Odjíždíme z překrásného, úchvatného místa, nádvoří hradu D´Avalos a rádi bychom jeli aspoň trochu přírodou, ale počasí nám moc nepřeje a zrovna tak tady bychom museli hodně do vnitrozemí, což se nám na druhou stranu moc nechce.

Ráno, klasicky máme sluníčko, ale během pár hodin se vše zatáhne a jedeme pod peřinou mraků. Tak ani fotky nejsou nijak valné.

 Kolegyňka na cestách mi napsala, že si neuměla představit, vařit v obytce cokoliv na tak malé ploše.

Jasně, někdy je to opravdu náročné, ale zase na druhou stranu, když je hnusně, tak jako dneska tak proč neuvařit něco dobrého. Koupila jsem hovězí na polévku, bylo v akci a za rozumné peníze.

Tak jsem dala hovězí do papiňáku, což by fajnšmekři zavrhli, a k tomu jsem udělala domácí nudle. Z jedno vajíčka, a i tak těsto musím válet nadvakrát.

Což není nijak na škodu. Placky nechám trochu proschnout na posteli a už mohu krájet nudle.

Jasně, mohu je koupit v obchodě, Italové jsou těstovinami proslulý, a tak ohromný výběr všelijakých těstovin včetně nudlí není nikde jinde,

ale my máme čas, chuť, náladu, tak proč si neudělat svoje.

 Hned další den jedeme dál, a protože je předpověď více než příznivá, tak jen čekáme až se zvedne ranní mlha a jedeme do dalšího přírodního parku a to, Parco reguionale del Partenio.

Opět, je to spíše malé území, ale krásné.

A zase, šplháme do kopců a padáme kamsi dolů, abychom za chvíli opět jeli nahoru. Ale to je to krásné.

Dalším parkem je naprosto úchvatný Parco Monti Picentini. Opět luxusní úzké silnice, které mi občas zvedly tlak, ale nic hrozného.

Jen občas se nám silnice poněkud ztratila, ale hned za první zatáčkou se zase objevila. Paráda.  

 Začínáme pomalu padat k moři a dostali jsme se do oblasti, kde pěstují stromy s jedlými kaštany. Ohromné sady stromů jsou všude kolem nás.

Jen je zajímavé, že staré stromy tady zmlazují tak, že je ve výšce pod korunou uříznou, větve znovu vyraší a jede se nanovo.

Tak takhle vypadá slupka jedlých kaštanů. Ostny jsou docela ostré. Snažila jsem se nějaký kaštan rozloupnout, ale jen rukou to moc píchá.

Chtělo by to dobré rukavice. Potkali jsme chlapíka na kole s plnou igelitkou kaštanů.

 Rovin jsme si užili dost a dost, a tak proč nevyužít slunečného počasí, kdy jsou vidět zasněžené vrcholky kopců kdesi v dáli. Už jsme v Kampani a pomalu se blížíme na ten klasický jich Itálie. Když jsme jeli těmito oblastmi před už skoro 8 lety, tak už tady v této oblasti byl všude pekelný nepořádek.

Hromady odpadků na těch nejnemožnějších místech. Ale pravda je, že tenkrát byl docela problém vyhodit i svoje odpadky do popelnice, protože když byly, tak okolo bylo neskutečné množství plných tašek, které roztrhaly kočky a pak byly odpadky všude kolem.

Teď bych řekla, že je situace diametrálně odlišná. Množství popelnic je všude, na každém rohu a ty se vyvážejí. Což je základ.

 Stojíme na klasickém parkovišti v Agropoli hned u kanálu, který stahuje vodu z hor nad námi. První, co jsem koukala, jak jsme vysoko nad potůčkem, který se umí změnit v dravou řeku během jedné noci. Na to bych upozornila při stání na divoko pod horami u malého potůčku. U nás ani nemusí pršet, ale prší v horách a k nám se to vše přižene. Během pár hodin se může zvednout hladina potůčku i o několik metrů. To už se nám taky stalo a rozhodně bych to znovu zažít nechtěla.

No, a protože je tady hezky, tak tu ještě jeden den zůstaneme. Okolo nás jsou jen rybáři, kteří  ráno přijedou pak odjedou a prakticky parkoviště je jen pro nás. Letní domky jsou prázdné a nikomu tady nepřekážíme.  Kousek vedle je veliká pláž a na sluníčko si můžeme dát křesílka, já si mohu zacvičit, Zdenda zarybařit a co víc si přát.

Trasy: 

Stále je to ta stará známá Itálie. Je pravda, že před už skoro 8 lety jsme byli dost rozčarovaný z ohromného množství odpadků, které se kupily na těch nejnemožnějších místech.

Jako by se místním řeklo, sem to házejte, a tak všude možně vyrostly hromady všeho možného. Co bylo v igelitkách roztahaly kočky a ptáci. Zvlášť tady na jihu. Teď je situace diametrálně odlišná. Tenkrát jsme i my měli docela problém kultivovaně vyhodit svoje odpadky, protože popelnic nebo košů bylo poskromnu.

Pár let uběhlo a všude jsou popelnice a koše a ty se často vyvážejí. Takže nepořádek je minimální, ale stále občas vidíme v příkopě u silnice pohozenou tašku s odpadky. Někteří lidé stále jedou v zajetých kolejích. Ale to je tak všude. Takhle se to dělalo, tak proč to dělat jinak. Ale celkově je jih Itálie o několik tříd čistší, než byla.

 

Ale na silnicích je to stále stejné. Tak jako jsem před lety napsala, že mám pocit, že řidiči po skončení autoškoly dostanou křišťálovou kouli, protože jak by jinak věděli, že za zatáčkou nikdo nejede, protože nás s klidem předjíždějí a plná čára je jen pro nás bázlivé řidiče, tak to je stále stejné.

Ani dvě plné čáry nic neznamenají. Občas se jen člověk diví, že si tady s malováním silnic vůbec dávají práci. Ale na druhou stranu, řidiči jsou velice benevolentní, ohleduplní a mají trpělivost.

 

Jak předpověď hlásala skoro celý včerejšek propršel a my jsme akorát přejeli zase kousek níž do maličké vesnice Sapri, kde je malý přístav s velkým parkovištěm. Tak jsme se postavili hodně stranou, abychom nepřekáželi.

Zdenda si k večeru šel zarybařit ve snaze chytit nějakou oliheň, ale bez úspěchu. To je taky úsměvné.

V přístavu se nesmí rybařit, a to je další zákaz, který tady nikdo nedodržuje. Ráno a k večeru přijíždějí rybáři, vytáhnou křesílka a všechny propriety a rybaří. To je úplně normální.

Hodinu, dvě, tři, podle toho jak jim to bere, ale co jsem sledovala, tak nikdo nic nechytil. Ale to je asi jedno.

 

Ráno jedeme do dalšího borghi, starobylého městečka, které máme cestou.

Je překrásný den a řekla bych, že dneska budou fotky jako z partesu. Těším se na cestu, protože jedeme tak jak mám ráda.

Sedím na straně k moři a mám naprosto luxusní výhledy do dáli. Silnice se klikatí a my míříme do vesnice Aieta, která je jen kousek od pobřeží.

Jenže, máme malý problém s tím, jak se tam dostat. Všechny tři navigace nechtějí jet zákazem, který zakazuje průjezd v noci, což chápeme, ale jsou tam i větší auta, což by mohl být problém.

Auto je tak nějak divně přeškrtnuté a není tam délka auta. Jenže hrozí, že bychom se nemuseli do uliček vejít.

Tak jedeme podle navigací, ale ty nás ženou příšernou objížďkou přes hory a doly, úplně stranou. Po pár kilometrech se Zdenda rozhodl, že se někde otočíme a tím zákazem, ne zákazem pojedeme. Jenže, tady se otáčet je docela oříšek. Za námi už se tvoří kolona aut a kupodivu, nikdo netroubí, všichni jsou asi perplex o co se to tady snažíme.

Stojím venku a hlídám, abychom nenarazili do skály. To už je podruhé, kdy jsme zastavili všechny auta za námi. Mladíci hned v prvním autě gestikulují, jestli se jako chceme otočit a že kousek nad námi je místo, kde se otočit můžeme.

Ještě se nabízejí, že pojedou před námi. Ale to už Zdenda srovnal auto, naskakuju a jede dál. A skutečně, za nějaký kilometr je širší výjezd na naší silnici a tam se jakš taš pohodlněji otáčíme.

No, průjezd vesnicí byl nakonec v pohodě, projeli jsme už daleko menšími uličkami, jen jsem jednou musela dát na silnici stranou výstražnou ceduli u díry.

 

Šťastně jsme dojeli do dalšího městečka Aieta, které je na seznamu  „I Borghi Più Belli D'Italia“.  Jen připomínám, „Borgo“ je fascinující malé italské městečko, obvykle opevněné a jehož historie sahá až do období od středověku do renesance.

Z 3,5 tisíce navržených a přihlášených vesnic jich komise složená ze všech regionů Itálie vybrala 317, ale na oficiálních stránkách píší 350, které se tímto označením honosí.

Jak jsme pochopili, je to velice prestižní seznam. Máme pěkné parkování, a tak jdeme na prohlídku. Je to opět paráda.

Aieta je zase maličko jiná, než jsme viděli vesnice ze seznamu doposud, ale má ohromné kouzlo vesnice plné různých průchodů, všelijakých schodů a prastarých domků. Uzoučké uličky ani netřeba zmiňovat.

Podotýkám, není to prázdné město, ale v domcích žijí místní, kteří mají vchody všelijak vyzdobené a schody plné kytek.

Někde vlaje prádlo, někde jen sousedky povídají nad námi z okna skrz uličku.

Proč chodit dolů, když to mají k sobě jen metr. Je to opravdu moc hezké a když k tomu přihodím zážitkovou cestu sem, tak není nač si stěžovat.

Jen tady přespíme a zítra jedeme dál, do další překrásné vesnice.

Pro ty, kteří by měli zájem tak zde je adresa asociace, kde jsou všechny vybrané vesnice v Itálii. Hezky pěkně po regionech. Stačí si jen vybrat nějakou lahůdku která je našemu srdéčku nejbližší.

Dnešní trasa je: 

Včerejší trasa byla :