16.7.2016 Tianien - Finsko

Celý den prší a tak není moc o čem psát a není ani jedna hezká fotka. Zkrátka, když celý den prší, tak jeden nemá ani náladu koukat se do krajiny, protože stejně nic moc nevidí. Oblast Laponska je zajímavá.

Úplně se změnila krajina a od příjezdu do Finska jsme v nízkých zaoblených kopečkách se spoustou běžkařských tras. Na běžky je to tu přímo ideální. Žádné velké kopce a stoupání, hezky pěkně pozvolna. Změnily se také domy, stavení, statky.

Nejsou tak honosné a parádní jako v Norsku. I v severovýchodním Norsku, kde už turisté tolik nezajedou jsou norci děsný chlubilové. Staví si přepychové domy a zahrady, spíš palouky okolo domů jsou neskutečně krásně upravené. Určitě a naprosto bezpečně je to o tom, aby soused věděl, že my teda na to máme. Známe to, že ano? To Finové nejsou takový nadutci. Ty mají hezky pěkně ten svůj nepořádek okolo domů, přeci se kvůli sousedovi nestrhám. Asi tak nějak to bude, jinak to ani není možné.

Máme kliku, zrovna v mezidobí, kdy nepadají z oblohy kýble vody se u silnice pase moc hezký sob. Zdenda zastavuje a já fotím jako o život.

Konečně jsem si nakoupila a mohu říct, že je to úleva. Už mi docházely nějaké potraviny a ingredience do kuchyně a tak jsem už netrpělivě očekávala první kloudné potraviny ve Finsku. Díky Ále jsem věděla, že ve Finsku je to mnohem příjemnější nakupování a v kuchyni jsem jela na doraz. Sepíšu pár drobností o nákupu ve Finsku pro kuchařinky do karty Jak na nákupy, ale jen kratičká informace. Téměř vše je hodně podobné jako u nás. Jsou drobnosti, které jsou drahé, jako půl litru piva v plechovce za 75,- Kč, máme přeci prohibici, chleba pod 2 Eur není, ale jinak to jde. Tak, když člověk přejede z Norska asi kamkoliv a vleze do prvních potravin, tak si musí asi všude připadat jako v ráji.

Opět se nám vyskytl problém s lednicí.

Opravdu, za chvíli budeme mít auto rozebrané na prvočinitele. Už se nám před pár měsíci stalo, že lednice sama od sebe začala pískat a bliká levé modré světlo.

To jsme zjistili, díky překladu Karla, v návodu, že závada není žádná podstatná a blikání modrým světlem a zvuková výstraha v krátkých intervalech je upozornění na otevřené dveře. Nějak Zdenda tenkrát zahýbal drátky, prohlédl spínací mechanizmus a lednici to asi ke štěstí stačilo a dala pokoj. Až do dnes. Zvuk který vydává je děsivý, krátké výstražné a upozorňující pískání, že je lednice už dlouho otevřená, nebo nezavřená. To je v pořádku, pokud lednici nechám dlouho otevřenou tak má právo se ozvat, že už by bylo dobré jí zavřít. Jenže když si ta pitomá lednice myslí, že je stále otevřená a píská i za jízdy, tak to drobet jednomu vadí. Intervaly jsou přesně 1:56 min. Dvě minuty klid a dvě minuty pískání. Po hodině mám hlavu jako pátrací balón a Zdenda se vrhá do průzkumu závady. Žhavíme spojení na Karla a i přes jeho velikou snahu aspoň po telefonu poradit co s tím, tak se závadu nedaří opravit a lednice stále a pořád křičí, že je otevřená. Zdenda vše překontroloval, jestli není někde něco vypadlého, snažil se i nalézt zdroj zvuku a ten vypojit.  Ať si bliká, jen proboha, aby už zmlkla a v chaloupce byl zase klid a blahodárné ticho. Bohužel, závadu se nedaří objevit a tak nastupuje chytrá knížka se záručním servisem Dethleffsu ve Finsku. Lednici máme ještě pořád v záruce a servis je pár kilometrů před námi.

Bohužel je klasicky víkend. Ono se to nemůže rozbít ve všední den. Zjišťuji, že na všechny závady je ideální pátek odpoledne a víkend. A samozřejmě, co nejvzdálenější a nejodlehlejší místo. To je přímo semeniště závad. Tam se závadám nejlépe daří, tam nejlépe prospívají. Navrhuji, abychom příští trasu plánovali ne podle památek a přírodních krás, ale podle seznamu servisů obytných aut. V září už budeme bez záruky a bude jedno, kam pojedeme do opravy. Takže žádný průvodce, ale seznam opraven. Jinak to nevidím.

Lednice píská jako o život, ale aspoň, že dobře chladí a mrazák mrazí. Nasazuji sluchátka a MP3 a Zdenda odchází na ryby. Parkujeme vedle krásné říčky, která se vlévá, kousek dál do jezera.

Dnešní trasa je 211 km