24.9.2016 klášter Studenica - SRBSKO

Dnešní den bude nabytý zajímavostmi. Ráno odjíždíme z perfektního stání na velikém parkovišti horského střediska. Několik velkých hotelů, adrenalinový park, lanovky a radosti. Hlavně se nám podařilo na anténu chytit internet z jednoho z hotelů.  

Vlastně jsme ještě v Srbsku nepotřebovali řešit koupi internetu a už to asi řešit nebudeme. Za pár dnů opustíme Srbsko a to už snad ani nemá cenu se nějak pídit po cenách a operátorech.

Jedeme k ramenu Sjenjičného jezera, kde jsou podle map vyhlídky a podle obrázků je to jedno z nejhezčích míst Srbska. Ovšem, podle navigace tam vede bílá cesta, silnice a to je známka jistých, možných problémů.

 

Až dole u jezera je zakreslený kemp. Ale my se tam také vůbec nemusíme dostat. Přeci jenom jsme poněkud větší a hlavně, ve špatném terénu se ukazuje nepraktičnost dvojité podlahy. Jsme zkrátka hodně nízký. Máme sice spoustu úložného prostoru a i při nízko posazené posteli velký kufr, nicméně naše průchodnost je o dost nízká.

Silnice, respektive prašná cesta je opravdu docela náročná a na jedné vyhlídce zůstáváme stát. Dál se nedostaneme. Projeli bychom, ale kus před námi je zlom, kde bychom se docela určitě posadili na bříško.

Většinou, když si nejsme jistý, Zdenda trasu projde a jak se říká, rekognoskuje terén a rozhodne, jestli ještě jo, nebo ne.

Naštěstí stojíme u vyhlídky, kde je vyhloubené parkoviště tak akorát na jedno auto a tam necháváme našeho Flíčka.  Srbové jsou mistři kontrastů. Občas je vidět neskutečný nepořádek anebo zase neskutečný pořádek. Na místě, kde se zastaví pár aut a přijede pár místních, je čisto jako na chirurgickém sále.

Odpadkový koš s novým igelitovým pytlem na odpadky, perfektně vysekáno, sezení pod stříškou.

Někdy nám to dost nebere rozum. Jdeme dál pěšky až k mostu a kempu. Jezero je opravdu krásné, a pokud se vydaří počasí, jako nám, tak je to výborná zastávka na jeden den.

V nadmořské výšce 985 metrů je jezero, které se klikatí mezi kopci. Jeho délka je taky úchvatná. 25 km se vine jako had nádhernou panenskou přírodou.

Všude se pasou krávy a ovce. Posloucháme cinkání zvonců a je nám krásně. Jsme v oblasti, který se nazývá Balkánský Tibet a stojí za to si to tu procestovat.

Velká chlouba je, největší kolonie supa bělohlavého v Evropě. Žije tu na 300 jedinců, které jsou chloubou Srbska.  

Bohužel, my jsme tentokrát neměli kliku, abychom je viděli trochu více zblízka. Sup bělohlavý má rozpětí skoro tři metry a váží okolo 11 kg. Samice supa bělohlavého snáší jen jedno vejce a o mládě se osm týdnů starají oba dva rodičové. Se supem bělohlavým jsme se už setkali na Krétě, ale tady jsme ho zahlédli jen velmi daleko.

Mimochodem, několik aut, které jeli dolů, do kempu, kde je i restaurace, které jeli jen na sobotní výlet se u nás, u auta zastavilo a ptali se nás, jestli je vše v pořádku anebo jestli nepotřebujeme pomoc. Dala jsem se do řeči s jedním prastarým pastevcem a velmi květnatě jsem mu pochválila Srbsko, a jak to tu mají krásné. Pán byl neskonale potěšen a velmi mile a velmi obřadně mi na rozloučenou potřásl rukou a poklepal po rameni.

Jedeme dál směrem k Makedonii. Dohodli jsme se, že Kosovo objedeme. Jako první důvod je, že jsme se rozhodli pro památku UNESCO klášter Studenica a to bychom se pak hodně vraceli na původní trasu.  Zjišťovali jsme si, jaké jsou platby za průjezd a bohužel, nepodařilo se nám dohledat čerstvé informace o platbách. Problém je, že některé země Kosovo uznaly jako samostatný stát a některé je stále považují za součást Srbska.

Poslední informace máme skoro tři roky staré a nechceme zbytečně platit za jednodenní průjezd poměrně vysokou ekologickou daň. Pak jsme se ještě dočetli na stránkách našeho velvyslanectví, jak je důležité mít Srbské razítko v pase, protože nás jinak nepustí zpět a zkrátka, Kosovo se nám zdá na jeden den pobytu hodně problematické. Není tam žádný náš bod zájmu, není tam moře, které bychom podle plánu měli objet, tak není ani důvod proč se tam nějak enormně cpát.

Vyhýbáme se dálnici a dálničním poplatkům a projíždíme naprosto úchvatnou a jedinečnou částí Srbska.  Samé stoupání do vrchu a padání dolů, do roklí, kde se vinou jako had divoké říčky.

Několik vesnic rozházených po úbočí. Tady se krásný, mladý a bujný oř rozhodl, že se proběhne.

A že je to po silnici? No, vždyť se tolik neděje. Tady jsou na silnici běžně krávy, tak proč ne kůň a ještě tak krásný.

Pozdě odpoledne dojíždíme k památce UNESCO a to klášteru Studenica.

Bohužel, nemám mnoho informací, jen, že je to klášter z 12. Století a je, jak jinak, moc pěkně upravený, zrekonstruovaný a zkrátka moc hezký.

Veliké parkoviště u kláštera je v pohodě a dá se tu pohodlně přespat.

Horský pramen je lahodný a lze si načepovat vody, kolik je libo. To bych také ráda podotkla, v Srbsku není absolutně problém s vodou.

Všude jí je hodně. U benzínek se dá skoro všude načepovat do nádrží a spousta pramenů vyvěrá přímo u silnice. S ohledem na to, že u pramenů zastavuje hodně aut a nabírá si vodu do kanystrů, domníváme se, že voda bude přímo pohádkově čistá.

Klášter je velký a vévodí mu na náměstí krásný kostel sv. Blahorodičky. Po straně je další kostel sv.Josefa a sv. Anny.

Zkrátka všichni svatí jsou tu nějak zastoupený. Klášter je liduprázdný, nikde nikdo není a my se procházíme perfektně čistým a úžasně upraveným areálem. Několik toulavých psů, jak já říkám, tuláčků nás okukuje, ale je na nich vidět, že jsou dobře živený a nemají nouzi. Z toho mám radost.

Přespíme na parkovišti u kláštera a zítra jedeme dál.  To je dobré, když to není mešita, kostel, hřbitov, tak alespoň klášter.

Dnešní trasa je 105 km