28.2.2018 Pompei - Itálie

Máme poslední únorový den a my se chystáme na Vesuv.

Ráno jsme vstali brzičko, protože na Vesuvu, jak jsme si zjistili, je pokladna otevřená od 9 hodin, a to bychom už rádi byli nahoře na parkovišti, zaplatili nezbytný lístek a stoupali až na vršek.

Vybavení v podobě bund, kvalitních nepromokavých bot, kulicha a rukavic máme, nezbytnou svačinu na cestu a horký čaj v termosce také a tak nestojí v cestě nic, proč bychom nemohli pokořit vulkán, který už za svojí existenci napáchal tolik škod. 

Bohužel, zátarasy přes silnici u odbočky, která jako jediná vede na horní parkoviště jsou jasné a cedule s oznámením, ještě jasnější. Silnice je uzavřená z důvodu špatného počasí. Rozhodli jsme se, že počkáme do deseti hodin, jestli se náhodou někdo neobjeví a zátarasy neodstraní. Bohužel, je poměrně chladno, v noci bylo lehce pod nulou, a to jsme u moře.

Na horním parkoviště bude určitě pěkně mrznout a pokud nebude nebo nebyla silnice ošetřená, tak je nesjízdná, což bude asi tento problém. Ještě je možnost nechat tady auto a svézt se nahoru městským kyvadlovým autobusem, pokud ovšem nějaký pojede.

Tak, autobus přijel a zůstal stát, za námi. Jak nám řekl pan autobusák, dneska se nahoru určitě nepojede a jestli zítra, tak to nikdo neví. Možná.

Jedeme teda dolů, opět skrz celé město do Pompejí na vykopávky.

Jsme vlastně až u Palerma a vracíme se zpět. Pompeje nejsou jen vykopávky, ale velké město, které se tak nějak prolíná s ostatními okolními městy, a aniž bychom si toho všimli, jsme v Palermu. Ohromný chaos a neskutečné množství aut se sune kamsi kupředu.

To stříbrné auto v našem pruhu před námi, tak to nikam nezahýbá, majitel se jen nevešel a tak holt zaparkoval, jak to šlo. Do volného místa se mu holt vešel akorát čumák auta. 

Rozbité silnice a každý si parkuje kde chce, jak chce a samozřejmě, kde zrovna potřebuje a kde se mu to líbí. My jedeme opravdu krokem a jedině díky tomu, že je Zdenda absolutní kliďas jsme v pohodě. Pokud dál nemůžeme, tak holt čekáme, až si k svému auto přijde majitel a kus uhne. Kupodivu, nikdo na nás netroubí a nikdo ani netroubí na ty, kteří svým autem zablokovali silnici.

Domníváme se, že vlastně i oni vědí, že za chvíli zase oni zablokují o kus dál tutéž silnici, že i oni budou někde parkovat naprosto neuvěřitelným způsobem a že veskrze mají máslo na hlavě všichni.

Jen se vyskytne občas nějaký nedočkavec, nervóza a suverén, který si myslí, že když začne troubit, tak se mu cesta uvolní.

Máme parkoviště u Carfuru, kde chtějí jako jedni z mála „jen“ 10 eur za celodenní stání. Bohužel, je to nehorázná cena, ale nikde se zaparkovat skutečně nedá.

Taky zaparkované auto. 

Samozřejmě, máme oči na stopkách, nějaký kilometr taky ujdeme, ale město je neskutečně ucpané a nacpané auty a opravdu jsme v kloudné vzdálenosti nenašli jediné místo, kam bychom se upíchli.

U Carfuru parkujeme v pohodě, a ještě jsme auto postavili tak, že na něj vidí i výběrčí a ten vypadá velmi slušně. Rychlý oběd a jdeme na Pompeje. A přichází největší problém dne, a tím je šroub v gumě.

Nemůžeme ho tam mít dlouho a šroub je veliký, a ještě je hluboko. Děsný. Obratem voláme panu Panochovi, který s námi pojištění sjednával a zjišťujeme, jaké máme možnosti, no není jich mnoho,

ale nějaké jsou a my jsme se rozhodli, že gumu na pár hodin odsuneme stranou a než přijde avízovaná změna počasí, v klidu si prohlídneme Pompeje.

Platíme krásných 13 eur na hlavu a můžeme vstoupit do dávno pohřebeného města a nedávno vykopaného. O Pompejích určitě budu psát v UNESCO kartě, všechny fotky budou také v UNESCO kartě pod odkazem s textem Pompeje, ale sem si dovolím jen krátkou zmínku.

No, co říct, je to strašné, když vidíme, jak celé město bylo pohřebené, zasypané sopečným kamením.

Píše se rok 79 n.l. 24. srpen a veliké, bohaté a prosperující město zaniklo, přestalo existovat.

Je až neskutečné a nepochopitelné, že v průběhu dalších staletí zmizely všechny zmínky o tom, že tu kdysi bylo veliké město.

 

Bohužel, nebyla to první katastrofa podobného formátu. V roce 63 n.l. zasáhlo město ohromné zemětřesení a bylo tehdy evakuováno na 20 tisíc obyvatel tehdejších Pompejí.

Mnoho z nich se ani nestihlo vrátit a už tu byl Vesuv se svojí erupcí. Vlastně jen 16 let měli obyvatelé na rekonstrukci ohromných škod a jejich domovy naráz lehly popelem z hořících kamenů a následně byly zasypány sopečným prachem a kameny.

Bývalé prosperující obchodní centrum to je dneska skoro 44 ha ruin zbytků města, každý rok pojme 2,5 milionu návštěvníků a stále zde probíhají archeologické vykopávky a nové odkryvy.

Jen pro zajímavost, v roce 79 n.l. došlo k zničení Pompejí a až v roce 1594 narazil architekt Fontana při budování kanálu na jakési pozůstatky a ruiny.

Tenkrát se mnoho o archeologii ještě nevědělo a chyběli jakékoliv záznamy o tom, co by mohlo pod zemí být. Tak se ve vykopávkách nepokračovalo, protože ony vlastně ani nezačali.

Až v roce 1748 začal důkladný průzkum, který s přestávkami trvá až dodnes.

Mnoho krásných zrekonstruovaných a vyčištěných domů je dneska k nahlédnutí.

Můžeme se procházet po hlavní ulici anebo se jen tak toulat bočními, kde jsou méně zajímavé a okázalé domy.

Můžeme si sednout a jen tak rozjímat nad tím, jak je život nevyzpytatelný a jak je důležité žít a užít si každou minutu, každou vteřinu.

Můžeme zde přemítat o tom, jak nás lidi štvou svými malichernými problémy a jak štveme my je mnohdy ještě malichernějšími.

Až když sedíme na kameni, v Pompejích, a vidíme tu zkázu a zmar, který je rychlý a konečný, tak si uvědomíme, jaké máme štěstí, že tu můžeme jen tak sedět na kameni, který někdo před 2 tisíci lety opracoval, osekal a umístil na to správné místo a ani nejspíš neměl čas a možnost si tu svojí práci užít, vychutnat a vyzkoušet.

Neměl čas a my ho máme, proto buďme vděčný, za každý den, který je nám dán, umožněn.

Ale dost hlubokých myšlenek, protože nás čeká boj se zadním kolem, který má v sobě hřeb či co to je za hrůzu. No a začíná první kolo a seznámení s asistenční službou UNIQA, kterou jsem tolik vychválila zase v jiné kapitole.

Pan Panoch nám velmi ochotně sdělil veškeré základní informace, co máme a musíme abychom se nedostali do pozdějších problémů. Vidíme to jednoduše, asistence zavolá nasmlouvanou službu, která přijede s opravárenským vozem, kolo sundají, díru slepí a mohou odjet.

Potud by to bylo skvělé, ovšem realita je jiná. V Itálii neexistuje asistence v této podobě, jedině nás mohou odtáhnout do servisu, to nám uhradí do výše 175 eur a oprava se do toho nejspíše už nevejde protože hřeb v gumě spadá do kategorie poruch zaviněné řidičem. Zdenda má variantu, že kolo sundá, odveze do pneuservisu a pojišťovna nám platbu uhradí. I to nelze, protože pojišťovna nám uhradí pouze servis, který je smluvní.

Zkrátka, dozvěděli jsme se, že to takto mají i ostatní pojišťovny, jen se liší výše úhrady pojistného. A to to máme pojištění bez spoluúčasti.

Abych to zkrátila, kdyby nám kolo bouchlo a roztrhalo se to, tak by to byla jiná kategorie závady, ale najet na hřebík, tak to je už branné jako vina řidiče a tam se podmínky a úhrady mění. Takže, jelikož máme pneuservis 1,5 km od nás, tak tam Zdenda došel a zjistil, že nám kolo opraví.

Vrátil se zpět, kolo sundal a ručně ho tam dokutálel. Já zatím píšu, co se událo, hlídám auto a spoustu věcí okolo, vařím rizoto a udržuju oheň v krbu. Zdeněček je šikovný chlap, který si zaplať bůh umí poradit a ví, jak řešit a vyřešit problém s co nejmenší ztrátou.

Jistě, mohli by nás převézt k servisu, ale ten převoz by mohl stát opravdu daleko víc, než je těch 175 eur na které máme nárok. A pak, že je to cestování nudné.

Zrovna nedávno nám jedna kolegyně napsala, že si to vůbec neumí představit a že to naše cestování musí být hrozná nuda. No, není, stále se něco děje.