12.7.2016 Alta - Norsko
Ráno nás ještě vítá sluníčkem, ale krásně jako včera by už nemělo být.
Vracíme se zpět do Alty. Opět krásná cesta a nádherná krajina.
Než definitivně opustíme Severní ledový oceán, máme ještě čas se s ním rozloučit několika pohledy z vyšších poloh silnice. Je to tu nádherné.
A už máme dlouhý, 6870m tunel pod mořem, který spojuje ostrov Mageroya s Nordkappem a pevninou. V dálce vidíme, že se počasí začíná přesně podle předpovědi horšit a do oběda bude v celé oblasti mlha.
Ta se pomaličku sune po moři k pevnině a v některých částech ostrova už je v zátokách a šplhá po skalách nahoru. Jsme rádi, že jsme to stihli a že nám byl dopřán ten jeden jediný den. Dalších pět dnů bude jedna velká mlha, ochlazení a déšť nebo alespoň mrholení. Takové to nepříjemné. Drobné a vytrvalé. Brrr .
Jedeme úctyhodných 212 m pod mořem, hluboko ve skále. Polovina tunelu je docela prudce z kopce a pak už zase jedeme do kopce. Žádné pozvolné klesání a stoupání. Je fakt, že dříve, se tu vybíralo za průjezd docela dost peněz. 460 NOK za obytné auto a k tomu ještě skoro 50 za osobu.
Norci mají zvláštnost, která je také na smeknutí a to, že když je stavba splacená, tak už se poplatek nevybírá. Takže tunel je asi už zaplacený a my můžeme jet zadarmo. Když si to tak vezmu kol a kol, tak to byl docela drahý výlet na nejsevernější místo Evropy. Když to vezmu jen z kraje, aby se sem člověk vůbec dostal tak je to 100 EUR za trajekt nebo most z Dánska, ono je to jedno. Pak to máme x tisíc kilometrů po dálnici, respektive po silnici, kde je spousta mýtného a drahá nafta. No a tento zázračný tunel, když se tu ještě platilo a nakonec člověka oškubají při vjezdu na parkoviště u Nordkappu. Děsný. Odhaduji to na 25 tisíc a to si nekoupíme ani kilo jablek. Jenom se sem dostat je docela slušně finančně náročné.
Asi i vidíme poslední soby. Docela jsme se, ze začátku, dost motali v tom co je los a co je sob. Los je mohutné zvíře s lopatovitými parohy a hranatým čenichem.
Je divoký a nechová se pro maso a kůži. Zkrátka, los není domestikovaný jako sob. Soby tu chovají v obrovských stádech Sámové. Už jsme si o nich hodně řekli, ale opravdu jsme viděli, jak je na čtyřkolkách shání dohromady a jak je ženou na jiné pastviny. Takže sob je tu velmi běžné zvíře, které mi připadá, že moc rozumu nepobralo. Dneska se nám zase připletly na silnici a museli jsme chvíli čekat, než si v hlavě srovnali, že tudy cesta nevede. Jen jsme měli tentokrát kliku, protože jsme jeli jako první a tak jsme je viděli pěkně před sebou. Je to naše asi poslední setkání s tímto krásným zvířetem. Mě osobně se líbí moc a na nás působí tak nějak exoticky, hodně zajímavě.
Jsou to krásná, majestátná zvířata a tak nějak sem patří. Hlavně, máme je v myslích spojené s dalekým severem, zimou, saněmi a jak jinak s vánocemi.
Dneska je den plný překvapení.
Na obloze je obrovský orel mořský, který tu sice žije, ale zatím jsme na něj neměli štěstí. Zdendovi se podařilo zastavit u krajnice a sledujeme obrovské rozpětí, ladnost a eleganci.
Orel se dostal do blízkosti hnízdišť racků a ti se na něj regulérně vrhli a odhání ho od svých mláďat. Je krásné sledovat, jak ten malý pták, oproti orlu, bojuje a snaží se orla zahnat. Tady přesně vidíme výhody houbového způsobu života, protože několik racku napadá orla tak dlouho, až ten si to rozmyslil a opouští místo.
Odlétl kousek dál k pobřeží, k vysoké skále, protože tam se okamžitě strhne letecký souboj a vřeštění racků je neskutečné. Zřejmě tam mají ve skále hnízdiště a tvrdě bojují. Skála je ve stínu nad mořem a než jsme stihli přejet, tak orel se vzdává a letí pryč. Samozřejmě, brzy se vrátí a pokus bude opakovat. Ještě pozorujeme na hladině kačenu s káčaty, jak žene mládež ke břehu, kde by se mohla s nimi schovala.
Jakmile orel odlétl, vše se zklidní a káčata mohou zase do vody. Je to úžasné sledovat, jak všichni bojují o přežití. I ten orel někde bude mít potomstvo, které potřebuje nakrmit a tady zrovna úspěšný nebyl.
Musíme opět projet příšernou oblastí napadanou housenkou můry Oporinia.
Obrovské zničené plochy zeleně. Je to hrozně deprimující a ani mluvit se nám nechce. Jen smutně koukáme, jak housenka ničí a požírá celé březové háje a několikakilometrový úsek změnila na mrtvou zónu.
Ojedinělé zelené křoviska to nezachrání. Je to dost příšerný pohled a jsme rádi, že už jsem pryč a nechaly můry s jejich housenkami za sebou. Už jsem se před pár dny o tomto problému dost zeširoka zmiňovala, ale zase mi tane na mysli podobnost s naší Šumavou a kůrovcem. Připadá mi, že je to úplně totožné.
Všichni vědí co je dobré, jen se jaksi nejsou schopný dohodnout a domluvit, cože to správné vlastně je.
Alta, dojíždíme do překrásného města, které je vysloveně výstavní. Jeden nádherný dům vedle druhého.
V našem pojetí je to jeden milionář vedle druhého. Obrovské přepychové nádherné domy, pečlivě vysekané trávníky a spousta keřů a kytek.
Vše je ve dřevě a vše září. Nic přehnaného, žádné baroko na oko, žádné výstřelky a žádné nechutnosti, aby sousedi viděli, že na to máme.
Jak by řekl pan Werich, „ majitel měl víc peněz jak vkusu“, nic takové. Vše je v jednotném stylu a přitom je každý dům jiný.
Parkujeme kousek od letiště, kde je provoz absolutně minimální.
Zdenda rybaří, ale dneska má smůlu. Přijel porybný, ostraha a velmi přátelsky ho upozornil, že tady chytat nesmí, že musí na moře. Zítra nás čeká návštěva poslední památky UNESCO v Norsku a to malby z pozdní doby kamenné.
Dnešní trasa je 207 km
