13.10.2015 Van

Klasicky, ráno nemohu dospat. Nechávám Zdeněčka v pelíšku dospat sen a sama se courám okolo auta a okukuju nádherný palác a domek s hospodářstvím, hned pod palácem a pozoruji probouzející se hory okolo.

Jen tiše zírám, jak tady lidi těžce žijí a bojují o přežití. Teď je ještě poměrně teplo, ale v zimě zde napadne spousta sněhu a nikde žádný stromy na dříví.

Všimli jsme si, že každodenní práce žen je plácání takových jakoby velkých placek ze slámy a nějaké hnědé hmoty, ale bláto to nebude a to suší na slunci a pak z těch usušených placek skládají veliké homole uvnitř duté a tím v zimě topí. Neskutečná dřina, ale to je jen část jejich každodenní těžké práce.

Paní z domku pod palácem musí ještě vynosit vodu na vše, praní, vaření a to docela do slušného kopce do domku od pramene. Na maličké zahrádce trocha zeleniny a ta je potřeba taky zalévat. Tady je velký sucho. Přichází předvoj velkého stáda ovcí a koz s pastevcem.

Opět, pozdravím a pán mi podal ruku, což je v Turecku hodně neobvyklé, většinou si nedovolí mě jen dotknout, a když nám něco povídají, tak vždy se dívají jen na Zdendu, což bych mohla považovat za velkou diskriminaci, ale budiž.

Pán mi hned sdělil, jak je tady krásně a že je Kurd a že tady není Turecko, ale Kurd. Velmi hrdě a velmi hezky. Pochválila jsem mu stádo, které mezitím dorazilo kompletní, dobrých 100 ks, zkoušela jsem je spočítat, a opravdu, kozy mají krásný, chundelatý s dlouhou krásnou srstí a rohy tak nějak divně protočený (musím je vyfotit) a hodně do stran a ovce jsou ovce.

Ty jsou stejný, ale jak už jsem se zmiňovala, všechna zvířata jsou v parádní kondici, pěkný, vypasený i když netuším, z čeho jsou tak pěkně baculaté. Pán je dirigoval jen popískáváním.

Palác nám konečně otevřeli a ostraha s kastelánem, co nám prodal lístky, hraje přesilovku. Máme vše jen pro sebe a až při odchodu potkáváme mladý japonský pár.

Palác je velmi hezky zrekonstruován a nově zastřešen, aby se jednak neničil deštěm a sněhem a aby se dal prohlížet i za nepřízni počasí.

Zastřešení je vkusné a nijak neruší.

Stavba paláce započala v roce 1685 za vlády Colaka Abdi Pasi a dokončena jeho synkem Ishakem skoro za sto let. Architektura je směsicí všech možných stylů. Seldžuského, osmanského, gruzínského, perského a arménského.

Nejsme znalci stavebních stylů a tak se domnívám, že si páni Pašové vzali od každého stylu to, co se jim líbilo. Každopádně, celý palác působí moc hezkým harmonickým celkem.

Krásná bohatě zdobená brána do paláce nás hned vede na první nádvoří, které sloužilo pro přijímání obchodníků a hostů. Až teprve druhé nádvoří bylo soukromé a měli tam přístup pouze vybraní hosté. Všechny místnosti mají tesané krby a množství výklenků. Jsou tu také lázně, místnosti pro ženy a soukromé místnosti Pasi, veliké sklepy a sýpky, místnosti pro služebnictvo a ostrahu, stáje. Samozřejmě nechybí pěkná mešita, která si zachovala původní výzdobu a reliéfní ozdoby.

Loučíme se s palácem a adrenalinovou cestou se vracíme zpět do města Dogubayazit, o kterém jsem už mluvila včera. Pán pastevec na nás mává ze stráně obklopen svým stádem. Absolutně žádná nevraživost nebo odstup od nás. Naopak srdečnost. Zato ve městě nás vytrestala skupinka malých děcek, které se na nás vrhli na semaforu. Dožadovali se něčeho, čeho si a tak jsme jim dali okýnkem pár bonbonů. Viseli na okýnkách jak u mě tak u Zdendy a stupačky auta jim pěkně posloužili. Jenže oni chtěli peníze a byli velmi agresivní. Ošklivý zážitek, ale musím říct, že nám přispěchal jeden chlapík na pomoc a vyhnal děti asi dost nevybíravými slovy a bylo vidět, že děti z něj mají vítr. Poprvé na nás děti něco žebrali. Nikdy se nám to tady nestalo.

Ujíždíme dál po silnici E 99 podél hranic z Íránem a míříme do města Muradiye, které je už na břehu jezera Van. Napojujeme se na silnici 975 a míříme do cíle naší dnešní cesty, město Van. Parádní silnice, vlastně skvělá dálnice s bezvadným povrchem a minimálním provozem. Několik vojenských hnízd s vojáky rozsetých po okolních kopcích. Máme alespoň jakýsi pocit, že nás někdo hlídá. Shodli jsme se, že nám to vlastně vůbec nevadí, když potkáme cestou policisty nebo vojáky se samopaly v rukou. Jsou tady pro naše bezpečí a kontrolují a hlídají cestu. To je správné a po čerstvých událostech v Ankaře se vůbec nedivíme. Každopádně, je tady třídenní smutek a všechny vlajky, a že jich tady je, jsou na půl žerdi.

Jezero Van 

Na okraji města Vanu leželo hlavní město království Urartu. Urartu neboli biblický Ararat vzkvétalo od 13. do 7. století př. n. l.  Lidé z Urartu přijali velkou část své kultury, včetně klínové písma od sousedních Asyřanů, se kterými byli víceméně v permanentním válečném stavu.  Mnohem později, kdy Urartu padl pod náporem Kymeřanů, Skythů a Médů a království zaniklo, byla oblast osídlena lidmi, jež peršané nazývali Armény. A pak se situace opakovala stejně jako všude v Evropě. Arméni byli ovládáni postupně perskými a médskými správci. Poté si to přihasila arabská armáda a donutila arménského prince utéct na ostrůvek v jezeře Van, na Akdamar. Princ se sice podvolil platit tribut kalifovi, ale sotva armáda odtáhla, přihnala se jiná byzantincká a následně perská. V roce 1071 už máme na scéně seldžucké Turky, kteří ve spojenectví s kočovnými Turkmeny porazili byzantce a ustanovili a založili zde sultanát Rum. Východní Anatólii následně vládli turečtí emírové až do příchodu Osmanů v roce 1468. Dál tekly dějiny oblasti v ustáleném vzorci, všichni bojovali se všemi a snažili se buď udržet svá nebo dobýt nová území. Naposledy osmanskou armádu vyhnala ruská armáda a Van byl pod ruskou okupací. Po založení Turecké republiky Van opět připadl Tureckému státu a nové město Van, tak jak ho známe nyní, bylo úplně nově postaveno kus od starého města vypáleného Osmany a vydrancovaného ruskou okupací.   

Dnešní město Van, jako takové není ničím zajímavé. Je to už klasické moderní město s obrovskou výstavbou a celkově v pohodě.

Méně upjaté, spousta žen je bez zakrytí šátkem, moderní oblečení a tak nějak klasika. Přestože je to jedno z největších kurdských měst, vymyká se strohým pravidlům. Ovšem na okraji města je krásný a na našem putování Tureckem první hrad.  

Vanský hrad je z části obnoven a stále rekonstruován. Je to úctyhodná stavba na vrcholku kopce nad městem. Pod hradem jsou základy části starého města Eski Van.

Dvě mešity jsou v rekonstrukci a jejich stáří se datuje až do roku 1567. Za vstupné 5 Tl jdeme nahoru skvěle upraveným novým chodníkem. Malá hradní mešita je se západem slunce kouzelná.

Pár návštěvníků, jen místní nás stále zdraví až se pán ze skupinky osmělí a začne se vyptávat odkud jsme. Sám nám velmi hrdě sděluje, že on je Kurd a všichni jeho přátelé jsou Kurdi. Koukám, že si velmi potrpí na to, že jsou Kurdi. V žádném případě Turci!

Parkujeme na parkovišti u vstupu do hradu a Zdenda rozhodl, že by tady mohlo být bezpečno a tak tady zůstáváme na noc. V restauraci v areálu hradu jsem neodolala a vyfotila škemrající kachny. Majitel tady chová hejno kachen a hus. Parádní potok hned za restaurací k tomu vybízí, ale vidět kachny, jak si to kolíbají mezi obsazenými stolky a loudí nějakou dobrotu, tak to jsem ještě neviděla.

Jsme zvyklý na loudícího pejska, nebo místní kočku, ale kachny? No, jiný kraj, jiný mrav. Každopádně se Zdendou jsme je viděli hezky dozlatova se zelím a knedlíčkem a v tu chvíli nám byli hned milejší.

Majitel restaurace nám nabídl, že můžeme přejet k němu do areálu, že ho má zamčený a ještě tu má noční ostrahu a internet navrch. Super. Rádi jsme přijali nabídku, ale nebylo to zrovna vítězství. Parkovali jsme na už podmáčené louce a večer se ještě ke všemu přihnal velký déšť, hromy, blesky a vítr. Tak internet šel chviličku, pak vypadl v celém městě proud a my se jen báli, jak ráno vyjedeme a zda vůbec.

Dnešní trasa je 184 km