10.10. 2015 Trabzon
Stále jedeme po nové dálnici 010 podél pobřeží a dojíždíme do města Trabzon. Je to poslední město na pobřeží Černého moře kam jedeme. Mělo jím být původně město Of, ale Zdenda byl přehlasován valnou většinou pro návštěvu klášteru Sumela. Měli jsme na výběr ještě Uzungöl s mešitou na břehu jezera a horami porostlými lesy jako ve Švýcarsku, praví průvodce, nebo řecký ortodoxní klášter z byzantského období.
Město Trabzon dnes již není nijak valně zajímavé, ale má velmi bohatou a prastarou historii. Doložené dějiny Trabzonu začínají kolem roku 746 př. n. l. kdy mílétští kolonizátoři přišli ze Sinopu a založili tady osadu Trapezus. Na trapéze – plošině nad přístavem. Odtud pochází jméno města. Každopádně, Trabzon vzkvétal až do čtvrté křížové výpravy, kdy křesťanští vojáci zabrali a vyplenili Konstantinopoli a urozené rodiny se museli uchýlit do Anatólie.
Městské opevnění
Pak zde vládli různé, velmi bohaté Trapenzunské rodiny, které velmi obratně upevňovali spojenectví s ostatními národy okolo sebe. Ať už to byli Janované, Mongolové nebo Seldžukové. Trapezunské císařství díky obchodu s Anatolií a Persií velmi vzkvétalo a bohatlo až do příchodu osmanských Turků v roce 1461. Po první světové válce, když byla osmanská říše poražená, místní Řekové se snažili zde založit trapezunskou republiku. Turci nakonec zvítězili a Atatürk je nakonec vysídlil zpět do Řecka. Tolik jen trocha zkrácené historie a my se jdeme podívat na Bazarovou čtvrť a Gülbahar Hatum Camii.
Parkujeme kousek od staré části města a jediné co je zde zajímavé je poměrně velká bazarová čtvrť. Tak to máme oba rádi. Toulat se uličkami a okukovat co kdo vyrábí nebo prodává.
Je pravdou, že Turecko je jedna velká tržnice, ale já bych ještě dodala, jedna velká dílna. V každém malém městě a vesnici je několik pekáren krásně voňavého chleba, spousta železářských dílen a opraven všeho možného.
Jenom kolik lidí se živí rybolovem a na malých loďkách denně vyjíždějí na lov. Kolik lidí se dál živí prodejem a na to navazují hned vedle prodejen, malá bistra, kde se čerstvé rybky praží. A takto bych mohla pokračovat dál.
Kolik pekařů by mělo práci, nebýt naší skvělé Šumavy a rohlíků, které nejdou druhý den ukousnout a to nemluvím o zmrzlých polotovarech, které se s úspěchem všude rozpékají a jsou pekelně drahý, protože jsou alespoň chvíli křupavý. Kolik lidí pěstuje a prodává své výpěstky na nesčetných tržištích, a i když to nejsou nijak závratné množství, tak určitě je to výdělek. Jenže, to musí fungovat haly a podpora ze strany měst a jsme u toho.
Podpora drobných podnikatelů, zemědělců a živnostníků. Ale riskuji, pokud budu pokračovat dál, že nám tak akorát bude zakázán vstup do naší domoviny.
Gülbahar Hatum Camii
– krásná mešita, kterou nechal postavit osmanský dobyvatel Sýrie a Egypta Selim Hrozný pro svojí matku a na její počest.
Hned vedle je krásný park Piknikový areál Boztepe.
Tak tady tomu rozumím. Turci si velmi potrpí na pikniky ať je léto nebo zima a když prší a je sobota, nic se neděje. V sobotu se griluje a hotovo. I když, čas na grilování si najdou v pohodě i v týdnu.
Tak všichni tady grilují i na těch nejnemožnějších místech. Hned nad bazarovou čtvrtí je zbořeniště starých domů a suť se ihned odváží a za pár let tu nebude jediný starý dům.
Fakt je, že se mnohdy pozastavujeme nad tím, v čem všem se dá bydlet. Ale obrovská výstavba, která panuje po celém území, kterým projíždíme, pomalu a jistě likviduje staré domky a na jejich místě rostou krásné obytné domy jako houby po dešti.
Zítra už opustíme pobřeží a jedeme do vnitrozemí směr jezero Van. Velitel vozu rozhodl, že situace není tak tragická a počestným cestovatelům se nemůže nic stát, pokud budeme opatrný a zbytečně nevyhledávat odlehlá místa a podobně. Protestní pochody, volební schromáždění a jiné lahůdky. To jsme ovšem netušili, co se stalo dnes v Ankaře. To nás opravdu mrzí. Vnitrozemí vezmeme trochu hopem a co nejdříve bychom se měli napojit na pobřeží Středozemního moře. Je to cca 2000 km a měli bychom to tak do týdne zvládnout.
Dnešní trasa je 50 km
