1.3.2018 Monte di Procida - Itálie

Včera jsme se vymotali z Neapole.

Tak nějak jsme ani moc netoužili po bližší prohlídce i když je to možná škoda, protože v Neapoli je docela dost zajímavých věcí, ale nějak se nám tam nechtělo.

Myslím, že jsme si to tady užili až dost. Zdenda to vzal těmi k centru nejbližšími uličkami , kudy ještě projedeme a to nám tak nějak stačilo. Faktem je, že občas se vynořují auta z naprosto neskutečných škvír mezi domy.

Jako tady, s ohledem na to, že tady není zákaz vjezdu, mohou auta jet, jak předpokládám, v obou dvou směrech. Je úžasný, jak se tam všichni vejdou.

Paní s nákupem a proti ní sjíždí auto a za ním ještě vykukuje chlapík na skútru, který by také rád projel. Jenže, na boku jsou auta a ta paní s nákupem nemá kam uhnout. Takže, auto i skútr musí počkat.

A faktem je, že tady nikomu nedělá problém, počkat. Při našich toulkách městečky jsme se už s tímto několikrát setkali, kdy z nejnemožnější uličky najednou vyjede proti nám nebo za námi auto a my nemáme kam uhnout.

Takže jdeme a auto se buď sune za námi anebo čeká, až projdeme. Tady jsou na to zvyklý a všechny to nechává v klidu.

Ze začátku jsem měla obavy, aby nás nějaké auto nesejmulo zrcátkem, nebo aby do nás skutečně nevrazilo, ale to se opravdu nestane.

Oni jsou velmi opatrný a věřím tomu, že kdybychom měli možnost nahlédnout do statistiky sražených chodců, nebo kolik je chodců zraněných projíždějícím autem, věřím, že to bude úplné minimum a věřím, že více bude zraněných chodců v zemích, kde se dodržují předpisy v kontextu přednosti chodců na přechodech.

Za několik měsíců, co se v Itálii pohybujeme jsme neviděli jedinou srážku auta se skútrem a jediný problém s chodcem.

Silnice na Vesuv je stále uzavřená. 

A protože je opět ošklivo a do dnešního cíle jsme dojeli poměrně brzy, mám vařící den.

Zdenda mi vyndal centrálu a hned jsem zadělala na kynutý švestkový koláč, rizoto a k večeři bude naše oblíbená pizza.

Švestek mám poslední sklenici od mé báječné přítelkyně, kterou si šetřím, ale už na ně došla řada. Takže, klasické kynuté těsto, ušlehaný tvaroh s vajíčkem a na to vše přijdou odkapané švestky.

To vše posypu báječnou drobenkou. Naučila jsem se, že v remosce vše přiklápím jakousi alobalovou pukličkou, kterou si udělám z role alobalu.

Nic se mi už nepřipaluje. Vždy peču třeba koláč ½ hodiny pod alobalem a na 10 min nebo ¼ hodinky odkryju a dopeču kvůli barvě.

Finále

Rizoto je další velmi jednoduché a přitom výborné jídlo na cestách. Příprava je opět ve dvou hrncích.

Obvykle na vaření používám velkou nízkou mísu z remosky, ale dneska jsem to nějak překombinovala.

Vše jsem osmažila a podusila v hrnci, ale pak jsem to stejně přendala do velkého pekáče.

Než se mi osmahne a podusí vše, co je do rizota potřeba, tak je rýže hotová.

Jen jí chvilku nechám dojít v peřinkách, nasypu do velké mísy, zamíchám a můžeme baštit.

Pizzu už popisovat nebudu, recept, ten nejjednodušší na světě je v kartě Dobrou chuť.

Stojíme na velmi příjemném místě v přístavu u městečka . Pohoda, jen se musí poměrně prudkou silničkou sjet dolů z hlavní silnice a jsme v absolutním klidu.

Kdyby nebylo tak ošklivo, dalo by se tu příjemně rybařit. Hned vedle nás je i jakýsi kemp. Bohužel, v létě tu bude stání placené.

Teď jsme mimo sezonu a nikdo si s tím hlavu neláme.

Dnešní trasa je: 141 km