V lázních jsme byli nakonec dva dny. Zdenda začal prskat, smrkat a teplá voda mu udělala jedině dobře.

Nakonec jsme platili v lázních 600.- Kč za den. Stání, auto a my dva a pes a včetně celodenního vstupu do lázní s možností natankovat vodu neomezeně a samozřejmě k dispozici veškeré vybavení, a to velice pěkné.

Musím říct, že za mě jsou to velice příjemné malé, pohodlné lázně. Nic megalomanského.

Ovšem 100 m od nás je takových deset nádherných nových bungalovů, které k lázním patří, a to je jiná liga. Každý bungalov má terasu a na ní velkou vířivku a vůbec. Paráda. No a my už jedeme Slovinskem. Jen nás překvapila poměrně drahá dálniční známka.

Takže, Slovenskou dálniční známku jsme měli za 8 eur na jeden den, Maďarskou jsme koupili desetidenní 6620.- Huf kolem 9 eur a Slovinská na sedm dní 32 eur. To je docela dost. Ale, tak to holt je.

Ve Slovinsku spíme na krásném místě ve městečku Prebold hned pod horami. Kolem nás jsou úžasné kopce, jen je škoda, že se udělalo poměrně ošklivo. Je pod mrakem, ale zatím neprší, to má až zítra.  Bereme Dyka a jdeme se všichni vyvenčit.

Udělali jsme si skoro pětikilometrový okruh a vracíme se za tmy. Prebolt a tak jak jsem si mohla udělat obrázek o Slovinsku je opravdu moc hezký. Celé Slovinsko, kudy projíždíme je krásné. Veliký rozdíl oproti Maďarsku. Určitě by to stálo za úvahu se všem v létě vrátit a procestovat to tady křížem krážem. Kopce nad námi jsou luxusní.

No a zítra už vjedeme do Itálie. Sláva. Pojedeme směrem na Benátky, kde se zastavíme na Punta Sabione a necháme se převézt do Benátek. Určitě tam strávíme den, dva a už pomalu pojedeme dál.

 Dnešní trasa je: 

Dát si kačenku na cestě? Proč ne! Jen musíme mít dost proudu, což my teď máme.

Máme proudu na rozdávání, ale díky nové instalaci solárních panelů, nové velké baterie, nového měniče a dobíjecího boosteru. Zdenda celé léto mluvil o tom, jak by bylo skvělé vše předělat a sjednotit všechna zařízení. Chtěl to mít od jedné značky, aby se přístroje spolu nehádali.

Hlavně, solární panely byly prastaré, ty máme vlastně od úplného začátku, dvanáct let. Dobíjecí booster je starý deset let a obávali jsme se, že každou chvíli odejde do důchodu za solárními panely a my zase budeme na cestě řešit nedostatek proudu.  Vloni nám takhle těsně před odjezdem do Maroka odešel měnič a shánět narychlo v přístavu nový a aspoň trochu kvalitní měnič byla docela hoňka. Díky radám na dálku od Zdeňka Brabce jsme koupili kvalitní, ale ten se pro změnu neměl moc rád s novou baterkou a solární panely považoval za úplný póvl.

Tak jsme na konci léta přistoupili k totální výměně u Tomáše Brabce, který nám montuje veškeré elektro vybavení od úplného začátku. A musím říct, že k absolutní spokojenosti. Jen jsme museli poměrně dlouho čekat na volný termín montáže, protože Karavany Pro jsou hodně vytížené. Však už jsem si posteskla, jak jsme vše z auta vystěhovali, aby se na dílně nezdržovali přendáváním věcí, a to ještě Zdenda s prací pomáhal.

Samozřejmě, pod dozorem, dělal spíše takové ty pomocné práce. No, není to levná záležitost, ale na druhou stranu, zatím to vypadá, že máme proudu dost a dost a výměna po dvanácti letech už byla opravdu nutná. Můžeme se teda pustit do pečení.

Mám s sebou zásoby ještě z domova a dneska jsem zalovila v mrazáku, teda vlastně včera večer, a vytáhla balíček s půlkou kachny a půlkou kuřete.

Kuře kromě prsou posloužilo na polévku, kuřecí vývar s kapáním. Ke slovu přišel nový papiňák, který všem kuchařinkám na cestách vřele doporučuji. Já jsem letos při odjezdu přišla k novému papiňáku. Zapomněla jsem k tomu starému doma pukličku a tak jsme nahonem koupili jiný. Menší, takový drobnější, no, možná si ho nechám na cestování a doma nechám ten z Tescomy. Do Remosky zásadně dávám pečící papír, který vystřihnu dokulata.

Pekáč nemám napečený a všelijak poškrábaný. Tento pekáč už mám 12 let a musím říct, klobouk dolů před firmou Remoska, vnitřní teflon je bez absolutní vady. Nikdy se nic neloupe a je jako nový. No, a protože se snažím mít co nejméně nádobí, tak peču vše, co jde najednou.

Brambory a cibule jde pod kačenu. Tu řádně posolím a hlavně pokmínuji. Klasika. Nic víc. Pokud chci něco hodně propéct, což v případě kačenky ano, tak si vyrobím takovou alobalovou pukličku,

kterou položím na maso a půl hodiny peču pod pukličkou.

Tu pak vyjmu a peču už jen na kůrčičku. Někdo má rád kačenku méně vypečenou, my zase když je vypečená hodně.

No a jako příloha kysané zelí. Už si vůbec nepamatuji, jestli mají v Itálii kysané zelí, tak si ho vezu zásobu v pytlíčkách.

Třeba ve Francii kysané zelí se prakticky nedá koupit a ve Španělsku jen ve sklenici takové trochu nakyslé, ale taky dobré.

Výborné kysané zelí mají v Německu v Lidlu v pikslách.

No a my jedeme Slovinskem, které je nádherné. Dopoledne je ještě hezky, a tak se příjemně fotí, ale hory před námi vypadají dost zlověstně. 

Nejvíc mě vadí spousta listí na okraji silnice a když začíná pršet a listí je mokré, no, nemám to ráda. Pořád se bojím, že nám někde v zatáčce na mokrém listí ustřelí kola. Maličké vesnice a miniaturní městečka.

Zdenda opět jede tou nejzapadlejší částí Slovinska, což je moc hezké. Tak to máme rádi. Do Itálie vjedeme malým horským přechodem, kde je kupodivu italská policejní kontrola.

Kontrolu na přechodu jsme dlouho nezažili. Vzali si od nás doklady, zapsali si nás a nakoukli do kufru a dovnitř do auta.

Dnešní trasa je: 

Po osmi letech se vracíme do Benátek. Jasně, mnoho cestovatelů tam již bylo a mnoho jich taky řekne, nikdy více!

Chápu to, ale nám se tam tolik líbilo, že se tam docela rádi vracíme a rádi se zase budeme toulat uličkami, kde nikdo není.

Jak už jsem mnohokrát říkala, je obrovský rozdíl, kdy to, které město navštívíme. Benátky v hlavní letní sezoně si ani neumím představit, ale teď na podzim nebo v zimě je tu příjemně a hlavně, relativně málo turistů.

Pokud se hneme z oblíbených tras, ocitneme se v Benátkách, které zná málokdo. Ocitneme se na zapomenutých náměstí, v uzoučkých uličkách a podél kanálů, kde chodí jen místní a těch je minimum.

Spíš se touláme jen tak, bez cíle, bez plánku, bez mapy, kam dojdeme, tam dojdeme. Pro poznávání Benátek je to ten nejlepší způsob.

Parkujeme na Punta Sabione, kousek od trajektu, který nás do Benátek doveze. Ovšem cena nás docela udivila. Před pár lety jsme platili 7 eur a teď 25 eur za jízdenku tam a zpět pro jednoho na jeden den.

Což je docela síla. Parkoviště hned u trajektů stojí 5 eur na den a nesmí se tu spát. Na přespání musíme zpět na parkoviště pro obytná auta, které je kousek dál.

O Benátkách jsem toho napsala už hodně a koho by to zajímalo, tak zde je odkaz na UNESCO – Benátky.

Asi se jen zmíním o ohromné megastavbě, která byla tenkrát ve výstavbě a tou jsou proti přílivová vrata Mojžíš. Stavba za 6 miliard eur už prošla zátěžovými testy, a i ostrou zkouškou, ale problém je, že zábrany jsou plánované na nižší příliv, než je obvyklý a pak i když se vrata zvedly, tak Benátky byly stejně pod vodou. Teď se hledá viník, hledá se kdo za to může a Benátky se dále při vysokém přílivu několikrát do roka potápí, ocitnou se pod vodou.

Jen bych zde zmínila naprosto úžasnou zajímavost, které si spousta návštěvníků ani nevšimne. A tím jsou místní studně. Staré Benátky trpěly nedostatkem pitné vody a jediná pitná voda pocházela z nebe. 

Dneska se dá voda samozřejmě řešit mnohem moderněji, ale v dobách dávno minulých, bylo městským stavitelům jasné, že nějak musí zachytit nebeskou vodu a udržet jí v pitném, zdravém, nezávadném stavu. Pod každou takovou studnou je veliká jáma, půloblouk, který je vymazaný silnou vrstvou jílu.

V dlažbě jsou některé dlažební kameny upravené tak, že voda jimi protéká do spodních vrstev pod chodník. Na jílovité vrstvě je velmi silná vrstva písku, která vodu filtruje a čistí.

Tím dochází k tomu, že voda se díky filtraci stává čistou a díky chladu vydrží velmi kvalitní. Snad každé náměstí a plácek má nějakou studnu, která je skoro pokaždé jinak vytesaná a má na sobě jiné vzory a ornamenty. Vše je z bílého kamene, honosnější z bílého mramoru a dnes opatřené železným poklopem.  To je jen taková zajímavost na závěr.

Zítra popojedeme zase kousek dál. Zastavíme se v malém přímořském městečku Chioggia, které máme v plánu si prohlédnout.

Dneska jen přejedeme, najdeme místo na stání a projdeme se podél pobřeží.

Dyk se bude moci do sytosti vyběhat a my si protáhneme nohy a nadýcháme mořského vzdoušku.

 Dnešní trasa je: