Odjíždíme z překrásného, úchvatného místa, nádvoří hradu D´Avalos a rádi bychom jeli aspoň trochu přírodou, ale počasí nám moc nepřeje a zrovna tak tady bychom museli hodně do vnitrozemí, což se nám na druhou stranu moc nechce.

Ráno, klasicky máme sluníčko, ale během pár hodin se vše zatáhne a jedeme pod peřinou mraků. Tak ani fotky nejsou nijak valné.

 Kolegyňka na cestách mi napsala, že si neuměla představit, vařit v obytce cokoliv na tak malé ploše.

Jasně, někdy je to opravdu náročné, ale zase na druhou stranu, když je hnusně, tak jako dneska tak proč neuvařit něco dobrého. Koupila jsem hovězí na polévku, bylo v akci a za rozumné peníze.

Tak jsem dala hovězí do papiňáku, což by fajnšmekři zavrhli, a k tomu jsem udělala domácí nudle. Z jedno vajíčka, a i tak těsto musím válet nadvakrát.

Což není nijak na škodu. Placky nechám trochu proschnout na posteli a už mohu krájet nudle.

Jasně, mohu je koupit v obchodě, Italové jsou těstovinami proslulý, a tak ohromný výběr všelijakých těstovin včetně nudlí není nikde jinde,

ale my máme čas, chuť, náladu, tak proč si neudělat svoje.

 Hned další den jedeme dál, a protože je předpověď více než příznivá, tak jen čekáme až se zvedne ranní mlha a jedeme do dalšího přírodního parku a to, Parco reguionale del Partenio.

Opět, je to spíše malé území, ale krásné.

A zase, šplháme do kopců a padáme kamsi dolů, abychom za chvíli opět jeli nahoru. Ale to je to krásné.

Dalším parkem je naprosto úchvatný Parco Monti Picentini. Opět luxusní úzké silnice, které mi občas zvedly tlak, ale nic hrozného.

Jen občas se nám silnice poněkud ztratila, ale hned za první zatáčkou se zase objevila. Paráda.  

 Začínáme pomalu padat k moři a dostali jsme se do oblasti, kde pěstují stromy s jedlými kaštany. Ohromné sady stromů jsou všude kolem nás.

Jen je zajímavé, že staré stromy tady zmlazují tak, že je ve výšce pod korunou uříznou, větve znovu vyraší a jede se nanovo.

Tak takhle vypadá slupka jedlých kaštanů. Ostny jsou docela ostré. Snažila jsem se nějaký kaštan rozloupnout, ale jen rukou to moc píchá.

Chtělo by to dobré rukavice. Potkali jsme chlapíka na kole s plnou igelitkou kaštanů.

 Rovin jsme si užili dost a dost, a tak proč nevyužít slunečného počasí, kdy jsou vidět zasněžené vrcholky kopců kdesi v dáli. Už jsme v Kampani a pomalu se blížíme na ten klasický jich Itálie. Když jsme jeli těmito oblastmi před už skoro 8 lety, tak už tady v této oblasti byl všude pekelný nepořádek.

Hromady odpadků na těch nejnemožnějších místech. Ale pravda je, že tenkrát byl docela problém vyhodit i svoje odpadky do popelnice, protože když byly, tak okolo bylo neskutečné množství plných tašek, které roztrhaly kočky a pak byly odpadky všude kolem.

Teď bych řekla, že je situace diametrálně odlišná. Množství popelnic je všude, na každém rohu a ty se vyvážejí. Což je základ.

 Stojíme na klasickém parkovišti v Agropoli hned u kanálu, který stahuje vodu z hor nad námi. První, co jsem koukala, jak jsme vysoko nad potůčkem, který se umí změnit v dravou řeku během jedné noci. Na to bych upozornila při stání na divoko pod horami u malého potůčku. U nás ani nemusí pršet, ale prší v horách a k nám se to vše přižene. Během pár hodin se může zvednout hladina potůčku i o několik metrů. To už se nám taky stalo a rozhodně bych to znovu zažít nechtěla.

No, a protože je tady hezky, tak tu ještě jeden den zůstaneme. Okolo nás jsou jen rybáři, kteří  ráno přijedou pak odjedou a prakticky parkoviště je jen pro nás. Letní domky jsou prázdné a nikomu tady nepřekážíme.  Kousek vedle je veliká pláž a na sluníčko si můžeme dát křesílka, já si mohu zacvičit, Zdenda zarybařit a co víc si přát.

Trasy: 

Stále je to ta stará známá Itálie. Je pravda, že před už skoro 8 lety jsme byli dost rozčarovaný z ohromného množství odpadků, které se kupily na těch nejnemožnějších místech.

Jako by se místním řeklo, sem to házejte, a tak všude možně vyrostly hromady všeho možného. Co bylo v igelitkách roztahaly kočky a ptáci. Zvlášť tady na jihu. Teď je situace diametrálně odlišná. Tenkrát jsme i my měli docela problém kultivovaně vyhodit svoje odpadky, protože popelnic nebo košů bylo poskromnu.

Pár let uběhlo a všude jsou popelnice a koše a ty se často vyvážejí. Takže nepořádek je minimální, ale stále občas vidíme v příkopě u silnice pohozenou tašku s odpadky. Někteří lidé stále jedou v zajetých kolejích. Ale to je tak všude. Takhle se to dělalo, tak proč to dělat jinak. Ale celkově je jih Itálie o několik tříd čistší, než byla.

 

Ale na silnicích je to stále stejné. Tak jako jsem před lety napsala, že mám pocit, že řidiči po skončení autoškoly dostanou křišťálovou kouli, protože jak by jinak věděli, že za zatáčkou nikdo nejede, protože nás s klidem předjíždějí a plná čára je jen pro nás bázlivé řidiče, tak to je stále stejné.

Ani dvě plné čáry nic neznamenají. Občas se jen člověk diví, že si tady s malováním silnic vůbec dávají práci. Ale na druhou stranu, řidiči jsou velice benevolentní, ohleduplní a mají trpělivost.

 

Jak předpověď hlásala skoro celý včerejšek propršel a my jsme akorát přejeli zase kousek níž do maličké vesnice Sapri, kde je malý přístav s velkým parkovištěm. Tak jsme se postavili hodně stranou, abychom nepřekáželi.

Zdenda si k večeru šel zarybařit ve snaze chytit nějakou oliheň, ale bez úspěchu. To je taky úsměvné.

V přístavu se nesmí rybařit, a to je další zákaz, který tady nikdo nedodržuje. Ráno a k večeru přijíždějí rybáři, vytáhnou křesílka a všechny propriety a rybaří. To je úplně normální.

Hodinu, dvě, tři, podle toho jak jim to bere, ale co jsem sledovala, tak nikdo nic nechytil. Ale to je asi jedno.

 

Ráno jedeme do dalšího borghi, starobylého městečka, které máme cestou.

Je překrásný den a řekla bych, že dneska budou fotky jako z partesu. Těším se na cestu, protože jedeme tak jak mám ráda.

Sedím na straně k moři a mám naprosto luxusní výhledy do dáli. Silnice se klikatí a my míříme do vesnice Aieta, která je jen kousek od pobřeží.

Jenže, máme malý problém s tím, jak se tam dostat. Všechny tři navigace nechtějí jet zákazem, který zakazuje průjezd v noci, což chápeme, ale jsou tam i větší auta, což by mohl být problém.

Auto je tak nějak divně přeškrtnuté a není tam délka auta. Jenže hrozí, že bychom se nemuseli do uliček vejít.

Tak jedeme podle navigací, ale ty nás ženou příšernou objížďkou přes hory a doly, úplně stranou. Po pár kilometrech se Zdenda rozhodl, že se někde otočíme a tím zákazem, ne zákazem pojedeme. Jenže, tady se otáčet je docela oříšek. Za námi už se tvoří kolona aut a kupodivu, nikdo netroubí, všichni jsou asi perplex o co se to tady snažíme.

Stojím venku a hlídám, abychom nenarazili do skály. To už je podruhé, kdy jsme zastavili všechny auta za námi. Mladíci hned v prvním autě gestikulují, jestli se jako chceme otočit a že kousek nad námi je místo, kde se otočit můžeme.

Ještě se nabízejí, že pojedou před námi. Ale to už Zdenda srovnal auto, naskakuju a jede dál. A skutečně, za nějaký kilometr je širší výjezd na naší silnici a tam se jakš taš pohodlněji otáčíme.

No, průjezd vesnicí byl nakonec v pohodě, projeli jsme už daleko menšími uličkami, jen jsem jednou musela dát na silnici stranou výstražnou ceduli u díry.

 

Šťastně jsme dojeli do dalšího městečka Aieta, které je na seznamu  „I Borghi Più Belli D'Italia“.  Jen připomínám, „Borgo“ je fascinující malé italské městečko, obvykle opevněné a jehož historie sahá až do období od středověku do renesance.

Z 3,5 tisíce navržených a přihlášených vesnic jich komise složená ze všech regionů Itálie vybrala 317, ale na oficiálních stránkách píší 350, které se tímto označením honosí.

Jak jsme pochopili, je to velice prestižní seznam. Máme pěkné parkování, a tak jdeme na prohlídku. Je to opět paráda.

Aieta je zase maličko jiná, než jsme viděli vesnice ze seznamu doposud, ale má ohromné kouzlo vesnice plné různých průchodů, všelijakých schodů a prastarých domků. Uzoučké uličky ani netřeba zmiňovat.

Podotýkám, není to prázdné město, ale v domcích žijí místní, kteří mají vchody všelijak vyzdobené a schody plné kytek.

Někde vlaje prádlo, někde jen sousedky povídají nad námi z okna skrz uličku.

Proč chodit dolů, když to mají k sobě jen metr. Je to opravdu moc hezké a když k tomu přihodím zážitkovou cestu sem, tak není nač si stěžovat.

Jen tady přespíme a zítra jedeme dál, do další překrásné vesnice.

Pro ty, kteří by měli zájem tak zde je adresa asociace, kde jsou všechny vybrané vesnice v Itálii. Hezky pěkně po regionech. Stačí si jen vybrat nějakou lahůdku která je našemu srdéčku nejbližší.

Dnešní trasa je: 

Včerejší trasa byla : 

 Další starobylé borghi, Buonvicino, které se probojovalo do seznamu Nekrásnější vesnice Itálie je před námi, ale opět, je kousek ve vnitrozemí a samozřejmě, jak jinak na kopci.

Musíme vystoupat 400 výškových metrů serpentinami, které jsou občas velmi úzké, ale naštěstí, mnoho aut tudy nejede.

 

Ale výhledy jsou krásné, to se musí Itálii nechat. Ono vůbec tento úsek pobřeží je krásný a je jen velká škoda, že už je v horách dost chladno, protože i vnitrozemí stojí za probádání.

 

Jen pro představu. Našich pár dnů ve středu Apeninského pohoří, než jsme se rozhodli sjet do nížin nás stálo skoro 90 l plynu za měsíc, ale to je i s vařením a teplou vodou na koupání. Je to málo nebo hodně? Toť otázka, ale je fakt, že když jsme byli výš a teploty kolem nuly, tak plyn mizel před očima.

 

Ale máme dobrou zkušenost s novým osazením panelů, baterky a všeho co nám Tomáš Brabec do auta nainstaloval. Před pár dny jsme stáli dva a půl dne v hodně špatném počasí. Pršelo, bylo dost chladno a sluníčko se ukázalo jen na hodinu, dvě, jinak bylo kompletně zataženo. Oba dva máme počítače, které jely nonstop celé dva dny.

Samozřejmě jsme svítili a Zdenda je noční sůva, takže chodí spát klidně až po jedné hodině v noci. Do toho jsem upekla šunkofleky v remosce a dvakrát denně si děláme kávičku v kávovaru. Když jsme ráno po dvou dnech stání odjížděli měli jsme na displeji od baterie naprosto neskutečných 77 %.

 

Ta teplota vedle je za vrchní mřížkou ledničky. Normálně bychom už dávno startovali auto abychom baterii dobyli, nebo by Zdenda musel nastartovat centrálu anebo, to také, bychom museli najet na ten nejúspornější režim. Paráda, jsem nadšená. Zdenda letos poprvé nechal doma elektrocentrálu a byl maličko nervózní, jestli neudělal chybu. Ale neudělal. Baterie drží kapacitu naprosto neskutečně a solárním panelům stačí jen trocha slunce, a i pod mrakem dávají do baterky proud. Jistě, není to laciná záležitost, ale snad a konečně po tolika letech boje s dostatkem proudu nemusíme mít obavy, jestli s proudem při několikadenním stání bez slunce vydržíme.

Starobylé borgo, vesnice Buonvicino se tyčí na skalnatém výběžku a je vidět už z dálky.

Vypadá to jako vlaštovčí hnízda přilepená na skále.

Jedeme uvnitř národního parku Pollino, jen škoda, že si ho nemůžeme projet celý.  

 

Borgo Buonvicino je bludiště uliček zvaných „sporti“ a schodišť, které je obohaceno o zajímavé portály.

Průchody mezi domy jsou občas hodně nízké. Je to zase něco jiného, než jsme už viděli.

Domky jsou všelijak pospravované a některé jsou krásné, jiné méně. Ovšem, co nás praští do očí je naprostá čistota, nikde se nic neválí, žádné odpadky a všude, spousta kytek.

Snad každé schody do domku mají nějaký kořenáč se zelení. Té je všude opravdu hodně. Tady mají maličké balkonky se spoustou kytek jako by se ty balkonky nebo majitelky předháněly, která jich bude mít víc. Je to úžasné.

Tato vesnice je taková syrová, tvrdá a na nic si nehraje, a přesto po prochození všech možných zákoutí musíme nakonec říct, paráda.

Jen je škoda, že je opět pod mrakem, a to fotkám moc nepomůže. Za slunečného počasí by byla vesnice mnohem krásnější a dodalo by to všemu i jinou atmosféru.

Zase na druhou stranu, nemůžeme mít všechno. Pár kilometrů jsme našlapali a spokojený se vracíme na velmi příjemné parkoviště, kde zůstaneme do rána.

Zítra zase kousek popojedeme.

Trochu jsem se odmlčela, ale to nevadí, hned to doženu. Takže, další starobylá vesnice Fiumefreddo a další šplhání do kopce.

Ale tentokrát to nebylo tak děsivý jako posledně. Ony ty vesnice spíše působí nedostupně z dálky.

Když vidíme vesnici kdesi v dálce a hrozně vysoko, tak si říkám, pane jo, to bude stoupání a občas mě z klikatic, které jsou určitě před námi jímá hrůza.

Někdy je to opravdu hodně náročné, ale to není dnešní případ.

Jasně, musíme vystoupat nějakých tři sta výškových metrů, protože jedeme přímo od moře, ale silnice je pohodová a kopce, které střeží vesnici Fiufreddo Bruzio jsou opět úžasné.

Je to tady hodně podobné Španělsku, kamkoliv se vrtneme, je to tady krásné. A tady je to ještě umocněné spoustou lesů a zeleně. Ta občas ve Španělsku chybí.

 

Parkujeme hned naproti policejní stanici a jdeme si prohlédnout vesnici Fiumefreddo. Tady se zřejmě přihlíželo k genus loci, neboli duchu místa, protože vesnice teda není až tak hezká, jak jsme si už zvykli.

Largo Castello je starobylý hrad, který byl za napoleonských válek zcela zničen, ale ruiny se tu dochovaly a vede k nim řekněme honosná brána.

A samozřejmě, úžasný výhled, jak je vidět. Nicméně jdeme si prohlédnout městečko a toulat se uličkami.

Bohužel, hodně domů je opuštěných a na vesnici je to znát. Chybí mi tady schody plné květináčů, kamenné domky a tak podobně.

Ovšem, mají tu kromě jiného velkou terasu se surfařkou a Zdenda holt neodolal.

Jako malý kluk. Nicméně, na tomto náměstí je úžasná restaurace. Když Zdenda kontroloval příjezdovou cestu k vesnici, tak na něj vyskočila reklama na restauraci hodné Michelinské hvězdy.

Naprosto úžasný interiér a jídelní lístek, jedna velká přehlídka samých dobrot. Večer jsme se dohodli, že půjdeme na brzkou večeři, pejskové jsou vítaný, skvělé. Můžeme s Dykem, kterého už dlouho učíme, jak se má chovat ve společnosti.

Neměl by být problém. Takže půjdeme na prohlídku maličko později a dáme si nějakou dobrotu. Já jsem si vybrala chobotnici na grilu a Zdenda pořádný kus steaku. Ceny vyšší, ale vem to čert. Dopřejeme si po čase krásnou restauraci a nějakou dobrotu.  Píší, že mají otevřeno, tak si asi nejdříve dáme na terase na sluníčku kávičku a pak si dáme pečlivě vybrané jídlo.

Podotýkám, probíráním nabídky jídel a výběrem co je našemu srdéčku nejbližší jsme strávili půlku večera. No a jak to dopadlo? Jasně, žádná večeře nebyla, protože měli zavřeno. Otevřeno mají zřejmě jen v sezoně, nebo jen o víkendech anebo pozdě večer. Ostatně, otevřeno mají, a to že my nevíme kdy, je náš problém. Proč to psát, když to všichni vědí. Kromě nás. To je to samé v prodejnách. Tady, podobně jako ve Španělsku je velmi dlouhá polední přestávka, která se mnohdy protáhne do brzkého večera.

Ale většinou nikde není napsáno, od kolika otevírají. Je to občas docela náročné odpoledne nakoupit, protože obchody mívají odpoledne otevřeno všelijak a pak, aby se v tom jeden vyznal.

Tak máme vedle sebe obchody, které otevírají v různou hodinu a nejlépe, některé mají otevřeno jen dopoledne a my se snažíme nakoupit, leč marně. Žádný stres, zítra je taky den.

 

Odjíždíme zpět na pobřeží. Zdenda našel krásné, pohodlné stání hned u moře v maličké vesnici složené hlavně z domů s letními byty.

Od příjemné promenády nás dělí slepá silnice, kde projedou dvě auta za den. Můžeme si dát ven křesílka, a nakonec jsme tady strávili čtyři překrásné dny.

Několikrát kolem projela místní policie, okoukla nás, mávla rukou na pozdrav a jela pryč.

Asi bych cestovatelům doporučila zbytečně neprovokovat, mít venku jen křesílka a pod odpadní rourou kýbl na šedou vodu.

Nic tím nezkazíme a pokud by byl ze strany policie zájem, můžeme ukázat, že odpadní vodu nepouštíme rovnou pod sebe. Je to lepší.  

 

Mapa cesty: 

Odjíždíme z velice příjemného, klidného a pohodového stání u moře a několikakilometrové pláže, kde byly báječné procházky.

 

Dnešní den je ve znamení kompletního servisu. Natankovat čerstvou vodu, tu máme hned poblíž. Včera jsem už vše začala chystat a dneska bude velké prádlo. Ráno jsem ještě čistě povlékla postele a nastává hromadění všeho, co je potřeba vyprat.

Pokaždé se mi podaří na něco zapomenout. Tu na velkou osušku ze sprchového koutu, nebo na mikinu, která zůstala vyset na věšáku. Dneska jsem zapomněla na jeden povlak od polštáře. Nevím, jak se mi to mohlo stát, že jsem ho na dece přehlédla. Máme na výběr ze dvou prádelen.

Jedna je úplně nová, pěkná a druhá poněkud starší, ale taky velká a pěkná. Jenže u té starší bychom stáli poněkud krkolomně na ulici. Nejlepší je stát pohodlně a postupně si vše do prádelny nanosit a pak pohodlně odnosit.

To ta moderní prádelna splňuje. Hned obsadíme jednu velikou pračku a jednu menší. Prací cyklus je jako obvykle, půl hodiny, ale jak už jsme se přesvědčili, stačí to. Brala bych poněkud delší, alespoň 40 minut, ale tak to mají všechny.

Platební terminál je v pohodě, bere bankovky i kovové mince a kdo nemá prášek nebo aviváž, může si v automatu vše koupit.

A opět, všude je perfektní čisto. Někdy jsou v prádelně pračky, které rovnou dávkují prací prášek i aviváž, tady si vše dáváme sami. Problém nastal se sušičkou. Za ty roky, co na cestách pereme ve veřejných prádelnách jsme už naučený, že z velké pračky rozdělíme prádlo do dvou sušiček a vždy nám stačí celkem tři cykly.

Ten třetí je na dosušení velkých ručníků a tak podobně. To samé s oblečením. Postupně vyndáváme chytrá trička a na jednu pračku nám bohatě stačí dva cykly. Dneska to byl boj prádlo vůbec usušit. Na velkou pračku jsme potřebovaly 6 cyklů a něco jsme ještě dosoušeli v autě a na menší s oblečením 5 cyklů, a to jsme zvolili tu nejvyšší možnou teplotu.

Tím se nám dneska praní poněkud prodražilo. Jen pro představu, 1x 5.- eur + 1x 8 eur + 11 x 1,5 eur = 737.- Kč počítám euro 25.- Kč. No, není to zrovna laciné.

 

Jako další kupujeme plyn. Opět máme jednu bombu prázdnou. Za 6 dnů jsme spotřebovali 17l a to jsme topili jen večer. Celé dny svítilo slunce a bylo hodně nad dvacet. Takže jen na večerní topení, vaření a ohřev vody na osprchování. Plyn jsme dneska kupovali za 0.819 eur což je 14 eur = 348.- Kč = 58.- Kč na den = 1740.- Kč na měsíc plus minus. Ale nedělejme si iluze, Ve Španělsku si taky večer zhusta přitápíme, ne že ne a takové ty řeči od kovaných cestovatelů, že na jihu Itálie nebo Španělska nám jedna lahev na zimu bohatě stačí, tak ty už máme za sebou. Takže tolik pro představu.

 

Dalším úkolem dne je dobít tarif na internet. Máme jednak svůj internet z domova, 68 Gb, ale to je pro nás dva málo. Dáváme příspěvky na stránky, Zdenda skoro každý den dává kratičký video na FB a večer se rádi koukneme na nějaký filmík. Do toho hledáme informace o naší letošní novince „nejkrásnější středověké vesnice v Itálii“, Zdenda plánuje trasu, a hlavně kde budeme stát a tak podobně. Letos máme italský neomezený internet pro cizince od Vodafone za krásných necelých 13 eur, což je parádní cena a máme pokoj. Nemusíme se strachovat, kolik dat vypotřebujeme. Naštěstí nový měsíc můžeme dobít v trafice a nemusíme hledat operátora v kamenné prodejně. Jen všechny Tabachérie nedobíjí, ale to je jen taková drobnost.

 

No a nakonec, velký nákup. Lednice zeje prázdnotou, a tak už je velký nákup nezbytný. V Itálii jsem si oblíbila síť větších prodejen Euro Spin, kde mají vše, co běžně nakupuji. Hlavně, mají daleko větší výběr v mase a zelenině než tady hojný Lidl. Když jsem se koukala roky zpátky, když jsme tu byli naposledy, tak i tenkrát jsem nakupovala v Euro Spin. Takže ano, velký nákup, ale s ohledem na to, že tady je to opravdu poněkud dražší než doma, toho v koši zas až tolik nebylo a 80 eur je v háji. Dneska budeme ještě tankovat, nádrž se už taky dožaduje nového přísunu a jsme finančně zruinovaný. No, to určitě ne, ale dneska jsem se docela rozšoupli.

 

Dojeli jsme do maličkého přímořského městečka Pizzo, kde stojíme až dole, skoro u moře. Máme hezké místečko, jsme pěkně skovaný a jdeme se projít jen po promenádě a pár uličkách.

Zítra jedeme zase o kus dál. Plánujeme přejet na druhou stranu do další krásné starobylé vesnice a za pár dnů už přejedeme na Sicílii.   

Dnešní trasa je: 

Nádherný a divoký Národní park Aspromonte neboli Parco nazionale dell'Aspromonte nám stojí v cestě, abychom se dostali z jednoho pobřeží na druhé.

Přejíždíme od pobřeží Tyrhénského moře, tedy západního pobřeží Itálie k Jaderskému moři. Máme tam vyhlédnuté dvě středověké vesnice, kam bychom se rádi podívali.

Ale zpět k dnešní cestě. Národní park Aspromonte je relativně mladý park, který byl vyhlášen až v roce 1989 a rozkládá se na ohromném území.

My vlastně dneska jedeme napříč parkem a rádi bychom se sem pak vrátili a projeli si i zbylý kus. Uvidíme, jestli tam Zdenda pro nás najde aspoň trochu sjízdnou silničku.

O tomto národním parku se toho mnoho říct nedá, jen že je krásný a když vyjde počasí, tak je to úplná paráda. A žijí tady vlci, kromě jiného.

Občas na nás vykoukne stavení někde na úbočí a občas potkáme krávy na silnici.

A zatím co si prohlédneme krásy z cesty, mohu se pochlubit svojí dnešní příhodou.

 

Než jsme vjeli do národního parku, cestou potkáváme velkou prodejnu s regionálními produkty, a hlavně horou mandarinek. Už ze zkušenosti víme, že tyto prodejny jsou vždy ty nejdražší, a tak jsem vždy velmi opatrná.

Podobné prodejny jsou všude, ve Španělsku, ve Francii a samozřejmě i tady. Ale já jdu koupit jen dvě kila mandarinek. Stojí 1,5 eura kilo, což je poněkud dražší, už se dají koupit za euro, ale říkám si budiž, jsou vynikající, čerstvé.

Chci dvě kila, nakonec jich v tašce mám nandáno skoro 4 kila. Beru. Jdu dovnitř abych zaplatila a velice příjemný prodavač, nic mi nevnucuje mi nabízí zcela unikátní delikatesu, místní olivy, které musíme ochutnat.

Opět, říkám si, i ty ne nejdražší ale drahé olivy stojí v obchodě kolem 8 eur za kilo nebo litr. Tady jich je 250 gr tak to nemůže být nijak drasticky drahé. No bylo. Půl kila cizrny, tu máme rádi naloženou jen ve vodě, ona změkne, nabobtná a večer ji chroupeme místo oříšků a tady jí mají krásně velkou. Paráda.

Chci půl kila sušené cizrny a je jí nakonec skoro kilo, ve Španělsku stojí kilo kolem 3 eur. A jdu k pokladně. Výsledek mě ohromil. Platím 20 eur a jdu domů.

Nevěděla jsem, kolik stojí jak olivy, tak cizrna a to pořád říkám, nekupovat nic, co nemá cenovku. Tak se stalo, že máme jedny z nejdražších oliv v Evropě a o cizrně ani nemluvím.

Za tři věci, pytlíček oliv, necelé kilo cizrny a necelé 4 kg mandarinek jsem zaplatila 500.- Kč. Jak jsem stará, tak jsem blbá. Ale zase si mohu říct, podpořili jsme místní ekonomiku, a to hned zahřeje u srce.

 

Večer dojíždíme do cílového městečka Gerace, kde máme hned několik možností na zaparkování. Já jsem vařila večeři a Zdenda šel na večerní procházku s Dykem.

No a kluci to vzali až nahoru do vesnice. Když mě se tak nějak špatně říká vesnice, což by bylo správně, podle mne je to malé městečko.

Ale budiž. Garace je opět jedno z vybraných kamenných středověkých vesnic.

 

Večer jsem nakrájela kus pršutu, kousek pamazánu a samozřejmě, dali jsme si misku oliv. Jsou vynikající.

 Dnešní trasa je:

Opět je nádherný den, a tak šup, žádné otálení a jdeme stoupat do další středověké vesnice Gerace.

Gerace zároveň figuruje na seznamu nejkrásnějších středověkých vesnic I Borghi più belli d’Italia. Když tady je vždy a vše na kopci.

 

Tentokrát stojíme opravdu hodně pod vesnicí a vydupat příkrý příjezd je docela náročné.

Jen je zajímavé kudy tady jezdí auta. Jasně, chápu, že je to město, vesnice s obyvateli, kteří tady skutečně žijí, bydlí, není to poloprázdná vesnice a ti co zde bydlí, chtějí přijet až před dům, vyndat si nákup a tak podobně, ale nějak mi ty auta k těmto vesnicím nesedí.

Na druhou stranu, místní obdivuji, protože ty uličky jsou opravdu hodně na těsno. Já se svým příšerným odhadem bych se sem určitě nevešla anebo bych měla auto odřené ze všech stran.

Problém je, že v některých uličkách bylo docela náročné se autům vyhnout, nebylo kam. Tak auto muselo počkat až popojdeme do nějakého výklenku. Ale tady jsou na to zvyklý a byly to jen dvě auta.

Spíš mě mrzelo, že některé uličky byly opravdu kouzelné, ale fotit středověkou uličku s autem mě tak nějak moc nešlo. Ale i tak jsme se pěkně nachodili, Dyk prohnal spoustu koček a spokojený jsme skončili na hlavním náměstí v kavárně s cukrárnou.

A jak to dopadlo? Opět nic moc. No, nezaperlila jsem. Zdenda je venku a já jdu objednat kávu a při té příležitosti koukám na plný pult všelijakých vyrobených sušenek, dortíčků a tak podobně.

Zaujal mě jeden druh sušenky, spirála. Vypadá to, že to nebude ani moc sladké, a tak se krkolomně dotazuji, jestli si ji můžeme dát ke kávě, jen na ochutnání, jeden kousek. A to jsem už objednala croissant s tím, že je ohromný a dáváme si ho na půl.

Majitelka mi dává na talířek ochutnat cosi bílého, příšerně sladkého a se spoustou rozdrcených mandlí. Je to výborné, ale lžička mi stačí. Květnatě mi bylo vysvětleno cosi a pochopila jsem, že je to opět Regionální specialita vyráběná jenom zde asi po staletí, a to mě mělo varovat. Je to dobrota, ale hrozně sladká.

Asi takhle, rozpuštěný cukr s trochou mléka a spoustou mandlí, a to vše zamražené, ale ne tolik jako kopečková zmrzlina. Zdenda ochutnal a dobrý. Objednala jsem si tedy jednu spirálu s trochou zmrzliny, ale jen trochu.

Prsty, ukazováčkem a palcem ukazuji jak jen trochu. No a jak to dopadlo? Hmota se jmenuje Grenadina, ne Geleto – zmrzlina, a dostali jsme velký pohár plný sladké grenadiny jednu spirálu a jeden bochánek jakéhosi opět příšerně sladkého pečiva.

Každý jsme si dali dvě lžičky, víc jsme opravdu nezvládli, rozdělili jsme se o spirálu a croissant si vzali domů. Cena opět byla ryze turistická a hlavně, je to regionální specialita, a to mluví za vše.

 

Přejeli jsme jen kousek pod město na ohromné parkoviště s výlevkou, vodou a otevřenými toaletami.

Podotýkám, perfektně čistými. Velkou popelnici na odpadky máme jen pro sebe a ten výhled do dáli je neskutečný. Tak na toto se koukáme z auta. Nádhera.

Ranní probuzení je úžasné. Koukám jako blázen.

Nádherně modrá obloha a neskutečný výhled do dáli. Jak by řekla paní Růžičková „ to jsou panoramata“. Tak toto máme přímo proti nám. V takové nádheře jsme spali. 

To si tady náramně užívám. Vůbec se mi odtud nechce, ale co naplat, jedeme dolů, k moři. Ale říkám si, na Sicílii si takovýchto výhledů užijeme dosyta. Máme tam na seznamu krásných 25 vesnic a maličkých městeček a z nich jsme viděli jen jednu.

 

Cefalů, které jak jsem se koukala do Cestopisu bylo nádherné. Ale to jsme tenkrát nevěděli, že něco takového jako je I Borghi più belli d’Italia existuje, a to jsme si bláhově mysleli, jak jsme si tu nádhernou Sicílii projeli. A skoro všechny borghi jsou kus ve vnitrozemí a my máme Sicílii kompletně projetou kolem pobřeží a trochu i ve vnitrozemí, ale jen trochu a ty krásné středověké vesnice jsme minuli. Znovu, všem cestovatelům po Itálii doporučuji tyto stránky https://borghipiubelliditalia.it/ . Opravdu to stojí za to a hlavně, když už někde jsme, tak se můžeme kouknout, jestli náhodou kolem nás není něco opravdu hezkého. Ale je pravda, že někoho historie nezajímá, prolézat stará města nebaví a jízda serpentinami do kopce je proti mysli. Tak, proč ne a jak říká Alenka, „každý jsme jiný“ a je to tak správně.

 Vracíme se po letech na známé místo na pobřeží, kde jsme strávili několik dnů a kde se dá stát i na hodně dlouho. Pravda, za ty roky se to tu maličko změnilo. Auta stála podél slepé ulice, kde na konci jsou jen dva letní domky.

Dneska jsou tu vybudované koje a stojí se příčně. Je tady výlevka a voda a v zimě je to tady zdarma. Zdenda se díval na staré fotky ze satelitu a napočítal tady 55 aut, což je teda docela síla.

Dneska tu stojí tři obytky z toho jedna Italská zřejmě už hodně dlouho.

No, a protože tady budeme ještě zítra, je krásné počasí, tak proč ne, dovolím se pochlubit naší vánoční výzdobou. Všichni, kdo nás znají ví, jak ráda zdobím okna a vnitřek auta.

Kdysi se mi jedna kolegyně postěžovala, že ten její jí nedovolí nic vyzdobit. Nic a jí to hodně mrzí, protože by ráda měla vnitřek hezký, a nejen strohý interiér, tak jak vyšel z fabriky.

Vím, že jsem jí tenkrát říkala, aby si zkusila s manželem promluvit, že to ježdění není jen o tom něco vidět, někde být, ale musí se nám to líbit a chceme být v hezkém nejen autě, ale i chceme mít hezký a pěkně vyzdobené vnitřek auta.

Stačí miska s ovocem, malá kytička a barevný kobereček na zemi. Zkrátka, maličko útulna nikdy neuškodí. Vím, jak spousta kolegyní má ráda trošku vyzdobené sezení, koberečky a nad sezením jim visí spousta připomínek z cest a tak podobně.

Já to tedy někdy až přeháním, ale mě a Zdendovi se to líbí. Letos mě už dlouho před prvním adventem upozorňoval, že by to chtělo vánoční výzdobu. Tak se i já maličko, hodně, pochlubím.

 Zdenda byl na dlouhé procházce a já si zatím zacvičila. Mám to ráda, naučili jsem se dodržovat určitý režim. Ostatně myslím si, že nám to hodně pomáhá.

 Zítra už pojedeme dál.

Dalším cílem našeho putování po Itálii je vesnice Bova. Jenže, musíme se k ní opět nějak dostat a to, i když na první pohled nevypadá, ale je docela náročné.

Všechny vesnice z kolekce je I Borghi più belli d’Italia jsou ve vnitrozemí a na kopci! Všechny, zatím nebyla jediná, kloudně v nížině. Vesnice byly hodně sužované všelijakými výboji sousedů, mocností, zkrátka o oblasti se po staletí sváděly bitvy, a tak se sunuly výš a výš, aby se lépe ubránily.

To byl i případ vesnice Bova. Ve Wikipedii píší, že k Bova vede 9 km zbrusu nová dálnice. Pravda, silnice je mnohem kvalitnější, než jsme už zažili, ale k dálnici bych to zrovna nepřirovnávala. Příšerné stoupání a občas velmi nepříjemné vracečky.

Nevidíme nahoru a stejně musíme riskovat, Zdenda si musí najet až do protisměru abychom zatáčku do kopce vůbec vytočili a i tak to bylo párkrát na centimetry. Ostatně, 10% stoupání mluví za vše.

Skoro celou cestu nahoru z 0 do 915 metrů n.m. Jedeme na jedničku.

Dlouho jsme tak nejeli. Občas, ale jen občas Zdenda zařadí dvojku.

Bova je bohužel celá pod mraky. 

Tak si to suneme nahoru a zodpovědně mohu říct, jsem ráda, že už jsme na jediném možném parkovacím místě pod vesnicí.

Ovšem, ta je ještě pořád příšerně vysoko nad námi. Zase nás čekají tisíce schodů.

 

Vesnice, jak jsem se už zmiňovala prožila neuvěřitelné věci. Spousta nájezdů s následným vypalováním a pleněním.

Když už nezničili město nájezdníci, přišlo zemětřesení, které vesnici z velké části pobouralo ale to vše nebylo nic proti moru, které si přinesla jedna místní žena na závěsu do okna.

To je zajímavé. Do přístavu Bova připlula obchodní loď a jedna místní žena si tam koupila velice drahý a vzácný závěs do okna. Na jakousi slavnost si nechala ušít závěs a pověsila ho do okna.

Jenže, závěs byl infikovaný morem, který později vypukl i na té obchodní lodi. Tak se skrz závěs dostal mor i do velice dobře střežené Bovy a vyhladil skoro všechno obyvatelstvo malé vesnice.

Je to děsný, když si to tak člověk uvědomí, s čím se tady ta hrstka obyvatel po staletí potýkala tak je až s podivem, že se vesnice dokázala znovu vzchopit.

Když už přežili různé války které se jihem Itálie prohnaly, když už se místní vzpamatovali z moru a pak jich spousta zahynula pod troskami domů při fatálním zemětřesení.

Oblastí kolem Bovy a Bovou se prohnaly snad všechny myslitelní dobyvatelé. Původní řečtí přistěhovalci, proto jsou názvy ulic trojjazyčné, měli tu čest s Vandaly, Saracény, Araby, pak samozřejmě s Římany.

Četné turecké vpády se už ani nepočítaly no a ve finále kus Bovy vybombardovala spojenecká armáda.

 Taková normální ulička, jedna z mnohých.

To nemůže myslet vážně! 

Myslí to vážně. My jen musíme kousek couvnout.

  

I ten sem přijel a protáhnul se uličkou. Jen zírám. 

Dneska v Bova žije něco kolem 500 obyvatel, tak, ono jich nebylo nikdy o moc víc, kteří stále udržují zapomenutý řecký jazyk Místní dialekt Griko, kterým dodnes mluví někteří obyvatelé v Bově a v několika málo okolních vesnic, je přímým potomkem starověké a byzantské řečtiny. Jedná se o ohrožený jazyk, který se komunita snaží aktivně chránit a předávat dalším generacím.

 

Ale co tu je největší novodobá zajímavost? Ohromná lokomotiva na náměstí! Mysleli jsme, že nám vypadnou oči. My se sem sotva vyškrábeme a oni tady mají kus kolejí a parní lokomotivu i s vozem na uhlí a samozřejmě klasický vysoký stojan na napouštění vody.

To snad není pravda, jak to sem mohli dostat? Pokud pominu to 10% stoupání, tak přeci jenom, úzké silnice nic takového by nemohly dovolit! Trocha pátrání a je to asi tak. Místní veskrze řeckého původu odcházeli odtud za prací a jediný dopravní prostředek byla dráha u moře.

Spousta jich taky na dráze pracovala, a tak padlo rozhodnutí, že si sem dají lokomotivu. Proč ne. Obrovská akce, která zahrnovala i nějaké to rozšíření zatáček, kusy silnic, rozebrání lokomotivy a vozíku a kusy kolejí a to vše vyvézt nahoru.

Museli nahoru vyrvat veliký jeřáb, který lokomotivu zase pomohl složit a je to. Nevím, jak se na lokomotivu uvnitř středověké vesnice dívají historici, ale asi je to jedno. Každopádně, pro turisty a návštěvníky kteří o lokomotivě nevědí je to šok.

 

Sjíždíme dolů. Tak jak nahoru na jedničku, tak i dolů na jedničku. Zdenda se bojí o brzdy, protože ten největší sešup je až na konci.

Ale je šikulka. Pomaličku jsme sjeli kopec a už si to hrneme do dnešního cíle a tím je moc hezké místo opět na pobřeží  Bova Marina.

Uběhlo pár dnů a co vše se taky dokáže přihodit, ale hezky popořádku.

Nastal už čas přeplavit se na Sicílii. Itálie je krásná a upřímně velice mě překvapila. To, na co jsem před lety žehrala, neskutečný nepořádek tady na jihu, tak ten jako by kouzelným proutkem zmizel.

Ohromné hromady všeho nepotřebného nahromaděné ve všelijakých zákoutí, pod mosty a v slepých ulicích zmizely. Všude je množství popelnic, které se vyvážejí. Tak ony tady byly i tenkrát, ale frekvence vývozu byla totálně nedostatečná. My jsme vlastně byli v Itálii před 6 lety komplet dvě zimy a z toho jednu tady dole na jihu včetně Sicílie, a tak mě to zkrátka praštilo do očí.

 

Trajekt je stále v pohodě tak jak byl kdysi. V přístavu je opět několik společností, několik možností, s kým jet a ceny jsou veskrze stejné. Volíme jednosměrnou jízdenku, která je o pár eur dražší, ale rozdíl tří eur neřešíme, protože nevíme, kdy pojedeme zpět a nechceme si pobyt zbytečně komplikovat.

Hodinový trajekt a jsme na Sicílii. Jen tentokrát jedeme společností, která jede až na okraj Mesiny. Chtěli jsme jít zítra na hlavní náměstí s orlojem a řvoucím lvem, ale má teď v následujících dnech každý den pršet.

Tak uvidíme, jak bude zítra. Když hezky, tak se přiblížíme k centru na hlídané parkoviště, které je kousíček od náměstí, ale jinak pojedeme dál.

 

Počasí ne a ne se umoudřit a tak padá rozhodnutí, přemístíme se na jihozápad ostrova, kde by podle předpovědi mělo být nejlépe. Míjíme Catania, kterou už jsme si prochodili, hlavně velký zeleninový trh a kousek dál rybí a samozřejmě, staré historické město postavené z lávového materiálu.

Ale to je na delší povídání a určitě se do Catanie ještě jednou podíváme.

Cestou vidíme ohromná koryta na svedení vody z hor. Když to nahoře opravdu spadne, tak to musí být docela síla.

Však všude kolem nás jsou vysoké kopce.

 

Parkovišť je tady nespočet, můžeme si vybírat, ale vítr a déšť jde od moře, tak se snažíme někam spíš ukrýt.

 

No a co se stalo. V Itálii, hlavně na severu je občas u velkých benzínek problém natankovat plyn. Může za to jakýsi zákon, že na plyn do aut je nižší sazba DPH, ale ne na plyn pro domácnosti do lahví. A tak jako před lety větší benzínky nám plyn nenatankují. Zkrátka nesmí, velké benzínky mají všude kamery, jak nám řekla obsluha a rovnou nás poslala do malé benzínky, že tam problém nebude. Je to pravda. Druhý problém s plynem je, že ho vždy tankuje obsluha. To je problém právě u malých benzínek, kde obsluha drží polední pauzu a nikdo neví, kdy se obsluha vrátí. Benzín nebo naftu si natankovat můžeme, platební automat, ale plyn je uzamčený. Zrovna tak, na malých benzínkách drží volné neděle. Tak další problém, protože velká má otevřeno, ale s nejistým výsledkem, jestli nám plyn natankují a malá kde nám plyn dají, má v neděli zavřeno. Dneska je sobota a my máme jednu láhev prázdnou a z druhé už bereme. Najdeme benzínky s plynem. Paráda, jsou hned tři v našem okruhu. Je po poledni, když dojíždíme k první. Je malá a tedy záruka že nám plyn bez problému prodají. Jenže, obsluha nikde, vše zavřené na rolety a kdy přijdou se nikde nedozvíme. Naobědváme se a jedeme dál, k druhé. To už jsou skoro tři hodiny a před námi je známá velká čerpací stanice a problém. Otevřeno mají, obsluha tady je, ale gesto prsty je jasné, tady Vám plyn nenatankujeme. Zkoušíme to, ale marně. Zdenda sedl znova k navigaci a jedeme k třetí. Problém je v tom, že nevíme, kolik máme plynu v druhé lahvi, zítra je neděle a pak už jsou svátky, a to je další neznámá. Sláva, u třetí benzínky nám absolutně v pohodě plyn natankují a skutečně jsme měli jen tu jednu prázdnou láhev. Jenže, už je pozdě odpoledne a my to máme do cíle nějakých deset kilometrů. Nevadí, za chvíli jsme na místě, ale padá večer, a to docela rychle. Hlavně, je pod mrakem a chvílemi prší. Velmi dobře víme, že jezdit potmě je nebezpečné, snadno se něco přehlídne anebo my budeme přehlídnutý a s ohledem na to, jak si Italové nedělají vrásky s dopravní situací natož s nějakými předpisy je jistá obezřetnost zcela na místě.

Tak se i stala naše nehoda. Dodávka Amazonu před námi zabočila vlevo do malé uličky, ale buď zabočila brzo ke špatnému domu nebo se chtěl otočit nevíme. Každopádně v okamžiku, kdy projíždíme okolo začala z mírného kopečka samospádem couvat.

Takže, žádné rozhlížení, jestli něco v protisměru nejede, zkrátka to z vedlejší uličky, kde byla vysoká zeď a z druhé strany zeď velkého domu, kde nemohl absolutně vidět do silnice do nás jednoduše nacouval. Nakonec jsme měli štěstí v neštěstí.

Kdyby couval rychleji anebo my jeli rychleji anebo já nevím, mohli jsme mít jeho kufr v ložnici a co si budeme povídat, tu trochu materiálu která nás chrání by prorazil jedna dvě.

Takže máme proražené zadní okno. Samozřejmě, jsme okamžitě zablokovali silnici, ale naštěstí je to vedlejší silnice s minimálním provozem. Výměna dokladů, ofocení všeho co šlo. Fabrizio je slušný chlap, který to sice chvilku zkoušel, že on za to nemůže, ale jen chvilku. Zdenda posbíral plasty, které našel a jedeme do cíle dnešního dne.

 

Krásné nábřeží s majákem. Několik restaurací, z toho jedna svítí do dáli, dvě auta rybářů a Zdenda se pouští do správky okna. Opět, naštěstí to jde spravit a slepit tak, že nám neprší do peřinek.

Ale několik plastů chybí. Ještě večer dal všechny doklady do kupy a vše jsme poslali našemu panu Panochovi, který se nám stará o pojištění. Tak uvidíme, jestli nám to pojišťovna proplatí. Hlavně musíme v Dethleffs objednat nové okno.

 

Zítra jedeme dál. Počasí je stále naprd. Takové to jarní. Sluníčko, přižene se mrak a shodí na nás kýbl vody a je pryč. Chvíli fouká vítr, ukáže se slunce, oteplí se, přižene se mrak, schodí kýbl vody a je pryč. To vše se opakuje několikrát za den a předpověd pro následující dny je stále stejná.

První den na Sicílii neproběhl zrovna hladce. Nakonec jsme měli štěstí v neštěstí a díky černé americké pásce můžeme pokračovat dál.

Ještě ráno jsme se vrátili na místo střetu, chybí nám kus plastu a říkáme si, třeba se válí v příkopu. Ale bohužel. Našli jsme jeden kousek uprostřed silnice, ale to je na slepení okna málo. Slepit rozbité okno a vyleštit už Zdenda umí, ale teď má málo materiálu. Tak holt budeme muset s tou černou páskou nějak vydržet. Ostatně, není nač si stěžovat. Mohli jsme mít taky pryč celé okno, a to by byl teprve průšvih.

 

Popojeli jsme kus na jih, protože počasí není nijak valné. Týdenní předpověď není nic moc, ale na jihu by mělo být lépe. Lido di Noto je velké pobřeží s moc hezkým velikým parkovištěm hned nad mořem.

Stoupáme si do rohu, ale není tady nikdo, komu bychom překáželi. Jeden den si oddechneme a v plánu je pokračování ještě kousek níž. Nad námi je krásné město Noto se starobylým starým městem, UNESCO památkou. Ale to si prohlédneme později, teď hlavně míříme ještě kousek na jih, kde má pro nás Zdenda úžasné místo na Vánoce.

 A dostávám se k novým událostem. Včera ráno uklízíme a jedeme dál. Teda, rádi bychom. Všichni na svých pozicích, šuplata zabezpečený, řádně připoutaný a jak Zdenda nastartoval, ozvalo se písknutí a rozsvítila se kontrolka, že se něco děje s motorem. Zdenda má s sebou diagnostiku a já tiše doufám, že to bude zase nějaká prkotina, jako když vjedeme do díry a auto se celé poblázní. Chybové hlášení je úspěšně vymazáno a odjíždíme, sláva. Po pár metrech se zase kontrolka hlásí ke slovu. Zkrátím to. Vracíme se na start a už se chybové hlášení mění v problém, podle diagnostiky je to ucpaný DPF filtr. Bohužel, nejde spustit ani vynucené vypalování, ani maximální zahřátí, zkrátka nic. Diagnostika je neoblomná, jen škoda, že to nenahlásila dřív, když jsme s tím ještě mohli něco dělat, tak jako před pár lety. Je nutné nechat filtr vyčistit firmou, která se na to specializuje. Nastává hledání servisu. Několik možností máme, ale nemůžeme se s nikým spojit. Je poledne, siesta, nikde nikdo. Přes překladač jsme napsali do zdá se velkého servisu v Syrakusy a ještě dnes ani neodpověděli. Máme jeden servis kus od nás, a tak tam jedeme. Malý servis s hromadou aut na opravu a my. No, potěš pámbů, tady to můžeme řešit ještě na jaře. Ale, posílají nás o kilometr dál, kde je velký servis IVECO, kde tyto opravy dělají.

Je pondělí a mohli by nás vzít hned na opravu, ale další problém je, že u nich stát nemůžeme a ani před bránou. Nevadí, kus od servisu je velké parkoviště, kde můžeme přečkat dobu, než nám filtr vyčištěný vrátí. Pokud ho budou někam posílat, můžeme počítat s týdnem stání v nepojízdném autu.  Opět asi štěstí, oni tady mají zařízení na vyčištění filtru a bude to trvat dva dny. Zdenda jim filtr příští pondělí na osmou hodinu ráno přiveze, ale musí ho nejdříve z pod auta vyndat, to udělá na parkovišti, kam se musíme přemístit, a na kole filtr odveze ráno do servisu a do dvou dnů bude filtr hotový. I když, prý je to za pár hodin hotové, tak nám třeba zavolají, že si můžeme filt vyzvednout dříve. Celá ta sranda bude stát 400 eur. No, budiž. Pravda je, že Zdenda uvažoval a vyčištění filtru doma, když dělal předodjezdový servis, ale tak nějak si myslel, že to ještě nebude potřeba a diagnostika žádný problém neukázala. No a je. V Čechách by nás to stálo velmi podobné peníze, jen holt musíme spoléhat na profesionalitu servisu. Doma bychom si vybrali doporučený servis, ale tady jsme rádi, že nám to vůbec někdo udělá.   

Ale je to klasika. Zásadně všechno špatné se děje v pátek večer, v sobotu ráno anebo, jak teď před Vánočními svátky. Z toho by se jeden picnul. Ono se to nemohlo rozbít po svátcích. To by asi nebylo to pravé vzrůšo. Když já už asi začínám být nějaká stará a čím dál tím méně odolná.  Každopádně, máme po problémech s rozhodováním, kde strávíme Vánoce.

 

Tak se nás ty problémy stále nějak drží. Je ale ohromná klika, že Zdenda je kliďas a spoustě věcí rozumí a hromadu problémů umí vyřešit, opravit. To spíše já s tím mám trochu nervy. Asi jako každá ženská, ale na druhou stranu, máme fortelné zásoby a ten týden tady v pohodě přečkáme. Máme v plánu, někdy po Vánocích, podívat se do Nota na prohlídku starého města.

 

Takže tak, dneska už připravuju vše na salát a zítra máme Vánoce.

Přípravy na Štědrý večer vrcholí.

Příprava bramborového salátu je v podmínkách miniaturní kuchyňky maličko náročnější, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Jen to chce trochu vzít rozum do hrsti a hezky, pěkně, pomaličku si vše postupně chystat. Uvařit brambory, zeleninu, vajíčka a pak mít vymyšleno, kam to vše postupně dát, než začneme s výrobou.

Obvykle mám různě obstavenou kuchyň, leccos je na zemi, na posteli, zkrátka, kam se misky a mističky vejdou. Na míchání posloužilo umyvadlo na mytí nádobí a za chvíli je salát hotový a může jít do lednice. Rybu nemáme, ale máme řízky vepřové a kuřecí a ty je potřeba naklepat, maličko nasolit a nechat uležet.

 

Stále stojíme na místě pod městečkem Noto, Lido di Noto a řekla bych, že nám tady nic nechybí. Zásoby máme, počasí nám přeje a jen čekáme na pondělí, kdy nám v IVECO vyčistí filtr pevných částic. Podle diagnostiky ukazuje skoro 100% hodnoty zanešení, což je velký problém. Ale řešení je, tak snad to bude v pořádku. Zdenda je v klidu, ale já jsem z toho maličko nervózní. Jasně, stejně s tím nic neudělám, nijak tomu nepomohu, jen na to musím občas, stále, myslet. Bude to v pořádku? Dojedeme vůbec na parkoviště kus od servisu? Podaří se Zdendovi filtr vymontovat? Nespadne na něj auto, vyčistí to v servisu pořádně a tak podobně.

 

Ale už máme Vánoce a od rána u nás běží pohádky. Po roce máme Vánoce a Popelka to jistí. Jen dozdobit salát, řízky už se smaží a můžeme jít k prostřenému stolu.

Ještě není čas bilancovat, jen si užít pěkný večer. Vlastně, jsou to už 13 Vánoce strávené v autě někde v dáli, ale hlavně poněkud v teple na jihu. A i maličko unikáme předvánočnímu shonu a permanentní masáži v obchodech a televizi.

Bohatě mi stačí vánoční hudba když jedeme jednou za týden na nákup potravin, ale vyzdobené výlohy si rádi prohlédneme a hlavně, betlémy. Těmi jsou Italové proslulý.

 

A mám ještě jednu dobrou zprávu. Dneska si Zdenda sedl k počítači, nasunul diagnostiku pod volant a ejhle, najednou to jde, může spustit nucené vypalování filtru pevných částic.

Diagnostika hlásí ucpání na 98%, motor se začíná dostávat do otáček.

 

Vše trvá deset minut, kdy se teplota povrchu tlumiče výfuku vyšplhá až na 350°C z obvyklých 40°C, vyskočí teplota vody pár stupňů pod stovku, otáčky jedou skoro na 3500. Po deseti minutách začínají otáčky padat, teplota také a diagnostika ukazuje krásných 64% a kontrolka motoru už konečně nesvítí. Máme dobrou šanci, že se auto na cestě na parkoviště před IVECO nehodí do nouzového režimu a nenechá nás stát někde na silnici.

Takže, mám radost. Filtr si stejně necháme odborně vyčistit. Ostatně, už jsme v servisu objednaný, týden čekáme na pondělí a stejně bychom to v Čechách řešili. Tak to vezmeme z jedné vody.

 

Naštěstí, máme krásné počasí. Sluníčko svítí, je příjemných 18 °C, na sluníčku víc a tady nám nic nechybí.

 

Zítra je sobota, ještě pojedeme do Noto na nákup, protože na parkovišti, kde budeme čekat na vyčištění, budeme stát zase minimálně čtyři dny.

V pondělí ráno Zdenda pojede na kole do IVECO s filtrem, vrátí se a budeme čekat na zprávu ze servisu abychom si pro filtr přijeli. Tak snad vše dobře dopadne.

Tak vše je jinak. Problém s filtrem pevných částí má pokračování. Jak u jsem se zmínila, Zdendovi se podařilo nastartovat nucené vypalování a diagnostika ukázala krásné hodnoty. Vypadá to, že máme po problémech. Maličko jsme se rozhodovali, že se na čištění v Iveco vykašleme a filtr necháme vyčistit až přijedeme domů. Ale na druhou stranu, když už jsme objednaný a když nám řekli, že filtr vyčistí do dvou dnů, tak to necháme udělat, ať je klid.

Jenže jedeme do potravin na poslední nákup, protože pak budou mít zavřeno a po pár kilometrech se rozsvítila kontrolka motoru. Opět se na diagnostice ukazuje kompletní ucpání filtru. Tak není co řešit. Přejíždíme tedy na parkoviště, které Zdenda vybral, tak, ono víc možností ani není, kde počkáme do neděle.

Přejeli jsme tedy na parkoviště, máme to kousek, 2 km od servisu a tady čekáme na den D, což je dnešek. Parkování není nijak valně příjemné. Veliké parkoviště, což je fajn, na asfaltu, ale stojíme pár metrů od silnice, na druhou stranu mohlo by být hůř.

Zdenda se včera zanořil pod auto a filtr vymontoval. Naštěstí je krásný den a neprší. Bylo by hodně nepříjemné, aby pracoval pod autem v kalužích vody. Takže ano, máme vymontovaný filtr a budeme chtít rovnou koupit nové čidlo, které už by také mohlo mít nejlepší dny za sebou.

 

V servisu máme být v osm hodin ráno. Autem tam už nedojedeme, a tak Zdenda veze filtr na kole. Paráda, jestli to bude tak jak nám tvrdili, zítra bude vše hotové a můžeme pokračovat v cestě.

 

Po hodině Zdenda volá, Houstone máme problém. V servisu nám tvrdili, že filtr čistí u nich, ale nečistí, někam ho posílají, to je první problém a teď řešíme, že oni vůbec nevědí, kdy jim ho z čištění vrátí. Musí někam, kamsi zavolat.

 

Samozřejmě, vše se musí udát před víkendem, nebo ještě lépe, před svátky a tady je to obzvlášť problém, protože Itálie má svátky trochu jinak a do práce půjdou až někdy po Třech králích. Řešíme, jestli si nevezmeme filtr zpět, Zdenda ho nasadí a my přejedeme dolů k moři na Lido di Noto. Strávit 14 dnů u silnice je na prd a tam přeci jenom je nám mnohem lépe. Zdenda tvrdí, že namontovat filtr zpět je otázka hodiny a můžeme odjet. Jinak tady sedíme jak kachny na rybníku bez možnosti pohybu a hlavně, u silnice.

Naštěstí Italové nejsou žádný ranní ptáčata a silnice je ráno poměrně klidná. Takže jo, jestli nám filtr vrátí až po Třech králích tak jsme se narychlo rozhodli, že Zdenda filtr přiveze zpět, nasadí ho a přejedeme na Lido di Noto na nám už známé příjemné parkoviště, kde máme i vodu. Hlavně se hneme od silnice. Tam jsme v klidu a můžeme tam pohodlně počkat s krásným výhledem na moře. Pak se sem vrátíme a filtr jim znovu odvezeme. To už budou normální pracovní dny.

 

Zdenda se vrací bez filtru. Nakonec to nějak udělají a zítra večer si máme filtr vyzvednout. Tak uvidíme. Maximálně filtr nebude hotový a my tady budeme déle, ale už bez možnosti ho nasadit a odjet, protože filtr bude bůhví kde. Nepříjemné je, že kus od nás je město Noto, kde už jsme sice byli, ale mohli bychom se tam jít podívat, ale tady jsou jen silnice s provozem, žádný chodník, žádná postranní cesta, kudy by se dalo bezpečně do města dojít. Na kole by to taky nebyla žádná bezpečné jízda. Tak holt budeme chodit na krátké procházky.

 

A aby to nebylo jen o autě a problémech, které máme, tak přidám dobrotu, kterou jsem včera vařila. Hrachová kaše, jak jsem jí ještě nedělala. Se zeleninou a čerstvým špenátem. V Itálii se prodávají velké, půlkilové balení čerstvého špenátu a já se postupně naučila špenát přidávat kam se jen dá. Do těstovin, zamíchám ho do uvařených brambor, do omáčky na těstoviny, zkrátka, kam to jen jde.

Hrachová kaše po Italsku

Hrách mám od rána namočený. Před vařením ho propláchnu a ve vedlejším hrnci uvařím do měkka. Šťouchačkou na brambory vytvořím kaši.

Pravda, je to trochu na hrubo, ale máme to tak rádi. Ve vedlejší pánvi osmahnu velkou cibuli, mrkev na kostičky, celer a několik stroužků česneku na plátečky. To vše krátce podusím a přidám opláchnutý, nakrájený špenát.

Bylinky dle libosti. Rozmarýn anebo ráda používám směs bylinek na pizzu. Vše ještě chvilku podusím a vmíchám hrachovou kaši. Nevypadá to nijak valně, uznávám. Trochu pepře a soli a můžeme podávat. Vajíčko natvrdo, párek, osmahnutá cibulka, pár kapek olivového oleje a dobrota je na světě.

Jsme jako na trní. Bude filtr nebo nebude. Já to tipuji 70/20 že bude, deset nechávám na statistickou chybu. Pravda je, že už bych se nejraději viděla někde úplně jinde. Kdekoliv, jen ne tady.

Večer přijela mládež na skútrech a na našem velkém parkovišti pořádali závody. Závody skútrů jsou něco děsivého. A když k tomu přihodím halasné povzbuzování ječících fanynek je neštěstí na světě. Zábava jim vydržela skoro do jedné v noci. A to jak jsem psala že Italové nejsou ranní ptáčata, tak to muselo být v nějakém momentálním pomatení anebo, pondělí je teprve den, kdy se rozkoukávají z víkendu, protože dneska, v úterý, byl už od šesti ráno poměrně silný provoz. Nechápu to. V devět ráno je ještě vše zavřené, ve městě není živáčka, ale na silnici spousta aut. Proboha, kam všichni v šest ráno jedou?  To je snad proti přírodě. Takže ráno nic moc. Náladu mám pod psa a ani ranní káva mi tentokrát moc nepomohla. Představa, že tu budeme ještě na Tři krále je děsivá. Zdenda stále přemýšlí co jsme mohli udělat lépe, co jsme mohli jinak rozhodnout. Měli jsme se spoléhat na slib, že dneska bude filtr hotový anebo si ho vzít a jet rovnou na parkoviště k moři a sem se vrátit až toho 6. ledna a den na to jim ho předat? Mohli jsme najít jinou dílnu? Mohli jsme preventivně nechat filtr vyčistit?

Ale takto bychom museli preventivně vyměnit polovinu auta, ne že bychom se k tomu pomalu neblížili. Jak se říká, po bitvě je každý generál, ale my jsme zase tolik možností neměli a nemáme. Tady je spousta servisů a docela dost se jich pyšní, že čistí filtr pevných částí, ale když jsme se podívali na adresu dílny, tak se nám objevila dílna v garáži pod domem anebo, naprosto příšerný servis, který nabízí servis pomalu Ferrari.

Hledáním servisu jsme strávili půl dne. Někam jsme i psali jaký máme problém a jestli nám mohou pomoct, ale ani se neobtěžovali odpovědět. Zkrátka, zvolili jsme to nejlepší, co jsme si mysleli, velký značkový servis a stejně nám lhali. No a teď jsme v nejistotě. Teda hlavně já jsem napnutá jako kšandy a samozřejmě, patřičně nervózní. Zdenda je v pohodě, protože je kliďas. Dopoledne dojel do města na kole pro ovoce a hlavně, došel mi čerstvý špenát. Byli jsme párkrát s Dykem na kratičké procházce, tady není kam a já si zacvičila. Endorfiny potřebuju jako sůl. Zdenda má jet pro filtr v 18:30, otevřeno mají do 19 h, ale pojede tak po páté. Ať už tu nejistotu máme za sebou.

 

Je večer a Zdenda přijel ze servisu s prázdnou. Filtr je prý hotový, vyčištěný a musí uschnout. Tak snad zítra budeme mít konečně ten náš poklad doma. Další špatná noc. Je to pravda, nebo si vymýšlí a zítra bude další historka? Zdenda to vše bere se stoickým klidem, ale mě to bude zase šrotovat v hlavě. Upřímně, tak nějak si nedovedu představit, že nám zítra řeknou, filtr bude až po Třech králích. Víte, oni to nestihli, vyčistili jiný filtr, Váš filtr se ztratil, filtr nejde vyčistit a s ohledem na to, že jsme nedostali žádné potvrzení, že jsme jim tam nějaký filtr vůbec dali může ještě následovat, jaký filtr po nás chcete? Příšerná představa.   

Od rána jsem nervózní a není se mnou k vydržení. Jednak, mládež na skútrech nás večer opět poctila svou návštěvou a hejno fanynek se překonávalo v povzbuzování svého favorita. Místní tradice. Ráno, přesně v šest se k nám sjela půlka Sicílie s jediným cílem, projet kolem nás. A to vlastně stále nevíme, jestli filtr bude.

Zdenda odjel na kole v deset a v jedenáct volá, že filtr ještě v Iveco není, někam pro něj jeli.

To je dobrá zpráva. Filtr sice v Iveco není, ale bude.

 

Takže ano, filtr po poledni Zdenda přivezl, ale je velmi rozzlobený.

Z filtru teče nepořádek, který tam vůbec neměl být a to, že ho musí vysušit, proto nebyl k vyzvednutí včera je úplná blbost. Strašně se s nimi v servisu pohádal, protože filtr měl být suchý, a ne že z něj poteče černý bordel.

No, vidět Zdendu rozčileného je docela vzácnost. Oprava měla stát 400 eur, ale Zdenda jim zaplatil 350eur s tím, že můžou být ještě rádi, protože ta oprava byla hodně, hodně odfláknutá. Měli jsme dostat protokol o hodnotách a ten taky nemáme, prý ho pošlou, čemuž už vůbec nevěříme. Kdybychom nebyli v takové nouzi, dali bychom jim filtr zpět s tím, že si ho převezme a řádně dle domluvy zaplatíme až bude filtr vyčištěn a ve stavu v jakém má správně být. Naštěstí, Zdenda je automechanik, což jim taky řekl a jedno čištění už máme za sebou.

 

Zdenda se domnívá, že pravděpodobně filtr čistili až dneska a samozřejmě, na vysušení nebyl čas.

 

Ještě před namontováním se snažil aspoň trochu filtr vysušit mým fénem, ale je to samozřejmě málo. Blíží se předpovídaný déšť a času není nazbyt. Nakonec Zdenda filtr namontoval, nasadil čidlo a chvíli žene motor do otáček, aby se filtr aspoň trochu vysušil.

Oblaka bílého dýmu nakonec zmizela a pak už je dobře. Hned spustil ještě nucenou regeneraci a vypadá to, že je vše v pořádku. Hodnoty jsou přijatelné, a tak konečně odjíždíme. Sláva nazdar výletu. Jsme sice o pár eur lehčí, ale stejně bychom to museli řešit doma. Spíše jen aby to nějakou chvíli vydrželo, aspoň domů a neměli jsme cestou další starosti.

 

Když to tak vezmu kolem a kolem, co jsme se přeplavili na Sicílii tak máme stále starosti. Nejdřív nám rozbijí okno a hned další den řešíme filtr pevných částic. Myslím, že už by bylo na čase si tu Sicílii trochu užít. Odjeli jsme na pobřeží, Lido di Noto, kde už jsme nějaký čas strávili a užíváme si blahodárný hukot poněkud rozbouřeného moře.

 

Všem kamarádům, přátelům, cestovatelům a čtenářům přejeme krásný a pohodový Silvestr.