2.4.2018 Susa - Itálie

Dopoledne je přesně takové, jak jsme očekávali, slunečné a odjíždíme z velmi příjemného parkoviště ve městečku Susa směr Francie.

Parkoviště pro obytky je nově hrazené, ale velké vedlejší parkoviště je pohodlné a nemusíme stát na placených místech. 1 kW za 1 eur což není málo, ale zase to není nijak přemrštěná cena. Jak jsem se už včera zmiňovala, máme strašně málo plynu, víkend a svátky a v Itálii nikde plyn nekoupíme.

Možná na dálnici, ale to nevím. Každopádně, jedeme na velmi úsporný provoz, na noc jsme ledničku vypnuli a naštěstí, není nijak zima. Takže se k sobě pěkně tulíme a mohu říct, že malý nedostatek plynu není vůbec špatný. Každopádně, dopoledne vyjíždíme na překrásný přejezd Alp, na který se moc těším. Je to hodně náročná cesta, ale Zdenda je zkušený řidič a věřím, že nám neodejdou brzdové destičky, kotouče, bubny a já nevím co ještě.

Samozřejmě, bude nás to stát spoustu nafty, ale pro jednou to dáme. Nechce se nám jet tunelem, kdy nic není vidět a vlastně celý tento nádherný úsek projedeme ve tmě. Valico del Moncenisio je jméno přechodu a jedeme vlastně skoro až do oblak.

Jen je nám poněkud divné, že proti nám, když už jede auto, což je velmi málo, tak je jen Italské. Žádný Francouz, což Zdendovi začíná pomalu dělat vrásky. Všechno ještě svádíme na svátky, ale statečně jedeme dál. Míjíme dva muže, kteří stahují z lesa dřevo a mávají na nás.

Mysleli jsme si, že se jim jenom líbíme, protože občas takto na nás Italové zamávají, ale měli jsme zastavit a prohodit pár slov, protože bychom se dozvěděli, že budeme mít problém. Jedeme dál nádhernou silnicí a Alpy se nám předvádějí jako marnivá stará dáma. 

Občas ve stínu, ale většinou v nádherném sluníčku. Však už jsme skoro v polovině sedla a jak je vidět, sněhu pomalu a jistě přibývá a přibývá a cesta se nám chvílemi poněkud zužuje.

Už je pomalu problém vyhnout se protijedoucímu autu, oba dva musíme do sněhu a my máme letní gumy, ale s ohledem na to, že skoro nikdo nejezdí, tak to zatím zvládáme, teda velitel vozu to bravurně zvládá.

Jedeme přes sedlo v tu nejzazší dobu, kdy jsme mohli opustit Itálii, jedeme v krásném sluníčku, na které jsme taky čekali a jak Zdenda říká,

kdyby byl problém a silnice by byla nesjízdná, mělo by to být vyznačen na informační tabuli na silnici.

Několik takových tabulí jsme minuli, kde se vyznačuje uzavření sedla, ale tentokrát tam nic není a my si to suneme, hezky pomaličku nahoru.

Po několika měsících se konečně loučíme s Itálií, abychom se sem na podzim vrátili a dojeli zbytek pobřeží, ale teď už se jen můžeme rozloučit a za chviličku se už dostáváme na výsostnou půdu sladké Francie.

Jenže, sotva jsme se uklidnili, že už jsme ve Francii, vrchol sedla je kousek před námi, tak silnice končí.

Ona teda nekončí, ona normálně pokračuje, ale pro nás ano. Silnice je zavátá sněhem a sedlo je neprůjezdné.

Tady všechna auta končí a po nezbytném fotografování, obrací a jedou zpět. To byly ti Italové, které jsme viděli jet v protisměru. Proto nejel žádný Francouz, protože jednoduše nemohl.

Cesta je stále zavátá a jen špičky kamenných patníků dávají představu, kde je silnice, kudy vede.

Silnice pod sněhem.

Tak a máme docela problém, není kde se otočit, a to poměrně daleko. Nakonec Zdenda šikovně odcouval k jakémusi kousku tunelu, kterých je tu několik a tam se mu podařilo ten náš domeček otočit a můžeme jet zpět.

Škoda, moc mě to mrzí, ale nedá se nic dělat.

Sníh tu bude asi ještě hodně dlouho a s ohledem na to, že v horách stále a průběžně sněží, to vidíme do konce května. Jen nás udivilo, že Francouzi se do protáhnutí a udržení sjízdnosti nijak nehrnou.

Mysleli jsme si, že přechod bude v tak pokročilé době sjízdný. No, není a opravdu, nedá se nic dělat. Jedeme tedy zpět do Susa na naše stanoviště a zítra podnikneme druhý pokus o průnik do Francie.

Teď už nás začíná pomaličku tlačit čas. V Lionu máme být v pátek, a tak by už bylo záhodno Itálii opustit. Zajeli jsme pár kilometrů do vnitrozemí k pumpě s plynem, jestli náhodou nebude mít otevřeno, ale bohužel, nemá.

Jedině si můžeme natankovat samoobslužně naftu nebo benzín, ale plyn ani náhodou. Ještě musíme jeden den vydržet, ale to už nejspíše budu ráno vařit čaj u sousedů. Ne, to asi ne, ale bude to o prsa, pokud nám plyn vystačí. Ještě nikdy jsme za tři roky neměli tak málo plynu v lahvích.

Tady je vidět, že i po téměř čtyřech letech permanentního ježdění a sbírání zkušeností, se stane chyba, nebo, dopustíme se chyby, stačí nepozornost, špatná domluva posádky a starosti jsou na světě.

Dnešní trasa je: 96 km