V lázních jsme byli nakonec dva dny. Zdenda začal prskat, smrkat a teplá voda mu udělala jedině dobře.

Nakonec jsme platili v lázních 600.- Kč za den. Stání, auto a my dva a pes a včetně celodenního vstupu do lázní s možností natankovat vodu neomezeně a samozřejmě k dispozici veškeré vybavení, a to velice pěkné.

Musím říct, že za mě jsou to velice příjemné malé, pohodlné lázně. Nic megalomanského.

Ovšem 100 m od nás je takových deset nádherných nových bungalovů, které k lázním patří, a to je jiná liga. Každý bungalov má terasu a na ní velkou vířivku a vůbec. Paráda. No a my už jedeme Slovinskem. Jen nás překvapila poměrně drahá dálniční známka.

Takže, Slovenskou dálniční známku jsme měli za 8 eur na jeden den, Maďarskou jsme koupili desetidenní 6620.- Huf kolem 9 eur a Slovinská na sedm dní 32 eur. To je docela dost. Ale, tak to holt je.

Ve Slovinsku spíme na krásném místě ve městečku Prebold hned pod horami. Kolem nás jsou úžasné kopce, jen je škoda, že se udělalo poměrně ošklivo. Je pod mrakem, ale zatím neprší, to má až zítra.  Bereme Dyka a jdeme se všichni vyvenčit.

Udělali jsme si skoro pětikilometrový okruh a vracíme se za tmy. Prebolt a tak jak jsem si mohla udělat obrázek o Slovinsku je opravdu moc hezký. Celé Slovinsko, kudy projíždíme je krásné. Veliký rozdíl oproti Maďarsku. Určitě by to stálo za úvahu se všem v létě vrátit a procestovat to tady křížem krážem. Kopce nad námi jsou luxusní.

No a zítra už vjedeme do Itálie. Sláva. Pojedeme směrem na Benátky, kde se zastavíme na Punta Sabione a necháme se převézt do Benátek. Určitě tam strávíme den, dva a už pomalu pojedeme dál.

 Dnešní trasa je: 

Dát si kačenku na cestě? Proč ne! Jen musíme mít dost proudu, což my teď máme.

Máme proudu na rozdávání, ale díky nové instalaci solárních panelů, nové velké baterie, nového měniče a dobíjecího boosteru. Zdenda celé léto mluvil o tom, jak by bylo skvělé vše předělat a sjednotit všechna zařízení. Chtěl to mít od jedné značky, aby se přístroje spolu nehádali.

Hlavně, solární panely byly prastaré, ty máme vlastně od úplného začátku, dvanáct let. Dobíjecí booster je starý deset let a obávali jsme se, že každou chvíli odejde do důchodu za solárními panely a my zase budeme na cestě řešit nedostatek proudu.  Vloni nám takhle těsně před odjezdem do Maroka odešel měnič a shánět narychlo v přístavu nový a aspoň trochu kvalitní měnič byla docela hoňka. Díky radám na dálku od Zdeňka Brabce jsme koupili kvalitní, ale ten se pro změnu neměl moc rád s novou baterkou a solární panely považoval za úplný póvl.

Tak jsme na konci léta přistoupili k totální výměně u Tomáše Brabce, který nám montuje veškeré elektro vybavení od úplného začátku. A musím říct, že k absolutní spokojenosti. Jen jsme museli poměrně dlouho čekat na volný termín montáže, protože Karavany Pro jsou hodně vytížené. Však už jsem si posteskla, jak jsme vše z auta vystěhovali, aby se na dílně nezdržovali přendáváním věcí, a to ještě Zdenda s prací pomáhal.

Samozřejmě, pod dozorem, dělal spíše takové ty pomocné práce. No, není to levná záležitost, ale na druhou stranu, zatím to vypadá, že máme proudu dost a dost a výměna po dvanácti letech už byla opravdu nutná. Můžeme se teda pustit do pečení.

Mám s sebou zásoby ještě z domova a dneska jsem zalovila v mrazáku, teda vlastně včera večer, a vytáhla balíček s půlkou kachny a půlkou kuřete.

Kuře kromě prsou posloužilo na polévku, kuřecí vývar s kapáním. Ke slovu přišel nový papiňák, který všem kuchařinkám na cestách vřele doporučuji. Já jsem letos při odjezdu přišla k novému papiňáku. Zapomněla jsem k tomu starému doma pukličku a tak jsme nahonem koupili jiný. Menší, takový drobnější, no, možná si ho nechám na cestování a doma nechám ten z Tescomy. Do Remosky zásadně dávám pečící papír, který vystřihnu dokulata.

Pekáč nemám napečený a všelijak poškrábaný. Tento pekáč už mám 12 let a musím říct, klobouk dolů před firmou Remoska, vnitřní teflon je bez absolutní vady. Nikdy se nic neloupe a je jako nový. No, a protože se snažím mít co nejméně nádobí, tak peču vše, co jde najednou.

Brambory a cibule jde pod kačenu. Tu řádně posolím a hlavně pokmínuji. Klasika. Nic víc. Pokud chci něco hodně propéct, což v případě kačenky ano, tak si vyrobím takovou alobalovou pukličku,

kterou položím na maso a půl hodiny peču pod pukličkou.

Tu pak vyjmu a peču už jen na kůrčičku. Někdo má rád kačenku méně vypečenou, my zase když je vypečená hodně.

No a jako příloha kysané zelí. Už si vůbec nepamatuji, jestli mají v Itálii kysané zelí, tak si ho vezu zásobu v pytlíčkách.

Třeba ve Francii kysané zelí se prakticky nedá koupit a ve Španělsku jen ve sklenici takové trochu nakyslé, ale taky dobré.

Výborné kysané zelí mají v Německu v Lidlu v pikslách.

No a my jedeme Slovinskem, které je nádherné. Dopoledne je ještě hezky, a tak se příjemně fotí, ale hory před námi vypadají dost zlověstně. 

Nejvíc mě vadí spousta listí na okraji silnice a když začíná pršet a listí je mokré, no, nemám to ráda. Pořád se bojím, že nám někde v zatáčce na mokrém listí ustřelí kola. Maličké vesnice a miniaturní městečka.

Zdenda opět jede tou nejzapadlejší částí Slovinska, což je moc hezké. Tak to máme rádi. Do Itálie vjedeme malým horským přechodem, kde je kupodivu italská policejní kontrola.

Kontrolu na přechodu jsme dlouho nezažili. Vzali si od nás doklady, zapsali si nás a nakoukli do kufru a dovnitř do auta.

Dnešní trasa je: 

Po osmi letech se vracíme do Benátek. Jasně, mnoho cestovatelů tam již bylo a mnoho jich taky řekne, nikdy více!

Chápu to, ale nám se tam tolik líbilo, že se tam docela rádi vracíme a rádi se zase budeme toulat uličkami, kde nikdo není.

Jak už jsem mnohokrát říkala, je obrovský rozdíl, kdy to, které město navštívíme. Benátky v hlavní letní sezoně si ani neumím představit, ale teď na podzim nebo v zimě je tu příjemně a hlavně, relativně málo turistů.

Pokud se hneme z oblíbených tras, ocitneme se v Benátkách, které zná málokdo. Ocitneme se na zapomenutých náměstí, v uzoučkých uličkách a podél kanálů, kde chodí jen místní a těch je minimum.

Spíš se touláme jen tak, bez cíle, bez plánku, bez mapy, kam dojdeme, tam dojdeme. Pro poznávání Benátek je to ten nejlepší způsob.

Parkujeme na Punta Sabione, kousek od trajektu, který nás do Benátek doveze. Ovšem cena nás docela udivila. Před pár lety jsme platili 7 eur a teď 25 eur za jízdenku tam a zpět pro jednoho na jeden den.

Což je docela síla. Parkoviště hned u trajektů stojí 5 eur na den a nesmí se tu spát. Na přespání musíme zpět na parkoviště pro obytná auta, které je kousek dál.

O Benátkách jsem toho napsala už hodně a koho by to zajímalo, tak zde je odkaz na UNESCO – Benátky.

Asi se jen zmíním o ohromné megastavbě, která byla tenkrát ve výstavbě a tou jsou proti přílivová vrata Mojžíš. Stavba za 6 miliard eur už prošla zátěžovými testy, a i ostrou zkouškou, ale problém je, že zábrany jsou plánované na nižší příliv, než je obvyklý a pak i když se vrata zvedly, tak Benátky byly stejně pod vodou. Teď se hledá viník, hledá se kdo za to může a Benátky se dále při vysokém přílivu několikrát do roka potápí, ocitnou se pod vodou.

Jen bych zde zmínila naprosto úžasnou zajímavost, které si spousta návštěvníků ani nevšimne. A tím jsou místní studně. Staré Benátky trpěly nedostatkem pitné vody a jediná pitná voda pocházela z nebe. 

Dneska se dá voda samozřejmě řešit mnohem moderněji, ale v dobách dávno minulých, bylo městským stavitelům jasné, že nějak musí zachytit nebeskou vodu a udržet jí v pitném, zdravém, nezávadném stavu. Pod každou takovou studnou je veliká jáma, půloblouk, který je vymazaný silnou vrstvou jílu.

V dlažbě jsou některé dlažební kameny upravené tak, že voda jimi protéká do spodních vrstev pod chodník. Na jílovité vrstvě je velmi silná vrstva písku, která vodu filtruje a čistí.

Tím dochází k tomu, že voda se díky filtraci stává čistou a díky chladu vydrží velmi kvalitní. Snad každé náměstí a plácek má nějakou studnu, která je skoro pokaždé jinak vytesaná a má na sobě jiné vzory a ornamenty. Vše je z bílého kamene, honosnější z bílého mramoru a dnes opatřené železným poklopem.  To je jen taková zajímavost na závěr.

Zítra popojedeme zase kousek dál. Zastavíme se v malém přímořském městečku Chioggia, které máme v plánu si prohlédnout.

Dneska jen přejedeme, najdeme místo na stání a projdeme se podél pobřeží.

Dyk se bude moci do sytosti vyběhat a my si protáhneme nohy a nadýcháme mořského vzdoušku.

 Dnešní trasa je: 

Italie je pohodová, zvláště v zimě. Italové mají jednu zvláštnost, která je pro nás velmi příjemná a tou je, že na konci léta, začátkem podzimu tak po 15 září, jak kde někde až na začátku října se skoro všude na parkovištích přikryjí platební automaty a můžeme stát téměř všude.

Jistě, jsou omezení, zákazy parkování obytných aut, kterých si myslím, že přibylo, ale veskrze můžeme parkovat bez problémů i na místech, která jsou v sezoně pro nás nemyslitelná. Tak, má to logiku.

Zrovna jako dneska stojíme na místě, kde se normálně platí, ale platební automat je nefunkční a my stojíme kousek od města a kousek od nekonečné pláže, kam můžeme jít na procházku.

Městečko Chioggia je známé jako malé Benátky, kam jdeme, jak já říkám na kukačku. Ještě se vrátím k cenám. Přijde mi, jako kuchařinku, že za těch pár let, co jsme tu nebyli, je to vlastně osm let se tady poněkud zdražilo.

První návštěva v Lidl mě dost překvapila. Zelenina a ovoce je tady dražší než u nás. Kilo brambor neklesne pod 1.3 eur velké balení. Kupovala jsem papriku za 3.8 eur a rajčata 3.5 eur což mi přijde docela dost. Kilo kuřete 4.20 a to je klasicky to nejlevnější maso.  Co je opravdu hodně laciné jsou těstoviny. Tak budeme baštit těstoviny a je to.

No, díky tomu že jsem před cestou vyprázdnila na chatě mrazák a vše si vezeme s sebou, jsem sysel, tak máme na nějakou dobu maso z domova, ale pak už budu muset nakupovat. Samozřejmě, první, co jsem koupila je parmazán a pršut. Kupuju velké balení. Kus parmazánu cca kolem půl kila a pršut také tak. Nejlevnější parmazán vyjde kolem 17 eur za kilo a pršut 10 eur.

Olivy taky poněkud podražily, ale to jsou dobroty, které si v Itálii nenecháme ujít. Večer vždy nakrájím kousek pršutu a plátečky parmazánu, mističku oliv a zobeme k filmíku. Asi bych doporučila stáhnout si aplikaci Lidlu, tam si zakliknout zemi a nakupovat ve slevách a v akcích. Ta samá aplikace, jakou máme doma funguje i v Itálii nebo ve Španělsku. Zkrátka, kde je Lidl, tam funguje jedna a ta samá aplikace, jen je potřeba si zakliknout zemi ve které se zrovna pohybujeme. I u nás si můžeme zakliknout třeba Itálii a podívat se na leták. Já to udělala ještě doma a koukala se, jak se pohybují akční ceny.

Je samozřejmé, že normální ceny jsou vyšší než v letáku a hned mi bylo jasné, že to žádná sláva nebude. Uvidíme, jaké budou ceny dole na jihu. Třeba budeme příjemně překvapený. Zdenda byl trošku rozmrzelý z ceny nafty. 1.64 je docela dost a ceny se tady na severu nijak valně neliší. Prakticky už je jedno, jestli tankujeme za 1.64 nebo 1.66, ale pod euro a šedesát centů cena neklesla nikde. Ceny nafty u obchoďáků jsou obyčejně maličko lepší, ale tady nikoliv. Všichni drží cenu jako jeden voják. Nikdo zatím nevystrčil růžky a šel s nižší cenou proti konkurenci.

V Chioggia je zrovna dneska trh a trochu jsem se těšila, že by tady mohla být levnější zelenina a ovoce. Ale trh je vyloženě o oblečení, domácí potřeby, boty a tak podobně.

Na konci ulice jsou jen dva velké stánky s ovocem a zeleninou, ale nic místního. Krásná naleštěná jablíčka, krásná zelenina, ale vše za pekelné ceny. Takže, zase nic.

Přespali jsme na parkovišti druhou noc a zítra už pojedeme do delty řeky Po. Na Po máme krásné vzpomínky, a tak se vrátíme k domku místních správců, který je v zimě už opuštěný a kde už jsme stáli. Počítáme, že tam zůstaneme den, dva, tři. Zkrátka, jak se nám bude chtít.

Dneska jsme ušli krásných deset kilometrů. 

Delta řeky Po je ohromné území protkané jezírky, zavodňovacími kanály a spoustou ramen řeky Po.

Přesně jako delta Ebra. Tady je to úplně stejné nebo velice podobné. Parkujeme u domku místních ochránců přírody na okraji přírodního parku. Je tu klid a pohoda. Chceme tady být do pondělí, kdy se hneme o kousek dál. Hlavně, budeme řešit internet. Máme sice od našeho domácího operátora 60 Gb v rooming, ale co si budeme povídat, je to pro nás málo. Stále vkládáme na stránky a už jsme si navykli koukat se večer na nějaký filmík ať už z Netflix nebo od našeho operátora máme zdarma Vojo.

Rádi si poslechneme zprávy, co je doma nového a rádi si pustíme rádio a na to vše potřebujeme data. Kdysi dávno, to už je pravěk, když jsme před 12 lety vyjížděli na naší první delší zimní cestu, tak jsme měli z domova zakoupený internet od Vodafone, to byl tenkrát jediný, který poskytoval internet do zahraničí mimo EU a měli jsme tenkrát 1 Gb za 360.- Kč. Pane, to bylo něco. 1 Gb za takové peníze a veškeré připojení jsme tenkrát řešili všelijak. Kavárny, McDonald’s, restaurace, benzínky a tak podobně.

Ale je zajímavé, že tenkrát dostat heslo nebo se připojit k někomu nebyl vůbec žádný problém. Dneska to problém je. Pokud si v restauraci nedáme aspoň pivo, tak nám heslo nedají, a to by se to nakonec pěkně prodražilo. Takže, zítra jedeme do nákupního centra, kde jsou skoro všichni italský operátoři a tam získáme internet navíc. Koupíme.

No a když jsme v Itálii, tak si hned uvaříme italské národní jídlo a tou je polévka Minestrone. Jak jsem se dočetla, neexistuje nějaký oficiální, jednotný recept, byť maličko krajově odlišný jako třeba u nás na bramboračku.

Minestrone může být buď jako hlavní jídlo nebo jen jako polévka před hlavním jídlem. Když je jako hlavní jídlo, tak je v polévce většinou maso a pak spousta zeleniny. Někdy se dávají rajčata nebo rajčatová šťáva, ale pak polévka připomíná spíše rajskou polévku. V obchodě po celé Itálii se prodávají směsi zmrzlé zeleniny právě na Minestrone. Některé směsi obsahují až 16 druhů zeleniny. Takže, Minestrone je zkrátka zeleninová polévka a zase, může bát zahuštěná nebo jen vývar, ale vždy nakonec posypaná sýrem, nejlépe parmazánem.

Já jsem měla v mrazáku jeden vepřový jazyk, ten jsem uvařila a do vývaru jsem nasypala podle jednoho z mnoha receptů nahrubo nakrájené brambory, mrkev, celer, česnek a na větší kousky nakrájený očištěný a už uvařený vepřový jazyk.

Fazole den namočené sleju, propláchnu a dám je do polévky až jsou brambory skoro uvařené. Nakonec hrášek a těstoviny, ale ne moc a něco zeleného. Zelenou cibulku, petrželku, celerovou nať.  Asi bych to přirovnala k německému eintopf, jídlo z jednoho hrnce.

Mohla bych přidat namočenou cizrnu, čočku, může tam být najemno nakrájená paprika, rajčata, pórek, zkrátka, co vyhrabeme z lednice a kam až zajde naše fantazie. Před podáním posypeme strouhaným sýrem.  

Přeji dobrou chuť.