Trocha nepozornosti a malér je na světě
12.10.15
Jsme v srdci kurdské oblasti a to v severovýchodní Anatólii. Musím říct, že mě to tady dost překvapilo. Slovy Járy Cimrmana, místní obyvatelstvo je mírné, přívětivé a veskrze přátelské. Ne, nebudu si dělat legraci, ale je to fakt. Zatím máme asi kliku na lidi, ale opravdu se stále jen setkáváme s velmi příjemným jednáním. Samozřejmě se snažíme být opatrný a moc na sebe nepřitahovat pozornost. Snažíme se spát na velkých benzínkách nejlépe typu Schel a neparkujeme, kde bychom už od pohledu mohli přijít k úhoně. I když je pravda, že teď stojíme přímo na parkovišti před palácem Isar Paša nad jedním ryze kurdským městem úplně osamoceně. Nikde nikdo a pár kilometrů od nás jsou Íránské hranice. Včera jsme zastavili u velké benzínky a hned z toho bylo přátelství dvou pánů, kteří jsou tu na práci. Celý večer nás hostili čajem a hlavně si s velkým zájmem prohlídli fotky z Turecka a ráno jsme museli jít k nim na snídani. Oni tady jsou na práci. Bydlí 300 km daleko a jeden je elektrikář a druhý nevím. Každopádně, jak se tu staví nové obytné domy, tak jezdí a pracují několik týdnů v kuse a pak se zase přesunou na jinou stavbu a mezitím si odskočí domů. Mimochodem, to bychom potřebovali u nás. Tolik rozestavěných děl, jako je po celém Turecku, se nikde v Evropě nevidí. Silnice první třídy jsou jako dálnice, dálnice jsou absolutně parádní. Neuvěřitelná nová výstavba obytných domů, sklo a chrom. Všude je vidět jak se staré čtvrti boří a na jejich místě se staví nové čtvrti. Domy jsou obsazené lidmi a jen velmi málo jich je neobydlených. Jistě, jsou vidět cedule na prodej nebo na pronájem, ale málo. Nevíme, jak to tu je se sociálním zabezpečením, jak to tu je s důchody a zda vůbec nějaký dostávají, nevíme jak to tu je se zdravotnictvím. Snažila jsem se najít nějaké info na internetu, ale dozvěděla jsem se jen kolik mají DPH a jak jsou na tom s vývozem a dovozem, ale informace zda tady mají zdravotnictví zdarma nebo plně hrazené to nevím. Pokud se dostaneme k někomu, kdo bude sdílnější a budeme mít šanci se s ním alespoň trochu domluvit, tak to určitě vypátrám.
Taky se k nám hlásí hodně mužů, kteří byli pracovat v Německu. Umí ještě trošičku německy a tak se snaží zavést hovor a hned se chlubí, že byli v Německu a kde a ještě většinou co tam dělali, ale tomu už povětšinou není rozumět. Mají dobré vzpomínky, ale rádi se vrací domů. Asi i vydělají trochu peněz, ale za velmi vysokou daň, kterou si mnoho lidí neuvědomuje. A to vzdálenost od domova a odtržení od rodiny, na kterou jsou hodně fixovaný. Samozřejmě, Turecká komunita je v Německu obrovská, ale hodně se jich vrací domů. Pospolitost, která tady je, tak ta v Evropě už vymírá. Víkendové obsypané parky grilujících rodin, památky plné celých velkých rodin, které prožívají pohromadě den. Dětí mají málo. Obvykle jedno výjimečně dvě děti, ale auto je plné babiček a tetiček. Chlapi jsou asi v práci, málokdy je na výletě i dědeček, ale babiček je několik. Možná i ze sousedství. Tak je auto většinou narvané ženami a mladý muž řídí. Není neobvyklé, že se do klasického osobáku nacpou 4 – 5 žen různého stáří a velikostí a na klíně ještě mají nějaké to dítě a za volantem sedí hlava rodiny. Zírám, když se začnou soukat z auta. Ale zcela evidentně jsou naučený a zvyklý se na sebe naskládat tak, že to nikomu nevadí a ještě se usmívají. Pohodáři.
Včera jsme byli na skvělé snídani u dvou pánů, kteří jsou na práci 300 km daleko od domova. Večer nás pozvali a ráno, jsme se jich velmi dotkly, že jsme s pozváním nepočítali a sami jsme si snídani udělali. Když, to jsou jen takové střípky. Turci jsou známý tím, že jsou zvědavý a nedělá jim žádný problém, dát se s cizincem do hovoru a vyptávat se odkud jsme, kam jedeme, jak jsem u nich dlouho a kde jsme byli a kolik stojí auto a tak podobně. Samozřejmě v turečtině a vůbec jim nevadí, že jim vůbec, ale vůbec nerozumíme. Podle nich to není žádná překážka v konverzaci. Dneska jsme kousek od hranic s Iránem u hory Ararat a ráno starý pastevec hnal ovce a kozy nahoru do hor nad námi. Velké stádo včetně mládeže. Byla jsem už venku a tak jsem ho pozdravila. Velmi milý pán, který mně hned podal ruku, a když jsem mu pochválila stádo, jak ho má pěkně tlusté a vypasené, tak byl velmi rád a pyšný a hned mi řekl, že on není Turek, ale Kurd. A že tady vše je to Kurdů, ne Turků! Krásně se usmíval a měl srdce na dlani. Milý a veskrze příjemný člověk. Správně bych se měla bát, ale tady v horách není čeho. Lidi mají svých starostí dost a nějaká politika, je asi moc nezajímá. To spíše dole ve městě, ale tam na mě zapůsobil obrovský nepořádek, na který nejsme v Turecku zvyklý. Tak ten mě vyděsil. Hned jsem začala posuzovat ty lidi jinak, tak nějak s ostychem a strachem, se strachem, jestli po nás někdo nehodí kamenem, nebo se nebude snažit nám ublížit, vniknout do auta. Ale lidi se na nás usmívají, mávají a zdraví. Tak si nemyslím, že jsou nějak negativně naladěni na vše cizí. Stejně se tady raději moc zdržovat nebudeme a dohodli jsme se se Zdendou, že sice dojedeme, přes veškerá varování, k paláci Ishac Pasa, ale zdržovat se v této oblasti nebudeme. Ještě chceme vidět jezero Van, další velké lákadlo na naší cestě Tureckem a pak už honem k pobřeží, kde je mnohem klidněji a vše už bude zase v pohodě. Vlnu uprchlíků, jak se zatím zdá, zdejší úřady a místní zvládají skvěle. Nikde není ani známka po nějakých uprchlících a to jich je v Turecku už více jak dva miliony. Obrovské číslo. Nicméně pojedeme od jezera Van dostatečně vysoko ve vnitrozemí, abychom se co největším obloukem a v co největší vzdálenosti vyhnuli Syrským hranicím a co nejvíce tak eliminovali nějaké nepříjemnosti.
Dneska jsme vlastně úplně nejdál na východě, jak můžeme být a už se zase pomalu začneme vracet. Takže máme nejen výškový rekord, ale i vzdálenostní. Průsmyk Kop 2370 m a jsme 3500 km od domova. Mnohem dál, než v Estonsku na hranicích s Ruskem. Už nikdy, i když se říká, nikdy neříkej nikdy, tak už nikdy nebudeme tak daleko na východě. Držíme se plánu objet Evropu kolem moře, a to nám ke štěstí bohatě stačí.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Chtěla jsem dál pokračovat v líčení dojmů z cesty po kurdské oblasti, ale než jsem stihla vložit výše napsané do stránek, stala se nám nemilá příhoda.
Tak, ať už to mám za sebou, byli jsme vykradeni.
Školácká, triviální, blbá chyba. Neměli jsme zamčené přední dveře v kabině a opustili jsme, byť jen na pár metrů auto. Kousek před Mersin jsme si chtěli do stránek vyfotit pomerančovníkový háj, co háj, obrovskou plantáž. Jen pro představu, široký dva pruhy do Mersin, dělící pruh plný stromů a další dva široké pruhy z Mersin. Po naší straně široký pruh prašné země asi tři metry a hned pomeranče. Obalené stromy pomeranči, zelenými jako brčál. Samozřejmě, nejsou k jídlu, ale mě to úplně nadchlo a chtěla jsem si pár stromů a pomerančů vyfotit do stránek. Zdenda zastavil, já jsem vyběhla ven s foťákem, dveřmi z obytky. Máme tam boty a jinudy nikdy nevycházíme. Ono to ani bez bot nikde nejde. Tak chvíli fotím a Zdenda se přidal. Diskutujeme o pomerančích, jak jich tuny vozil ze Španělska a o kvalitách a tak. Ještě pár fotek, vše tak maximálně 5 minut a jak jsem se otočila k autu, vidím pohyb. Okamžitě jsem začala šíleně křičet a v těch pitomých pantoflích utíkat k autu. Byla jsem blíže k autu. Ovšem zloděj měl komplice, který na nás viděl a křičel na toho zloděje a ten se dal na útěk přes všechny ty pruhy na protější stranu, kde měli pěkně schované auto. Bez značek. V tu chvíli bohužel jelo víc aut v našem směru a zloděj měl ještě víc adrenalinu v krvi a podařilo se mu bez újmy silnici mezi auty prokličkovat. Já jsem se jen zděšeně zastavila na kraji silnice. Tolik adrenalinu jsem zase neměla a Zdenda, který mě už doběhl, jen stihl vyfotit už odjíždějící auto. Takže to shrnu. Zloděj byl jen na předních sedačkách a zvládl sebrat můj cestovní batůžek a do něj nacpal, co šlo rychle pobrat a do ruky bafnul Zdendův počítač. Přišli jsme hlavně o ledvinku, kde měl Zdenda naše pasy a peněženku s 200 Tl. No a co je největší neštěstí, tak to je ztráta mojí čtečky. Měla jsem rozečtený úžasný román.
Když to ale vezmu kol a kol, dopadli jsme, na tu bídu, ještě dobře. V zapalování byly klíče, taky mohl odjet s autem a už bychom ho nikdy nenašly. Zůstali bychom stát u silnice jen s naším báječným fotoaparátem v rukou. Mobily, peníze, doklady, vše by bylo pryč. Mohli jsme taky utíkat dál za zlodějem a první auto by nás nejspíše srazilo. V pantoflích se opravdu blbě utíká. Představa, že teď ležíme já nebo Zdenda v nemocnici totálně rozšvihaný taky není nijak lákavá. Musím, ale hned pokračovat a napsat, jak zastavovali auta, motorky, když viděli , jak bezmocně stojíme na kraji silnice a hledíme do dáli a všichni se nás vyptávali, co se stalo. Jeden pán se nás ujal a odvedl nás na policii, respektivě, on jel před námi. Tam začal maraton vysvětlování. Někdo uměl trochu anglicky, někdo trochu německy a tak jsme to dali do kupy a sepsali protokol, což je v tuto chvíli jediný náš doklad. Fotky z našeho fotoaparátu byly slušný, ale auto zlodějů nemělo čísla a tak nám jsou k ničemu. Několik hodin strávených na policii bylo dost hektických. Volali jsme taky na ambasádu, hlavně kvůli ztrátě pasů, jelo se na místo činu a tam si vše znova nafotili a zapsali. Musím říct, že se všichni chovali velmi slušně, zdvořile a hlavně pán co se nás ujal, pořád se nám omlouval. Jako, kdyby on za to mohl. Policistům to taky nebylo nijak příjemný. Turistů v téhle oblasti není mnoho a tak nějak to brali hodně osobně. Pohostili nás čajem a tak vůbec. Nakonec za pomoci překladače a paní ambasadorky jsme vše domluvili a mohli odjet. Dobrá zpráva je, že tady v Mersinu je zástupce ambasády a za týden bychom si u něj měli vyzvednout náhradní pasy a pokračovat dál. Tak, tolik jen k tomu, co se nám nového přihodilo.
Trochu jsme si hráli s myšlenkou, nic nikomu neříkat a nepsat o tak fatální chybě, které jsme se dopustili. Tvářit se, že se nám nic nestalo a jen si užívat týden koupání a rybaření. Zvlášť Zdenda to nesl hodně špatně. Jako profesionál, by měl být více ve střehu, více obezřetný a více opatrný. Ale když se semele několik náhod a zrovna se k tomu všemu nachomýtnou zloději, kteří to jen zkouší, co kdyby to vyšlo, tak je vše marné. Fakt je ten, že než jsme vyjížděli a než jsme sedli do našeho Flíčka, tak Zdenda mluvil o krádežích, jak nás určitě neminou, že i při sebevětší opatrnosti se to může stát. No a stalo. Naštěstí jsme nedopadli úplně zle, naštěstí jsme zdravý, nepřišli jsme o nic víc než o prastarý zlobivý počítač, který před měsícem o vlásek unikl výměně, o obyčejnou ledvinku od vietnamských spoluobčanů, o pasy, které bychom si stejně za tři roky museli dělat nové, o batůžek, který už měl taky lepší časy za sebou a o pár liber tak na půlku nádrže. Ksakru, ale tu čtečku, i když už taky něco pamatuje, ksakru, mi tady měl bídák nechat. Kdyby jen tušil, jak pěkný román mám rozečtený, jistě by mu raději ruka upadla.
Tak jsme dostali takový poučný pohlavek, jak a kam to vede, když se pozornost nevěnuje všemu čemu má. Byli jsme rádi, že jsme celou kurdskou oblast zvládli skvěle, bez ztráty květinky. Byli jsme rádi, že už jsme v civilizované části Turecka, kde nám už nic nehrozí. Zkrátka jsme polevili v ostražitosti a byli jsme velmi, velmi suverénní. Byli jsme na dostřel luxusních rezortů, kde už je přeci bezpečno. Vždy, absolutně vždy máme přední dveře zajištěné. Otevíráme je jen, když tankujeme a potom je ihned Zdenda zabezpečuje. Spěchali jsme a taky jsme ještě byli naštvaný na řezníka, který nás odrbal jak švestky na podzim. Opustili jsme oba dva auto a vůbec jsme se nezajímali, že nemáme nic v rukách. Jen ten foťák. Zkrátka najednou se to schrulo a hned je problém na světě. Snažím se to vše popsat i pro budoucí generace, protože takováto triviálnost může potkat i jiné cestovatele a není jediný důvod se tvářit, jako že se nic nestalo. Stalo. Stala se hloupá chyba.
Ale už dost probírání nepříjemného. Trvalo nám tři dny, než jsme se z toho otřesu jakš takš vylízali a to hlavně díky místním lidem a taky jsme si řekli, že dva debilové nám nezkazí cestu. Parkujeme na velkém molu, Pompei pláž. Krásné místo na kraji města u parku, kde jsou kašny s vodou, cvičiště a sprchy, písečná pláž a betonové molo, které je plné rybářů. Tak nějak se rozneslo, samozřejmě, Zdenda si to nenechal pro sebe, co se nám stalo a všichni se chovají velmi mile. Zdenda průběžně dostává rybičky na návnadu, háčky, splávky a je permanentně vyučován místní technikou rybolovu. Já jsem zase obdarovávaná ovocem. Mandarinky, granátová jablka a včera mi jeden rybář po Zdendovi poslal exkluzivní láhev citronového likéru. Všichni se s námi chtějí bavit a mě to osobně připadá, že se snaží tak nějak jakoby napravit to co se nám stalo. Je krásné počasí, přes den okolo 28°C a v noci 17°C a moře je jako kafe. Zdenda chytá ty jejich čudly, které pak rozdáváme a já se alespoň vrhla na angličtinu, ve které jsem velmi, velmi slabá a dřu se gramatiku a slovíčka. Když už nemám svojí čtečku a nemohu si dočíst ten můj román a stovky dalších knížek. Mimochodem, snažili jsme se koupit novou čtečku, ale marně. Mají tu mraky počítačů, mraky různých tabletů, ale o čtečku knih jsme nezavadili ani v těch největších speciálkách. Na molu budeme stát týden a čekat na doklady z Čech. Jsme domluveni s panem atašé, že v sobotu v 10 h budeme mít doklady u něj k vyzvednutí. Ještě nevíme, jak dalece budeme svázaný a jestli budou doklady na celou dobu našeho pobytu zde. V Řecku už jsme v pohodě, tam cestujeme na občanku a už je úplně jedno, že nemáme pasy. Ovšem co se pro nás nejspíš změní, tak to bude cesta zpět, která je naplánovaná přes Albánii, Chorvatsko a Černou horu. Ale to je velmi daleko a tak nebudu předbíhat.
Takže tolik o tom, jak několik drobných nepozorností dokáže vytvořit jednu velkou nepříjemnost.