V lázních jsme byli nakonec dva dny. Zdenda začal prskat, smrkat a teplá voda mu udělala jedině dobře.

Nakonec jsme platili v lázních 600.- Kč za den. Stání, auto a my dva a pes a včetně celodenního vstupu do lázní s možností natankovat vodu neomezeně a samozřejmě k dispozici veškeré vybavení, a to velice pěkné.

Musím říct, že za mě jsou to velice příjemné malé, pohodlné lázně. Nic megalomanského.

 

Ovšem 100 m od nás je takových deset nádherných nových bungalovů, které k lázním patří, a to je jiná liga. Každý bungalov má terasu a na ní velkou vířivku a vůbec. Paráda. No a my už jedeme Slovinskem. Jen nás překvapila poměrně drahá dálniční známka.

Takže, Slovenskou dálniční známku jsme měli za 8 eur na jeden den, Maďarskou jsme koupili desetidenní 6620.- Huf kolem 9 eur a Slovinská na sedm dní 32 eur. To je docela dost. Ale, tak to holt je.

 

Ve Slovinsku spíme na krásném místě ve městečku Prebold hned pod horami. Kolem nás jsou úžasné kopce, jen je škoda, že se udělalo poměrně ošklivo. Je pod mrakem, ale zatím neprší, to má až zítra.  Bereme Dyka a jdeme se všichni vyvenčit.

Udělali jsme si skoro pětikilometrový okruh a vracíme se za tmy. Prebolt a tak jak jsem si mohla udělat obrázek o Slovinsku je opravdu moc hezký. Celé Slovinsko, kudy projíždíme je krásné. Veliký rozdíl oproti Maďarsku. Určitě by to stálo za úvahu se všem v létě vrátit a procestovat to tady křížem krážem. Kopce nad námi jsou luxusní.

 

No a zítra už vjedeme do Itálie. Sláva. Pojedeme směrem na Benátky, kde se zastavíme na Punta Sabione a necháme se převézt do Benátek. Určitě tam strávíme den, dva a už pomalu pojedeme dál.

 Dnešní trasa je: 

Dát si kačenku na cestě? Proč ne! Jen musíme mít dost proudu, což my teď máme.

Máme proudu na rozdávání, ale díky nové instalaci solárních panelů, nové velké baterie, nového měniče a dobíjecího boosteru. Zdenda celé léto mluvil o tom, jak by bylo skvělé vše předělat a sjednotit všechna zařízení. Chtěl to mít od jedné značky, aby se přístroje spolu nehádali.

Hlavně, solární panely byly prastaré, ty máme vlastně od úplného začátku, dvanáct let. Dobíjecí booster je starý deset let a obávali jsme se, že každou chvíli odejde do důchodu za solárními panely a my zase budeme na cestě řešit nedostatek proudu.  Vloni nám takhle těsně před odjezdem do Maroka odešel měnič a shánět narychlo v přístavu nový a aspoň trochu kvalitní měnič byla docela hoňka. Díky radám na dálku od Zdeňka Brabce jsme koupili kvalitní, ale ten se pro změnu neměl moc rád s novou baterkou a solární panely považoval za úplný póvl.

Tak jsme na konci léta přistoupili k totální výměně u Tomáše Brabce, který nám montuje veškeré elektro vybavení od úplného začátku. A musím říct, že k absolutní spokojenosti. Jen jsme museli poměrně dlouho čekat na volný termín montáže, protože Karavany Pro jsou hodně vytížené. Však už jsem si posteskla, jak jsme vše z auta vystěhovali, aby se na dílně nezdržovali přendáváním věcí, a to ještě Zdenda s prací pomáhal.

Samozřejmě, pod dozorem, dělal spíše takové ty pomocné práce. No, není to levná záležitost, ale na druhou stranu, zatím to vypadá, že máme proudu dost a dost a výměna po dvanácti letech už byla opravdu nutná. Můžeme se teda pustit do pečení.

 

Mám s sebou zásoby ještě z domova a dneska jsem zalovila v mrazáku, teda vlastně včera večer, a vytáhla balíček s půlkou kachny a půlkou kuřete.

Kuře kromě prsou posloužilo na polévku, kuřecí vývar s kapáním. Ke slovu přišel nový papiňák, který všem kuchařinkám na cestách vřele doporučuji. Já jsem letos při odjezdu přišla k novému papiňáku. Zapomněla jsem k tomu starému doma pukličku a tak jsme nahonem koupili jiný. Menší, takový drobnější, no, možná si ho nechám na cestování a doma nechám ten z Tescomy. Do Remosky zásadně dávám pečící papír, který vystřihnu dokulata.

Pekáč nemám napečený a všelijak poškrábaný. Tento pekáč už mám 12 let a musím říct, klobouk dolů před firmou Remoska, vnitřní teflon je bez absolutní vady. Nikdy se nic neloupe a je jako nový. No, a protože se snažím mít co nejméně nádobí, tak peču vše, co jde najednou.

Brambory a cibule jde pod kačenu. Tu řádně posolím a hlavně pokmínuji. Klasika. Nic víc. Pokud chci něco hodně propéct, což v případě kačenky ano, tak si vyrobím takovou alobalovou pukličku,

kterou položím na maso a půl hodiny peču pod pukličkou.

Tu pak vyjmu a peču už jen na kůrčičku. Někdo má rád kačenku méně vypečenou, my zase když je vypečená hodně.

No a jako příloha kysané zelí. Už si vůbec nepamatuji, jestli mají v Itálii kysané zelí, tak si ho vezu zásobu v pytlíčkách.

Třeba ve Francii kysané zelí se prakticky nedá koupit a ve Španělsku jen ve sklenici takové trochu nakyslé, ale taky dobré.

Výborné kysané zelí mají v Německu v Lidlu v pikslách.

 

No a my jedeme Slovinskem, které je nádherné. Dopoledne je ještě hezky, a tak se příjemně fotí, ale hory před námi vypadají dost zlověstně. 

Nejvíc mě vadí spousta listí na okraji silnice a když začíná pršet a listí je mokré, no, nemám to ráda. Pořád se bojím, že nám někde v zatáčce na mokrém listí ustřelí kola. Maličké vesnice a miniaturní městečka.

Zdenda opět jede tou nejzapadlejší částí Slovinska, což je moc hezké. Tak to máme rádi. Do Itálie vjedeme malým horským přechodem, kde je kupodivu italská policejní kontrola.

Kontrolu na přechodu jsme dlouho nezažili. Vzali si od nás doklady, zapsali si nás a nakoukli do kufru a dovnitř do auta.

Dnešní trasa je: 

Po osmi letech se vracíme do Benátek. Jasně, mnoho cestovatelů tam již bylo a mnoho jich taky řekne, nikdy více!

Chápu to, ale nám se tam tolik líbilo, že se tam docela rádi vracíme a rádi se zase budeme toulat uličkami, kde nikdo není.

Jak už jsem mnohokrát říkala, je obrovský rozdíl, kdy to, které město navštívíme. Benátky v hlavní letní sezoně si ani neumím představit, ale teď na podzim nebo v zimě je tu příjemně a hlavně, relativně málo turistů.

Pokud se hneme z oblíbených tras, ocitneme se v Benátkách, které zná málokdo. Ocitneme se na zapomenutých náměstí, v uzoučkých uličkách a podél kanálů, kde chodí jen místní a těch je minimum.

Spíš se touláme jen tak, bez cíle, bez plánku, bez mapy, kam dojdeme, tam dojdeme. Pro poznávání Benátek je to ten nejlepší způsob.

 

Parkujeme na Punta Sabione, kousek od trajektu, který nás do Benátek doveze. Ovšem cena nás docela udivila. Před pár lety jsme platili 7 eur a teď 25 eur za jízdenku tam a zpět pro jednoho na jeden den.

Což je docela síla. Parkoviště hned u trajektů stojí 5 eur na den a nesmí se tu spát. Na přespání musíme zpět na parkoviště pro obytná auta, které je kousek dál.

 

O Benátkách jsem toho napsala už hodně a koho by to zajímalo, tak zde je odkaz na UNESCO – Benátky.

 

Asi se jen zmíním o ohromné megastavbě, která byla tenkrát ve výstavbě a tou jsou proti přílivová vrata Mojžíš. Stavba za 6 miliard eur už prošla zátěžovými testy, a i ostrou zkouškou, ale problém je, že zábrany jsou plánované na nižší příliv, než je obvyklý a pak i když se vrata zvedly, tak Benátky byly stejně pod vodou. Teď se hledá viník, hledá se kdo za to může a Benátky se dále při vysokém přílivu několikrát do roka potápí, ocitnou se pod vodou.

 

Jen bych zde zmínila naprosto úžasnou zajímavost, které si spousta návštěvníků ani nevšimne. A tím jsou místní studně. Staré Benátky trpěly nedostatkem pitné vody a jediná pitná voda pocházela z nebe. 

Dneska se dá voda samozřejmě řešit mnohem moderněji, ale v dobách dávno minulých, bylo městským stavitelům jasné, že nějak musí zachytit nebeskou vodu a udržet jí v pitném, zdravém, nezávadném stavu. Pod každou takovou studnou je veliká jáma, půloblouk, který je vymazaný silnou vrstvou jílu.

V dlažbě jsou některé dlažební kameny upravené tak, že voda jimi protéká do spodních vrstev pod chodník. Na jílovité vrstvě je velmi silná vrstva písku, která vodu filtruje a čistí.

Tím dochází k tomu, že voda se díky filtraci stává čistou a díky chladu vydrží velmi kvalitní. Snad každé náměstí a plácek má nějakou studnu, která je skoro pokaždé jinak vytesaná a má na sobě jiné vzory a ornamenty. Vše je z bílého kamene, honosnější z bílého mramoru a dnes opatřené železným poklopem.  To je jen taková zajímavost na závěr.

 

Zítra popojedeme zase kousek dál. Zastavíme se v malém přímořském městečku Chioggia, které máme v plánu si prohlédnout.

Dneska jen přejedeme, najdeme místo na stání a projdeme se podél pobřeží.

Dyk se bude moci do sytosti vyběhat a my si protáhneme nohy a nadýcháme mořského vzdoušku.

 

 Dnešní trasa je: 

Italie je pohodová, zvláště v zimě. Italové mají jednu zvláštnost, která je pro nás velmi příjemná a tou je, že na konci léta, začátkem podzimu tak po 15 září, jak kde někde až na začátku října se skoro všude na parkovištích přikryjí platební automaty a můžeme stát téměř všude.

Jistě, jsou omezení, zákazy parkování obytných aut, kterých si myslím, že přibylo, ale veskrze můžeme parkovat bez problémů i na místech, která jsou v sezoně pro nás nemyslitelná. Tak, má to logiku.

Zrovna jako dneska stojíme na místě, kde se normálně platí, ale platební automat je nefunkční a my stojíme kousek od města a kousek od nekonečné pláže, kam můžeme jít na procházku.

Městečko Chioggia je známé jako malé Benátky, kam jdeme, jak já říkám na kukačku. Ještě se vrátím k cenám. Přijde mi, jako kuchařinku, že za těch pár let, co jsme tu nebyli, je to vlastně osm let se tady poněkud zdražilo.

První návštěva v Lidl mě dost překvapila. Zelenina a ovoce je tady dražší než u nás. Kilo brambor neklesne pod 1.3 eur velké balení. Kupovala jsem papriku za 3.8 eur a rajčata 3.5 eur což mi přijde docela dost. Kilo kuřete 4.20 a to je klasicky to nejlevnější maso.  Co je opravdu hodně laciné jsou těstoviny. Tak budeme baštit těstoviny a je to.

No, díky tomu že jsem před cestou vyprázdnila na chatě mrazák a vše si vezeme s sebou, jsem sysel, tak máme na nějakou dobu maso z domova, ale pak už budu muset nakupovat. Samozřejmě, první, co jsem koupila je parmazán a pršut. Kupuju velké balení. Kus parmazánu cca kolem půl kila a pršut také tak. Nejlevnější parmazán vyjde kolem 17 eur za kilo a pršut 10 eur.

Olivy taky poněkud podražily, ale to jsou dobroty, které si v Itálii nenecháme ujít. Večer vždy nakrájím kousek pršutu a plátečky parmazánu, mističku oliv a zobeme k filmíku. Asi bych doporučila stáhnout si aplikaci Lidlu, tam si zakliknout zemi a nakupovat ve slevách a v akcích. Ta samá aplikace, jakou máme doma funguje i v Itálii nebo ve Španělsku. Zkrátka, kde je Lidl, tam funguje jedna a ta samá aplikace, jen je potřeba si zakliknout zemi ve které se zrovna pohybujeme. I u nás si můžeme zakliknout třeba Itálii a podívat se na leták. Já to udělala ještě doma a koukala se, jak se pohybují akční ceny.

Je samozřejmé, že normální ceny jsou vyšší než v letáku a hned mi bylo jasné, že to žádná sláva nebude. Uvidíme, jaké budou ceny dole na jihu. Třeba budeme příjemně překvapený. Zdenda byl trošku rozmrzelý z ceny nafty. 1.64 je docela dost a ceny se tady na severu nijak valně neliší. Prakticky už je jedno, jestli tankujeme za 1.64 nebo 1.66, ale pod euro a šedesát centů cena neklesla nikde. Ceny nafty u obchoďáků jsou obyčejně maličko lepší, ale tady nikoliv. Všichni drží cenu jako jeden voják. Nikdo zatím nevystrčil růžky a šel s nižší cenou proti konkurenci.

 

V Chioggia je zrovna dneska trh a trochu jsem se těšila, že by tady mohla být levnější zelenina a ovoce. Ale trh je vyloženě o oblečení, domácí potřeby, boty a tak podobně.

Na konci ulice jsou jen dva velké stánky s ovocem a zeleninou, ale nic místního. Krásná naleštěná jablíčka, krásná zelenina, ale vše za pekelné ceny. Takže, zase nic.

 

Přespali jsme na parkovišti druhou noc a zítra už pojedeme do delty řeky Po. Na Po máme krásné vzpomínky, a tak se vrátíme k domku místních správců, který je v zimě už opuštěný a kde už jsme stáli. Počítáme, že tam zůstaneme den, dva, tři. Zkrátka, jak se nám bude chtít.

Dneska jsme ušli krásných deset kilometrů. 

Delta řeky Po je ohromné území protkané jezírky, zavodňovacími kanály a spoustou ramen řeky Po.

Přesně jako delta Ebra. Tady je to úplně stejné nebo velice podobné. Parkujeme u domku místních ochránců přírody na okraji přírodního parku. Je tu klid a pohoda. Chceme tady být do pondělí, kdy se hneme o kousek dál. Hlavně, budeme řešit internet. Máme sice od našeho domácího operátora 60 Gb v rooming, ale co si budeme povídat, je to pro nás málo. Stále vkládáme na stránky a už jsme si navykli koukat se večer na nějaký filmík ať už z Netflix nebo od našeho operátora máme zdarma Vojo.

Rádi si poslechneme zprávy, co je doma nového a rádi si pustíme rádio a na to vše potřebujeme data. Kdysi dávno, to už je pravěk, když jsme před 12 lety vyjížděli na naší první delší zimní cestu, tak jsme měli z domova zakoupený internet od Vodafone, to byl tenkrát jediný, který poskytoval internet do zahraničí mimo EU a měli jsme tenkrát 1 Gb za 360.- Kč. Pane, to bylo něco. 1 Gb za takové peníze a veškeré připojení jsme tenkrát řešili všelijak. Kavárny, McDonald’s, restaurace, benzínky a tak podobně.

Ale je zajímavé, že tenkrát dostat heslo nebo se připojit k někomu nebyl vůbec žádný problém. Dneska to problém je. Pokud si v restauraci nedáme aspoň pivo, tak nám heslo nedají, a to by se to nakonec pěkně prodražilo. Takže, zítra jedeme do nákupního centra, kde jsou skoro všichni italský operátoři a tam získáme internet navíc. Koupíme.

 

No a když jsme v Itálii, tak si hned uvaříme italské národní jídlo a tou je polévka Minestrone. Jak jsem se dočetla, neexistuje nějaký oficiální, jednotný recept, byť maličko krajově odlišný jako třeba u nás na bramboračku.

Minestrone může být buď jako hlavní jídlo nebo jen jako polévka před hlavním jídlem. Když je jako hlavní jídlo, tak je v polévce většinou maso a pak spousta zeleniny. Někdy se dávají rajčata nebo rajčatová šťáva, ale pak polévka připomíná spíše rajskou polévku. V obchodě po celé Itálii se prodávají směsi zmrzlé zeleniny právě na Minestrone. Některé směsi obsahují až 16 druhů zeleniny. Takže, Minestrone je zkrátka zeleninová polévka a zase, může bát zahuštěná nebo jen vývar, ale vždy nakonec posypaná sýrem, nejlépe parmazánem.

Já jsem měla v mrazáku jeden vepřový jazyk, ten jsem uvařila a do vývaru jsem nasypala podle jednoho z mnoha receptů nahrubo nakrájené brambory, mrkev, celer, česnek a na větší kousky nakrájený očištěný a už uvařený vepřový jazyk.

Fazole den namočené sleju, propláchnu a dám je do polévky až jsou brambory skoro uvařené. Nakonec hrášek a těstoviny, ale ne moc a něco zeleného. Zelenou cibulku, petrželku, celerovou nať.  Asi bych to přirovnala k německému eintopf, jídlo z jednoho hrnce.

Mohla bych přidat namočenou cizrnu, čočku, může tam být najemno nakrájená paprika, rajčata, pórek, zkrátka, co vyhrabeme z lednice a kam až zajde naše fantazie. Před podáním posypeme strouhaným sýrem.  

Přeji dobrou chuť.  

Podél italského pobřeží jsme už jeli. Po východní straně Itálie dolů a podél té západní nahoru.

Celé východní i západní pobřeží jsme poctivě projeli, procestovali, prohlédli a skoro všechna městečka prošlapali. Teď je čas projet si i kusy ve vnitrozemí, které ještě projeté nemáme. V Ravenna jsme si vyřídili internet na cestu po Itálii. Našich 60Gb nám opravdu stačit nebude a tak se Zdenda ponořil do studia místních operátorů, kteří nabízejí naprosto úžasné tarify, ale bohužel hodně jich nefunguje pro turisty. Nakonec jsme skončili u Vodafone, kde máme za 13 eur neomezený limit. Teda aspoň doufáme, paní prodavačka tvrdila že tarif je neomezený, tak snad tomu tak bude. Ještě nakoupit malé zásobičky na cestu, přeci jenom, stále máme dost potravin z domova, ale hlavně potřebujeme dokoupit italskou klasiku pršut a parmazán. Obě dvě dobroty už kupuji po půlkilových kusech, jednak je to maličko levnější, ale hlavně, stejně to brzo sníme.

 

Maličké městečko Marradi je už krapet ve vnitrozemí a Zdenda šikulka toto městečko pro nás vynašel, protože tady mají naprosto luxusní stání pro obytná auta, ale i samotné městečko stojí za prozkoumání.

Maličké, a přesto tu mají vše co bychom mohli potřebovat. Několik pekáren, několik prodejen ovoce a zeleniny, několik květinářství, kavárničky, oblečení, uzeniny, zlatnictví, čistírnu oděvů a já nevím co vše, a to tu mají, dokonce i poměrně velké potraviny.

Nechápu, jak se tady všichni uživí.  Pod námi je velké letní koupaliště, teď zavřené, ale s ohledem na třípatrové parkoviště bude asi dost navštěvované. Jsme, jak už jsem říkala kousek od moře a je to tu naprosto úžasné.

Všude kolem nás se zvedají kopce plné stromů a teď na podzim, nádherně zbarvené. Marradori je slavné díky kaštanům. Všude v okolí se jich pěstuje ohromné množství a několik druhů.

V Marradori se každoročně pořádá kaštanová nejen kdy se kaštany nejen prodávají, ale hlavně konzumují v různých úpravách. Několikrát jsme se Zdendou pečené kaštany jedli, ale za nás, žádná sláva. Není to zrovna dobrota, po které bych se utloukla.

Jedlé kaštany obsahují bílkoviny, sacharidy, zdravé tuky, vlákninu a množství vitamínů a minerálních. Plusové body si připisují za vitamíny C, A, B, E a K. Takže ano, jsou nesmírně zdravé, ale musela bych se zaměřit na různé úpravy, protože ta klasická úprava, pečené kaštany na dřevěném uhlí nebo v troubě nám nechutná. Ale jak jsem koukala, vaří se kaštanová polévka, kaštanové pyré, kaštany v různých sladkých úpravách. Jen v Čechách nejsme na kaštany moc zvyklí.

 

Ještě jedna zajímavost. Jedlé kaštany se také mohou dávat pod polštář proti nachlazení.Nasbírané kaštany umístíme pod polštář. Pochopitelně tak, abychom mohli spát a kaštany nás netlačily. Na kaštanech bychom měli spát až do jara, to nás má ochránit před nachlazením. Můžeme je také vložit do látkového sáčku, aby se nám neustále nekutálely po matraci zpod polštáře.

V supermarketech jsou v prodeji hromady kaštanů a jak jsem viděla, tak je lidi kupují. Doma se pečou v troubě a na ulici se prodávají pečené na dřevěném uhlí. Ale jak říkám, nic moc. Pamatuji se, že tatínkovi moc chutnaly, ale on byl válečné dítě a dostat kornoutek jedlých kaštanů tak to byla vzácnost a lahůdka. My už jsme holt zmlsaný.

 

Hlavně, nedořekla jsem, čím je stání v Marradori tak výjimečné.

Nejen že tu je voda co hrdlo ráčí, ale i připojení na elektriku zdarma. Je tady několik stojanů po osmi zásuvkách a proudu je taky neomezeně. Žádné slabé jističe.

 

No a když už jsme na proudu, tak nejen že si maličko přitápíme etavírou, ale rovnou jsem upekla i jablečné štuclíky z listového těsta.

Potřebuji vyprázdnit mrazák v lednici, abychom mohli už vypnout malý příruční mrazák v kufru a tak jsem zalovila pro balíček těsta ještě z domova.

Upekla jsem druhou půlku kachny a tak u máme konečně po kačeně. Tentokrát byla se špenátem a špeclemi. Dobrota. No a jablečné štuclíky se mi taky hodně povedly.

 

 Dnešní trasa je: 

Jak už jsem říkala, pobřeží Itálie máme kompletně projeté a tak se vrháme do vnitrozemí.

Zatím nám počasí přeje, a tak dokud je ještě hezky a teplo, v Raveně uhýbáme a jedeme směrem na letošní první Národní park Foreste Casentinesi, Monte Falterona, Campigna. V Itálii je celkem 24 Národních parků a ten dnešní se řadí spíše k menším co do rozlohy.

Některé národní parky jsme si už projeli. Národní park Foreste Casentinesi, Monte Falterona, Campigna (italsky Parco nazionale delle Foreste Casentinesi, Monte Falterona e Campigna) je Národní park v severní části Itálie, ve vnitrozemí, v regionech Toskánsko a Emilia-Romagna.

Park se nachází v Severních Apeninách, v oblasti Toskánsko-Emiliánských Apenin. Park tvoří hlavní hřeben Apenin směřující ze severozápadu na jihovýchod. Zatímco na východní straně (Emilia-Romagna) prudce klesá do údolí, na Toskánské straně postupně přechází do údolí řeky Arno.

Nejvyššími vrcholy jsou Monte Falco (1 658 m) a Monte Falterona (1 654 m). Park má rozlohu 368 km² a byl založen v roce 1993. Tolik praví Wikipedie. Pod námi jsou další Národní parky, které si ještě projedeme, ovšem, pokud v horách nenapadne sníh.

A že tady umí napadnout spousta sněhu, to je jasné. Hlavně, celou cestu nás doprovází značka nutnosti sněhových řetězů, které samozřejmě nemáme.

Sněhové řetězy jsme si hned při první cestě před 12 lety koupili, kvalitní a za hříšné peníze, ale díky stylu našeho cestování, v zimě na jihu a v létě na severu jsme je nikdy nepoužili, a tak jsme po letech tu příšerně těžkou bednu plnou řetězů nechali doma jako naprosto zbytečnou zátěž.

No a teď by se nám možná hodily, ale to už doufám budeme více na jihu, kde snad nebudou potřeba. A pak máme ještě další možnost zbytek, co bude v plánu si projedeme na jaře při zpáteční cestě, a to už snad sníh nebude.

Jak jsem tak koukala na mapku, pár národních parků jsme si už projeli, ale určitě nebude na škodu si je projet ještě jednou. Hlavně, když jsem zapátrala tady na stránkách, tak třeba Národní park Cilento, dole na jihu Itálie jsme projeli v totálním dešti a mlze, takže jsme z něj neviděli vůbec, ale vůbec nic.

Něco si necháme na jaro, ale jak říkám, dokud nám počasí přeje, není potřeba ujíždět dolů na jih. Takže ano, projíždíme Národní parkem Foreste Casentinesi za nádherného počasí a je to tady opravdu krásné.

Zdenda klasicky vybral tu nejmenší silnici, kterou ještě můžeme jet. Značka je jasná, delší auto jak 9,5metru a nad 3,5 t sem nesmí.

Délku splňujeme a s váhou bojujeme od úplného začátku, ale s tou asi už nic nenaděláme. Zkrátka, jsme přetížený až hanba, ale tak to prostě je. S ohledem na to, jak je tu drahá nafta, v této oblasti dokonce 1.72 eur, tak stále stoupáme a klesáme.

Řekla bych, že jsme tu naší naftovou nádrž řádně provětrali. Podařilo se nám vystoupat do několika sedel, a to do výšky kolem 1000 m.

Jsou to opravdu až neskutečné vracečky, stoupání na uzoučké silnici plné listí taky není pro slabé povahy. Já se tedy opět bála, ne moc, ale bála jsem se hlavně toho suchého listí.

Za celou cestu po hřebenech jsme potkali jedno jediné auto a museli jsme kus couvat z kopce, protože nebylo kde se vyhnout.

My jeli do kopce, oni z kopce ale my měli blíž možnost vyhnutí. Respektive, Zdenda celou cestu koukal a hlásil místa na vyhnutí. Pár jich bylo, ale na můj vkus by jich mohlo být více.

Ale nakonec jsme cestu zvládli, ještě cestou jsme našli pěkné místo na odpolední kávu a už jedeme do cílového města Arezzo, kde je velké stání a staré historické městečko, které si zítra prohlédneme.

Opět, parkoviště je hrazené ale jen v sezoně. Teď už jsme mimo sezonu, a tak jsou platební automaty mimo provoz.

Jsou tady místní kolegové, zaparkovaný asi na delší dobu. Hezky jsme se pozdravili a dobrý.

Italové jsou úžasný pohodáři.

 Dnešní trasa je: 

Město Arezzo je malé s příjemně malým starým městem, kam se jdeme projít. Spíše jen si protáhnout nohy.

 Arezzo s původním názvem Arretium má velmi starou a bohatou historii. Stojíme kousek od městských hradeb, a tak to máme opravdu pár kroků.

Arezzo proslulo všelijakou výrobou už když v době, kdy Arretium patřilo do etruské říše. Výroba bronzových nástrojů, zbraní, šperků, keramiky.

Bylo to nejbohatší město v regionu. Krásné uličky a náměstí. To vše je obehnáno mohutnými hradbami. Z Arretia také pochází asi nejznámější samostatná etruská památka: „Chiméra z Arreza“.

Jedná se o bronzovou sochu z 5. století př. n. l., která zobrazuje kreaturu složenou ze lva, hada a kozy. Socha byla náhodou nalezena v 16. století při budování nových městských hradeb.

Určitě bychom si neměli nechat ujít překrásnou katedrálu v Arezzo.

Katedrála v Arezzu, je nádherná trojlodní stavba s příčnou lodí, zahájená ve 13. století, s vitrážemi ze 16. století od Guillauma de Marcillat.

Naproti biskupský palác s Diecézním muzeem a další památky, které si velmi rádi prohlédneme. Všude ve městě jsou mapky s piktogramy jednotlivých staveb abychom nic důležitého neminuli.

 

Asi bych zde jen opisovala moudra z internetu, ale jen řeknu, že Arezzo je velice příjemné jako zastávka na cestě s moc hezkou historickou částí.

 Zítra se zase hneme dál, směr, na jih.

 

Jedeme do středověkého městečka Lucignano, kde má být pro nás stání s vodou a světe div se, opět s elektřinou zdarma.

A skutečně, stání je veliké, voda i s použitelnou hadicí a skutečně elktřiny co hrdlo ráčí. Přímo nad námi je městečko, které se probojovalo do seznamu I Borghi più belli d'Italia ("Nejkrásnější vesnice Itálie"). A o tom se ještě zmíním později.

 

Jméno Lucignano pravděpodobně pochází z římské rodiny konzula Licinia. Lucignano, známé jako „perla Valdichiany “.

Je to pozoruhodně zachovalá středověká opevněná vesnice na kopci (400 metrů nad mořem) s eliptickým, kruhovým tvarem ulic. Vesnice leží strategicky mezi Sienou a Arezzem a jak už jsem se zmiňovala, mezi těmito dvěma městy byly historické nesváry.

Jedno i druhé město neustále bojovali o nadvládu na územím a vesnice Lucignano ležela přímo uprostřed. No, jak to mohlo dopadnout, bitvy se sváděly právě u Lucignana a jak jedna nebo druhá strana vyhrála, tak hned začalo opevňování Lucignana, což mu postupně přineslo mohutné opevnění, pevnost a další stavby, které měly zabránit útočníkům v dobití.

Občas se do bojů přidala Florencie a Perugia. Strategická pozice vesnice a její nadmořská výška lákala všechny okolo. A tak její hradby se třemi branami byly postaveny Sienčany v roce 1371. Jakmile se město dostalo pod vládu tentokrát Florencie, začala výstavba pevnosti a tak dál.

 

Skutečně, když stojíme na městských hradbách máme celé území pod vesnicí kam až dohlédneme pod sebou.

 

Shodli jsme se na tom, že vesnice na seznam I Borghi più belli d'Italia dostala zcela oprávněně. Jen, my jsme tady v poledních hodinách a máme pocit, jakoby byla vesnice prázdná. Nikde nikdo a my máme celé městečko jen a jen pro sebe.

 

Na centrálním náměstí je muzeum, kde je místní poklad a to naprosto úžasně propracovaný relikviář vyrobený pro kostel San Francesco.

Relikviář se nyní nachází v Městském muzeu v přízemí radnice ze 13. století ( italsky Palazzo Pretorio ).

Nazývá se L'albero della vita - Strom života ; Zlatý strom nebo Strom Lucignana .

Jeho centrální stonek je podepřen gotickým relikviářem, z něhož vychází dvanáct větví, na nichž je vyobrazen krucifix a pelikán. Na větvích jsou korálové větvičky, které představují Kristovu krev. Strom je zlacený a zdobený drahokamy.

 

Platíme 3 eura za vstupné a můžeme vejít do pěkného muzea příjemné kapesní velikosti. Jen jsme museli počkat, než se muzeum otevře což byla vítaná přestávka na kávičku.

Lucignano je opravdu maličké a krásné. Samé kamenné domy a spousta květináčů před vchodem do domků.

Domy jsou malé, nízké a nijak se nehonosí výstavností. Obyčejná, jednoduchá architektura, kterou ani postupující čas nijak nevylepšil, což je jenom dobře.

 

Nakonec jsme našlapali neuvěřitelných 5 km a jdeme zpět na parkoviště. Kolegové přijíždějí a odjíždějí, ale ti co zůstávají přes noc se hned připojují na elektřinu. Odhaduji, že by se tady mohlo najednou připojit klidně 30 obytek, tolik je tady na stojanech přípojek.

My máme proudu dost díky kompletně nové instalaci od solárních panelů přes nový booster, měnič a hlavně, máme novou baterii Renogy s neuvěřitelnou kapacitou.

Díky tomu jsme mohli konečně po letech nechat doma elektrocentrálu. Zdenda byl zpočátku poněkud nervózní, protože elektrocentrála nám už několikrát doslova zachránila život, ale už jsme na cestě měsíc a opravdu, proudu máme stále st a dost. Takže, velká spokojenost.  

Dnešní trasa je: 

Přejeli jsme do Siena, velkého města, které má historickou část, katedrálu a spoustu paláců zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO.

Myslela jsem, že už jsme v Sieně byli, ale nikoliv. Máme jí kousek od naší trasy, tak se tam jedeme podívat. Už parkování je poplatné velkému městu, je to maličko problém a když není, tak parkování je poněkud drahé. Hned pod městem je veliké parkoviště pro autobusy a obytná auta, ale za 20 eur za celodenní stání, bez ničeho, jen stání na prašné ploše.

Hned kousek dál Zdenda objevil další možnost parkování, kde už stojí dva kolegové. Je to jen pár metrů dál, sice v kopci, ale spát tu stejně nebudeme. Zamykáme, zabezpečujeme auto, jak to jen jde a jdeme do města.

Máme to skoro 2 km, něco po uličkách a budeme tam zase za pár kilometrů. Nicméně, město Siena je úplně, diametrálně jiné, než jsme se včera namlsali v Lucignanu.

Veliké domy, veliké paláce a spousta lidí. Však se není čemu divit. Přeci jenom, za prvé, jsme v hlavním městě celé provincie Siena. Za druhé, zapsání na seznam UNESCO samozřejmě láká spoustu turistů jako záruka určité historické kvality, což taky nemusí být vždy pravda no a za třetí, je hezký podzim a spousta lidí raději volí prohlídku města v příjemnějším počasí než v parném létě.

Stoupáme do centrální části města na slavné hlavní náměstí, které je kolem dokola obehnáno paláci.

Na Piazza del Campo se nachází jedna z nejvýznamnějších sienských staveb Palazzo Pubblico. Jedná se o gotickou cihlovou stavbu z let 1297 až 1310.

Po levé straně paláce se nachází 102 metrů vysoká věž Torre del Mangia z let 1338–48. No a my jdeme dál. Noříme se do ulic, které nejsou ani zdaleka tak hezké, jak bychom očekávali. 

Dominantou celého města je Katedrála v Sieně.

Katedrála Nanebevzetí Panny Marie - italsky Santa Maria Assunta nebo Duomo di Siena. Je to překrásná stavba.

Původní kostelík, který zahrnoval antický chrám, se začal přestavovat a rozšiřovat na baziliku. Ta byla 18. listopadu 1179 vysvěcena papežem Alexandrem III., jenž pocházel ze Sieny. Ve 13. století již stál chór s vynesenou kupolí.

 

V blízkosti dómu se nacházel kapitulní sál, refektář a ambit, dále palác biskupa a baptisterium zasvěcené Janu Křtiteli.

 

Zkrátka, když jsem tak pročítala historii katedrály, tak mi vyšlo, že se průběžně stavěla skoro 300 let, a i mnoho let poté, vlastně několik století se stále do upravovala, měnila se fasáda, dostavovala se věž se zvonicí a tak dál. Je to monumentální stavba, která určitě stojí za prohlídku. Platíme 14 eur na hlavu a jdeme si teda katedrálu prohlédnout.

 

 Tak jak je monumentální z venku, zevnitř je stavba přímo ohromující svojí nádherou a monumentálností.  Překrásné vitráže a hned u vchodu je mramorová kazatelna vytvořená v letech 1265–1268 Nicolou Pisanem a jeho žáky.

Sloupová kazatelna je vytesaná z mramoru a je zdobená výjevy Ježíše, jak vyučuje, či Panny Marie s dítětem. Když si kazatelnu pozorně prohlédneme, musíme smeknout klobouk před tehdejšími mistry kameníky. Jemná práce, která byla maximálně přesná a vypovídající.

 

Nezaujme nás pouze výška katedrály a mohutné sloupoví, ale když se podíváme na zem, tak spousta výjevů z různobarevného mramoru.

 

Část katedrály – Duomo Nuovo slouží jako muzeum, ve kterém se nachází výstavní prostory, pro cenné listiny, knihy a malby Sieny. 

Těch je veliké množství. Staré zpěvníky, kroniky, mapy.

Ale my už pokračujeme v prohlídce Sieny a jednoznačně jsme se shodli, že velká města už navštěvovat nebudeme.

Malá městečka jsou mnohem hezčí, takové pohodovější a příjemnější. Tam i vedlejší nebo spíše boční uličky jsou pěkné a mají svoje kouzlo.

Tady boční ulice jsou hodně zanedbané a nehezké, že ani člověka nelákají k projití.

 

Ušli jsme krásných 9 km a jedeme pryč. Tak nějak, není moc o co stát.

Až k večeru s dojeli na další příjemné parkoviště pro obytná auta a to u velikého jezera Lago Trasimeno ve vesnici San Feliciano.

Opět, je zde voda a krásně upravené pobřeží jezera kam můžeme na dlouhé, velmi dlouhé procházky.

 Dnešní trasa je: 

Předevčírem jsem se zmínila o seznamu nejkrásnější starověkých městeček a vesnic. Kupodivu městečko Lucignano, které jsme před pár dny navštívili na tento seznam patřilo.

Díky kamarádce a už 6 let kolegyni na cestách Petře jsem se dozvěděla o organizaci, která sestavuje seznam I Borghi  più belli d'Italia  "Nejkrásnější vesnice Itálie".  Co to vlastně „borghi“ je? Doslovný překlad slova Borgo do angličtiny by byl "Vesnice". Termín Village však plně nevysvětluje, co je to "Borgo". "Borgo" (množné číslo: "Borghi") je fascinující malé italské město, obecně opevněné a jehož historie sahá až do období od středověku do renesance. Obvykle se tyčí kolem hradu nebo šlechtického paláce a často je obklopena obrannými zdmi a věžemi.

 

Ať už středověké nebo renesanční, mořské nebo horské, venkovské nebo jezerní, všechny naše certifikované Borgos představují to nejlepší z neznámé Itálie: cestu uměním, historií, uměleckými poklady, krásnou krajinou, tradicemi a chutěmi, pro jedinečný a nezapomenutelný cestovatelský zážitek.

 

"Charta kvality" Asociace vybírá síť excelence cestovního ruchu, která se skládá z měst vystupujících pod společnou značkou a logem, jejichž činnost v oblasti vítání, údržby a rozvoje cestovního ruchu je průběžně monitorována. Charta kvality stanovuje kritéria pro udělení značky I Borghi più belli d'Italia a pro přístup do klubu.

Aby bylo město způsobilé:

– mají architektonické a/nebo přírodní dědictví certifikované žádající obcí a/nebo Ministerstvem kulturního dědictví a ochrany životního prostředí. Historická stavba musí převažovat nad celkovými stavbami a musí tvořit esteticky homogenní celek;

– nabízejí dědictví cenné pro svou urbanistickou a architektonickou kvalitu;

– ukazovat na základě skutečných faktů politiku zlepšování, rozvoje, propagace a šíření, splňující určitá kritéria.

 

Já vím, spousta lidí nad různými asociacemi ohrnuje nos, ale pravda, já také. Nicméně, v této asociaci to asi bude fungovat trochu jinak. Ohromný řídící výbor složený ze spousty zástupcí vesnic a malých měst, vědecký výbor a spousta regionálních koordinátorů zase ze všech koutů Itálie. S ohledem na to, že tato asociace není až tak známá jako obří kolos UNESCO, tak se jedná spíše o prestiž a ocenění místních samospráv za snahu o zachování původního duchu vesnic.

 

Klub – I Borghi più Belli d'Italia

  Na oficiálních stránkách asociace je moc hezky zpracovaný přehled oceněných vesnic a malých měst jednotlivých regionů.

Stačí nám vybrat si region, kde zrovna jsme a po rozkliknutí se nám objeví nádherné tipy na výlet. Spíše tipy na historickou lahůdku. Na velké mapě Itálie si vybereme region kde jsme a pbjeví se nám v pravém horním rohu podrobnější mapa jednotlivých vesnic a měst.

Hned se nám také objeví seznam daných měst.

Rozklikneme dané město a už víme vše co potřebujeme. Historii a spoustu fotek toho nejhezčího.

 

Ten, kdo se rád toulá po středověku si zde přijde na své.

Psala jsem o vesnicích „I Borghi  più belli d'Italia“, tedy o seznamu nejkrásnějších vesnic rozesetých po celé Itálii a my hned dvě vesnice máme kus od nás. Vesnic je na seznamu celkem 313 a já doufám, že jich několik projdeme.

Hned první byla úplně náhodně, aniž bychom tušili že je nějaký seznam, jen jsme si jí vybrali podle toho, že na nás působila velice starodávně Lucignano. O té jsem psala trochu níže.

Jako druhou jsme dneska navštívili Castiglione del Lago, které je kousek od nás, vlastně na druhém břehu jezera Lago Trasimeno, kde stojíme. Jméno se odvozuje od středověké pevnosti postavené v polovině třináctého století a nazývané „Castello del Leone“ pro svůj pětiúhelníkový tvar inspirovaný souhvězdím Lva.

Ať už je to jak chce, každopádně, jdeme si městečko prohlédnout a jsme velice mile překvapeni.

Tady hned u brány hrdě hlásají příslušnost ke skupině nejkrásnějších vesnic Itálie a jak jsem se dočetla, tak asi všechny vesnice jsou na svoje umístění velmi hrdé a propagují značku všude kde se dá.

Bohužel, poněkud se nám kazí počasí a fouká docela ledový vítr. Je sice nějakých 11 °C, ale připadá mi, že je maximálně 5.

Nicméně, kouzlo těchto starobylých vesnic spočívá hlavně v tom, že když jedeme kolem, tak se můžeme na hodinu zastavit, projít si městečko a jet dál. Vlastně ani žádné velké zdržení na cestě a přesto, máme hezký zážitek.

 

Jen kdyby všechny tyhle vesnice a malá města nebyli na kopci! To je jediné, ale zase uděláme něco málo pro svoje zdraví.

Jen pár ulic, ale oproti Lucignanu, kde nebyl žádný obchod ani kavárna, tak tady je to jeden krásnější obchod vedle druhého a spousta maličkých restaurací a kaváren.

Stoupáme opět do kopce a samozřejmě i ulice jsou do kopce a zkrátka, když už kus vystoupáme, tak hned další uličkou pracně vydobytou výšku ztrácíme. Tak jen pár fotek.

Jsme teda pěkně vyfoukaný, však jsme tady jako na větrné hůrce a ulicemi pěkně profukuje. Mají tady dokonce letní kilo s pěkným parčíkem, tak měl aspoň Dyk možnost se do sytosti vyběhat. I když to asi nebylo až tak moc, protože stále je plný síly a energie.

 

Mluvila jsem i o jedné z mnoha výhod cestování po Itálii a tou je že v zimním období, respektive začátkem října, plus mínus týden, se zakryjí platební automaty, nebo se úplně odstraní, zákazové značky jsou většinou přikryté a my můžeme parkovat bez omezení.

Tak jako tady. V létě bychom museli za parkování zaplatit a pokud je to místo hezké nebo nějak zvláštní, tak to nebývají malé částky.

Dva dny jsme stáli u jezera Trasimeno, kde se normálně musí za to naše místo pro obytná auta platit 15–18 eur podle dnů.

Tady se taky v sezoně, od jara do podzimu platí za stání.

 A my jedeme dál do další starověké vesnice ze seznamu.

Jen cestou doplňujeme zásoby, hlavně nám dochází pršut, parmazán, pro Zdendu pivo, pro mě vínko, aby bylo co zobat večer k filmu a něco málo potravin. Koupila jsem si tenkého kulíška, tenké rukavice, protože si vezu s sebou jen tlusté rukavice a mohutného kulicha a Zdenda dostal taky nového kulíška.

 

Jako třetí vesnice ze seznamu v oblasti Umbrie je vesnice Panicale. A opět, červený znak za jménem vesnice. „I Borghi  più belli d'Italia“. 

Název by údajně mohl pocházet z latinského Pani caleta „hořící oltáře zasvěcené bohu Panovi“ nebo Pan Kalon „kde je všechno krásné“, Panis collis „kopec posvátný Panovi“ nebo pan colis, místo, kde se pěstuje proso“, obilovina, která je na erbu městské části znázorněna dvěma klasy prosa.

 

A opět, světe div se, máme tu naprosto luxusní stání pro obytná auta s elektřinou a vododou. A to vše zdarma.

Konečně, když máme elektřiny nadbytek, když už nemáme starosti s tím, kdy nám dojde proud v baterce, jestli můžeme mít otevřený jen jeden počítač nebo oba dva, tak už je to několikátý stání, kde je elektřina zdarma.

 

Zítra by měl být poslední hezký den. Pak podle předpovědi by mělo několik dnů pršet a asi tady pár dnů zůstaneme.

Dnešní trasa je: 

Naše pouť po vesnicích „I Borghi  più belli d'Italia“, pokračuje. Máme kousek od sebe další historický skvost. Jako třetí vesnice ze seznamu v oblasti Umbrie je vesnice Panicale.

Název by údajně mohl pocházet z latinského Pani caleta „hořící oltáře zasvěcené bohu Panovi“ nebo Pan Kalon „kde je všechno krásné“, Panis collis „kopec posvátný Panovi“ nebo pan colis, místo, kde se pěstuje proso, obilovina, která je na erbu městské části znázorněna dvěma klasy prosa.

 Vstupujeme právě opravovanou branou do typického středověku. Mohutná kašna z roku 1473 je jen slabý začátek prohlídky města.

Představme si tři úrovně ulic nad sebou a všechny jsou všelijak propojované uzoučkými uličkami.

U spousty dveří jsou květináče, které přetékají trvalkami, spousta domů je všelijak ozdobená anebo mají minimálně hezkou keramickou cedulku s jménem a číslem domu.

Je vidět že se tady o domy dost starají, všechny jsou udržované a na ulicích je absolutní čisto. Kavárny jsou jen na hlavním náměstí a pár obchůdků ve vedlejší ulici, ale jinak nic neruší středověký ráz vesnice, malého města.

 

Kolegiátní kostel Michaela Archanděla, patrona města, románská stavba z 11. století je nejstarší ve městě; rozšířen byl v roce 1546 a obnoven v 17. století.

Nicméně, kostel je otevřený, a tak jdeme na kukačku. I když svítí sluníčko, tak uvnitř je velké šero. Absence velkých oken je znát, ale jinak je to krásný kostel.

Uvnitř starého města jsou hned tři kostely, ale jen tento je otevřený. No a my pomalu jdeme uličkami a noříme se do města.

Je to úžasné, tady zkrátka nikdo nemůže zabloudit, včetně mě, která se dokáže ztratit za prvním rohem. Miluji malá města, nemusím se obávat, že mě tady najdou po pár dnech na pokraji vyčerpání a hysterie.

 

Trochu jsem se pídila po tom, jak to tady, v Itálii mají s rozlišením měst, obcí a vesnic. U nás je to dané hlavně počtem obyvatel do třech tisíc a nad tři tisíce se může vesnice stát městem na základě podané žádosti, v Itálii je to trochu jiné. Tady hraje roli historie.

 

V Itálii neexistuje striktní obecně platná hranice počtu obyvatel pro rozlišení města a vesnice; status závisí na historických a administrativních faktorech, ne pouze na velikosti.

Některá města jsou velmi velká např. Řím, Milán, zatímco jiná, i když mohou být historicky významná, jsou mnohem menší, vyloženě prckové.

Itálie má 20 regionů, které se dále dělí na provincie a obce (comuni). Titul "město" (città) je v Itálii spíše historicky daný a udílí se na základě historického významu nebo na základě speciálních dekretů.

Nejde o jednu definici: Existuje mnoho menších měst a obcí, které se liší počtem obyvatel, ale jejich status je dán spíše jejich historickou rolí a místním administrativním zařazením než pevným počtem obyvatel.

Obec a město: Například "comune" je obecná italská obec, ale ne každá obec je automaticky městem.

Status města je zpravidla udělen na základě historických zásluh nebo jiných specifických kritérií, které se liší od prostého počtu obyvatel.

 

Takže dál se v tom budu plácat. Maličké město, kde je opravdu pár obyvatel např. 500 by u nás byla vesnice, ale tady je to město, protože je to historicky dané, ale mě to svádí k pojmenování „vesnice“.

Starobylá vesnice a hle, ono je to významné město, jenže významné bylo ve 14. století, a to pojmenování mu zůstalo. Zkrátka, ve 14. století to bylo důležité město regionu a to, že dneska má sotva 1000 obyvatel je jedno, bylo to město, tak je to město a šmitec. Tak, ono těch obyvatel i v tom 14. století nejspíše stejně víc nemělo.

 

Je nádherný den. Prohlédli jsme si město Panicale a celé odpoledne lenošíme v křesílkách na sluníčku. Je dobrých 20 °C, ale jakmile sluníčko zajde, ihned se ochládá, ale zase jen okolo 9°C.

Takže si večer zatopíme, nakrájíme kousek pršutu, parmazánu, misku oliv, koukáme se na filmík a je nám dobře.   

Po třech dnech strávených v Panicale vesnici opouštíme a jedeme dál. Poněkud se ochládá a my jsme stále ještě hodně vysoko, v centrální části Itálie, v Umbrii.

Je nejvyšší čas popojet, ale mám velké obavy, že budeme muset sjet směrem k Římu, což jsme původně nechtěli.

Přeci jenom směrem k Středozemnímu moři máme hodně daleko a skoro pořád jsme kolem 1000 m vysoko.

A jak koukáme na předpovědi, tak všude kolem nás bude kolem nuly a pod nulou. Tak honem pryč.

Je to škoda, máme kolem sebou ještě několik „I Borghi  più belli d'Italia“, středověkých vesnic, které jsme ještě chtěli navštívit, ale bohužel.

Dneska dojedeme do jedné z borghi, Lugnano in Teverina. Je to opět kamenná vesnice ze seznamu nejkrásnějších středověkých vesnic v Itálii.

Celý dnešní den by mělo být pod mrakem a taky až jak jsme sjeli maličko níže a překlopili jsme se do další části Apeninského pohoří, maličko se nám obloha rozjasnila.

Lugnano in Teverina má pro nás připravené další velmi příjemné stání pro obytná auta kousek pod městem.

Zatím je pod mrakem, ale vypadá to, že se na nás štěstí usměje a bude svítit sluníčko.

Bylo by to fajn, protože hned je vše hezčí. První doložený název Lugnano in Teverina je Lugnanum Tyburinae (1290), což odkazuje na obyvatele údolí Tibery pod ní (Teverina), kteří se kolem šestého století př. n. l. přestěhovali na kopec, aby unikli malárii.

 

Celé město jsme obešli kolem dokola a vcházíme jakoby zezadu s cílem, projít si městečko křížem krážem. Hned co nás zaujme jsou vlastně dvě věci, první je cedulemi označená trasa prohlídky, to abychom na nic důležitého nezapomněli, abychom nic hezkého nevynechali.

Což je velmi příjemné, i když takové bezcílné bloudění taky není k zahození. Ale když už tady pro nás tu nejhezčí trasu vytyčili, tak po ní jdeme.

Druhá věc je nejvýznamnější památka městečka, kolegiátní kostel Santa Maria, mistrovské dílo románského umění, které samo o sobě stojí za návštěvu Lugnana.

Podle tradice byl postaven na místě staršího kostela, který nechal postavit Desiderius, král Longobardů; datum stavby je nejisté, pravděpodobně pochází z období mezi XI. a XII. stoletím.

Průčelí má pětisloupový pronaos a rozetu s dvojitým kolovým vzorem, zakončenou menším růžovým oknem obklopeným sedmi porcelánovými poháry a orlem na střeše. Hned vedle je věž s hodinami.

Hodiny působí poněkud nepatřičně a k celkovému dojmu ryze středověké kamenné vesnice mi moc nesedí, ale budiž.

 

No a my jdeme dál. Jeden krásnější kamenný dům vedle druhého. Bohužel tím, jak nesvítí sluníčko, tak vše působí tak nějak šedivě, ale jinak, opět moc hezké.

Všude čisto, nikde se nic nepovaluje a opět, spousta kytek, které asi za chvíli vezmou za své. Cestou, když jsme sem přijížděli, tak už jsme potkávali velké sypací vozy s radlicemi, připravující se asi na letošní sněhovou nadílku.

Další důvod, proč se co nejrychleji stáhnout k moři. A když už jsme si prošli celou naplánovanou trasu, je čas se pustit do dalších uliček, které sice v plánu nebyli ale jsou taky hezké, jen se musíme smířit s tím, že stále někam stoupáme, abychom za chvíli tvrdě vybojovanou výšku ztratili a jdeme vedlejší uličkou zase dolů.

Jak jsem se koukala na seznam vesnic z oficiálních stránek, tak jen hrstka jich je v rovině, vyloženě zanedbatelná část, ale jinak jsou všechny na kopcích. Tak, má to logiku.

Tahle vesnice vznikla ve středověku díky tomu, že obyvatelé utíkali před morem, malárií, chudobou z jedné vesnice do druhé a kopec jim tenkrát připadal nejvhodnější i z důvodů obrany před případnými zloději a lapky.

A taky před vojáky, kteří se chtěli zmocnit cizího území. A tak dál, a tak dál. Skoro hodinu jsme se toulali uličkami a poněkud prochladlý se vracíme domů.

Máme kolem sebe park, opuštěné staré hřiště a velkou louku, tak dostal i náš Dyk konečně volnost a může se dosytosti vyběhat a my se už těšíme na odpolední kávičku a dneska máme i ke kávě croissant, tentokrát s nugátovou náplní. Dobrota.

 Dnešní trasa je:

 

Dneska se rodí krásný den a my jedeme do další vesnice Vitorchiano, která je na našem seznamu nejkrásnějších vesnic Itálie.

Rádi bychom se tady zdrželi déle, protože okolo nás je několik přírodních a národních parků a chráněných území, ještě několik středověkých vesnic, ale zima se nekompromisně hlásí a my musíme do nížiny.

Opět projíždíme překrásnou krajinou plnou kamenných stavení a po kopcích rozházených usedlostí. Stejně, jakmile zasvítí sluníčko vše je hned krásnější. Dokonce vidíme zasněžené kopce, odkud jsme vlastně přijeli. Tady je vidět, že opravdu nebylo na co čekat.

Vesnice Vitorchiano je překrásná. Sice poněkud šedivá, ale je to dané místním šedým kamenem, ze kterého je vše postaveno.

Samotné město je postavené na skále, která dávala městu ochranu před nájezdníky. A že jich bylo za staletí nepočítaně.

Stejně, je to ohromně zajímavé a řekla bych, když takhle pátráme po historii města, vesnice, tak se leccos dozvíme. Je velká škoda, když cestovatelé projedou oblastí, o které ani nemají snahu se něco dozvědět anebo městečko jako je toto si jen maximálně projdou a jedou dál.

Přitom ikdyž se historie hodně opakuje, vždy se najde nějaká zajímavost. Jako například tady.

 

Kousek před městskou bránou je socha moai. Jako bychom se přenesli na Velikonoční ostrovy a ta socha sem jaksi moc nepatří. Ale jak se sem dostala? Přeci jí na Velikonočních ostrovech nevzali a sem nepřevezli.

Byla vytesána v roce 1990 jedenácti domorodci z Velikonočního ostrova , kteří byli pozváni pořadem RAI „Hledání archy“ , aby vytvořili kulturní „partnerský“ program. Protože původní moai na Velikonočním ostrově chátraly, státní televizní stanice hledala sopečný kámen podobný tomu, který se nachází v lomech na Velikonočním ostrově, aby mohla postavit novou.

Našli ji přímo zde: obrovský blok peperina o hmotnosti třiceti tun. Poté byl vytesán ručními sekerami a ostrými kameny, technikou, která se na Velikonočních ostrovech používala.

 

Takže kromě naprosto úžasných uliček a kamenné středověké vesnice tady máme i kousek Velikonočního ostrova. Kdo by to v Itálii čekal.

 

Znovu bych doporučila cestovatelům po Itálii stránky https://borghipiubelliditalia.it/en/ kde jsou všechny borgo uvedené a my si můžeme vybrat vesnici, která je od nás blízko a kterou můžeme navštívit.

 

Ale co je to vlastně „BORGO“ o kterém se tady pořád mluví? Doslovný překlad slova Borgo do angličtiny by byl „vesnice“. Termín vesnice však plně nevysvětluje, co je „Borgo“. „Borgo“ je fascinující malé italské městečko, obvykle opevněné a jehož historie sahá až do období od středověku do renesance.

 

No a my se touláme uličkami, kterých je opravdu poskromnu. Takže prohlídku máme za hodinu hotovou a můžeme jet dál anebo, tady zůstat. Ve Vitorchiano mají pro nás připravené stání pro obytná auta, kde je vše co potřebujeme.

Výlevka, voda, elektřina. Stání je placené, ale hlavně, je dost nevhodně umístěné přímo u hlavní silnice, což nechceme.

Zdenda našel velké parkoviště jen kousek od města a tam je klid a pohoda. Hlavně, nejezdí kolem nás auta. Tak tu přespíme a zítra jedeme dál. Ale má nám opět několik dnů propršet. 

Dnešní trasa je: 

Tak jak předpověď hlásala, skutečně včera od božího rána lilo jako z konve a do toho se přidal docela slušný vítr.

Takové počasí má být minimálně dva dny. Na horách za námi sněží a nám prší, tak pořád je to mnohem lepší, než kdybychom se zdrželi a zapadali sněhem.

 

Ráda bych poděkovala Honzovi, za pěknou zprávu a je hezké, že jste s manželkou tipovali Kanárské ostrovy. Určitě se tam po letech vrátíme, moc se nám tam líbilo, jen teď to budeme mít maličko komplikovanější s ohledem na našeho Dyka. Ale vše se dá zvládnout, spousta kolegů se plaví na ostrovy i se svými pejsky, takže není důvod se toho obávat.

 

Rádi bychom ještě poděkovali za krásný komentář od Jirky a Ireny.

Jirko, to je přesně, proč ty naše stránky děláme. Samozřejmě, je to také velká výplň volného času na cestách, ale i určitá pomoc kolegům, kteří se mohou napojit na některou naši trasu, mohou se leccos dozvědět o památkách, kolegyně kuchařinky mohou najít drobet inspirace co hodit do hrnce a hlavně, je tady od Zdendy spousta rad na všelijaké opravy, které jdou na cestě zvládnout, co vše na autě vylepšil, dodělal.  Firmu Karavany Pro Tomáše Brabce jsem už na stránkách mnohokrát doporučovala a teď na posled máme od nich komplet novou elektroinstalaci, solární panely, velice kvalitní baterii, snad tu nejlepší, co se na trhu nabízí a další doplňky.

Na cestách jsme se už několikrát potkali s nešťastnými kolegy, kteří za svoji soběstačnost dali veliké peníze a stejně jim polovina věcí nefungovala. Je to velká potíž najít skutečně seriózní firmu, která nejen vše nainstaluje, a to ještě za slušné peníze, ale hlavně, a to je to nejdůležitější, za svojí prací si stojí a pokud je problém, tak ho řeší a vyřeší. Dokážou i na dálku poradit i kolegům, kteří u nich na dílně nikdy nebyli. Víte Jirko, nikdy bych si nedovolila a Zdenda taktéž doporučit někoho, kde by byl jen stín pochyb. Samozřejmě, nemusí se vždy a vše povést, mohou nastat komplikace, vždyť to jsou jen přístroje, které se mohou rozbít, i v záruce jako cokoliv jiného, ale pro mne je nejdůležitější následná komunikace, následné řešení a to, jak víme i od kolegů se kterými jsme se potkali bylo vždy perfektní. Co si budeme povídat, všechna ta hejblátka co máme doinstalované jsou děsně drahé a pak je ohromný průšvih, když něco přestane fungovat a firma se začne vymlouvat a ještě lépe, shazovat vinu na nás jenom aby se vyhnula řešení problému, reklamace ať už přístroje nebo práce. Bohužel, i tak to chodívá.  

Včera jsme dojeli kousek nad Řím a dneska jsme jeli spodem okolo Říma, a i podle fotek, nebylo veskrze o co stát. Je ošklivo i dneska, a tak jsme cestu věnovali jen přesunu.

Je zajímavé, jak se tady v Itálii Windyty s předpovědí vylepšila. Je skutečně, tak jak avizovala, jaká byla předpověď.

Rádi bychom se co nejrychleji dostali až pod Neapol a tam už pojedeme mnohem pomaleji. Jakmile bude hezké počasí, což nepochybně bude, tak se zase zaměříme na nějaké pěkné středověké vesnice.   

Včerejší trasa byla:

 Dnešní trasa je:

Oblast mezi Římem a Neapolí je děsivá. Absolutní minimum stání a pokud jsou tak v kempech, na ulici, u obchodního domu, u nějaké benzinky a tak podobně.

Jsme poněkud zhýčkaný stáními, která jsou za námi. V tom je Itálie úžasná. Ohromné množství stání, ale povětšinou ve vnitrozemí.

U každé prťavé vesnice je hned stání pro několik obytných aut a mnohdy s elektřinou a vodou zdarma. Když není elektřina, tak voda a výlevka docela určitě. Jenže, na pobřeží je situace maličko jiná. Tady už začíná boj o to, najít nějaké kloudné místo jen na přespání.

Včera večer se Zdenda mořil s nějakým místem na dnešní noc, ale marně. Pod Římem až po Neapol, žádná sláva. Možností na parkování je hodně, ale nechtěli jsme stát na silnici. Ujeli jsme z hor, tedy abych byla přesná z Apeninského pohoří, protože měl začít padat sníh a teploty kolem nuly jsme už měli. Jen jsem si tak říkala, ale nevím, jak by to bylo reálné, že by bylo krásné strávit jedno letní putování právě ve středu Itálie, v horách.

Nemyslím si, že by byly hory přecpané, domnívám se, že hlavní síla lidí bude směřovat k moři, ale jen malá část bude trávit léto ve středu Itálie. Ale to je podobný problém ve Španělsku. Tam taky kousek od moře v zimě začíná mrznout a v létě jsme tam nikdy nebyli.

Léto jsme vždy trávili na severu, a to byla pohoda. Proto se domnívám, že procestovat střed Itálie v létě by mohlo být velmi zajímavé. Jedná se mi o překrásné Národní parky, chráněná území a spoustu malých městeček a vesnic, která tady jsou všude kolem nás a je škoda je vidět, prošlapat za ošklivého počasí a v zimě tu být nemůžeme.

 

Už ráno, když jsem dělala snídani mi přišlo, že je v lednici poněkud tepleji než obvykle. Každé ráno dělám hlubokou misku s mysli, nakrájím nějaké ovoce, dvě velké lžíce jogurtu, a to vše zaliju mlékem. Zdenda obvykle mívá ještě jeden až dva krajíčky chleba s máslem a sýrem. No a dneska i to mléko nebylo tak studené. Jasně, máme problém. Koukám na teploměr a v lednici je krásných 14 °C což není nic moc.

Mám čerstvě ze včerejška uvařenou velkou misku polévky na tři obědy a vařila jsem ještě omáčku, vepřové na čerstvém bobkovém listu s bramborovými noky. Dobrota a hrozí, že se mi vše zkazí. V této teplotě nemám šanci.  A jak se jedná o jídlo, Zdenda hned nastupuje, protože lednice fungovat jednoduše musí.

Když není nijak namražená, což není, tak nejspíše bude zase zanesená tryska. Od trysky vede nahoru komínek, který po pár letech zrezne, vlhkostí a do kalíšku hořáku s tryskou se ze shora sype jemný rez. Jen musíme dát pozor na klobouček trysky.

Žádné propichování, jen profouknout! To už máme za sebou. Jedno takové propíchnutí trysky jehličkou nás vyšlo na šest tisíc.

 

Asi tak jako dneska. Zdenda nakonec vybral moc hezké městečko kousek od pobřeží Campodimele.

Vystoupali jsme od moře do 600 m a už se citelně ochládá. Ráno jsme měli krásných 16 °C a teď stěží devět.

Ale zase, celé dopoledne je krásné sluníčko a sotva jsme se vyškrábali do vesnice Campodimele, tak se zatáhlo, začalo bouřit s budeme to mít jen tak tak abychom stihli prohlídku a nezmokli.

Campodimele se chlubí při vjezdu poněkud ošuntělou značkou nejkrásnější vesnice Itálie, ale v oficiálním seznamu jsme tuto vesnici nenašli, a kromě té jediné u odbočky další značka už nebyla. Nevíme, ale všichni se zařazením dost chlubí a tady nic.

Faktem je, že Campodimele je taková slepenina starých a novějších už zděných domů a ke starověké vesnici, jak už jsme jich několik viděli má poněkud daleko. Ale i tak je to tady hezké. Když pominu závěrečný trhák do vesnice, docela by mě zajímalo, jak se sem dostávají, když nasněží.

A když už se sem dostanou, tak chůze po kamenných kluzkých schodech, které jsou úplně všude taky nebude za třeba jen za sněhového poprašku úplně jednoduchá. Ale je to fajn.

Kamenné tunely pod domy jsou asi hodně staré, ty budou původní, ale domy se postupem let buď opravily nebo na starých základech postavily nové. Mají tady pro nás stání, což Zdenda věděl a měla být voda, ale není. Tak, my jí máme dost.

Dyk je celý natěšený a když má málo pohybu tak se změní z loveckého psa na tažného. Tak malé zvíře a kolik má v sobě síly. Udržet ho aspoň trochu rozumně na vodítku je občas nadlidský výkon.

Dnešní trasa je: 

Objíždíme Palemo, tam už jsme byli a jak jsme se shodli a rozhodli, tentokrát velká města s radostí objedeme velkým obloukem.

 

Blížíme se k dalšímu krásnému území jižní Itálie, a to velký masiv Taburno Camposauro. Cílem je malé město Montesarchio a masiv Monte Taburno je přesně nad městem.

Regionální park Taburno-Camposauro, založený 6. listopadu 2002 krajem Kampánie, se rozkládá na 12 370 hektarech v provincii Benevento a je domovem přibližně 35 000 obyvatel.

Jedná se o chráněnou oblast zahrnující 14 obcí včetně té naší.

Masiv, který vrcholí naším Monte Taburno s výškou 1394 m, který máme přímo před sebou. Je to moc hezké a zároveň trochu nebezpečné.

Zdálky to působí dost zajímavě. Člověk má pocit, že kdyby se nahoře uvolnil jeden jediný kamínek, tak dole je půlka vesnice pryč.

 

Co nás hned na první dobrou zaujme je vysoká věž s asi hradem na kopci nad městem.

Samozřejmě, jak znám Zdendu, nemohu se ani divit, že jedeme nahoru na nádvoří, protože je tam parkoviště a podle našich měřítek to bude bájná noc vysoko nad městem. Ovšem jízda nahoru byla opět, jak jinak adrenalinová.

Na úzké silnici, která vede z města nahoru k pevnosti, kde projede jen jedno auto a protijedoucí se musí vmáčknout do nějaké skuliny, tak na té úzké silnici dávají do země nové podtrubí. Dolů couvat nemůžeme, je mokro po deštích, po pravé straně hluboký výkop, po levé domky, které sice lepší časy mají už za sebou, ale ty nám neuhnou. Jeden z dělníků se nás ujímá, ukazuje a my se pomalu suneme do kopce. Bohužel, fotit by bylo hodně nepatřičné, ale postupně sklápíme zrcátka, musí nám uhnout nákladní auto, které je narvané na jediném možném místě, kde se můžeme na centimetry vyhnout, musí dát stranou kužele, které vyznačují příkop, ale my jsme už na hraně. No, jak říkám, opět jsem se šíleně bála, ale tentokrát díky bahnu a hlíně z výkopu, která občas docela slušně uklouzla.

Jasně, projeli jsme bez ztráty květinky, ale bylo to hodně o fous a už jsme na nádvoří.

 

Hrad D'Avalos, později proměněný na vězení Bourbonskými králi Obojí Sicílie. Následně byl hrad přestavěn, ale Normané jej zničili.

 

Hrad Montesarchio byl znovu postaven v 15. století. Mezi feudály, kteří drželi Montesarchio, patřili od 13. století D'Aquino, Della Leonessa, Caracciolo , Carafa a D'Avalos , kteří jej vlastnili až do zrušení feudality v roce 1805. Ale to je klasický příběh opevněných hradů a vesnic všude po Itálii.

Ten, kdo vesnici dobyl, tak jí opevnil a další ji dobyl, tak přidal další kus opevnění, a tak to šlo stále dokola. Vesnice se přesouvali do kopců, jednak kvůli alespoň nějaké bezpečnosti, a hlavně k opevněným hradům tak jako zde.

Máme tu opět znak „I Borghi più belli d'Italia“ , nejkrásnější vesnice Itálie.

Jenom připomínám, že jich bylo vybráno velkou komisí složenou ze zástupců celé Itálie z třech a půl tisíc vesnic a malých měst, které by rády na seznam, jich komise vybrala jen 313 ze všech italských regionů.

 

Platíme 5 eur na hlavu a jdeme si prohlédnout malé muzeum v hlavní budově. Je překvapující. Žádné malé, ale velké plnohodnotné muzeum. Spousta krásných nádob, váz z různých období.

Expozice zahrnuje artefakty od pravěku po nedávnou minulost. Je tady s námi skupina studentů a nás se ujímá krásná slečna, ze které se vyklubala místostarostka města.

Cosi nám stále vykládá, cosi nám doporučuje a Zdenda jen moudře kývá hlavou a občas prohodí „si“, což mě baví. Nerozumí ničemu, ale vše odkýval.  

Pravda, trochu jsme si pomohli překladačem, ale špatný signál nepřál rozvinutí hlubší konverzace. Co mě udivilo, jak měli propracovanou prohlídkovou trasu.

Několik doprovodných filmů a ohromné množství vitrín plných krásné keramiky. To bych tady rozhodně nečekala. A už vůbec ne za tak nízkou cenu vstupného.

Nakonec došlo na společné focení ještě s panem ředitelem muzea a my můžeme přejít do věže, kde byla pro změnu místní věznice.

 

Přespali jsme na kouzelném místě vysoko nad městem. Ale, jak už je asi zvykem, ráno je nádherně vymetená obloha, odpoledne se zatáhne a večer opět prší.

 

Vřele doporučuji kratičký filmík, který Zdenda až do půlnoci vytvářel. Myslím, že se mu tentokrát hodně povedl. Klikni. 

Dnešní trasa je: