8.7.2019 Cassel - Francie
Dnešním cílem je maličké městečko Cassel na úchvatném kopci, který se svojí výškou 178 m představuje nejvyšší vrchol Vlámského regionu.
Zdenda našel krásné a klidné parkoviště kousek od starého města a po obědě jdeme stoupat k nebesům. Městečko Cassel je, jak jsem už říkala, vlámské město s klasickou vlámskou architekturou.
A než tuto oblast opustíme, tak jsem se chtěla na chviličku zastavit u vlámské architektury, ale bohužel, nenašla jsem žádné podklady.
Na mne toto stavitelství působí velmi příjemně, městečka mají vzdušná náměstí a elegantní budovy, které mají téměř vždy velmi totožný štít domu.
Každopádně, stavební styl sem přišel z Nizozemí a Belgie a řekla bych, že pokud projedeme tyto tři státy hezky za sebou v jednom časovém horizontu,
tak se nám to jeví hodně podobně.
Stojíme na velkém parkovišti u sportovního areálu, kde nikdo není a jak říká Zdenda, kde nikdo není, nejsou problémy. Stejně, pokud to jde, a tady to jde, nacouvá až k plotu, aby nikdo nemohl na kola.
Zkrátka, stále se snažíme aspoň dle svých možností chránit, jak to jen jde.
Už jsem to několikrát zmiňovala, že pokud to je možné, zacouváme až je zdi nebo k plotu úplně nadoraz, aby se tam nikdo nevešel a nemohl nám sundat kola z nosičů.
Stejně je s podivem, že nám plachtu na kola ještě nikdo neroztrhl, nezničil, jen aby se podíval, co tam máme za značku a jestli to vůbec stojí za krádež. Ale nechci nic přivolávat.
Na vrcholku kopce je překrásný park s větrným mlýnem, kde je velmi příjemné posezení a pokoukání do dáli.
Na třech místech je vyhlídka s tabulkou, která města jsou jakým směrem.
Zdenda velmi pečlivě prozkoumal všechny popisy a nenašel Prahu. Desítky měst a Praha nikde. Tak se zorientoval a všem Francouzům nakreslil, kde je naše Praha.
Samozřejmě, nakreslil šipku a nápis pískovcem, který neponičí tabulku. To jen pro ty, kteří by nás opět chtěli poučovat, jak se máme chovat a jaký že to dáváme příklad.
Tady by se slušelo říct „kdož je bez viny, ať hodí kamenem“.
Po zdolání vrcholu, na pokraji smrti vysílením, hladem a vyčerpáním jsme spočinuli v jedné z kaváren a dali si za odměnu vynikající kávičku.
Kupodivu, na francouzské poměry, laciná.
Procourali jsme těch pár uliček, které městečko nabízí a jdeme domů. Stojíme na skvělém odlehlém místě, a to je pro mne signál, opět něco upéct. Zdenda rád sladké a není pro něj problém v mžiku vyndat centrálu. Kdyby byl jasný a slunečný celý den, pekla bych na soláry, ale dneska bylo hodně pod mrakem.
Upekla jsem tedy naše velmi oblíbené Brambory v peřince a rovnou kynuté buchty.
Na kynuté buchty mám velmi jednoduchý recept, který se nemůže nepodařit. Tady je recept: 2 hrnky hladké mouky + ¼ hrnku másla nebo oleje + 2 vrchovaté lžíce cukru + špetka soli + kostička nebo pytlíček droždí + 1 vejce.
Ingredience pořádně vyhněteme, těsto necháme vykynout a už do něj balíme co máme rádi. Povidla nemám, zkusila jsem marmeládu a kupodivu nevytekla. Marmeláda jde zahustit trochou strouhanky. Můžeme tvaroh nebo kousky meruněk apd.
Jednotlivé bochánky nezapomeneme celé pomazat olejem. Já jsem tentokrát použila nízkou remoskovou mísu a neudělala jsem dobře, příště jednoznačně péct v té hluboké.
Buchty se i přes přiklopení alobalem velmi rychle upekly a málem jsem je neuhlídala. Maličko tmavší, nic, co by nespravila řádná dávka moučkového cukru, ale jinak jsou vynikající.
Na Brambory v peřince dám recept příště anebo je už v mém receptáři tady na stránkách.
Dnešní trasa je: 29 km
