15.10.2018 San lorenzo Mare - Itálie
Zdenda si včera vyrobil zbraň na ryby, bambusový bodec, který je na konci rozříznutý a zašpičatělý.
No, aspoň má zábavu a já si mohu číst. Včera bylo opravdu nádherně a my jsme byli u moře úplně sami.
Zdenda taky vyrobil z dvou palet parádní lehátko a nic nám nechybělo. Já měla svoje křesílko a slunečník, a i koupání ještě bylo, ale moře je už dost chladné.
Opalujeme se a zkrátka, užíváme si pobřeží, moře a klidu všude kolem nás. Nikde nikdo není, kolegové z parkoviště buď jeli na kolech na trasu, kterou plánujeme na zítra, nebo sedí u aut v křesílkách anebo se jeli slunit na pláž k městečku San lorenzo Mare, kde je několik velmi příjemných, téměř prázdných pláží. Nakonec nás na parkovišti stojí 10 obytek, ale víc se nás sem už nevejde.
Jezdit v této části Itálie na kole je očistec, teda alespoň pro mne. Se slzou v oku vzpomínáme na Nizozemí, cyklistický ráj pro obyčejné lidi na kolech, jako jsme my, ale tady je to něco úplně jiného. Je to zajímavé, protože cyklistů je tu poměrně hodně, ale vše se odehrává na silnicích, kde je provoz.
Je tu velké množství cyklistů na silničních kolech, řádně oblečených v přiléhavých barevných dresech a mnohdy jedoucí pomalu rychleji než my. O víkendech je to přímo nápor cyklistů na místních silnicích a nutno říct, že auta se všem bravurně vyhýbají. Velké skupiny cyklistů ženoucí se bůh ví kam a my se s auty mezi nimi proplétáme.
Tím, že jsme svojí pravou cyklistickou karieru nastartovali v Nizozemí, kde je vše značeno, kde je výjimkou vjet na silnici a kde je cyklista chráněný a hýčkaný jako malé dítě, tak tady se zcela přirozeně nemůžeme cítit nějak valně.
No a po zkušenosti z Janova už vůbec ne. Zdenda je kliďas, toho provoz nechává klidným, ale já jsem, mírně řečeno, dost nervózní. Proto, když se nám naskytla příležitost projet si krásnou trasu podél pobřeží po téměř nové speciální cyklostezce, je jasné, že jedeme.
Tady zrušili železniční trať a na místo kolejí natáhli asfaltový koberec a už se jede. Nádherná trasa a úplně celá mimo silnici.
Vlakový tunel, těch máme na trase několik.
Pravda, je to jen 24 km a po stejné trase se zase musíme vrátit, ale i tak je to balzám na moji dušičku. Všude je spousta laviček, pítek a vše je krásně udržované.
Samozřejmě, jsou zde investované peníze z EU, ale jen z části. Většinu si vzali na svoje bedra místní městečka a my se můžeme krásně projet.
Hlavně o víkendu je tato cyklostezka plná lidí ať už na kolech, nebo pěších. Na pěšáky je tu taky samozřejmě myšleno a jeden pruh je pro chodce. Tak jsme si dneska projeli i okraj San Rema a při té příležitosti objevili vlastně čtyři docela slušné stání pro obytná auta, kde už nějaké obytky parkují.
Bývalá železniční zastávka.
Zítra přejedeme do Mariny, kde je stání už zadarmo, protože je po sezoně, pak zajedeme přespat k ústí řeky do moře,
kde by si Zdenda rád zarybařil no a pak už pojedeme na velké stání k San Remu, které už je také zadarmo a kde je obytných aut nejvíce.
Tam už taky skončila sezona a hlavně, máme to kousek do města. Rádi bychom si San Remo prošli a podívali se, jaký je tam život anebo, se dá říct, cvrkot a bzukot.
Takže, zatím, co jsem povyprávěla o našich plánech, dojeli jsme až na konec 24 km trasy, kde si dáváme na lavičce oběd.
Lavičky u cyklostezky, ta je za námi. Tady původně jezdily vlaky.
Dneska máme rizoto posypané parmazánem, k tomu olivy a můj zelný salát. Samozřejmě, nechybí zákusek, každý si dáváme jednu buchtičku a můžeme se vrátit.
Počasí se poněkud horší a mělo by den, dva dny pršet. Aspoň Windyty nám to takto předpověděla. Sluníčka jsme si užili a už zase může klidně den pršet, ale víc ne!
Dnešní trasa je: skoro 60 km