8.11.2017 Taranto - Itálie

7 - 8. 11.2017

Opět jsme se trochu zdrželi. Po snídani nejdou z nějakého důvodu zavřít dveře. Západka nezapadává a nefunguje a Zdenda musí opět vyndat nářadí a rozebrat dveře.

Vypadá to, že zase praskla pružinka, ale máme 2 rezervní připevněné nad mechanizmem zámku. Nějak se stalo, že jsme vůbec dveře nezavřeli a nepodívali se na ně z venku. Zkrátka a dobře, až když jsou dveře opět odstrojené a po zjištění, že je mechanizmus v pořádku přišlo zjištění, že venkovní klika jen z nějakého záhadného důvodu nezaskočila, a proto se západka nedovřela.

Zkrátka, někdy je lepší si pomalu celou závadu prohlédnout a až pak začít rozebírat. Samozřejmě, jsme rádi, že je vše v pořádku, že to byla jen klika, která nezaskočila.

Když už má Zdenda nářadí venku, vyměnil těsnění a lepenku pod nášlapovým krytem ve vchodu. Jedná se o to, že jsme si velmi brzy všimli, že tím, jak se chodí ven, tak se začíná odírat lem, futro dveří a hrozilo, že díky našemu permanentnímu používání, bude předěl mezi schodem a karoserií brzo ošlapaný, poškrábaný a zničený.

Proto tam hned zkraje našeho putování Zdenda nalepil těsnící ochrannou pásku a tu překryl lištou, která tady už byla původně. Jsme naučený, že boty necháváme na schůdku a dovnitř už uděláme krok v ponožkách. Vlastně, těsnící páska chrání roh mezi schůdkem a venkovní karoserií.

Takže Zdenda celé dopoledne opravoval a já jsem si alespoň uklidila. Peřinky taky potřebovaly vyvětrat a po obědě konečně vyrážíme dál.

Tím, jak jedeme podél pobřeží po vedlejších silnicích, je provoz minimální a já mohu v klidu řídit. Tak jak mnoho lidí považuje jízdu v Itálii za příšerný zážitek, já si nemohu stěžovat.

Naopak, musím přiznat, že se mi tady řídí velmi hezky a dovolím si tvrdit, že Itálie je ideální na prohlubování řidičských dovedností. Dost jsem o tom přemýšlela, čím to je, že se mi tady tak pěkně učí řídit naše poměrně velké auto.

Přeci jenom 7,5 m délky a docela určitě 4 tuny je porce, kterou je potřeba se naučit ovládat. A samozřejmě, pomalu se zbavovat strachu o nemalou hodnotu auta.

Možná je to tím, že si tady totiž nikdo nedělá vrásky se zákazem předjíždění nebo s povolenou rychlostí. Všichni jezdí, jak potřebují a pokud podle nich jede někdo pomaleji, tak ho zkrátka předjedou.

V zemích, kde se předpisy dodržují by se za mnou vytvořila kolona aut, která někam pospíchá a já zdržuji. Pak už je jen krůček k nervozitě, gestikulaci, troubení a o bezpečném odstupu ani nemluvím. Pak už je také jen krůček k nebezpečnému předjíždění v krátkém povoleném úseku, protože kolona za mnou ví, že úsek na předjetí je krátký, oni pospíchají a já asi rychleji už nepojedu.

To už vůbec nemluvím o psychice řidiče – školáka, který ve zpětném zrcátku vidí tu kolonu za sebou, jak se řidiči snaží předjet, jak jim to nejde, jak různě vyhodí blink a pak ho znechuceně vypnou, jak se se mačkají na zadek auta, aby byli co nejblíže a mohli co nejrychleji předjet a ono to nejde a nejde.

Samozřejmě, pokud mohu a taková situace by nastala, nebo už i nastala, uhnu na stranu a nechám ten vláček za sebou přejet, ale v Itálii to není téměř potřeba. Jedině, komu takto zcela pravidelně uhýbám jsou velká nákladní auta, pokud se za mnou vyskytnou a nemohou mě předjet.

Tam většinou nejsou takový střelci, jako v osobácích. Co musím zmínit je hlavně neuvěřitelná shovívavost řidičů kolem mě. Ať už proti mně nebo za mnou. Opravdu se mi za celou dobu mého tréninku, učení nestalo, že by na mě někdo troubil, že by mě někdo nesmyslně nebezpečně předjížděl a nebo, že by mě někdo vytlačoval svojí jízdou do škarpy.

A opravdu se musím v tomto Italských řidičů zastat. Oni se totiž taky mají rádi a taky si asi cení svých životů a zbytečně neriskují. I když, v tom posledním trochu přeháním. Občas si myslím, že musí mít v autech nainstalované jakési vidění za roh v podobě křišťálové koule.

Netuším, kde berou jistotu, že za zatáčkou proti nim nic nevyjede. V poslední době řídím buď celou trasu, nebo větší část. Učím se vyjíždět z parkovišť a zajíždět na vybrané místo na stání. Řídím ve městech, městečkách, vesnicích.

Jen se ještě bojím jezdit v uzoučkých ulicích, kde i Zdenda jede krokem a našeho Flíčka protahuje neskutečnými skulinami. V těchto případech je zapotřebí opravdová zkušenost, kterou nemám. Tak, jak si Italové nedělají starosti se zákazy a příkazy, tak si nedělají starosti se zaparkováním svých aut u chodníků. To, že jim kouká půlka auta do ulice a to, že skoro nikdo nemůže projet je nechává naprosto klidnými.

V noci na dnešek přišla ohromná bouře. Blesky, hromobití, vítr a potoky vody. Naštěstí jsme se skovali v přístavu u mola za vysokou zdí, která nás chránila před poryvy větru.

A dneska odpoledne přijíždíme na okraj velkého města Taranto, které je, jak píše průvodce, průmyslové s velkým přístavem a neskutečně ošklivé.

Staré město se rozkládá na jakémsi ostrově, ale to si necháme na zítra. Určitě se půjdeme podívat do starého města a budeme „žasnout, že domy v starém městě ještě vůbec stojí“.

Tolik praví chytrá knížka. Není mnoho měst, ke kterým by byl průvodce tak nekompromisní, odmítavý a negativní.

Včerejší trasa byla: 49 km

 Dnešní trasa je: 41 km