Přivítali jsme nový rok s vyčištěným filtrem na pobřeží u města Noto. Lido di Noto je naše momentální místo, kam jsme se s vděčností vrátili. Přátelé Petr s Blankou odjeli a my opět osiřeli.

Strávili jsme společně Silvestrovský večer, bylo to moc fajn, jen kdyby se v závěru neotevřelo téma Maroka. Přiznávám, je to stále pro mne hodně živá a bolavá zkušenost. Tři měsíce strávené v Maroku bylo nad moje síly a bylo to zbytečné. Shovívavost, schopnost odpustit a být laskavý tak o tu jsem přišla po týdnu.  Mírumilovnost, klidné řešení konfliktů a snášení utrpení mě opustila po 14 dnech a trpělivost skoro neznám, ta mi nebyla dána do vínku. Pak už to bylo čiré a čisté martyrium.    

 

V závěru roku jsem udělala velký článek o italských borghi, které jsme díky Petře a Carstenovi objevili a začali vyhledávat a navštěvovat.  Už se ozvalo pár kolegů mířících do Itálie jak a kde se ty krásné středověké vesnice nachází, jak je vyhledáváme. Než abychom stále popisovali a posílali odkazy, zde je článek, který bude nadále k pročtení v sekci Zajímavé.

I Borghi più belli d'Italia 

Itálie není jen o skvělém parmazánu, výborném pršutu, lahodném víně, jedinečné italské kávě a já nevím čeho ještě, ale i o nádherných středověkých vesnicích.

Díky Petře a Carstenovi jsme objevili stránky asociace I Borghi più belli d'Italia, nejkrásnější vesnice v Itálii. Několik jsme jich už navštívili, jsou opravdu úžasné a naprosto jedinečné. Myslím si, že by toto téma mohlo zajímat více cestovatelů, a to nejen po Itálii, a tak se pojďme podívat cože to vlastně nabízíme.

 

Předně, co to I Borghi più belli d'Italia je. Je to jednoduché, jedná se o výběr těch nejkrásnějších vesnic, které musí splňovat spoustu kritérií. Hlavně, co je „BORGO“? Doslovný překlad slova Borgo do angličtiny by byl „vesnice“. Termín vesnice však plně nevysvětluje, co je „Borgo“. „Borgo“ je fascinující malé italské město, obvykle opevněné a jehož historie sahá až do období středověku po renesanci. To je důležité, vesnice musí splňovat tento časově historický rámec.

 

Obvykle se borgo rozkládá kolem hradu nebo šlechtického paláce a často je obklopeno obrannými hradbami a věžemi. Většinou je opevněné a jeho historie sahá jak, jsem už řekla až do období středověku. Většinou jsou tyto vesnice na kopcích a pokud u pobřeží, tak se pyšní krásným obranným opevněním.

 

Další důležitou podmínkou je počet obyvatel v dané borgo. V Itálii to může být maximálně 5 000, ale všechny, co jsme zatím navštívili neměli víc jak tři tisíce. Těch podmínek, které vesnice musí splňovat je opravdu hodně. Ale proč to celé vzniklo a kde a kdy? Proč řeknu hned a kdy a kde, tak k tomu se vrátím později, teď je na pořadu dne Itálie, ta je pro nás aktuální.

 

Tým Asociace I Borghi più belli d'Italia se stará o poctivý výběr těch nejhezčích, nejautentičtějších vesnic. Komise složená z velké spousty starostů vesnic, regionálních rad, a komisí a samozřejmě, poradní slovo ve výběru mají i historici. Celá Itálie má v tomto sdružení zastoupení, všechny regiony, oblasti, ostrovy. Zařazení je velice prestižní a usiluje o něj víc jak 3500 vesnic. Z nich velká komise vybrala pouhých 317 vesnic, které získaly certifikát (s certifikovaným procesem ISO9001), a které jsou vyjádřením krásy a kouzla, v němž je Itálie tak výjimečná.

Každá vesnice se pak honosí znakem asociace a už mnoho kilometrů před vesnicí je nespočet těchto znaků, abychom vesnici náhodou neminuli. Vesnice jsou většinou hodně stranou turistického ruchu a v zimním období si žijí svůj tradiční život.

Aby nedošlo k mýlce. Vesnice jsou plně obydlené, žádná turistická atrakce, která se po letní sezoně vylidní. Tady vlaje prádlo, na schodech je spousta kytek a sousedky se baví v patře nad námi z domu do domu přes úzkou uličku. Ostatně, mají to k sobě metr. Na náměstí jako dlaň diskutují staříci u maličké kávy před jedinou kavárnou.

 

Asociace I Borghi più belli d'Italia vytvořila naprosto úžasné stránky, které nám velice příjemně pomohou s hledáním těch nejhezčích míst v oblasti, kde se zrovna pohybujeme.

A protože je mnoho borgo ve vnitrozemí, říkala jsem si, že by to mohla být úžasná náplň letní dovolené, kdy je na pobřeží hlava na hlavě. Italské vnitrozemí je skvostné. Spousta chráněných přírodních území, Národních parků, úžasných vrchovin a jedinečných výhledů do dáli.

Skoro každé borgo, které jsme navštívili mělo pod vesnicí pro nás připravené stání s možností vody, zbavit se odpadů a mnohdy i s elektřinou zdarma. Vesnice, která má stěží dva tisíce obyvatel vybuduje pro nás stání.

Stání pro několik obytek a k tomu s veškerým zázemím a servisem. Vše je čisté, trávník posekaný a odpadkový koš pravidelně vyvážený.

Pro mne něco naprosto nepochopitelného. Velká města nedokáží pro nás vybudovat pár míst a tady to zvládne maličká vesnice.

 

Jak ale zjistíme, kde vesnice jsou? Jednoduše, asociace vytvořila velmi pěkné stránky, kde je vše velice přehledně ukázáno a vysvětleno.

https://borghipiubelliditalia.it/en/

Zadáme akorát přeložit do čeština a už můžeme brouzdat po polozapomenutých, přehlížených a opomíjených italských skvostech.  

Na stránkách si zvolíme region, kde se zrovna nacházíme, nebo kam máme namířeno anebo máme na pravé straně aktivní mapu Itálie. Tam si zvolíme region a už si prohlížíme jednotlivá borgo.

Vpravo nahoře se nám objeví mapa oblasti s vyznačenými borgo.

Když najedeme na věžičky, víme hned o jakou vesnici se jedná a po kliknutí se nám rozbalí karta té které vesnice.

Bohužel, až tam máme mapu cesty, ale to je jen maličká drobnost, která mi trochu chybí. Hned se podíváme, co je ve vesnici zajímavé, dozvíme se něco málo o historii a co bychom neměli minout.

 

Další skvělý počin asociace je možnost virtuální prohlídky vlastně všeho, co jednotlivé vesnice nabízí.

Když si s touto možností trochu pohrajeme, tak se dostaneme do jednotlivých oblastí a z nich do jednotlivých vesnic a zároveň se velice hezky podíváme na to nejzajímavější.

 

Další přidanou hodnou je odlehlost vesnic, které jsou stranou klasických turistických tras, proto to celé vlastně vzniklo a mnohdy je pro nás dosažení vesnice velkou výzvou.

Když vidíme vysoko nad námi vesnici přilepenou na skále jako vlaštovčí hnízdo a jen tušíme klikatou silnici která k vesnice vede, tak dostat se k ní je opravdu zážitek.

Ale jakmile se nám občas ukáže autobusová zastávka, je vše v pohodě a pro nás více méně průjezdné.

Nicméně, většinou funguje i klasické dopravní značení s omezenou délkou aut.

 

Pokud se vrátím trochu do historie, tak vše vzniklo ve Francii a podle francouzského vzoru vznikly podobné iniciativy i v jiných zemích.

V roce 1994 ve Valonsku (Les plus beaux villages de Wallonie), Belgie, v roce 1997 v Québecu (Les plus beaux villages du Québec) a v roce 2001 v Itálii (I borghi più belli d'Italia). Od roku 2003 působí v Collonges-la-Rouge mezinárodní svaz Les plus beaux villages de la Terre (Nejkrásnější vesnice světa), který zastřešuje obdobné národní organizace.

 

K zajištění kvality značky nejkrásnější vesnice stanovilo francouzské sdružení při výběru velice přísná kritéria. Obec, která chce být zanesena na seznam nejkrásnějších vesnic, nesmí mít více než 2000 obyvatel a musí mít památkově chráněnou zónu nebo alespoň dvě stavební pamětihodnosti chráněné jako historická památka. Politika urbanistického plánování musí vést k zachování historického prostředí. Podání žádosti o členství musí schválit obecní rada.

 

V roce 2011 neslo tuto značku 156 míst v 21 regionech a 69 departementech.

 Později, když se k tomuto sdružení začali přidávat další země, která si pravidla trochu upravovali na své podmínky, ale stále zůstává, že kritéria jsou velmi přísná a ocenění, zařazení na seznam nesmírně prestižní.

 

Francie – 156 vesnic, Itálie včetně ostrovů a San Marino 317, Wallonie – Belgie 33, Švýcarsko 51, Španělsko 122, Japonsko 57 vesnic.

Celkově těchto šest sdružení zastupuje 816 vesnic a měst certifikovaných pro svou krásu a dokonalost.

K nim se připojují 4 přidružený členové: Sasko (Německo), Libanon, Čína a Bosna a Hercegovina.

Je krásný den. Sluníčko svítí a užíváme si pohodičky. No a teď k naší nové příhodě a zkušenosti.

Pravda, trochu zeširoka, ale to jen abych řekla, že toto je asi momentální italský kolorit. Petře a Carstenovi, kteří byli v Itálii pár dnů před námi, bohužel jsme se míjeli, tak těm se stala tato příhoda. Na silnici je předjíždělo auto a najednou rána do boku. Předjíždějící auto je hned začalo zpomalovat, zrychlovat, troubit, blikat stopkami, svítit a chlap z okýnka ukazoval ať zastaví. Naštěstí byli duchapřítomní, dojeli k první benzínce, Petra vzala mobil do ruky a začala chlapíky a auto fotit. Toho se zalekli a velmi rychle odjeli. Je to nepříjemná zkušenost a oni mají od kamene poškozené auto, ale možná zachránili svůj majetek. Ještě jsme to s Petrou probírali a říkali jsme si, že to musel být pro ně docela šok. Včera jsme se rozhodli, že po obědě pojedeme na nákup, vrátíme se na naše stání a až ráno pojdeme dál.

Odjíždíme z parkoviště, a ještě si fotím ulici a za chviličku rána do boku, jako když po nás někdo hodí kámen. Samozřejmě, veliké leknutí. Bylo to do strany spolujezdce a určitě to bylo do dveří. Jedním okem jsem zahlédla zaparkované bílé auto ve vjezdu k domu, které stálo podélně se silnicí. No a hned za námi vystartovalo to bílé auto a všelijak troubí, svítí, a to docela dost. Kruhák před námi, a tak ho Zdenda dvakrát objel a oni pořád za námi.

Nakonec na úzké silnici Zdenda udělal manévr, že zastavil naše auto napříč silnice, čímž jí zablokoval, podala jsem mu foťák a fotí bílé auto za námi. To se hned dalo do otočky a odjíždí. Naštěstí nemáme vůbec žádné poškození, ale jen leknutí z rány.

Naštěstí je nádherné počasí, vracíme se zpět na naše už pomalu domovské parkoviště.

Dneska odjíždíme směrem na jih do Porto Passero, kde má Zdenda vytipované místo na stání. Ale poněkud se zvedá vítr.

Je úžasný den. Ještě ráno před odjezdem tankujeme vodu z kohoutu na pláži, ale vypadá to, že jsme nenatankovali dobrou. Po chvíli vidíme, že voda, kterou Zdenda nastříkal na přední sklo není asi úplně pitná. Tak honem najít veřejné pítko, což v Itálii, a i tady není vůbec žádný problém a víme, že pítka jsou nezávadná. Takže manévry. Někde musíme vodu vypustit, vymýt nádrž a napustit čerstvou.

Naštěstí městečko Passero, kam míříme má hned na výjezdu pítko u silnice a tak hned za rohem na travnatém plácku vodu vypouštíme. Jen jsme zablokovali půlku silnice, ale tady to vůbec nikomu nevadí. Zkrátka, auta počkají. To samé ve městě Portopalo di Capo Passero. Děsivý systém uzoučkých jednosměrek a zahnout se dá jedině v 45 stupních. Což není zrovna lehké. Dvakrát jsme museli nacouvat do ulice, kterou jsme přijeli abychom zlomili auto a mohli pokračovat. Auta za námi v klidu couvala s námi. Zajímavé. Nikdo netroubí, nikdo se nerozčiluje. Pak jen zamáváme na poděkování a jedeme kousek dál. Další zahnutí, další najíždění, další couvání, ale opět, v klidu. Ale to už řidiči za námi bylo jasné, že to nedáme, že si zase budeme najíždět a zase budeme couvat a nechává si patřičný odstup.

Maličký přístav, spousta míst na stání a bez zákazových značek. Už tu jsou kolegáčkové Italové, a tak tu nejsme tak úplně sami.

 Začíná od moře foukat silný vítr, tak se skováváme za domečkem. 

Uběhlo pár dnů a my se hnuli od moře do města Ragusa.

Ale mohu zodpovědně prohlásit, že se mi vůbec, ale vůbec od moře nechtělo, ale na druhou stranu, jsem se těšila na něco nového, na změnu. Sicílie je zajímavá tím, že je tu minimum obytek a míst na stání nepřeberně.

Funguje to tak, že Zdenda má vytipované nějaké místo u moře. Jenže, cestou potkáme ještě několik hezkých míst a nevíme kam dřív. Tak dojedeme na to vytipované místo. Jsme opravdu pár kroků od moře, Dyk tady má eldorádo, může běhat podle svého, my si vyndáme křesílka, uděláme kávičku a teď to začne.

Nebylo to minulé místo hezčí, lepší a tak podobně. Tady je jemný píseček a kamínky, co když zaprší a tak podobně. Nakonec po hodině balíme a jedeme na místo, které jsme si už prohlédli.

Nakonec tady zůstáváme dva dny, protože je jednoduše úžasné.

Pár kroků od moře, můžeme si tady vyndat křesílka a jsme chráněný před větrem. Paráda. Přes den se tady objevili dvě obytky, Italové, ale odpoledne odjíždí a my jsme opět sami. Platební automaty jsou nefunkční.

 

A to jsme si ještě střihli jednu noc v přístavu. Měl foukat velmi silný vítr, a tak jsme se do přístavu jeli skovat. Vítr se nakonec nekonal, teda konal, ale ne v avizované síle.

Maličký přístav je kupodivu neuvěřitelně rušný. Spousta rybářů přijíždí ke svým lodím a zase odjíždí. Večer zase návštěvníci restaurace, no nic moc. Jedna noc stačila. Zase tu je možnost vody. Tak jí tankujeme a jedeme dál.

Mají tady nádherné místo na okraji přístavu, ale je na vršku s kouzelným výhledem na moře, ale když hlásají varování před silným větrem, tak to zamítáme. My se přijeli skovat, a ne parkovat někde na větrné hůrce. Škoda.

 

Do přístavu jsme se ještě vrátili natankovat vodu a už jedeme do Ragusy. Po sérii krásných dnů je dneska deštivo, ale do Ragusy chceme jít až zítra.

Hned pod starým městem je velké parkoviště, kde stojí dvě italské obytky, ale ty s večerem odjíždí a my nakonec stojíme na konci parkoviště. Zítra má být chladněji, ale sluníčko. Což je důležité.

A teď k teplotám. Už několik dnů netopíme večer a v noci. Měli jsme o víkendu v osm večer kolem 17 °C přes den pohodlně přes 20 °C na sluníčku mnohem víc. Cvičila jsem jen v krátkých legínách a tílku, Zdenda se opaloval v šortkách. Takže teploučko. Jinak večer si chvíli přitápíme. Ale je teplotní rozdíl, vnitrozemí a u moře. Zrovna dneska odpoledne pršelo a jsme kus ve vnitrozemí a teplota v 20 h je 7°C. U pobřeží by byla plus minus 15 °C

Ragusa je zajímavé město, řekla bych na jednu stranu trochu omšelé,

poměrně dost starých prázdných domů a maličkých domků a na straně druhé krásné paláce, hezoučká náměstí, krásná katedrála a spousta uzoučkých uliček kam se vejdou jen místní s neuvěřitelně odřenými auty po bocích.

Dnešní den bude krásný, chladný, ale krásný, ale vždy je to o úhlu pohledu, jak říká Alenka. Anebo by se dalo ještě použít norské přísloví „není špatného počasí, jen špatné oblečení“.  Pro mne je důležité, že neprší, foukat má až někdy k večeru, a tak vyrážíme.

Ragusu jako mnoho měst na Sicílii potkalo v roce 1693 ničivé zemětřesení, které téměř celé město srovnalo se zemí. V troskách tehdy zahynulo na pět tisíc lidí a Ragusa se na dlouho ocitla v troskách.

Rekonstrukce, která proběhla až v 18. století, jej rozdělila na dvě velké čtvrti: na jedné straně Ragusa Superiore, ležící na náhorní plošině, a na druhé straně Ragusa Ibla , která vznikla z ruin starobylého města a byla přestavěna podle původního středověkého uspořádání.

 

Architektonická mistrovská díla postavená po zemětřesení, spolu se všemi památkami Val di Noto, byla 25. června 2002 prohlášena za světové dědictví UNESCO. Ragusa je jedním z nejvýznamnějších míst, kde se nacházejí památky barokního umění, jako jsou její kostely a paláce z osmnáctého století.

 

Nás samozřejmě zajímá jen Ragusa Ibla, kam míříme. Památky Val di Noto jsme už některé navštívili, ale to bylo před lety, kdy jsme na Sicílii strávili jednu zimu.

O nich jsem už hodně psala, a tak je jen krátce připomenu. Val di Noto je vlastně jen pojmenování administrativního územního celku Sicílského království a Království obojí Sicílie. To není až tak důležité, ale zahrnuje i historicky významná města, která byla také zapsaná do seznamu UNESCO jako do jednoho celku.

Některá jsme si už projeli a prohlédli, a i na stránkách jsem o nich už psala jak v Cestopisu, tak v kartě UNESCO – Itálie. Je to celkem osm měst, která jsou součástí Val di Noto a to Caltagirone, Militello Val di Catania, Modica, Catania, Noto, Palazzolo, Ragusa a Scicli.

 

Naštěstí staré město není nijak veliké a za dvě hodiny ho máme prochozené křížem krážem. Jsme kus ve vnitrozemí a je to znát. Ragusa je 500 m.n.m. a hned je tu o poznání chladněji. Tak to prostě je. Večer jsme měli kolem 8 °C a dneska je sice sluníčko, ale ve stínu krásných 12 °C což není nic moc.

Tak jsme si staré město prošli a můžeme se vrátit zpět k moři. Na dnešek, a hlavně na zítřek jsou hlášený poryvy větru až k 75 km, a to je nejlepší se někam skovat.

Jedeme na další neskutečné místo na stání a tím je Marina di Modica. A teď bych ráda ukázala, co je v Itálii a na Sicílii také, naprosto běžné. Veliké, velice příjemné parkoviště, které je v sezoně placené.

Ovšem na zimu, většinou už ke konci září, ale je to jak kde, se zákazové značky zakryjí a můžeme parkovat téměř kde se nám to líbí.

Neříkám všude, to by nebyla pravda, ale na 90 % míst ano. Parkovací automaty jsou odvezené, zalepené anebo mimo provoz to když je parkoviště zpoplatněné.

Policie tady projíždí stejně jako ve Španělsku, ale je to spíše jen symbolické, krokem parkoviště projedou, kouknou, jestli je vše v pořádku a jedou dál. My jsme si stoupli na trávu, jednak kvůli Dykovi a pokud neprší, tak je to příjemnější.

Je znát, že parkoviště nestačí a pak se stojí ještě na mírném svahu nad ním. V létě je to tady jeden úhor, ale teď, když občas zaprší máme krásnou louku plnou kytiček tak proč se cpát na dlažbu.

Ano, vyndali jsme si křesílka, sedíme na sluníčku, popíjíme kávičku, povídáme si a chytáme bronz. Někdo by mohl hned začít moralizovat, jako kolegyně, kteří sice křesílka mají mnoho let, ale ještě je ani nevyndali.

Když to jde tak proč si neudělat pohodlí. Samozřejmě, musíme vzít rozum do hrsti, ale pít kávu na stojáka mě fakt nebaví. Další důležitá věc je obsazenost místa. Jsme na místě, kde je hrstka letních domů, ty jsou prázdné a jsme tu sami. Nikde nikdo, žádná obytka. K večeru přijeli Italové, ale asi znali lepší místo, protože hned odjeli, ani se nezastavili.

Takže z toho tady neděláme kemp s plnou parádou, zatím se nám nestalo, že by někdo měl problém, třeba policie a řekl nám, ať si křesla uklidíme. Posledním bonusem vlastně celé Itálie a zvlášť tady na Sicílii je neskutečná dostupnost pitné vody. Spousta pítek rozesetých po pěších zónách, na parkovištích a snad každé dětské hřiště má aspoň jedno pítko. Jak už víme, voda v pítkách je kontrolovaná.

Po pítkách jezdí služba, která odebírá vzorky a jak jsme byli už před lety ujištěný, voda je absolutně nezávadná. Jinak je to s vodou ve sprchách na pláži. Tam se moc nevyplatí tankovat vodu. To už se nám před pár dny stalo, že jsme nabrali vodu ze sprch, byla šedivá a museli jsme jí vypustit.  

 

No a co dál? Nic, jen že je tu krásně.

Stále stojíme v Modeca, kde je nám dobře. Pravda, o víkendu jsme měli maličko rušněji, Italové přijížděli na nedělní procházky podél moře.

Ale večer se parkoviště vyprázdnilo a my jsme zase osiřeli. Jen jeden kolega Ital s paní nám tu dělají společnost. Ráno se příjemně pozdravíme a pak se prakticky nevidíme.

A protože se nic neděje, tak sem můžu dát aspoň jeden, dva receptíky, které mohou posloužit jako inspirace pro kuchařinky na cestě. Vždy se snažím vařit tak, abych nestrávila u plotny věčnost a hlavně, máme omezený prostor, tak vaříme co nejúsporněji s ohledem na použité nádobí. Nejlépe, z jednoho hrnce. Jenže, někdy to zkrátka nejde a když se jedná o italské Minestrone, tak se trocha přípravy použitých ingrediencí vyplatí.

 

Minestrone, tak to je ikonická italská polévka a jak se velice rychle dovíme, na tu pravou italskou Minestrone neexistuje aspoň trochu jednotný recept. Co kraj, to jiné suroviny, jiný postup a výsledný vizuál. Zkrátka, na severu se vaří jinak než na jihu, a to jsou ještě na tom jihu místní speciality, které jsou zaručeně ty pravé. Někdy je do polévky přidán rajský protlak, drcená rajčata, maso, jen některá zelenina anebo úplně vše, co nám přijde pod ruku a stále a pořád je to ta pravá Minestrone.

Tak vzhůru do vaření. My jsme masojedi, a tak jsem na vývar použila kuřecí stehno, které následně do polévky oberu. Zvlášť jsem uvařila dopředu namočené bílé fazole a těstoviny. Tak a mám vývar který použiji na polévku. V Itálii prodávají několik druhů směsí zeleniny na Minestrone.

Tento půlkilový pytlík obsahuje 16 druhů zeleniny a stojí přesně euro. Na jeden hrnec polévky mi stačí půlka, protože ještě přidávám svoje fazole, dvě brambory a jednu mrkev.

Povařím jen, než změkne mrkev a brambory a pak tam nakrájím obrané kuřecí stehno, a až na závěr přidám těstoviny. Nedávám rajčatový protlak, protože ten máme v různých masových a zeleninových variacích na těstoviny dost a nezahušťuji. To je důležité. Nakonec se polévka na talíři posype parmazánem, ale na ten jsem tentokrát zapomněla. Příště.  

Výsledná polévka je velice chutná, zasytí, a přitom si dovolím tvrdit, že je krapet dietní.

 

Máme nádherný den a úplně luxusní západ slunce.  Sluníčko svítí od božího rána a k poledni už je nádherné teplo. Na opalování. Zdenda jel na kole na nákup pro pár nezbytných drobností jako je pršut, parmazán a olivy. Koupil dva pytlíky mandarinek, euro za kilo. Co je taky zajímavé, cestou potkal auto plné mandarinek, ale jsou kupodivu drahé. Jasně, asi jsou čerstvé, i když můžu trochu polemizovat o tom, jak dlouho je pán prodává a že už tak čerstvé ani nemusí být, ale cena je 2,5 eura. Což nebývalo.

Vždy, když jsme tady před lety byli tak na korbě volně ložené mandarinky nebo pomeranče byly vždy o řád levnější než v obchodě. Taky vždy stálo kolem prodejce několik kupujících, kteří si sami nabírali plody do pytlíku. Teď když nějakého takového prodejce, který prodává z auta u silnice míjíme cestou, tak jsem zatím neviděla, že by někdo nakupoval.

 

Zítra přidám další ryze italský recept.

Další den strávený v Modeca. Nádherný den plný slunce a teploty krásných 17 °C ve stínu.

Celý den jen lenošíme na sluníčku, já si čtu a Zdenda spřádá plány na léto. Co budeme zase dělat na chatě, kterou pomaličku připravujeme na celoroční bydlení. Celodenní lenošení s procházkami podél pobřeží, a protože je čas, chuť a nálada tak jsem vyzkoušela další experiment s italskou kuchyní.

Až tady v Itálii jsem objevila kouzlo čerstvého špenátu. Přiznávám se, že čerstvý špenát jsem začala v kuchyni používat až tady a teď. Přesto, že špenát miluju a Zdenda se taky až tolik nebrání, tak ho dělám dost často, ale vždy zmražený. Stydím se, ale až teď jsem přišla na kouzlo a chuť čerstvého špenátu. Chudák Zdenda a když ho ještě použiji s hráškovou kaší, tak už se zmůže jen na chabé protesty. Ale luštěniny jsou zdravé, a nakonec to sám, rád, musel, uznat.

 

Hrachová kaše se špenátem.

 Zelený hrách + olej + cibule + česnek + mrkev + celer + listový špenát + misku mraženého hrášku + vejce + párek, klobása. Smažená cibulka na posypání.

 

Zelený loupaný hrách mám od večera namočený. Vodu sliji, propláchnu a vařím do měkka.  

Vedle v hluboké pánvi osmažím velkou cibuli, nakrájenou na půlkolečka, na plátky česnek, na kostičky mrkev, celer, maličko podliji a chvilku dusím. Přidám několik velkých hrstí opláchnutého a nakrájeného špenátu, mražený hrášek, ochutím sůl, pepř a já použila tymián nebo pizza koření. Krátce podusím.

Mezi tím jsem už uvařila hrách a šťouchačkou na brambory vytvořila hrachovou kaši poněkud hrubší konzistence. No a tu vmícháme do zeleninové směsi a krátce podusím.

Pokud jsme nepoužili žádné koření, můžeme nakonec vmíchat majoránku. No a máme zaručenou dobrotu. Přidáme ohřátý párek, klobásu a uvařené nebo volské oko.

Kuchařinky nedejte se a všem přeji dobrou chuť. 

Lenošíme v Modeca, stále se nám odtud nechtělo a teď i kdybychom chtěli tak nemůžeme.

Šňůru nádherných dnů vystřídala bouře Harry, která nás poctila svojí přítomností a už druhý den je u nás na návštěvě. Včera to ještě šlo, vítr dosahoval docela rozumné síly, ale dneska už to je nepříjemné.

V nárazech máme skoro stovku, a to si s dovolením myslím, že už je docela dost. A do toho přívaly deště, Dyk se ještě v půl desáté neodvážil ani jít vyčůrat. Takže tak. Ještě jsme se ani pořádně po Sicílii nerozjeli, a tak není ani moc o čem psát. Jen snad o tom, jak nás udivuje, že tady nejsou skoro žádné obytky. Stojíme na nádherném místě, a přesto jsme tady dlouho byli jen s jedním Italem.

Maximálně někdo zastaví, přespí a hned odjíždí, ale to je opravdu dost výjimečné. Teď před bouří se k nám přijely skovat 3 obytky. Takže ano, pár obytných aut se po Sicílii pohybuje, ale je to hrstka.

Řekla bych, že oproti Španělsku je tady absolutní minimum cestovatelů, a to tu máme parádní stání, spoustu míst, které se pyšní i několika pítky čisté vody a mnohdy s možností vylít odpady a připojit se na elektřinu a to pozor, několikrát jsme se připojili na elektřinu zdarma. Ale o tom jsem už psala.

Maličká vesnice, pár ulic a vystaví pro nás parádní stání se vším komfortem a zdarma. To nám na cestě Itálií rozum nebral. Kupodivu jsme měli lepší počasí než v totožné výšce Španělska, ale pravda je, že ve Španělsku, dole na jihu je tepleji. To musím uznat. Stačí se podívat na Windyty a porovnat počasí třeba v Agilasu a u nás na jihu Sicílie, kde jsme. Jak říkám, každá mince má dvě strany.

Tady se můžeme stát skoro všude, můžeme si vybírat z míst které je jedno hezčí než druhé, máme desítky možností kde natankovat čistou, kontrolovanou pitnou vodu, máme tady vynikající a velice kvalitní suroviny na přípravu jídel, perfektní jednání ze strany policie, která opravdu jen kontroluje pořádek. No a Italové jsou stejně příjemný jako Španělé. Usmějí se, pozdraví, odpoví na pozdrav a tak podobně.  

 

A protože se nic neděje tak sem vložím pro kuchařinky další receptík nejen na cesty.

Opět je to recept na jídlo z jednoho hrnce nebo hluboké pánve. Tak jdeme na to. Jídlo nese vzletný název Čočka siciliane. Italsky by to bylo Lenticchie siciliane, ale já jsem si to trochu počeštila. Asi by bylo lepší to nazvat Sicilská čočka, ale to není ono.

Čočka siciliane.

 Čočka + mrkev + párky + cibule + paprika + rajče + olej + čerstvý špenát + sůl, pepř.

 

V hluboké pánvi osmahneme na půlkolečka velkou cibuli, přidáme párky nebo klobásu, na půlkolečka nebo kostičky velkou mrkev, na plátky nakrájený česnek (pokud chceme) a vše osmahneme.  

Čočku na půl dne namočíme, pak propláchneme a nasypeme na připravený základ. Zároveň přidáme papriku a rajče. Maličko podlijeme a pod pokličkou dusíme.

Jakmile čočka začne měknout přidáme mísu čerstvého špenátu, a ještě chvíli dusíme.

Špenát se neuvěřitelně smrskne, takže ho můžeme dát opravdu hodně. Někdy se povede čočku maličko rozvařit, tak jako mě, protože čočka je velice rychle uvařená, a i hlídání, aby se nerozvařila je někdy málo.

Občas je to mžik. My máme rádi čočku na talíři spíše sypací.  No a na závěr můžeme přidat vařené vajíčko, volské oko, okurku, posypat smaženou cibulkou a tak podobně.

Stále dokola koukám, jaké jsme měli štěstí s Harrym. Bouře udeřila na východní pobřeží a my jsme na jihovýchodní straně, a ještě v takové veliké zátoce.

 

Východní strana ostrova to pěkně schytala. Určitě bych měla pochválit Zdendův cit pro místo a pro nebezpečí. Přesně vyhodnotil naše stání jako naprosto bezpečné a ono opravdu bylo. V úterý večer jsem už byla maličko nervózní, protože vítr byl pekelný, celý den na nás padaly kýble a kýble vody, moře bouřilo opravdu hodně a já se začala bát.

Na druhou stranu, na nás nemohlo nic spadnout, stromy jsou daleko a malé, domy, aby na nás padaly tašky kus nad námi, a i voda z hor by případně pádila ulicí vedle, protože by nás chránily domy nad námi a moře je poměrně daleko i když na něj koukáme.

Jme chráněný sice nízkou zídkou, ale je. Takže mě Zdenda uklidnil, že jsme opravdu v pohodě a nic nám nehrozí. Měl pravdu. Jediný, kdo byl v naprosté pohodě byl náš Dyk, kterému nevadí ani bouřka, blesky, houpání auta, skučení větru a bušení deště. Ten to statečně prospal. Máme statečného kloučka.

https://www.youtube.com/watch?v=v5PiTCelR7g

Na internetu probíhá několik videí hlavně z Letojanni , které spadá pod Messina a pak přímo z Messiny. Celá pobřežní silnice je zničená a je neprůjezdná. Pokud někdo míří na Sicílii, tak doporučuji to vzít z přístavu na sever a dál na západ podél pobřeží. Směr jih je nyní zničený anebo, hodně poškozený.

https://x.com/volcaholic1/status/2013643107850440862?ref_src=twsrc%5Etfw%7Ctwcamp%5Etweetembed%7Ctwterm%5E2013643107850440862%7Ctwgr%5Eaef56a296e5d99ea12c98f84023dacd2c3720193%7Ctwcon%5Es1_&ref_url=https%3A%2F%2Fwww.novinky.cz%2Fclanek%2Fpocasi-boure-harry-drti-stredomori-desetimetrove-vlny-i-nejhorsi-deste-za-76-let-40558735

Pak jedině jet vnitrozemím, to samozřejmě jde, ale zase, spadlo hodně vody a je velká otázka, jak budou v horách vypadat silnice. My vlastně čekáme a čekáme. Mám pocit, že stále na něco čekáme. Teď nově čekáme až se v horách krapet oteplí.

Určitě se posuneme směrem na jih, jen abychom změnili lokalitu, ale máme v plánu několik historických lahůdek v podobě středověkých vesnic, které jsou zapsané na seznamu ne UNESCO, ty už jsme si tady projeli všechny, ale máme nové hobby a tím jsou středověké vesnice I Borghi più Belli d'Italia, kterých na Sicílii je 24 a jak jsem tak koukala, některé jsou opravdu krásné.

Jen namátkou a pro představu.

Na severovýchodě Sicílie Montablano

Novara di Sicilia kousek od Messiny, tu si necháme na konec.

 

Petralia-Soprana na severu ostrova

 

Castiglione-Sicilia kousek od Etny směrem do vnitrozemí.

 

Ale i tady směrem na západ máme několik krásných vesnic, ale vše je v tisíci metrech a tam je stále poněkud chladno. Takže se budeme courat podél pobřeží, než se v horách nad námi drobet oteplí.

 

Mořem vyházené kameny 

No a my zítra osiříme. Kolegové odjedou a my tady ještě den, dva zůstaneme. Není kam pospíchat. Vlastně, vše se teď řídí naplněností ledničky. Jakmile začne být poněkud prázdná, je čas dojet pro proviant a hnout se zase o kus dál.

 

Jedno z našich minulých parkovišť. 

A abych nezapomněla. Renovace auta pokračuje. Začala nám zlobit startovací baterie, která už má nejlepší leta za sebou. Po skoro pěti letech ji musíme vyměnit, než se dostaneme do opravdových problémů.

 

Prodejnu baterek Zdenda našel a hned jí na ulici vyměnil a za starou dostal 9 eur slevu. Ovšem tu slevu nechtěli dát, protože tady to nefunguje jako u nás, že z váhy staré baterie odečtou poměrně slušnou částku.

Prodavač se divil, čehože se Zdenda dožaduje, ale nakonec odečetl pár eur a všichni jsou spokojený. Takže máme fešáckou novou baterii za 150 eur. Řekla bych, že se nám to tady krapet prodražuje, ale stále to není nic dramatického. To se holt na cestě stává a stále je co řešit.

Tak už jsme se hnuli z našeho báječného místa Marina di Modica a jedeme směr vnitrozemí. Stání v Modica nám splnilo vše, co jsme si přáli a cestovatelům po Sicílii mohu toto stání jen doporučit.

Je tu vše, co potřebujeme kromě výlevy na senkrovnu, ale to se dá vyřešit na veřejných toaletách, které jsou kousek. Popravdě, docela by mě zajímalo, jak to řeší kolegové odvedle, protože ty nikam nejezdí autem jen na skútru na nákup. Řekla bych, že jako místní možná ví a používají nějaký odpadní kanál, ale to jsou jen mé dohady.

Zaparkovaný tu jsou na dlouho, za zídkou mají skovanou elektrocentrálu a v parku nataženou šňůru na prádlo. Ale docela určitě to nelejí někam do křoví,

protože za ty tři týdny, co jsme tady byli, tak jsme přilehlý park s Dykem prochodili křížem krážem. Ale to je každého věc. Hlavně, je tady pítko s vodou.

Jednou jsme si všimli, že přijelo auto a dva páni pítko asi čistili a hlavně, odebírali vzorky vody.

Všude je čisto, spousta popelnic a odpadkových košů, které se obden vyvážejí. No a klid a pohoda, to je asi největší deviza. Není problém si vyndat křesílka a sedět pěkně na sluníčku.

 

My dneska musíme dokoupit Dykovi granulky, natankovat naftu, dobrat plyn a nakoupit, jak já říkám základní italské potraviny, pršut, parmazán a olivy. Jen pro zajímavost. Plyn stojí 0.69 eur, nafta 1.67 eur. Což jsou velmi slušné ceny. No a parmazán kupuji kolem 11 eur/kilo, pršut 9.90 eur/ kilo a olivy jak kde, ale cena je velmi příjemná. Italské víno je tak jako kdysi výborné a laciné. Ty tři neděle byli luxusní. Hlavně jsme čekali až se počasí drobet umoudří a bude i ve vyšších polohách přijatelnější teplota. Myšleno alespoň nad deset stupňů. Ještě před pár dny v dnešním cíli cesty bylo těsně nad nulou, což je pořád ještě hodně málo.

 

No a jako další bod na dnešním programu byla prádelna. Zdenda našel prádelnu, kterou máme při cestě.

Prádelny jsou v Itálii ne na každém rohu, ale je jich hodně. Už před lety jsme si všimli, že tady se hlavně využívají sušičky. Pradlenky si doma vyperou a sem si přijdou prádlo jen vysušit. Hlavně jsme si všimli velice malých bytů, domků, kde společně žijí dvě generace, a to pak může být problém, kam se sušákem.

V malém městě mají dvě prádelny a jednu z nich jsme si vybrali.  Tady mají zase jiný systém placení za pračku nebo sušičku.

Řekla bych, že tento způsob placení je naprosto ideální. Můžeme zaplatit penězi a nebo kartou.

Velice intuitivně vybereme, jestli pračku nebo sušičku. V dalším kroku zvolíme číslo pračky nebo sušičky a pomalu se dostáváme k zaplacení.

Na pračce si navolíme z piktogramů druh prádla, bílé, vlnu, viskózu atd. a na sušičce teplotu vzduchu a pak už jen čekáme.

To, že poněkud blokujeme kus silnice před prádelnou nikomu nevadí.

Tady to tak je a než si na dopravní tak trochu chaos jeden zvykne, tak to chvilku trvá. Zkrátka, chce to hlavně klid a být nad věcí. Italové jsou asi jediný národ kterému jsem schopna hodně odpustit, kde úplně v pohodě dokážu přejít totální dopravní chaos. Ale není to o tom, že kdo je silnější vyhrává, to vůbec ne.

Zkrátka, couráš se, tak tě předjedu, a to že jsou na silnici dvě plné čáry? Proboha, a to jako vadí? Domnívám se, že mnohým Italům bylo pravidlo plné čáry v autoškole utajeno, tak jako spousta jiných pravidel, které jsou pro nás naprosto běžné. A to říkám i poté, co do nás nacouval Ital a rozbil nám okno.

Na druhou stranu Italové umí pomoct, dokáží ukázat pozor nebezpečí, dokáží varovat, podat pomocnou ruku. To taky není úplně běžné.  Mám je ráda asi jako Španěly. To je podobná sorta. Akorát když si člověk zvykne na ohromnou ohleduplnost španělských řidičů k cyklistům, tak tady si až tak úplně jistá nejsem.

 

Jedeme nádherným vnitrozemím k městečku Palazzo Acriede, které je jak jinak na seznamu Borghi, na které se chceme při letošní návštěvě Sicílie zaměřit. Máme jich tady skoro dvacet a v minulosti jsme náhodou navštívili jen jedno.

To jsme ještě o této platformě nebo spíše o těchto vybraných středověkých vesnicích po celé Itálii nevěděli. Pokud má někdo zájem, na stránkách jsem vytvořila záložku v oddělení Zajímavé s internetovými odkazy a představením této asociace.

 

Hned na začátku dnešní cesty jsme se málem dostali do problémů. U silnice zákaz vjezdu, ale ten zákaz byl dost divný.

Jedeme dál a hle, máme zničenou silnici pod mostem.

Couváme, otáčíme a pro příště, musíme mít oči na stopkách a zákazovým značkám, byť všelijakým věřit.

Cestou máme několik utržených svahů, které zavalili silnici, ale už je vše uklizeno.

 

Palazzolo Acreide nás hned u vjezdu přivítalo značkou pro nás velice libou a to, máme stání, které je určené jen pro nás.

Stoupáme si k dvěma kolegům, Italům a zítra si půjdeme město prohlédnout.

Pan kolega nenechal nic náhodě.

Tolik panelů na střeše se hned tak nevidí.

Dnešní trasa je:

   

Je chladno. Stojíme na velkém parkovišti pro obytná auta, jsme tady čtyři auta a má být trh na parkovišti nad námi. Jsem docela zvědavá, kolik trhovců přijede a jestli to bude jen o oblečení anebo si nakoupím nějaké ovoce. Od rána fouká velmi silný vítr a prší.

Špatná kombinace. Předpověď sice hlásí, že by se k poledni mělo ukázat sluníčko, ale moc tomu nevěřím. Prodejců je hrstka, což se dalo čekat. Dva zelináři, nějaké oblečení a velká pojízdná prodejna masa. Nikde žádná cenovka, ani u zelinářů a ani u masa, a tak odcházím s prázdnou.

 

Po obědě se skutečně ukázalo sluníčko a nás čeká výstup do vesnice která je nad námi.

Palazzolo Acreide z osmnáctého století, které je spolu se sedmi dalšími městy v údolí Val di Noto pro svou barokní architekturu prohlášeno za „památku světového dědictví UNESCO“. Zemětřesení v roce 1693 které zničilo spoustu sicilských měst umožnilo novou výstavbu kostelů a paláců a místní architekti a dělníci proměnili v úžasné stavby a dnes v úžasné památky.

Zejména bazilika San Paolo a kostel San Sebastiano jsou pod ochranou UNESCO.

Dnešní Palazzolo Acreide je směsí nové výstavby a staré středověké, která se po zemětřesení zachovala. Jen část města je původní a do té se jdeme podívat.

 

Když vystoupáme z parkoviště do města, hned nás zaujme nádherné náměstí Piazza del Popolo s kostelem San Sebastiano. J to jeden z klenotů sicilského baroka a je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO.

Kostel byl přestavěn po zemětřesení v roce 1693 a má velkolepé schodiště, fasádu se třemi řády, dílo Maria Diamantiho, a tři hlavní lodě.

Kostel je otevřený, a tak se můžeme kouknout, jak to tady vypadá. Někdy jsou kostely uváděny jako zcela výjimečné, ale nám to tak nepřipadá.

Jednak nejsme stavaři, nejsme věřící, a tak jen spíše dokážeme ocenit monumentalitu, ladnost a výzdobu. Tady je od všeho kousek.

Ale my jdeme dál a uličkami se noříme do starého města. Jsme skoro 700 m nad mořem, město má kolem 9 tisíc obyvatel, ale to je celkové množství.

Staré město je maličké a je zvláštně propojené s novým městem. Respektive s tím, co bylo postaveno po zemětřesení a vyloženě moderní výstavbou.  

Nedá si nevšimnout, že velké množství domů je na prodej a s ohledem na to, jak domy vypadají, tak už se prodávají hodně dlouho a asi ještě dlouho prodávat budou.

Náš Dyk má povyražení z místních koček, kterých je tu spousta a všechny jsou dobře živené. Kočky mu samozřejmě vždy utečou, a protože je na vodítku, tak dost nelibě nese vzdálenost, kterou mu délka vodítka umožňuje. Chudák.

 

No a my se vracíme zpět, odpoledne ještě svítí sluníčku, ale k večeru se prudce ochládá. Zítra má pršet a jak jsme vysoko, tak je tady i zima.

Nevím, ale asi bych navrhovala stáhnout se k moři, kde je výrazně tepleji a ještě počkat. Sice tady nemrzne, to ne, ale teploty kolem 7 °C nejsou nic moc. Na druhou stranu, není jediný důvod se tady ve vnitrozemí více zdržovat. Pravda, rádi bychom navštívili další borghi, ale ty jsou právě ve vnitrozemí. 

Zůstali jsme stát na místě, na velkém parkovišti pod malým městem Palazzolo Acreide, protože prší a prší. Nemá cenu dneska někam přejíždět.

Zítra se přesuneme do dalšího borghi a pak, pokud se počasí nezlepší, vrátíme se k moři. Další borghi si necháme na později. Zdenda šel s Dykem na procházku k starému římskému divadlu, které jsme včera vynechali.

Přišli pěkně promoklý, zatímco já jsem hlídala pevnost. Než se vrátili, tak se přihnalo několik silných přeháněk, a to vycházeli za sluníčka. Vlastně celý den průběžně prší.

 

A to je ideální čas říct si něco o sicilských symbolech, které na nás vykukují na každém rohu. Sicilané si na svých symbolech hodně zakládají ale když nevíme co znamenají, tak je moc nechápeme, a protože si myslím, že když už na té Sicílii jsme, a ještě nějakou dobu budeme, bylo by slušné se dovzdělat. Tak pojďme na to.

 

Asi nejznámější a nejdůležitější symbol a hlavní znak Sicílie je Trinacria (nebo také triskelion).  Zobrazuje hlavu Gorgony, často Medúzy s křídly a třemi hady nebo klasy, obklopenou třemi běžícími nohami ohnutými v koleni. Ale vše má svoji symboliku, každý prvek má svůj význam.

Trinacria/TriskelionGorgona: ženská hlava, často Medúza, symbolizující moudrost a ochranu.

Tři nohy: teprezentují tři mysy Sicílie: Capo Peloro, Capo Passero a Capo Lilibeo.

Pšeničné klasy: dodané Římany, symbolizují úrodnost ostrova.

Křídla: symbolizují touhu po svobodě.

Tento prastarý symbol je ústředním motivem sicilské vlajky. Symbolicky byl oživen v 19. století a dnes je na vlajce.

Triskelion byl už používán ve starověku. Našel se na mincích z 4. století př. n. l. v Syrakusách.

.Trinacria (Trojnoží) dále symbolizuje pohyb, sílu, ochranu a plodnost. Tři nohy odkazují na antické řecké kořeny a tvar ostrova, Capo Peloro, Passero a Lilibeo.

Vlajka Sicílie: Diagonálně rozdělená na žlutou (revoluce) a červenou (nezávislost) barvu, s Trinacrií uprostřed.

 

Dalším symbolem Sicílie jsou keramické hlavy.

Teste di Moro (Maurovy hlavy): Keramické vázy ve tvaru hlavy, které zdobí balkony a interiéry, symbolizující vášeň a legendu o lásce a pomstě.

Maurské hlavy jsou ikonické sicilské keramické vázy, obvykle vyráběné ve dvojicích (muž a žena), které zdobí balkony a interiéry na ostrově.

Podle legendy se příběh odehrál v Palermu kolem roku 1100, během arabské nadvlády.

Krásná sicilská dívka se zamilovala do mladého Maura a když dívka zjistila, že muž má na Východě ženu a děti a chystá se ji opustit, zabila ho ze žárlivosti ve spánku.

Aby ale milého měla stále u sebe z useknutou hlavu a použila jako vázu k zasazení bazalky.

Bazalka se rozrostla tak bujně, že závistiví sousedé si začali nechávat vyrábět keramické vázy ve tvaru lidí.

Dnes jsou považovány za symboly věčné lásky, vášně a ochrany.

 

Další, třetí symbol Sicílie, je žlutá barva. Ostrov slunce v jediné barvě. Sicilské citrony nejsou jen ovoce — jsou to ikony ostrova.

Proto se objevují na keramice, ubrusech, zdobení domů i na suvenýrech. Citrony na keramice symbolizují: vitalitu, energii, čistotu, léto, které na Sicílii nikdy úplně nekončí.

Jako poslední symbol bych uvedla keramickou šišku, kterou si tady všichni zdobí fasády domů, balkony, ploty a mnohdy mají krásně barevnou keramickou šišku v bytě za oknem. Ale co vlastně ta šiška znamená?

Sicilské keramické šišky „Pigna Siciliana“ symbolizují prosperitu, zdraví, štěstí a plodnost a jsou tradičním ručně vyráběným doplňkem sicilských domů. Autentické kousky, často pochází z města keramiky Caltagirone.

Je to symbol života, prosperity a nových začátků. Nádherné keramické šišky se vyrábějí ve všech možných barvách od zelené po tyrkysovou a velikostech.

Samozřejmě, keramické šišky mají i mytický základ.

Už v antice byla symbolem života, plodnosti a nesmrtelnosti.  V sicilské kultuře se stala znakem rodinného štěstí, růstu a hojnosti.

A co znamená dneska? Prosperitu, nový začátek, rodinný klid, přátelství a pohodu. Plus ještě vše popsané výše.

Na Sicílii se pigna často daruje při stěhování, svatbě nebo otevření nového domu. Je to hodně významný symbol Sicílie. I když je pravda, že jsme keramickou šišku viděli v mnoha středomořských zemích.

 

Pár dalších symbolů bychom ještě na Sicílii našli, ale myslím, že nám k pochopení, poznání a porozumění Sicilské keramiky, která na nás všude možně vykukuje tyto tři bohatě ke štěstí stačí.