6.7.2018 Westvoorne - Jižní Holandsko- Nizozemí

Po dni stráveném v Rotterdamu jsme potřebujeme trochu zrelaxovat. Rotterdam zvládnout na kolech je zážitek, protože všichni kolem nás jezdí jako když se s kolem v rukách rovnou narodí, protože jinak to není možné. Samozřejmě, oni tady žijí, pracují, hodně se jich tu narodilo, a tak přesně ví, kam odbočit a kudy jet, což samozřejmě turista neví a tápe.

Tím vznikají všechny nedorozumění na cyklostezkách, ale nutno říct, že téměř všichni mají pochopení pro motající se cizince. Jediný, kdo je tu trochu agresivnější, nejchytřejší a kdo je schopen nadávat je taky cizinec s tmavší pletí, který tu chvilku bydlí a je chytrý jako rádio.

Ale z toho si zase nic nedělám já, protože on se tu motá stejně jako já akorát se snaží dát najevo svoje jakési výsadní právo na stejnou cestu, kudy jedu i já a ještě si bláhově myslí, že mu uhnu. Jeho suverenita a to, že jim všichni místní dávají přednost ještě neznamená, že ho s klidem nepošlu, hezky česky, dál než k šípku a příšerně mu vynadám co si dovoluje mi křížit cestu. Vykulené oči jsou mi obrovskou satisfakcí, jadrná čeština má ohromnou škálu výrazů lahodící uchu.

Konečně odjíždíme z krásného místa u jezera Zevenhuizerplas a jedeme dál, tak jak je v plánu. Naposledy ještě projíždíme křížem celým Rotterdamem. Samozřejmě projíždíme pod Kube domy a opět musíme obdivovat nádhernou a jedinečnou architekturu.

Jen si nejsem jistá, jestli by mi nevadilo bydlet nad hlavní silnicí, kde rachotí tramvaje.  Je to o zvyk, ale my už jsme se posunuli trochu do klidu a pohody a ruch velkoměsta by nám už asi trochu vadil. Já pocházím ze Strašnic a pod okny nám vždy rachotily tramvaje a pokud zalovím v paměť a vzpomenu si na příšerný kravál, který vydávaly betonové panely, když tramvaj projela, a to nemluvím o tom, jak tramvajáci pořád zvonili, jako holka jsem vždycky přemýšlela, jestli nemají palce k tlačítku zvonku přivázané.

Vlastně, ono to nebylo tlačítko, ale taková páčka, přesně naproti palci pravé ruky. Ovládací panel tramvaje měl vepředu jakési madlo, kterého se řidič tramvaje držel a stačilo jen zvednout palec, zatlačit do páčky a už se zvonilo a zvonilo.

Taky nám ještě hodně dlouho jezdily pod okny kamiony, a to byl v létě ohromný kravál, a hlavně oblaka prachu. Takže vím, že na hluk se dá zvyknout.

Tracha retra taky neuškodí.

V reportáži z Rotterdamu jsem zapomněla ještě na jeden úžasný architektonický skvost. Je to ohromná budova Markthal,

připomínající jakousi podkovu, kdy celá přední stěna je ze skla. Uvnitř je ohromné nákupní centrum, tržnice v několika patrech, ale co je úžasné, tady lidi i bydlí.

Perfektně vyvážené, stavba je multifunkční a hlavně, tady dokázali skloubit krásu skla, chromu,

ohromných doplňků a vnitřního řešení interiéru a na druhé straně je stavby jeden veliký balkon v několika patrech, pěkně do oblouku. Všechny balkony jsou jakoby vystrčené ven a ladný oblouk dělá balkony jedinečnou záležitostí.

Všechny jsou jakoby vystrčené ven. Všechny jsou jako by byly v posledním patře, kde jim nestíní balkon těch nad nimi. Všichni mají volný prostor nad sebou, což je hodně netradiční.

To právě udělala stavba do oblouku, do podkovy.

Nejsem stavař, a tak to popisuji velice laicky, ale vidět to a jen na chvíli se zastavit a stavbu si nezaujatě prohlížet, tak to je zážitek.

Jedeme opět vesnicemi a maličkými městečky. Dneska jsem po čase zase sedla za volant a celou trasu odřídila a mohu říct, cítím se už v pohodě. Je pravda, že když mám delší pauzu, tak první kilometry se cítím za volantem hodně nejistá, ale pak se to trochu poddá a už se tolik nebojím.

Samozřejmě, i tady funguje přímá úměra mezi praxí, zkušeností, jízdní pohodou, a i tady platí, že učený z nebe nespadl a bohužel, získání praxe v řízení velkého auta se z knížek vyčíst nedá.

To se musí do ruky dostat, musím se zbavit strachu z velikosti, z váhy a aspoň trošku odsunout do pozadí obavy o hodnotu auta.

A teď musím Zdendu ohromně pochválit. Našel, vytipoval pro nás naprosto úžasné místo na kraji hráze, kde se může pohodlně a příjemně parkovat.

Z jedné strany je moře, pak hráze a my jsme už v sladkovodním jezeře, kde se perfektně koupe, kde můžeme stát hned u vody, kde můžeme grilovat, vyndat křesílka a kdybychom měli markýzu, tak i markýza by šla nainstalovat. Je pravdou, že na večer vše uklízíme a nikde nic neleží.

Zkrátka, na noc tu stojí jen naše auto a nic okolo. Je tu několik kolegáčků a všichni to řeší stejně. Přes den je tu hodně lidí, kteří se sem přijeli opalovat, přijelo několik bydlíků, ale na noc skoro vše odjede a zůstane nás na velikém břehu hrstka.

Na prstech jedné ruky, a to jsme ještě rozházený po velmi dlouhém břehu. Voda je nádherně čistá, zítra bude velké prádlo.

Dnešní trasa je: 79 km