Zaujalo nás...

NAŠE AKT. POZICE

 do 29.11.2020

klikni na modrý odkaz níže plné funkce pouze v PC mobil ukazuje jen foto

smile

Tady dnes jsme 



22.12.2018 Marseille - Francie

Včera jsem měla pokračovat v cestopisu, tak jak je zvykem, jak jsme dojeli na krásné místo a prožili kouzelnou tichou noc uprostřed nádherné přírody,

jenže bohužel, než jsem se k psaní dostala, tak jsme byli vykradený a to tak, že hodně. Rychlá akce a jsme oba dva bez počítačů, kde jsme samozřejmě měli spoustu důležitých dokumentů a rozdělané práce. Já navrch o mojí milovanou čtečku a dva moje telefony, které se statečně nabíjely v nabíječkách. Hlavně, mě mrzí čtečka, ale to bych lhala, mrzí mě úplně vše, není nic, co by nám nechybělo. Já jsem přišla o všechny telefonní čísla a sim kartu. V druhém prastarém telefonu bylo jen mluvené slovo na večerní poslouchání, ale nemáme svoje počítače a já nemám co číst. Nebudu to prodlužovat, jak je vidět, tak ani mříže nás neochránily. Samozřejmě, nevíme, kolikrát už zloděje odradily, ale pokud se zloděj rozhodne krást, tak překoná vše.

Byli jsme na zakázaném stání pro bydlíky, které je avizované už u vjezdu na silnici, která sem vede, ale říkali jsme si, že jednu noc tu snad zvládneme a pojedeme pryč. Jednu noc jsme zvládli a skutečně, jsme chtěli po obědě odjet.

Jen jsme se zaskočili podívat na pár minut na útes a podle fotek, jsme nebyli od auta déle jak 15 minut. Alarm nás varoval, ale prodleva, než nám přišla sms s varováním a než Zdenda doběhl k autu stačila, na pobrání všeho, co jsme nabídli.

Naštěstí máme sebou jeden počítač v rezervě, který sebou už dva roky vláčíme, právě, kdyby se něco podobného stalo, tak abychom nebyli odříznutý. Je to laciné papundeklové HP, které právě sloužilo Zdendovi, než dostal k narozeninám svůj vymazlený Dell. Takže, teť máme aspoň na čem psát, ikdyž se moc nechce.

Jsem plná nenávisti a zloby a zase bude chvilku trvat, než se z toho vzpamatuji a než se nadechnu. Včera jsem celé odpoledne probrečela, Zdenda mě utěšoval a dneska jsme si to obrátili. Nejde psát o zemi a lidech, které v tuto chvíli nenávidím. Moje první reakce byla, že jedeme domů, že tady nebudeme a že to celé naše putování je příšerné, že to už nechci a chci být doma, mezi čtyřmi stěnami, zamknout dveře bytu, nebo domu a mít klid. Neobávat se jít jen na nákup do Lidl, nebo se na 10 minut vzdálit od auta s rizikem, že ho někdo zdemoluje, aby se dostal k pár věcem. Můj počítač už byl starý skoro 8 let a soustavně na něm něco odcházelo a přímo úpěnlivě volal po výměně. Ta byla v plánu na jaře, ale v plánu a s patřičně pečlivým přenesením všech dat, programů a tak podobně. Čtečka už taky měla svoje lepší roky za sebou a tím, jak jí denně používám a taky samozřejmě to nebyl nejdražší kus v nabídce, ale, člověk by se měl sám rozhodnout, kdy takovou věc vymění a ne být k výměně takto brutálně donucen a to už vůbec nemluvím o mojí obří knihovně, kterou jsem v počítači měla staženou. Zdenda měl moc pěkný počítač, jak se říká nadupaný, ale taky byl starší, už když ho dostal, ale mohl sloužit další roky. No a telefon, který jsem dostala od dcery mě hodně mrzí. Ten byl pěkný, taky starší, ale moc pěkný, kvalitní a barevný a když už jsem si na něj zvykla, tak jsem o něj přišla. Bohužel se mi už nikdo nedovolá a já jsem samozřejmě přišla i o všechna telefonní čísla na přátele. Pokusím se na dálku získat sim kartu s původním telefonním číslem, ale nevím, jestli to půjde. Tím se dostávám k finanční hodnotě ukradeného, která je ve skutečnosti minimální, samozřejmě, ale hodnota lidská, nebo já nevím jak to říct, tak je mnohem, mnohem větší.

Zloděj poničil okno, které se Zdenda pokusí opravit, než dojedeme domů. Naštěstí je rozlomená jen jedna klička, ale dá se okno zavřít a nemusíme toto řešit okamžitě.

A teď kousnu do kyselého jablíčka. Policii jsme nevolali, protože jsme stáli v zákazu stání. Vědomě jsme tam vjeli a věděli jsme, že riskujeme vyhození. Ani ne tak pokutu, jako to, že třeba policie přijede a večer nás vyhodí. Měli jsme nachystanou omluvu a sypání si popele na hlavu a plán B na přenocování. S tím jsme počítali, počítali jsme, že se to může stát. Jenže, teď riskujeme pokutu jako hrom, pokud bychom zavolali policii a ta začala šetřit vykrádačku a s tím přijde samozřejmě i otázka, co jsme tam vůbec dělali, když je tam zákaz a pokud to na pokutu je, tak bychom jí docela určitě v tomto případě dostali, protože to už by nešlo vyřešit jen domluvou. Hlavně, veškeré ukradené věci byli poměrně staré a tudíž i hodnota po mnoha letech je minimální a na něco už ani nemáme účty. Jediné co budeme kupovat je nové okno, ale jen to okno, kus plastu a jednu kličku, které odhadujeme na cca 2 – 3 tisíce a při naší 5 tisícové spoluúčasti na pojistné události, to nemá cenu řešit.

Takže jsme odjeli k McDonalds a snažíme se oživit jediný, tolik opovrhovaný počítač, který nám zbyl a děkujeme všem svatým, že ho nenašli a nám zůstal alespoň on. Pane, jak si ho teď chválíme a hýčkáme. Nemáme programy, nemáme spoustu věcí, i když jsme zálohovali, tak ne úplně pravidelně a poctivě. Jediné, co máme na zálohách jsou naše dokumenty a velká část podkladů do stránek. Nepřišli jsme o doklady, o platební karty a spoustu dalších věcí, které mohly vzít za své. Anténa nám zůstala a jak říkám, další pro nás důležité věci, hlavně náš droník. Jen je potřeba se oklepat a jít dál. Musíme se zbavit naštvání a mojí nenávisti, protože to by tak dál nešlo. Naštěstí jsme se domluvili s kolegou, kamarádem, který sem do této oblasti jezdí pracovně a 15 ledna by nám mohl přivézt vše, co si doma dokoupíme.

Pc220007

Včera jsem se byla tady podívat na čtečky, v ohromné prodejně elektra, ale nabídka je spíše k pláči a počítač si tady kupovat nebudeme. Takže teď se jedná o to, přežít tři neděle, než se setkáme s kolegou a budeme moci opět pracovat na dvou počítačích a já si postahuji nějaké knížky a zase zavládne klid na palubě. To si myslím, že bude i ten čas, kdy už to nejhorší přebolí a zloba a to příšerné naštvání přejde. Máme dobrou statistiku. Jsme pátým rokem na cestě a už jsme přišli o 3 počítače, 1 fotoaparát, 2 čtečky knih, 2 telefony, 1x pasy, 200,- Kč a hromadu iluzí. Byli jsme dvakrát vykradeni a odrazili jsme dva pokusy o krádež, jednou kol a jedno vniknutí. Takže, když to tak shrneme, vlastně to není úplně nejhorší skóre, pokud vezmu v potaz počet dnů, které jsme na cestě.

Zatím je to ode mne vše. V cestopisu samozřejmě pokračovat budu dál, jen to bude teď maličko složitější, protože máme jen jeden pracovní nástroj a střídat se je pekelné.

Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se | mapa stránek | diskuzní fórum | výměna odkazů

BANAN.CZ