anebo holt budeme muset někomu zaplatit, kdo to umí a pohodlněji, pomocí programů vše přenese do nového prostředí. Jenže, narážíme na to, že pokud přeneseme svoji doménu od nynějšího poskytovatele a nové stránky nemůže začít dělat bez domény, tak konec je velmi rychlý, vlastně okamžitý. Nejsme počítačově vzdělaný, jen co jsme se sami naučili systémem pokus, omyl, a jak všichni říkají, jak je wordpress jednoduchý, no, není to až tak jednoduché.

Víme, že design máme velmi zastaralý, jak nám bylo řečeno, přímo archaický, vlastně je jedenáctiletý a chybí tam spousta vymožeností, které nové moderní stránky obsahují. Hlavně, stránky jsme začali dělat před už více jak deseti lety, a to chytré telefony ještě nebyly tak rozšířené a za další, neměli jsme ambice si stránkami vydělávat. Vlastně před deseti lety jsme neměli žádné ambice, stránky jsme vytvářili pro sebe, rodinu, aby věděli, kde jsme a hlavně, abychom měli nějakou výplň času stráveného v autě. Uvědomme si, že dokud se nám nenarodila vnučka, tak jsme byli v autě celoročně. V létě na severu, v zimě na jihu.

Teď poslední 4 roky jsme celé léto v Čechách, ale stejně jsme stále nějakých 7 měsíců v kuse v autě. Opět jsme se dneska dotázali jen na zprovoznění stránek tak, aby byly použitelné, pohodlné pro čtení v mobilu. Cena je 40 tisíc za přenesení obsahu + cca 5 tisíc za přeprogramování. Tak to prostě je, cena za práci programátora je vysoká. Jen nám to zkrátka nedává smysl, proč utrácet další peníze za přeprogramování. Kdo chce, ten si cestu najde.

 

Zítra už odtud odjedeme. Pomalu mi dochází zelenina a ovoce a hlavně, musíme na další měsíc dobýt internet. Bohužel, nedá se to udělat dopředu. Nedá se internet zaplatit ke konci měsíce na další měsíc. V okamžiku, kdy zaplatíme nám jede další měsíc.

Ale o tom se více rozepíšu v Maroko – Internet.  Koho by zajímalo, jak se nakupuje na trhu, nebo jak v obchodě, kolik co stojí a na strasti s domluvou u trhovců, opět je tu karta Maroko a tam už vše sepisuji.

Předně bych chtěla za nás oba dva poděkovat panu Michalovi, který nám do komentářů napsal svůj názor na moje včerejší povzdechnutí nad nákladností úpravy našich stránek. Rádi bychom je měli v novém hávu, moderně koncipované a zkrátka takové, aby odpovídali dnešním trendům. Jenže, buď stránky zahltíme všelijakou reklamou, nebo budou placené a stejně je velká neznámá, jestli by se nám vložené peníze do nových stránek vůbec vrátili, ale nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme dál, tak jak jsou, sice pro mnohé archaické, ale nám se i tak líbí a jak píše pan Michal, lze je číst i na mobilu, což je důležité.

 No a my jsme se hnuli ne dál, ale zpět do města Tiznit, kde už jsme byli.

Modrý pramen a Velká mešita, ze které trčí dřevěné tyče. Je to pár dnů. Nicméně, musíme se vrátit, protože je tady kancelář Inwi, kde nám v pondělí dobíjí internet.

S internetem je to v Maroku na jednu stranu jednoduché, ale uhradit nebo lépe řečeno dobít kredit na další měsíc je pro změnu docela složité. Jedná se o to, že zaplatit požadovanou částku na další měsíc má svá pravidla. Nelze kredit uhradit dopředu. Tady se to počítá od data úhrady. Pokud bychom uhradili kredit na internet o týden dříve, tak se nám měsíc počítá ode dne další úhrady. A pak, ne všechny prodejny třeba se smíšeným zbožím, které mohou dobíjet kredit, tak nedobijí ten náš.

Místním jejich telefonní tarif ano, ale nám turistům jen prodejny Inwi, kterých zas až tolik není. Jsou, ale jen ve velkých městech a musíme je samozřejmě najít. A je tu další aplikace do telefonu operátora Inwi, kde máme i síť prodejen, jejich kanceláří. Takže, pokud bychom se hnuli mimo civilizaci a do oblasti maličkých měst, vesnic, tak bychom měli smolíka. A teď k ceně. Na měsíc stojí neomezený internet 500 Dir což je 1250,- Kč, podle toho, jak dirhamy vyměníme v bankomatu anebo jaký je kurz. Ale obecně platí, že 10 Dir je buď 1 eur nebo 25,- Kč a zpět, 1 Dir = 2.50, -. Takže máme internet na měsíc bez omezení a ve velmi slušné rychlosti za poměrně velký peníz, a to ještě k tomu musíme platit 600.- Kč tarif, který máme od našeho operátora na internet na doma a na cesty. Jenže, ten tady nepoužijeme. Ani telefon, ani internet. Náš operátor při vstupu do Maroka nás laskavě upozornil, že voláme do ČR voláme za krásných 69.- Kč/ min, hovory přijímáme skoro zadarmo 49.- Kč/ min. SMS jsou taky za slušnou, téměř zanedbatelnou cenu.

Většinou se připlouvá do přístavu Tanger – Med a tam, až si odbudeme všechny celní procedury a vyjedeme z celního prostoru, máme hned veliké parkoviště se sbírkou bankomatů, kde si hned vyzvedneme peníze a hlavně, je tam buňka s poskytovatelem dat Inwi, kterou nemůžeme minout. Fialová buňka a několik zaměstnanců v firemních barvách nám hned nabízí internet, telefonní a datovou kartu. Stačí jen pas a během chvilky odcházíme o 500 Dir lehčí, ale s neomezenými daty na měsíc. Dobré je, hned u nich data zprovoznit, abychom se s aktivací později netrápili.

 

V Tiznit je několik kempů a všechny jsou v podobné cenové relaci. 100–120 Dir za noc. Někde počítají osoby, někde si připlácíme za servis. Byli jsme se podívat v kempu uprostřed města a ten nás nijak valně neoslovil. Kemp je plný Francouzi, kteří tu mají vyloženě svoje městečko a podle recenzí jsou velmi hlučný. Kemp je téměř plně obsazený a odhaduji 100 a více aut velice blízko u sebe.

Má to ale tu výhodu, že se můžeme courat po městě, můžeme si dojít pro zeleninu a ovoce a tak. A nebo koupit živého krocana.

Tady se zrovna jeden volný nacházel.  My jsme zvolili kemp kousek za městem, který je klidný a je nás tady hodně málo. Pravda je, že kemp je v rekonstrukci, nebo ve výstavbě a zázemí se teprve buduje.

Ale základ tu je. Na noc se zavírá brána do kempu, je tu voda, je tu elektrika a inzerují WIFI, která je ale hodně slabá. Je tu restaurace u benzínky a je tu absolutní klid.

Zde budeme do pondělí. V pondělí jedeme zpět do Tiznit zaplatíme internet na další měsíc a pojedeme dál.

 

V kempu jsme si udělali alespoň servis všeho možného včetně nás. Vypucovali jsme auto zevnitř i co šlo z venku. Vyprala jsem trochu prádla, co se nám nashromáždilo a Zdenda se pustil do údržby všeho možného. Tady bych se ráda zastavila. Naše auto má už deset let, ani se mi nechce věřit, že to tak letí.

A pokud si představím, co vše jsme už projezdili a kolik dnů a nocí v něm prožili, tak si říkám, je jen s podivem, že vše drží, ale láska a páče se autu dát musí. Sedm let jsme v autě žili prakticky non stop a ten měsíc na jaře a na podzim co jsme strávili v Čechách se ani počítat nedá, protože i tehdy jsme spali a žili v autě.

Zkontrolovali jsme naši základnu v Káraném, ale spali jsme v autě, protože na ten jeden, dva dny se mi nechtělo povlékat postele. Když jsme byli u příbuzných nebo u dcery, zase jsme spali v autě, protože přeci jenom, tam máme vše a balit si na pár dnů všechny osobní věci je nesmysl.

A tak, když je čas, věnujeme se údržbě, teda samozřejmě Zdenda. Hlavně před další cestou vyměnil prachový filtr. 

Vše potřebné odstrojit, teda, to je špíny a prachu, vymýt a nasadit nový. Podrobný popis bude v odkazu Opravy a úpravy - 2024 

Pro krátké video klikni na tento odkaz. 

Tentokrát přišli na řadu hlavně okna a to všechna. Ty po straně všechny pečlivě vymyl a těsnící gumy napustil olejem, aby nám ještě nějaký rok vydržely. To dělá pravidelně každý rok. Dotáhne všechny viditelné šroubky, promaže mechanizmy, pokud to jde.

A pak přijdou na řadu střešní okna. Teď je vzal vyloženě z gruntu. Při cestách se zanesou neskutečným množstvím prachu, armádou uschlých much a všelijakých větviček, které nasbíráme.

To je potřeba vymýt, vyčistit, mechanizmy promazat a překontrolovat. Důležitá je kontrola těsnících tmelů, protože i sebemenší poškození, ztvrdnutí anebo nedej bože kousek chybějícího tmele může zničit kus auta.

Tmelem, pokud je starý, mohl na sluníčku vytvrdit anebo maličký kousek z nějakého důvodu chybí, tak tou dírkou může zatékat, aniž bychom si toho nechali. A pak to uvnitř plesniví a hnije a zkrátka, je to špatně. Nám už se to stalo. Jen úplnou náhodou jsme včas přišli na to, že nám do auta zatéká bočním okýnkem vedle vchodu a výdřeva okolo okna v inkriminovaném místě začíná hnít.

Náhoda tomu chtěla, že jsme v Albánii u dvouletého auta stáli maličko nakloněný a zrovna pršelo a zrovna jsem urovnávala deku na sedáku pod oknem, než jsme šli spát a zrovna jsem sáhla, kam jsem normálně ruku nenořila. A jak deku zastrkuji za sedák, najednou mám vlhkou ruku, což není možné. Začali jsme pátrat, kde se vlhkost vzala a ejhle, takže nám oknem dovnitř.

Kdybychom stáli rovně, tak voda zatékala mezi stěny a my jsme dál žili ve sladké nevědomosti. Co se stalo? Okno je vsazené mezi dřevěné lišty a rám okna je připevněný k liště kolem dokola šroubky a pak něž se přicvakne k vnější ploše tak je celý zevnitř opatřený černou speciální hmotou proti zatékání.

No a ve fabrice, když montovali našeho Flíčka se seběhly hned dva problémy na jednom místě. Mechanikovi zřejmě chyběl kousek hmoty a možná se domníval, že jakmile okno připevní šrouby, hmota se vytlačí i do chybějícího místa. Zřejmě, jak se snažil šrouby přitlačit okno k hmotě, jeden šroub se utrhl a zrovna na to nejhorším místě.

Takže jak auto jezdilo a vše si sedalo a všelijak povolovalo, tak se i povolily šroubky kolem okna, těsnění bylo málo a začalo zatékat. Naštěstí jsme na závadu přišly včas a Zdenda mohl vydřevu vyndat, vyměnit, vše opravit a tak dál. I díky této zkušenosti Zdenda pravidelně servisuje a kontroluje všechna okna.

Například už víme, že se až vrátíme, budeme muset vyměnit obě dvě malá okýnka v koupelně a na toaletě. Ty mají venku kolem sebe velký gumový límec, který je už řádně vypálený a je jen otázkou času, kdy by mohl starou gumou zatékat.

Takže je lepší tomu předejít a investovat do nových okének. Čeká nás ještě postupná výměna zámků v garáži, protože madýlka za kterou se otevírá začínáme praskat a nemuseli bychom se do úložných prostorů vůbec dostat.

No a já jsem vypucovala auto zevnitř. Koberce ven, vytřít, vyklepat, umýt, napustit nábytek leštěnkou, přerovnat šuplíky a skříňky, inventura zásob je také důležitá a tak podobně. Zkrátka, takový malý předvánoční úklid.

Sousedka se také přidala s praním. Zítra už pojedeme do Tiznit pro internet. Celý den bylo pod mrakem, teplo, ale nesvítilo sluníčko a tak se hezky pracovalo. 

Konečně jedeme do Tiznitu pro internet. Jak už jsem se zmínila, je nutné nejdříve najít kamennou prodejnu s tarify, kterých po Maroku není mnoho.

Pak musíme prodejnu podle adresy najít, jestli tam skutečně je, zjistit otevírací dobu a pokud máme štěstí, nějak se domluvit se zaměstnancem INWI, jestli nám tu naši kartu a ten náš tarif dobije. To vše jsme udělali už v pátek. Prodejnu jsme ve změti uliček našli, s veledůležitým pánem se nějak domluvili a teď jdeme vstříc osudu.

Pán tam je, kredit dobije, ale jaké je naše překvapení, že dobít ten náš kredit nelze. Dozvídáme se, že jsme měli štěstí na nějakou promoakci, která v prosinci skončila. Bingo a máme to. Takže, jediná možnost je, 40 GB za 200 Dir, což je 500.- Kč. Marně se dožadujeme, jestli bychom nemohli mít dat více, ale prý to nejde. Povídá něco v tom smyslu, že za těch 200 Dir můžeme dobít ještě 4x do měsíce.

Zajímavé řešení. Jen se obáváme, aby se nám data sečetly, a ne aby nám nabitá překryla zbývající a my zase měli jen těch 40 GB. No, co se dá dělat. Smiřujeme se s tím, že budeme mít jen těch 40 a jdeme ještě na hlavní ulici, kde jsou všechny krámky dokoupit cibuli, kterou už nutně potřebuji a možná mandarinky. Zatímco jsem nakupovala Zdenda vešel do obchůdku s mobily. Snaží se získat informaci, kolik je v Maroku operátorů a jaké jsou pro nás možnosti. Mladý muž za pultem komplikovaně a přes překladač vysvětluje, jaký tady jsou operátoři, vzal si do ruky Zdendův mobil, cosi lustruje v počítači, a tak nějak se na ničem nedomluvili.

Chceme odejít a najednou od nás chtějí 200 Dir! Za co to netušíme. Nastává vzrušená debata, kdy Zdenda se brání, že si nic neobjednal, nic od nich nechtěl a za minimální informaci nebude nic platit. Prodejce už má v ruce Zdendy telefon s tím, že ho nevydá, pokud nezaplatíme. Do toho vstupuji já s tím, ať zavolají policii, že to je sprosťárna. Sedící starší pán u pultu něco vykládá, rozhazuje rukama. Uzemnila jsem ho česky, ať mlčí a nic se mu nestane i já už jsem běsná a nahlas se dožaduji policie. Pán kupodivu zmlkne, ani nedutá. Nádherná patová situace. Zdenda už je rozčilený, což je u něj velká vzácnost, a dožaduje se telefonu, policie a korektního jednání. Policii volat nechtějí a my nemáme čím ji zavolat. Stojím před obchodem a vyhlížím, jestli neuvidím projíždět policejní auto mávám rukama a volám polis, polis. To jen aby prodavač věděl, že to myslím vážně. Prodavač se snaží uklidnit situaci, starší pán sedící u pultu je stále zticha. Pane, a to měl řečí a gest! Nakonec se dozvídáme, že pán nám nabil dalších 40 Gb a za to chce ty dvě stovky. Ale my jsme od něj nic nechtěli! Hlavně, nevíme, jestli tam máme 40 GB, ty před pár minutami v INWI se nesmazaly, nebo jestli máme k dispozici 80 Gb. Nakonec se vše vyřešilo jednou zprávou od operátora, že máme skutečně k dispozici 80 Gb na měsíc. Kterou má prodavač vítězně v mobilu. Přitom stačilo, aby se prodavač přes překladač zeptal, jestli chceme dobít dalších 40 Gb, abychom měli dat víc. To neudělal a rovnou nám data dobil a dožadoval se platby, aniž bychom to vůbec tušili. Samozřejmě, z dobití má od operátora provizi, proto byl tak rychlý a jestli to chceme nebo ne je šumák. My jsme přežili další infarktový stav ve zdraví a jdeme k autu.

 

Ještě se zastavuji v několika maličkých řeznictví, kde prodávají mimo jiné i krůtí maso. Vím, že v prodejně vrchní část rozsekaného krůtího stehna na tácku 42 Dir za kilo což je na Maroko krásných 105.- Kč. V masně mají celé veliké krůtí nohy, které mají dobře 4 kg. Vzala bych celou nohu s tím, že si jí doma rozbourám a naporcuji do mrazáku. Je tam hlavně silná spodní kost a spousta krůtích vnitřních šlach, které se musí vyndat, ale na polévku poslouží. Říkám si, když v obchodě stojí 42 bez té veliké kosti, tady by celé stehno mohlo stát něco pod 40. Opak je pravdou. Byla jsem u třech řezníků a všichni chtěli 50–55–60 Dir za kilo za celou nohu. No, nekoupila jsem.  Tak nějak mám dojem, že díky absenci cen je jen na prodávajícím, jakou cenu udá. A samozřejmě, vidí cizince, tak proč cenu nenavýšit. Zboží bez cen mě neskutečně vadí a pokud to jenom trochu jde, tak nakupuji ve velkých obchodech. Jenže, problém je, že těch je v Maroku hrozně málo a jsou vlastně jen ve velkých městech. Jsou to vlastně jen Marjane a Carrefour a Atacadao.

Carrefoury jsou vlastně jen u pobřeží a jen do půlky Maroka a na severu.

Marjane, to je to samé, ale je jich o trochu více, ale dole na jihu a ve vnitrozemí je jich hrstka a Atacado? Na prstech jedné ruky. Pak už jsme závislí opět na malých prodejnách, kde je většinou jakési smíšené zboží a tam ceny opět nejsou a pokud čirou náhodou někde nějaká cena objeví, tak je většinou oproti Marjane mnohem vyšší.

Dnešní trasa je: 

Když ten čas tak strašně rychle letí. Takže nejdříve jsme odjeli do městečka Sidi Infi, kde je několik možností stání, ale ani jedno se nám nelíbí.

Hlavně, docela dost fouká a všechna jsou na prachu a já tak nějak nechci stát na prachu, ve větru za skoro 100 Dir.

Nakonec Zdenda našel místo za domky a stojíme na jeden večer ve vilkové zástavbě, pěkně skovaný.

Jdeme se hned podívat do městečka

a vlastně, vracíme se až pozdě večer, takže není důvod platit kemp.

Hned dopoledne odjíždíme dál na známou a průvodce doporučovanou pláží Playa Legzira, která se pyšní dvěma přírodními kamennými mosty do oceánu.

My teda byli jen u jednoho, druhý byl dál a původně tady byl ještě třetí a ten spadl. Máme tady dvě možnosti na stání na noc.

Jedno je u bran kempu, místní parkmistr nás hned tlačí, abychom parkovali u něho, že dolů se v žádném případě nevejdeme.

Druhé parkoviště je hned nad pláží u restaurací a ubytování, ale je malé a velké riziko, že se tam opravdu nevejdeme, a nakonec budeme stejně stát nahoře.

Ale za zkoušku to stojí. Parkoviště jsou opět na prašné cestě, ale naštěstí dnes přestalo foukat, a tak to až tak nevadí. Stejně budeme celý den dole na pláži.

Platíme za denní stání 20 Dir a jdeme s Dickem na velkou procházku. Konečně se ten náš klouček zase volně vyběhá. Tady je to pro něj dost peklo.

Díky spoustě koček, které jsou doslova všude musí být stále uvázaný. musím se ho cvičit základní povely, základní poslušnost, ale jakmile se objeví kočka, jsme druzí. Nevidí, neslyší.

Celý pracně budovaný výcvik poslušnosti jde do háje a Dick je k neudržení. Samozřejmě, máme strach, aby jsme cestovali zpět, ale spíš se bojíme, aby mu kočky neublížily. Tady jsou kočky velmi odvážné, bojovné a neústupné a hlavně, velké. Jak říkám, zocelené pouličními boji. Bojovnice.

Kočky někdy dosahují takové velikosti, že by toho našeho prcka slupli k snídani. Nádherná pláž, kam až dojdeme a můžeme jít ještě dál a dál.

Pokud se otočíme od všudypřítomného nepořádku, zapomeneme na drobné ústrky prodejců, tak je tady opravdu nádherně. Zkrátka, jsme v jiném světě a buďto to přijmeme anebo musíme pryč.

Nicméně si myslím, že jet do Maroka rozhodně stojí za to. Aspoň člověk vidí zase kus jiné země, jiné kultury a může srovnávat nesrovnatelné a porovnávat neporovnatelné.

Pravda je, že po prvním týdnu jsem myslela, že to tady nevládnu. Po pěti týdnech si pomalu zvykám a bordel na každém kroku mě tak nějak přestává vadit a tak podobně. Zkrátka, po pěti týdnech se člověk už oklepe a bere vše maličko jinak než na začátku.

 

Nakonec tady spíme. Pan výběrčí chce za denní parkování 20 Dir a za noční 20 Dir.

Není to moc, jasně, ale je to stát na prachu, na parkovišti, kde není absolutně nic.

Dnešní trasa je: 

Kempink Sidi Ouarzeg je další kemp, který je na cestě a kde strávíme den, dva. Tak jen pár slov, jak to tady s parkováním na noc chodí.

Problém, je, že v Maroku se nedá stát tak jak jsme zvyklí z Evropy na STLP nebo ze Španělska. Samozřejmě, mluvím o obytném autě nebo vestavbě s klasickým motorem, podvozkem a tak podobně. Pokud budeme mít terénní obytné auto a s pohonem na všechny 4, tak je situace maličko jiná. Ale jen maličko, protože tak jak vidíme policii jen na příjezdech do měst, kde kontrolují bůh ví co, tak večer nás z pěkného místa nad oceánem vyženou.

Je toho hodně k dohledání v aplikaci na stání park4night. Když už konečně najdeme pěkné místo mimo kemp, v recenzích se dočteme, že je v noci vypakovali a poslali do kempu. Takových recenzí na různá místa je tam spousta.

Samozřejmě, někdo může mít kliku, že unikne bystrému zraku místní policie, ale pokud se taková věc děje, nikdo netouží být v noci buzen a nucen odjet kamsi do dáli. Takže, občas, když jen projíždíme a potřebujeme jen přespat, lze vzít za vděk spaní na nějaké vedlejší ulici, jako my na dnešek, ale na nějaké delší stání, den, dva to není.

Hlavně, děti jsou zvědavý a dospěláci nám chodí kolem auta po chodníku. Je teplo, tady je přes den krásných 25 ve stínu a být zavřený v autě není žádná slast. Pak je tu všudypřítomný ohromný nepořádek, zkrátka bordel, a když už stojíme na hezkém místě, někde na útesu nad mořem, tak se díváme jen do dáli, protože kolem nás je spousta igelitů, plastových flašek a tašek s odpadky.

Krásná rokle, přijdeme blíž a ona je plná odpadků. Takže nakonec vezmeme za vděk kempem, abychom si mohli dát ven židličky, byli a seděli v čistu. Kempy jsou vždy perfektně čistý.

O kempy se stará personál a hlavně, do kempu jedou Evropani a ti jsou už naučený svoje odpadky odnášet do nádob k tomu určených.

Ale ne, vážně, rádi jedeme do kempu, protože si v něm odpočineme od všeho a jsme v klidu a pohodě. Tak a když už jsem vysvětlila, jak to tady chodí se spaním na divoko, tak stojíme před dalším rozhodnutím, jaký kemp zvolíme.

Na severu je velký výběr, čím jedeme níž, na jih, možnosti se ztenčují. Takže máme kempy od zhruba 50 Dir až po 150 Dir a víc, stále počítáme x 2.50 Kč. Levnější i dražší mohou být velmi pěkné, ale i na prachu a bez valného zázemí a vůbec to není o ceně.

Jestliže je to kemp ve městě, i maličkém kde je možnost zajít do restaurace na oběd nebo kávu, tak je kemp samozřejmě dražší. Stání na hlídaném parkovišti může být stejně drahé jako kemp se zázemím.

A zase, stání na prašném podloží může být i ve velmi drahém kempu a pokud začne foukat, je to peklo. Většina kempů má toalety a sprchy.

Toalety nikdo moc nevyužívá, zato sprchy jsou v permanenci.  Kemp jako jsme nyní má sprchy nové, luxusně obložené, ale málo udržované.

Mnohem dražší kemp, kde jsme byli měl sprchy snad z první republiky a na své stáří i vypadaly. Všechny kempy se pyšní WIFI, ale málokde jí opravdu mají a pokud ano, tak velmi slabou.

Všude je výlevka, ale ne všude je v ceně voda a elektřina se snad vždy platí. To jen dražší kempy ji mívají v ceně, ale jen občas, spíše je to výjimka. Bazén je taky velká neznámá. Pokud je čistý, tak je ledový a pokud je špinavý, zelený tak i kdyby byl teplý, stejně by se v tom člověk nekoupal.

Kempy mívají pračky a obyčejně jsou za 40 Dir, což jde. Některé kempy se jen tváří jako kempy, ale mohou být jen ohraničené veliké parkoviště pro obytná auta s výběrem, ale opět místní chodí kolem nás a opět mohou být i drahá stání. Stalo se nám, že nás výběrčí upozornil, abychom nic nenechali přes noc venku, máme vše uklidit, což by se v hlídaném kempu nemuselo.

No a pak jsou kempy plné Francouzů, kteří dokáží kemp zcela zaplnit. Jsou to taková Francouzská městečka a pokud je někde místo, tak zcela určitě na tom nejhorším místě. Překvapilo nás, kolik je tady Francouzů. Ohromné ​​množství, ale nepotkáváme je na cestě, vidíme je až v kempech, kde jednoznačně převládají.

Francouzi nestojí o poznávání, nebo ho už mají za sebou, ale jedou po dálnici do domluveného kempu, kde se snad všichni znají a pak v recenzích čteme, jak se dokáží báječně do pozdních nočních hodin bavit.

Viděla jsem u kolegy z Francie otevřený kufr plný papírových vín. Ten člověk si sebou vezl plnou garáž vína! Nic nenechal náhodě a řekla bych, podle prázdných lahví v odpadkových koších, není sám.

Všichni jsou na Maroko pečlivě připravený. O spaní na divoko, na parkovištích av kempech se určitě ještě zmíním.

Dnešní trasa je: 

Jen krátce se vrátím ke kempu Sidi Ouarzeg. Včera jsme spali na parkovišti, na prachu a bez zázemí za 40 Dir.

Tady je kemp za 55.- Dir se vším. Máme tady sprchy, spoustu sprch ve dvou domech s toaletami. Pravda, potřeboval bych drobet lásky a péče, ale jsou úplně nové s luxusní dlažbou a dlaždicemi.

Dva bazény, sice poněkud kalné, ale taky nové av té ledové vodě by se stejně nikdo nekoupal. Před vjezdem restaurace a smutný obchůdek se základem.

Vyprala jsem si za krásných 30 Dir. Tři pračky jsou na tom úplně stejně jako sprchy. Velice milý personál, který se sice snaží, ale je jich asi málo.

No a na celém tom příběhu je krásné, že kemp je pro 100 obytných aut, což je docela určitě pravda, ale jsme tady jen dvě auta.

My a Francouzi o ulici vedle. Jeden, aby se tu v noci pomalu bál. Na noc se zavírá brána, což je skvělé a jsme poměrně daleko od civilizace, takže nehrozí, že by sem někdo večer pronikl a obtěžoval nás.

Absolutně klidné a pohodové místo. Tady by se dalo říct, „za málo peněz, hodně muziky“.

 

Zastávka v Marjane, jedna z posledních na cestě do Dachla, pak ve vnitrozemí už skoro žádné nejsou a pokud ano, tak mimo naši trasu. Nakoupila jsem vše potřebné a můžeme vyrazit na velký trh do Guelmimu.

Pokud chceme potkat skutečné Tuaregy, tak v Guelmimu na sobotním trhu na ně docela určitě narazíme.

Tady je to nejen o zvířatech, ovoci a zelenině, ale hlavně o Tuarézích. Hodně jsme o trhu četli a byl nám i vřele doporučován. Veliké parkoviště před tržnicí je příjemné.

Pán u vjezdu si vše řídí a my si stoupáme vedle jediného obytného auta široko daleko.

Trh je obrovský. Rozdělený na dvě části, zvířecí a zeleninový. Prodej velbloudů, koz, ovcí a všeho možného. Slepice, krůty jsou kousek stranou a většinou jde o ženy.

Jsme už v oblasti Tuarégů a vidět muže zahalené v turbanech je tady běžné. Tuaregové, tzv. „modří muži“, mají v této oblasti velmi privilegované postavení.

Je to naprosto jedinečný, svůj bytný a velmi uznávaný národ, který se pohybuje v těch nejnebezpečnějších pouštních místech Sahary.

Mají své zákony, svou řeč, mravní zásady a svou naprosto ojedinělou kulturu.

Když jsem si o Tuarézích četla nějaké informace, abychom vůbec věděli, kdo jsou as kým máme tu čest, tak jsem se dočetla několik velmi zajímavých informací.

Předně, je to matriarchát. všem vyhrála velí ženy, říká se že snad kromě kmenové politiky, ale jinak ženy rozhodují o všem, co se v kmeni šustne.

Zajímavý je přístup k výběru partnera av islámském náboženství i velmi netradiční přístup k sexu.

Žena, dokud není vdaná si může užívat s tolika partnery, jak je jí libo, zrovna tak muž. Muž večer přijede na svém velbloudu ke stanu nezadané ženy, vklouzne postranním vchodem a ráno odjíždí.

Všichni se tváří, jako že to je v pořádku. Pokud si žena vybere partnera, musí manžel přinést do rodiny patřičný počet velbloudů, ale při rozvodu, který jsou u Tuarégů běžné, veškerý majetek včetně stanu a velbloudů patří manželce. Dokonce i zvířata, ovce a kozy patří manželce.

Mužovi z manželství zůstane většinou jen ten velbloud, na kterém jezdil na dostaveníčka, aby měl čím odjet do stanu své matky. Dost potupné, a proto se muži snaží vyhovět a mít klidnou domácnost. Traduje se, že může mít několik žen, ale není to pravda. protože io tom rozhodují ženy, těžko si domů přivedou sokyni a budou se dělit o vše, je to zbytečná zátěž.

Zajímavé je, že předmanželské smlouvy, které teprve nedávno dorazily ik nám, jsou u Tuarégu po staletí běžnou záležitostí. Děti patří ženě, protože jak Tuarégové vědí, jistá je jenom matka. Otec je naopak nejistý a linie rodu se řeší opačně než v Evropě. Dochází k tomu, že muž většinou odkazuje majetek dětem sestry než vlastním dětem, protože pak zůstává majetek stoprocentně v rodině.

Další zajímavosti jsou, jak se muži halí do modrých, indigových šál. Dneska už se barevnost tolik neřeší, ale u mnohých starých kmenů je stále barva šály a způsob uvázání odznakem příslušnosti ke kmenu, znakem bohatství a postavení.

Na druhou stranu to ženy nemají vůbec lehké. Hlavně, že děti buď za mrazivých nocí nebo za dne, kdy teploty dosahují 50 °C daleko od civilizace.

Velmi častá úmrtí dětí i žen jsou bohužel daní za nomádský život. Muži si halí hlavu do dlouhé indigově modré šály, že jsou jim vidět jen oči. Je to ochrana před žárem slunce, prachem, větrem a pískem z pouště.

Naopak ženy si tvář nehalí. Jsou přesvědčené, že je škoda zakrývat si tak krásný obličej. Zajímavé na islámské zvyky. O Tuarézích by se toho dalo napsat strašně moc, ale kdo bude chtít, informace si najde. Je to hodně zajímavé čtení. Tuarégové byli v minulosti klasickými lupiči, zloději, kteří přepadávali karavany obchodníků.

Pak se začali živit doprovodem karavan a ze svých vesnic budovali obchodní stanice, protože jedině Tuarégové věděli, kde je v Sahaře voda. Bohužel, i sem, na okraji Sahary pronikla civilizace v podobě silnic a měst a jejich služeb už nebylo potřeba. Tuarégové v oázách vybudovali vesnice, pěstují zeleninu, chovají velbloudy, kozy a ovce, obchodují a pomalu se sžívají s okolní civilizací. Nezbývá tedy než doufat, že si Tuaregové unikátní zvyky zachovávají. Mají k tomu své předpoklady. Vždy totiž pyšně tvrdí, že na lepší kulturu, než ji nikdy nenarazili.

 Odjíždíme dál do dalšího místa na cestě do Dachly a to do městečka Akhfennir, kde spíme na okraji města vysoko na útesu nad Atlantickým oceánem.

Ilustrační fotky jsou samozřejmě z Google pouze k soukromým účelům. 

Dnešní trasa je: 

Na svátky jsme v kempu ve městečku Boujdour. Je nás tady pět a půl, vlastně jen 4 obytná auta včetně nás.

Takže pohodička. Kemp je docela slušný. Je to vlastně jediná možnost v této oblasti až do Dachly, jediný kemp široko daleko.

V Dachle je několik parkovišť a jedno velké známé parkoviště, kde stojí skoro všichni. Takové seřadiště bez ničeho.

To tady je nám lépe. Kousek máme maličké městečko a pod námi je velká dlouhá promenáda a písková pláž. Ale tam jsme ještě nebyli. 

 

Cesta do Boujdouru byla hodně zajímavá. Kolem nás je už Západní Sahara a kdo by čekal obrovské pískové duny, tak by čekal marně. Dálnice do Tan Tanu vede 125 km tou pravou Saharou, jak se uvádí. Ovšem tady má Sahara úplně jinou tvář.

Bezútěšná krajina, kamenitá poušť, která se nazývá „hammáda“ je všude kolem nás.

Nedozírná pustina s kopečky písku, nízké keříky a občas zahlédneme pomalu se sunoucí stáda velbloudů. Velbloudi jsou divoký a putují si krajinou, jak se jim zlíbí.

Poprvé vidíme velbloudy ve volné přírodě a je to úplně jiný pohled než v zoologické zahradě.

Samice mají vedle sebe mláďata a pokud se přiblíží k silnici, tak je necháváme úplně v klidu.

Pokojně na nás koukají, stále něco přežvykují a pomalu odcházejí. Krásný pohled.

 

Zrovna fouká vítr a občas je písečná oblast, která dokáže silnici zcela zasypat. Konečně Sahara!

Vítr ženy písek jednou na tu stranu a pak za na druhou. Podle toho, jestli fouká vítr od oceánu nebo z pevniny.

Tady jsou na to připravený a v práci jsou kolové nakladače, které písek neustále odstraňují. Je to celoroční práce.

Dneska se silnice zúžila do jednoho pruhu a kolové nakladače se silnici snaží udržet, aby se dalo jet alespoň v tom jednom pruhu.

V protisměru odklízejí písek a další kolové nakladače se už přesouvají do našeho směru. Ujedeme pár kilometrů a zase je kamenité podloží a písek se jen ženy po silnici.

Je to přesně ten jev, když u nás mrzne a je maličko napadáno sněhu, jak vítr ženy po silnici vymrzlý sníh.

Tady je to písek, který se dostane do auta i tou nejnepatrnější skulinkou.

 

Cestou máme ještě města Tan Tan, Laayoune, El Marsa. Řekla bych, že jsou nejmodernější města za celou naši cestu.

Až v Západní Sahaře uvidíme opravdu moc pěknou moderní výstavbu, perfektně udržované ohromné ​​parky plné palem, keřů a květin a samozřejmě všude je armáda uklízečů, popelnic a čisto.

Tady si vyhráli is bránou do města. Vlastně, v Maroku si na to hodně potrpí. Všelijaké skulptury, věže a jako tady, nádherná moderní ohromná brána. Anebo o město dál v našem Boujdouru nás vítají dva monumentální pštrosi.

Snažila jsem se dohlížet, jestli v Maroku žijí pštrosi, podle mě nežijí a ani podle všeho, co jsem dohlížela. Docela by mě zajímalo, proč si město zvolilo na vstup zrovna pštrosy, ale asi se jim líbí a symboliku mají úžasnou, vytrvalost a schopnost přežít v nehostinných podmínkách. Tak proč ne?  

 

Do Dakhla vede jedna jediná silnice, kterou jet jet všichni, a to čtyřproudá TAH 1, která vede pár stovek metrů od pobřeží.

Občas v dálce stojí maličký hliněný domek, ale většinou velký stan, stejně velký jako hliněný domek rybářů, berberů, tuarégů anebo beduínů. Stany jsou od sebe hodně vzdálených, několik kilometrů.

Říkali jsme si, že by bylo docela úsměvné pozvat souseda na odpolední kávu. To aby ráno vyšel. Náš zvyk posedět se sousedy u odpolední kávy by tady asi nefungoval.

 

Honem zkontrolovat salát, ten už mám od včerejška, aby se správně uležel, vyndat kapra z mrazáku a Vánoce mohou přijít. Výzdobu už máme 14 dnů a dnes nesmí chybět klasická sbírka pohádek.

 

Přejeme všem krásné a pokojné Vánoce.

Cesta sem : není, velitel vozu nedodal :-) 

Boujdour, malé, ale příjemné městečko na Západní Sahaře, kde je náš kemp a kde je i čas na malé zamyšlení o Západní Sahaře. 

Když projíždíme Západní Saharou a bohatě nám stačí pobřežní pás, nestačíme se divit, proč se o toto území vedou staleté spory. Proč se o nehostinnou pustinu, kamenité nedozírné pláně, hammány, neustále bojovalo a dodnes není toto území vyřešeno. proč? Vždyť tady nic, absolutně nic není! Ale je.

 

Přeskočím historické bojůvky, šarvátky a války všelijakých kmenů, které se tu pohybovaly, přeskočím islámské misionáře, které do této oblasti mezi berberskými kmeny přinesly islám, období přelévání vlivu jednotlivých vládnoucích rodů arabské šlechty (šarífů) například z rodu Saadů.

Pak si to tu zabrali Portugalci, následně Španělé, do toho všeho se ještě montoval papež a tak dál, a tak dál. Zkrátka, nehostinná pustina a takový zmatek. Západní Saharou vedle velmi významné obchodní stezky av dobách dávno minulých se nedá hovořit o nerostném bohatství. Jsou to hrdí tuarégové, nebo berberské kmeny na kraji civilizace žijící, kteří se nesklonili před každou vládou. Zkrátka, je to hodně zamotané. V 19. století poušť opět získaly Španělé a celé toto území pojmenovali Rio de Oro „Zlatá řeka“, a přitom tady není ani voda ani zlato.

  

Ve skutečnosti vládl poušti a nomádským kmenům šejch El-Ajnin až do roku 1934, ale to už mluvím o moderní historii. Vyhlášení samostatnosti Maroka mělo několik háčků ao území se hlásily i sousední země. Alžírsko a Mauretanie by si ráda taky kousek vzala.

Již při získání samostatnosti v roce 1956 vyhlásil Maroko nárok na území, který byl v minulosti závislý – tzv. „Velké Maroko“. K těmto územím patřila později samostatná Mauritánie, Španělská západní Afrika a část francouzské Sahary (Alžírska) a francouzského Súdánu (Mali).

 

V roce 1960 OSN přijalo rezoluci garantující nezávislost kolonizovaných zemí av roce 1966 vydalo rozhodnutí, podle kterého mají obyvatelé Západní Sahary právo na vlastní sebeurčení. Svoje nároky na území Španělské Sahary vznesla v roce 1963 také Mauritánie.

Dostávám se k jádru problému. Západní Sahara měla právo na sebeurčení a chystalo se referendum. Tehdejší král Hasan II. Zorganizoval tzv. Zelený pochod na jih země s cílem obsadit Západní Saharu. 350 tisíc neozbrojených, to je nutno podtrhnout, Maročanů se vydalo na mírový pochod s jediným cílem, obsadit Západní Saharu. Což se povedlo.

 

Západní Sahara tak dodnes uvízla v jakémsi územním paskvilu. Lidové hnutí, fronta Polisario, usilovala o územní nezávislost Západní Sahary na Maroku.

Maroko „mírumilovně“ celé území obsadilo a investuje obrovské prostředky do infrastruktury, budování měst a láká Maročany ze severu k přestěhování na jih s tím, že zde nebudou platit daně.

Západní Sahara je tedy z větší části ovládána Marokem, které ji považuje za integrální součást svého území. Zhruba 20 % rozlohy země ve vnitrozemí je pak pod kontrolou osvobozeneckého hnutí Polisario, které si celé území Západní Sahary nárokuje a považuje ho za Saharskou arabskou demokratickou republiku (SADR). Zkrátka, nevzdává se, jen se stáhlo do území, na kterém si všichni vylámali zuby. Dobyvatelé, vojska, kolonizátoři.

Takže je to takto zamotané, OSN uvádí území jako nesamosprávné, ovšem neuznává nad ním ani marockou suverenitu, ani suverenitu SADR (tu uznává jen asi 60 států světa, vesmír třetího světa). A proč to všechno? Samozřejmě v moderní historii jsou to nerosty. Na území Západní Sahary se nacházejí fosforově významná ložiska poblíž města Bukra. Prozatím nevyrazná ložiska ropy, ale je jen otázkou času, kdy se slovo nevyrazný přemění na výrazné. Významný je vývoz písku a samozřejmě, v pobřežních vodách obrovské množství ryb, které zatím nejsou plundrované ohromnými rybářskými společnostmi. Sečteno a podtrženo, Západní Sahara stojí za trochu námahy.

Jsme stále v kempu Sahara v Boujdouru. Budeme tady vlastně víc jak týden, což mě lehce udivuje, přeci jenom máme ještě velký kus cesty před sebou, ale velitel vozu rozhodl a na remcání posádky není brán zřetel.

Takže, jak to vypadá, odjedeme podle plánu 1.1.2024, i když si myslím, že se mohlo odjet o den, dva, tři dříve, ale na nějakém tom dni nesejde. Hlavně a prvořadě je důležité dodržet plán. Ale ne, to si dělám legraci.

Nicméně faktem je, že jediné, co tu je zajímavé je pobřeží, které je velice hezké a rozmanité.

 

Dlouhá pěší zóna, která se už pomaličku rozpadá a dost děsivé město, které má jakš takš dlážděnou hlavní ulici, na té je i asfalt, ale zbytek je prach a bordel.

Samozřejmě, jsem si ukopla palec o vyvrácenou dlaždici. Zdenda mi samozřejmě vynadal, že mám špatné boty, což je pravda, měla jsem sandále, protože na slunci je dobrých třicet, a to se v kožených botách jít nedá.

Jasně, mohla jsem si vzít kožené tenisky, ale tak nějak mě to nenapadlo. Stále koukám, kde je jaká kočka a ty hlásím, protože Zdenda má toho našeho tahouna na vodítku a nechceme, aby se dostal Dick do boje s místní kočkou.

Tak hlídám, kde je jaká kočka a zkrátka, přehlédla jsem vyvrácenou velkou dlaždici. No a tu jsem plnou silou nakopla a zranila si palec.

Celý zbytek cesty jsem odpajdala a tři dny si foukám na bebíčko. Hlavně, je to jen naražené, tak sláva.

 

Tady je to takové prapodivné a stále se snažíme rozklíčovat, jak to tady vlastně chodí. Jsme v Západní Sahaře, kterou si tak nějak zabralo Maroko a na důkaz své legitimity investuje veliké prostředky do infrastruktury, výstavby, školství a tak podobně. Jako třeba tady. Tady je velké území, kde je plánovaná výstavba domků.

Tak jako ve Španělsku, je i tady nejdříve vybudovaná silnice, pak les přípojek a nic. Tím to skončilo. Ovšem tady je i pár vzorových vilek. Ty vilky se zřejmě nepodařilo prodat či co, ale tak jak jsou nové, krásné, balkony chromové a s perfektní asfaltovou příjezdovou cestou, dokonce i s parkovištěm asi pro návštěvy, tak ty domky jsou prázdné a spousta oken už je vymlácených. 

Proč? Nejsou peníze na dokončení, nebo vilky nenašly kupce a tím něčí ambiciózní plány skončily? Nebo už od začátku to byl plán státu, postupně strhnout starou zástavbu a obyvatele sem přestěhovat? Ale jak a zadarmo?

Ti lidé nemají peníze na koupi vil. Anebo plány a pobídky státu pro obyvatele severu Maroka, aby se přestěhovali na jih s tím, že jim budou odpuštěny daně a tak podobně jednoduše ztroskotaly? Nevíme. Každopádně, plán s novými viladomy tak nějak asi nevyšel. A to teď opravují obrubníky na silnici, který už se začínají všelijak kácet, tak je vytrhávají a dávají nové.

 

To samé, krátká, ale o to monumentálnější promenáda.

Úžasná promenáda vybudovaná ve velkém stylu, ale zase, použitý zcela nevhodný materiál na stožáry osvětlení z ní dělají starou, opotřebovanou stavbu, a přitom je to jen pár let od vybudování.

Stožáry jsou vlivem slaného mořského vzduchu celé rezavé a vypadají, jako z dob Křižíka. Večer je tu spousta lidí, stánky s občerstvením a tak podobně. Přes den, pusto prázdno.

 

Malé městečko Boujdour s hlavní třídou, přístavem, krásným majákem a spoustou vedlejších ulic. Abych to zkrátila. Do přístavu nás nepustili. Vojsko a policie bedlivě střeží vstup do přístavu, kde je pár loděk místních rybářů.

My, jako cizinci tam přístup nemáme. Voják u brány k nám hned přiskočil, a i přes naše přesvědčování, že se tam jen podíváme a hned zase půjdeme, byl neoblomný.

A to jsme měli v plánu koupit si rybu, nejlépe makrelu. Třeba tam skrývají nějaký utajovaný arzenál, nevím. Každopádně kam až moje paměť sahá, je to první obyčejný, maloměstský přístav, kam nás nepustili.

 

Nevadí, jdeme k majáku, který je na místní poměry opravdu krásný. Tak alespoň tam se podíváme, ale máme opět smolíka. Maják je obehnaný vysokou zdí, bránou a hlídaný opět několika vojáky.

No a pak je to malý trh se zeleninou, ten je až na konci města. Než odjedeme, doplníme tady zeleninu a ovoce. Ceny? Tak to je opět velká neznámá. Uvidíme.

Krátká hlavní třída s hlavní silnicí dolů na jih a jinak naprosto příšerný město s prašnými ulicemi, kde končí asfalt po pár metrech od hlavní ulice. A samozřejmě, všudypřítomný nepořádek, spousta koček a tak dál. Chodník je vydlážděn volně položenými dlažkami, které se všelijak viklají anebo rovnou chybí.

Blbě šlápnout, nakopnout dlaždici nebo uklouznout na čemsi není vůbec žádný problém, zvlášť, když je člověk zvědavý a nakukuje do malých krámků tak jako já. Procházka po městě vyžaduje nejvyšší obezřetnost a opatrnost.

Už několikrát na nás pokřikovali malý kluci. Nejhorší je věk kolem 10 let a když jich je víc, tak se promění v malou pokřikující smečku dožadující se eura. Umí anglicky jak se máš, jak se jmenuješ a pak hned následuje euro, euro, euro.

Pokud je člověk neoblomný, tak jsou ve své mateřštině dost nepříjemný. Zdenda na ně našel taktiku, vytáhne mobil jako že si je vyfotí a že to pošle polis. To na ně jediné platí. V tu ránu se rozprchnou a dají na ústup. Polis ne, polis ne!

Z policie mají vítr, ale vidět policii kromě vjezdu do měst je velice výjimečné. Jinak bych řekla, zatím s bezpečností nemáme žádný problém. 

Na Silvestra jsme v celém kempu jen ve třech.