23.7.2019 Cayeux sur Mer - Francie

Jedeme na výlet na kolech a v očekávání pařáku se nám to zdá jako dobrá volba.

Na kolech jedeme přeci jenom rychleji, a tak vítr, který nás ofukuje je příjemný.

Kousek od nás je městečko Cayeux sur Mer v jehož oblasti i stojíme, ale je to pár kilometrů v naší další trase.

Městečko Cayeux sur Mer je vysloveně turistické a za městem má Zdenda vybrané další stání pro nás. Jedeme se tedy podívat, jak a zda bychom tam mohli stát.

Jen nás maličko udivuje, že pláž je téměř prázdná. Mají tady moc hezké dřevěné domečky na pronájem, kam si lidi mohou dát slunečník a židličky, ale je jich hrozně málo otevřených. Teď by to tady mělo na pláži žít, ale je tu prázdno.

Na parkovišti u pláže je zákaz obytkám, ale místa hned kousek se dají pohodlně najít.

Asi i tím, že návštěvnost není nijak velká, a to tu mají spoustu atrakcí pro děti, přijel cirkus a kousek od pláže přes silnici je pěkná pěší zóna se spoustou restaurací, no, nevím, kde je problém. Možná v moři, ale tady už odliv není tak veliký jako v naší zátoce, ale pravdou je, že moře je docela určitě chladnější než Středozemní moře.

My jedeme dál a teplota začíná stoupat. Příšerná kamenitá cesta, která nám trvala děsně dlouho. Pár kilometrů jedeme vyloženě krokem, protože silnice je jeden rygol a spousta velkých kamenů anebo jedeme jen po kamení.

Bolí ruce, začíná bolet zadek a hlavně, jak jedeme krokem, pomalu a vedle nás je vysoký val, tak nefunguje ani vítr, se kterým jsme počítali a já se začínám rozehřívat. Zcela evidentně Zdenda má termoregulaci lepší, ale já dostávám zápalnou teplotu.

Stání, které má Zdenda vytipované jsme jednoznačně a všemi hlasy zavrhli. Kolegové tu stojí na rozpáleném kamení, které bude žhnout dlouho do noci.

To nám je stokrát lépe na našem nynějším místě. Ještě byl argument a naděje na vykoupání v jezírkách, které jsou kousek, ale jezírka jsou zpola vysušené, zelené jako hrášková polévka a vůbec.

Na mapě to vypadá, jako velká jezera, a to by v tom byl čert, abychom alespoň jedno jezero nenalezli, no, nenalezli Koupat se v nich teda rozhodně nedá. Takže sem rozhodně nepojedeme a shodli jsme se, že ty největší vedra, která jsou před námi přečkáme na našem místě. Tam jsme skovaný pod stromy a naštěstí máme moc pěkné místo mimo řadu, kde jsme drobet skrytý, ukrytý a stranou. Aspoň do doby, než nám dojde voda, což ještě odhaduji na dva až tři dny.  

Dalším a cílovým městečkem je Woignarule, kde bychom možná taky mohli stát, ale je to nereálné. Opět, za valem je mohutný kemp a tak dál a tak dál.

Camp, který je vyznačený dole na mapě. Pár kroků od moře a zdaleka není plný. Pláž u moře je prázdná. 

Městečko vypadá jako po vymření, všem je vedro, a tak je každý skovaný před horkem, kde to jde.

My jsme si dali odfuk u kostela, který má otevřený dveře a na kostelních schodech, ve stínu na nás jde příjemný chládek.

Otáčíme a jedeme domů po stezce cyklovelo 4,

, občas je to honička objevit značku a téměř zcela pravidelně chybí na nejdůležitějším místě,

ale pokud jí neztratíme a ještě si občas vypomůžeme svojí navigací, tak nás provedla krásnou krajinou, ale přiznávám, že už z ní moc nevnímám.

Je mi příšerné vedro a poslední kilometry se pro mne osobně staly již jen utrpením. Najeli jsme něco kolem 40 km, což není nijak moc, ale teplota byla hodně nad 40°C, což je příšerně moc. To se prostě nedá.

Večer Zdenda vehementně fotil západ slunce a tak aspoň dvě fotky na závěr.