7.8.2016 Nova - Estonsko

Stále a pořád jsme v Estonsku,  kemp RMK na Nově. A protože jsme v Estonsku, krásné to zemi, tak se sluší a patří si něco povědět o její hodně smutné historii.

Je nejmenší z pobaltských zemí a se svými pouhopouhými 1,4 miliony obyvatel toho Estonsko za poslední roky vykonalo opravdu hodně. Nicméně, jak jsem se zmínila o pár řádek výše, historii má Estonskou dost děsivou, smutnou. Celá staletí se území zmítalo ve válkách. 

Na území nynějšího Estonska žili jakési kmeny dost neznámého původu a až do 13. století to vlastně byli jen drobní zemědělci a řemeslníci rozsetý po krajině. Neexistoval žádný státní systém, městské osídlení, lidi uctívali přírodní, pohanské bohy. Ideální místo k expanzi sousedů.  Německá ozbrojená a náboženská expanze utnula poklid a přinesla panská sídla, vznik měst a malých feudálních států, výstavbu kostelů a kamenných pevností. Přeci to co jsme tak lehce dobyli, hned nenecháme sousedovi. No a už tu byly války, které následovaly jedna za druhou. Jediné, co to místním rolníkům přineslo, bylo nevolnictví, které zavedli Němci. Tak tu hned máme řád mečových rytířů, řád německých rytířů, biskupové z Tartu a  další majitelé, kteří různě válčili několik staletí mezi sebou.

Samozřejmě nechyběli východní sousedi v podobě moskevských knížat, kteří si rádi také ukousli z krajíce. Během pár let, do roku 1558 Estonsko patřilo nejdříve moskevskému knížeti Ivanu IV., pak jeden biskup prodal kus Estonska Dánsku, o tři roky později se zase stalo majetkem Švédska a jih země Polska. Načež jsou Rusové vytlačení a jako výsledek Švédsko – Polských válek je Estonsko majetkem Švédů. Uděláme časový skok do roku 1700, kdy se o návrat snažily Rusové, ale švédský král Karel XII je porazil. O deset let později už Rusové zvítězili a co nezvládl mor a hladomor to dokonali ruští vojáci, které se přehnaly přes zemi. A následuje zrušení nevolnictví, průmyslová revoluce, která taky zasáhla zemi, rolníci si začali kupovat půdu, intelektuální centrum a vysoká škola v Tartu, atd, atd.

Skočíme do doby nedávné a to do docela zajímavých historických souvislostí spojených s druhou světovou válkou. Jakoby Estonci nevěděli, na čí stranu se přiklonit, ale ono to tak nebylo. Těžce vydobytou svobodu nad Ruskem a ruský nacionalizmus stačil Estoncům k tomu, aby se přiklonili k Německým okupantům a v Tallinnu je v roce 1941 vítali jako osvoboditele. Jejich, později nazývaná kolaborace, měla ještě jeden důvod. Rusko totiž v roce 1940 Estonsko jako samostatný, suverénní stát okupovalo. Donutilo odstoupit kabinet, zmanipulovalo volby, zakázalo nezávislé organizace a nekomunistický tisk. Legalizovala se do té doby zakázána komunistická strana a moc se centralizovala do Ruska. Proto není divu, že k Němcům Estonci vzhlíželi jako k osvoboditelům, ovšem opak byl krutou pravdou. Jedna okupace vystřídala druhou. Rusové zabili a odvedli do gulagu desítky tisíc Estonců, Němci pro změnu spoustu Estonců odvezli na nucené práce do říše a ty méně pohodlné do koncentračních táborů. Rusové při vítězném tažení nikdy Estoncům neodpustili jejich kolaboraci a Estonsko bylo na úplném pokraji zájmu velké matičky Rusi.

V podobně stejném čase jako u nás probíhaly i v Estonsku demonstrace a  snahy o znovu nastolení nezávislého státu a odtržení Estonska od SSSR. Všechny tři republiky Estonsko, Litva, Lotyšsko získaly nezávislost a mohly se opět v klidu nadechnout. Byly zrušeny socialistické symboly, novou měnou se stala estonská koruna, v referendu přijata nová ústava a zkrátka, Estonsko začalo prosperovat.  Vstup do OSN, NATO a EU byl jen logickým dalším krokem.

Nyní jsme v Estonsku, kde jsou stovky a stovky jezer, mokřadů, říček a krásné přírody. Jediné co je tu v malých městech ještě hodně ošklivé, tak to je dědictví úžasné bytové panelákové architektury. Stará bytová výstavba je tu obzvlášť ošklivá, ale spousta opečovávaných památek jaksi vynahrazuje příšerné paneláky.

My už zítra odjedeme z Novy směr Litva, Lotyšsko, Polsko a aspoň na skok domů před pokračováním na jih.

Prožili jsme tu překrásný týden. Zdenda rybařil a to velmi úspěšně.

Několik štik okolo 50 – 60 cm, ale všem jsme dali svobodu.

Večer je v jezeře spousta raků a Zdendovi ožírají návnadu, což ho děsně štve, protože o raky nemáme zájem. Jeden se dokonce nepříjemně chytil na háček.

Velmi opatrně, téměř chirurgickým zákrokem mu byl háček vyndán a s pokáráním znovu vypuštěn. Počasí bylo jako na houpačce. Žádný horký, neřkuli tropický začátek srpna se tu nekoná. Příjemné teploty přes den a večer už bereme fleesky. Paráda. Tak to máme rádi. Jsou tu překrásné trasy na kola a rovinatý terén je přímo ideální, ale kola jsme kvůli Norsku nechali doma, tak alespoň dlouhé procházky po pobřeží jsou taky skvělé.

Na našem parkovišti, kde jsme strávili týden, se ukázalo minimum lidí, žádní turisté, jen pár Estonců, kteří jsou nesmírně příjemní. Měli jsme zásobu vody přesně tak, jak jsme potřebovali.

Samozřejmě, jsem drobet víc šetřila, ale ukazuje se, že zbytečně. Tak, je lepší odjet s 20 litry v nádrži, než odjet, protože už nemáme vodu.

Tady, bohužel nikde v dosahu se voda nedá doplnit. Museli bychom do nejbližšího větší města a tam najít pumpu Stat Oil, a to je od nás víc jak 50 km.

 Zdenda byl třikrát na borůvkách a pokaždé přinesl tříkilový kyblík báječných borůvek. Za odměnu byly jeho oblíbené muffiny a k snídani skoro každý den lívance a palačinky.

Borůvkový koláč a borůvky s tvarohem. Přesně, jak jsem slíbila. Jen jsme na pečení museli vyndat centrálu. Sluníčka je poměrně málo a tady nemá takovou sílu. Večer by nám jinak chyběl proud. Krásný týden na krásném místě. Užili jsme si Estonska přímo vrchovatě.