27.9.2017 Camerino - Itálie

Je krásný den, v noci sice lilo jako z konve, ale po ránu se ukazuje sluníčko a my se vrháme do úklidu.

Během chvíle je okolo nás neskutečný nepořádek. Všechno ven, koberce, peřinky, zkrátka co je potřeba vyluftovat, vyklepat a vymýt.

Stále sebou vozíme malý lux, který je skvělý hlavně na vodící lištu zašupovací síť ve dveřích a na spoustu malých skulin, kam se špatně dostávám. Každopádně, zázemí na parkovišti je úžasné.

Zdarma je tu pitná voda, sprchy, toalety a bojler plný vroucí vody. Výlevka na toaletu a velká výpusť na odpadní vodu.

Využívám možnosti a přeprala jsem jen pár našpiněných kousků oblečení.

Zdenda se pustil pro změnu do čištění komínku u lednice. Měl to v plánu a jak je vidět, komínek je čistý, bez nánosů, bez sazí a vnitřní mosazná spirála je taky v perfektním stavu.

Ještě si vyrobil takovéto pucovadlo.

Kousek mojí drátěnky a má speciální čistítko. Takže, ještě všechny šroubky zase utáhnul, promazal a vyčistil co šlo a lednice naskočila, tak jak měla. Holka šikovná.

Na revanš za teplou vodu a zázemí jsem místním bydlíkářům, kterým stání patří, vymyla celou koupelnu, toalety, umyvadla a podlahu.

Přesto, že bylo vše v rámci možností čisté tak drobet písku, jaru a mého času udělalo zázraky. Udělala jsem jim takový menší generální úklid, jako naše poděkování. 

K obědu jsme měli dobrotu. Znojemskou vepřovou, brambory a zelené fazolky.

A máme ještě další strávníky, tři odrostlá koťata, která si taky přišla na své. Tak, a ve finále jsou ta koťata čtyři a matinka. Dostali nadrobenou buchtu politou mlékem. 

Jdeme se konečně podívat do města a jímá nás hrůza.

Minulý rok jsme se sem vůbec nedostali, vojáci město hlídali už u vstupní brány.

Dneska jsme se dostali kousek dál, ale jen pár ulic je volných, jinak tu stále hlídají vojáci.

Je to smutný pohled, hodně smutný. Téměř celé město je téměř vylidněné, skoro všechny domy jsou nějak poškozené, poničené a vyztužené. Jen v pár oknech jsou vidět kytky a záclony, jinak všechny domy jsou zavřené, okenice zatažené a vůbec.

Tak smutný a skličující pocit jsem dlouho nezažila. Možná naposledy při povodních v roce 2002, když jsem měla v bytě týden vodu deset centimetrů pod stropem. Tehdy jsme taky přišli o všechno a taky to byl neskutečný zmar, ale tady je to město hrůzy. I takovéto vcelku novější domy s překrásným výhledem do dáli jsou úplně prázdné.

Pod historickou částí města je novější město, a to je taky téměř vylidněné. Na první pohled domům nic neschází, ale domy mají ohromné praskliny a kusy vypadlých zdí a vyztužená okna a vstupní dveře.

Na některých velkých vyztuženích jsou nápisy měst a regionů, které vypomohly ať už finančně nebo stavebním materiálem na zajištění budov.  Obešli jsme celé město pod hradbami kolem dokola a jen tiše koukáme vzhůru, jestli neuvidíme alespoň jeden dům obydlený.

Bohužel, nikde nikdo, jen patrolující vojáci a občas, tu a tam projede nějaké auto.

Nakonec jsme byli úspěšný a přinesli jsme si nejen pytlík posledních blum na ovocné knedlíky, ale tašku vlašských ořechů.

Zdenda se dal hned do loupání, a nakonec ta miska byla plná vyloupaných oříšků. Mám sice od Milušky zásoby na zimu, ale jak se říká, „Co je doma, to se počítá“.