Zaujalo nás...

NAŠE AKT. POZICE

 do 20.10.2019

klikni na modrý odkaz níže plné funkce pouze v PC mobil ukazuje jen foto

smile

Tady dnes jsme



4.11.2016 Orikumi - Albánie

Ráno je poměrně pošmourno. Škoda, čeká nás další putování a samozřejmě, sluníčko by bylo ideální. Opět a stále nás zlobí lednice.

Vypadalo to, že už je vše v pořádku, ale začala zase špatně spalovat, smrdí plyn a vrchní mřížka je očouzená. Dneska ráno Zdenda zase pucoval mřížku. Naštěstí lednice chladí a mrazí a tak jen čekáme, až vypotřebujeme všechen plyn, který zůstal v jedné láhvi. Je ho tam jen trocha, Zdenda ho spoustu odpustil, ale něco málo tam ještě zůstalo a na to stále jedem. Naštěstí v Albánii není s plynem problém a mají ho skoro u každé pumpy. Rádi bychom vydrželi až do Vlory, velkého města, kde je jakási záruka, že nenatankujeme něco hodně starého, zásoby ještě z léta. Což by se nám mohlo stát a asi i stalo u maličké vesnické pumpy. Budeme si muset dát větší pozor, kde tankovat plyn.

Jedeme kousek za nové město Himara do staré Himary. Nad námi se tyčí mohutný kopec posetý kamennými domy, které stojí za prohlídku. Drápeme se do kopce. Chápu staré stavitele, město na kopci se určitě lépe ubránilo, ale kdo se tam má pořád sápat.

Uzoučké uličky a ovce na schodech. Paráda. Naštěstí neprší a máme na prohlídku a potulkou mezi domky docela příjemně.

Kupodivu, tady žije docela dost lidí a jen je obdivuji, protože se sem nedá dostat autem a veškeré opravy a veškeré nanášení stavebního materiálu je o ryze silných pažích.

A to nemluvím o zásobování rodin potravinami, které většinou zabezpečuje hospodyně.

Spousta uliček je slepá a přestože je tu jen pár průchozích ulic, tak se docela nachodíme, než strefíme tu správnou. Tvrz je vlastně už jen rujna, jen na nejvyšším bodě je nově postavená vyhlídka.

Jedeme dál směrem na Vlorë a to národním parkem Llogarë a dává se do obrovského lijáku. Potoky vody se hrnou po silnici a totální absence kanalizace během chvíle promění ulici v řeku.

Odevšad se valí voda a je jí opravdu hodně. Stěrače nestíhají a vesnicemi jedeme krokem. Teda, projeli jsme tři a vlastně jsme je vůbec neviděli.

Kolegáček a velký milovník Albánie Petr Zemánek nám doporučil sjet na pláž u Orikumi, kde strávil v létě spoustu času.

Počasí je hodně ošklivé, ale sjíždíme k moři, jen abychom pozdravovali, jak jsme slíbili. Když nic jiného, aspoň si tam dáme pozdní oběd.

Ovšem během chvilky se nebe jako zázrakem rozzářilo a my máme za odměnu překrásnou duhu na kopci nad mořem.

No, není to nádhera?

Stojíme kousek od moře a je to tu opravdu skvostné. Mnoho set metrů dlouhá pláž s jemným písečkem a scenérie, jaká je málokde. Klid a pohodička.

Pb040202

Úžasná je perfektní asfaltka postavená asi kvůli nově vznikajícímu resortu, který je velmi vkusně stavěný až na konci úbočí a nebude nijak rušivý pro ostatní.

Každopádně, množství bunkrů rozházených po pobřeží je taky jedna zajímavost. Oni nejsou jen na pobřeží, ale všude po celé Albánii.

Paranoidní diktátor Enver Hodža rozesel po krajině betonové bunkry a jejich počet se odhaduje na půl až tři čtvrtě milionu. Strašidelné číslo. Nikdo vlastně dneska vůbec neví, kolik jich je a kde jsou, ale jsou tu a hyzdí krajinu. Někdy jsou bunkry opravdu v krajině téměř neviditelné, nebo jako tady, střeží přímo křižovatku.

Párkrát jsme viděli, že jsou obsazené pastevci, ale to ty větší stavby. Co víc dodat.

My už stoupáme do průsmyku Llogarë, který je ve výšce 1050 m.

Silnice se okamžitě zvedá od moře a my si to pomalu suneme k vrcholu. Nejsmutnější na tom je, že to, co tak draze vyjedeme, hned zase s nohou na brzdě a na jedničku opatrně sjedeme dolů.

Naštěstí se počasí drží a my máme luxusní výhled do dáli. Za zády se nám sice honí mraky, ale před námi je moře a to je v tuto chvíli nádherně prosluněné.

Kousíček pod vrcholem je obrovská, mohutná vyhlídka, kterou samo sebou využíváme k focení, prohlídce a k tomu, k čemu je určená, k vyhlídce do dáli.

Hodně mi to tu připomíná norskou scenerii. Nerada bych se dotkla skalních příznivců Norska, ale na nás to tak působí. Je to hlavně tím, že jsme v Norsku byli, je to dva měsíce a příroda je v mnohých pohledech velmi podobná.  

Samozřejmě, nelze srovnávat druhý nejbohatší stát v Evropě s téměř nejchudším, ale přírodní krásy do jisté míry srovnat lze.

Takže, Albánie je pro nás opravdu jedno velké překvapení a musím říct, že velmi, velmi příjemné překvapení.  

Padáme už z kopce dolů dalšími serpentinami a začíná se pomaličku smrákat. Je to škoda, že dny už jsou tak krátké. Po páté už začíná padat soumrak a za chviličku je tma tmoucí. Teda, alespoň doufám, že máme na hodinách pět hodin a ono opravdu tak je.  Budu to muset s někým překontrolovat na dálku. Teď naposledy jsme měli v hodinách dost zmatek.

Tím jak jsme přejížděli z Makedonie do Řecka a pak do Albánie a do toho se ještě měnil u nás doma čas, tak jsme měli na několika hodinách úplně jiný čas a rozpětí třech hodin. To je slušný výkon. Hodiny na přístrojové desce Zdenda nepřetáčí, hodiny nade dveřmi takové ty nejhlavnější přetáčí Zdenda a pak mám ještě u postele budíka a toho si přetáčím já.

Do všeho toho hodinového chaosu ještě zasahují naše počítače, které si taky dělají, co chtějí. Občas se chytnou aktuálního času a občas ne. Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem u svého nastavovala aktuální časové pásmo a ve finále jsme měli a obávám se, stále máme v hodinách dost zmatek.

Dojíždíme asi, tak, přibližně v 17h nebo také možná v 18h do Orikumi.

Stojíme u moře na pobřeží a zítra jdeme do starověkého řeckého města Orikumi.

Dnešní trasa je 57 km

Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se | mapa stránek | diskuzní fórum | výměna odkazů

BANAN.CZ