3.11.2017 Torre Suda - Itálie

Počasí nám zatím přeje. Přes den máme nádherných 22–25°C, což je pro nás naprosto ideální teplota.

Zajíždíme si kousek do vnitrozemí, protože už nutně potřebuji nakoupit a tady není ani Lidl a ani Euro Spin. Ve většině potravin preferujeme na doplnění zásob Lidl a ten je nejblíže v městečku Ugento.

Vracíme zpět na pobřeží a jedeme dál směrem na Gallipoli. Další Gallipoli na naší cestě. Já vím, už jsem otravná a stále se opakuji, ale bohužel, v Galippoli jsme už byli, a to hned dvakrát a to, jak jinak, v Turecku. Jenže, tam to není město, ale poloostrov, výběžek na západním pobřeží a jede se na něj trajektem z Canakkale, krásného to města.

V Canakkale jsme strávili několik dnů. Mají tam úžasného Trojského koně, dar od filmařů, veliký zeleninový trh, spoustu příjemných lidí a spoustu kaváren na nábřeží, kde si za libru můžeme dát čaj, pekelně silný anebo za dvě libry pravou tureckou kávu z džezvy, která nám zase pekelně rychle urve srdce. Ale my jsme v Itálii, která nám v mnohém hodně Turecko připomíná. Hlavně, je to úžasná srdečnost a přirozenost lidí. Stále a každý den se s tím setkáváme a čím jsme dál od hlavních turistických destinací, letovisek a oblastí tím je to tady příjemnější.

Začne to ránem, kdy okolo nás projdou dva staří pánové na své ranní procházce a hezky mě pozdraví a usmějí se, pak je to zcela běžné při očním kontaktu, kdy se tady zdraví a odpovídá na pozdrav. Jdeme uličkami a paní kouká z okna, pozdravíme a ona se krásně usměje a odpoví, zkrátka, to jsou takové drobnosti, které nám tu pobyt, a to naše putování ohromně zpříjemňují. Policista za okýnkem svého auta na pozdrav zvedne ruku, řidič v autě nás gestem ruky vyzve ať jedeme a uhne z cesty, další kus couvne, aby nám uvolnil místo na zaparkování, paní v obchodě se mi snaží vysvětlit, že mouku mají hladkou a na těstoviny zase jinou. Zkrátka, těch drobností je hodně. Jsem v pokušení jim odpustit ten příšerný nepořádek, protože tou svojí příjemností to tak nějak vyvažují.

Co je mi platný perfektní pořádek v zemi, kde odpovědět na pozdrav je problém a všichni si jsou cizí. Když vidím, jak to protějšku šrotuje v hlavě, jestli jako má odpovědět na můj pozdrav nebo ne, tak si vždycky říkám, raději se na to vykašli a na odpověď rezignuji. Samozřejmě, absolutní výjimkou je Dánsko a Norsko. Tam nejen že je perfektní čisto a pořádek, ale ještě jsou všichni ohromně příjemný.

Velmi dobře si pamatuji, když jsme se vraceli na jaře domů, tak po třech měsících v Itálii jsem cestou do vlasti zdravila všechny na potkání a připadala jsem si jako blbec. Faktem je, že mě to po týdnu přešlo a vrátila jsem se do normálu. Ale je to ohromná škoda.

Maličké městečko Torre Suda nám skvěle posloužilo nejen svým příjemný parkováním na břehu moře u nádherné obranné věže, ale hned vedle nás jsou dvě plně funkční pítka, kam si i místní jezdí pro vodu.

Skvělé. Stojíme hodně stranou na pobřeží, v nádrži máme spoustu vody, den se chýlí ke konci a my se vrháme do očisty našeho báječného Flíčka.

Nejdříve je na řadě střecha, a to je moje území. Zdenda by se nám akorát tak propadl dovnitř.

Jen jednou to zkusil vylézt na střechu a když jsem viděla, jak se prohýbá strop no, nebudeme zbytečně riskovat. Zkrátka, strop není stavěný na metrák živý váhy.

Dneska taky opět přišla na řadu a kompletní očistu senkrovna. Na noc jsme jí napustili horkou vodou a roztokem kyseliny. Ráno je jako nová a může sloužit dál. Posílám našim přátelům nehynoucí dík za spásnou radu.  

Večer si užíváme při západu slunce, který tady máme jako na dlani.

Sedíme venku, popíjíme čaj, povídáme si a s úžasem pozorujeme překrásnou hru barev při západu slunce.

Dnešní trasa je: 58 km