10.4.2019 Kdyně - Česko
Dnešní den je slavnostní, konečně vstupujeme do naší domoviny, do Čech.
Moc, strašně moc se těšíme na všechna možná setkání, která už z velké části máme naplánovaná. Hlavně se těšíme na rodinu, na naše přátele, na chleba Šumavu a na spoustu věcí, které jsme nemohli anebo, které máme v plánu.
Samozřejmě, první záležitostí je začít vyřizovat v bance ten náš předdůchod, to je klíčová záležitost.
Pak jsme slíbili našemu bratránkovi, že mu pomůžeme s elektřinou na chatě a pak máme naplánovaných pár návštěv a rádi bychom v polovině května už odjeli směrem Nizozemí, Belgie a Sever Francie.
Máme v plánu dojet do městečka Kdyně, kde už jsme jednou byli v jejich novém bazénu. Zdenda si dokoupí saunu a já jen bazén. Cena za hodinu koupání 60.- Kč je úžasná.
V Německu jsme chtěli jít do bazénu, ale dát 10 eur za 1,5 h jen bazénu bez teplé vířivky a o sauně jsme si mohli nechat leda zdát, tak to se nám zdálo moc. Ale cena v Kdyni je velmi příjemná. No a co se nestalo. Jsme kousek od hranic.
U ONO tankujeme naftu za necelých 30 Kč, koupila jsem v Penny chleba Šumavu za krásných 28.- Kč a jedeme směr Nýrsko, přes Kdyni, kde máme v plánu koupání, saunování a užívání si horké vody co hrdlo ráčí.
Dojeli jsme na parkoviště za bazénem, auto při parkování dvakrát poskočilo a už je problém na světě. Spojkový pedál spadl dolů a už se nehneme z místa. Začíná telefonování, kdo by nás mohl zachránit.
Odtah do servisu v Humpolci, který je náš domovský a kde jsme dělali i záruční servis, ale ten má do konce příštího týdne plno. Přijímací technik je hodně nešťastný, protože má polovinu mechaniků a ještě ruší domluvené a plánované opravy. Další dotaz na Asistenční službě pojišťovny, kde máme i připojištěný odtah je sice veskrze profesionální, ale taky nám moc nepomůže. Víme, že nám uhradí odtah do 5000.- Kč, ale musíme počítat, že odtahovka není za rohem, někam nás odtáhne a pak se musí ještě vrátit domů. Tak nám to pán spočítal, že se vejdeme tak do 100 km vzdálenosti a v pátek má mít Zdenda premiéru v prezentaci v Nýrsku.
Hned přes silnici je plot a za ním se rýsují autodílny. No a máme kliku. Zdenda umluvil jednu dílnu na opravě s tím, že si valnou část výměny udělá sám. Respektivě, dvě dílny ho odmítly, protože mají práce až nad hlavu a hlavně, teď už všichni přezouvají a oni jako jednu z činnéstí dělají přezouvání gum. Třetí majitel dílny byl tak mladý a nechtěl Zdendu hned odmítnout, ale Zdenda ho přesvědčil, že půjde do montérek a práci z valné části udělá sám.
Nakonec to dopadlo výborně. Spojka nám klekla těsně po třetí hodina, pan Vejvoda, majitel servisu nás odtáhl před svoji dílnu, Zdenda vyheveroval našeho Flíčka, hned se začalo s demontáží a do šesti večer je vše venku.
No, moc nám toho z motoru nezbylo, půlka je venku a spousta dalších částí, že jsem z toho hodně smutná.
Tohle jestli se dá někdy do kupy, bude zázrak. Spojka je prý jako taková v pořádku a ojetá na 60 %, jen odešel jakýsi váleček, těsnění, ale musíme koupit celou novou spojku.
Ještě byla možnost koupit o pár tisíc levnější náhražku, ale jednoznačně bereme originál.
Večerní výhled z auta. No, nic moc.
Ta je ještě večer objednaná a ráno v sedm přijel pan Vejvoda, deset minut po něm náhradní díl, to je ta krabice na pizzu a do půl desáté jsme už zase komplet.
Celá ta záležitost, originál, vyšla na krásných 15 tisíc plus práce, no, nekupme to.
Příšerný a zase je na co šetřit. Spojku jsme si vzali zpět, protože si Zdenda myslí, že kdyby se mu podařil koupit jen ten díl, tak spojka může sloužit plnohodnotně dál.
Přeci jenom, máme ještě před sebou pár let a je docela možné, že spojku budeme ještě potřebovat. Máme najet něco přes 80 tisíc, což je zatím hodně málo.
Včera jsem celé odpoledne seděla v autě, které se postupně zbavovalo částí motoru, a tak jsem mohla psát do Deníčku. Měla už jsem dlouho v hlavě polemiku na nově vzniklou asociaci karavainingu a hlavně, celé Německo se Zdendou diskutujeme o problematice STLP v Německu a u nás.
Jak tak jedeme krajinou od malého městečka k další vesnici nebo městu, všude narážíme na stání pro obytná auta a karavany zdarma. Jasně, Němci jsou škrti, vodu zásadně nedají, ale prodají a elektřinu, to je jasné, ale stáních zdarma je opravdu nepřeberně. A pak se zamýšlíme, proč to nejde u nás, proč u nás je to tak těžkopádné a proč u nás lidem, kteří mohou spolurozhodovat nedochází potenciál návštěvníků v obytných autech a karavanech, kteří se v jejich městečku zastaví, dojdou si do hospůdky na pivko, nakoupí v potravinách a podívají se po okolí.
Pokud bude takové stání finančně náročné a pro obec problémové zajistit tam odpad na vylévání odpadní nádrže, toalety a instalace stojanů na elektřinu, může to být stání bez ničeho a taky to jde. Na hodně takových míst jsme stáli, kde nebylo vůbec nic, a přesto tam byl pořádek a čisto, protože karavanisté nejsou bordeláři i bez slavného desatera, jak se máme chovat. Tím se dostávám k druhé části svého zamyšlení v Deníčku.
Vznikla Asociace karavainingu, s kterou já osobně mám drobný problém. Ale to do cestopisu nepatří a ani rozebírání jak nakupujeme, vaříme a hospodaříme s rozpočtem, také ne. Takže, vše jsem vložila do Deníčku. Ještě bych se ráda zmínila o kolegovi, karavanistovi, který nás zahlédl stát u bazénu s otevřeným motorem a volal, jestli nepotřebujeme pomoc. Nabídl nám azyl před jeho domem, protože bydlí kousek od servisu. Elektřinu, internet a vodu, protože to je pro nás nejdůležitější. Vše jsme s díky odmítli, ale pana JIřího přemluvili alespoň na hrnek kávy a buchtičku. Nakonec jsme ho zdrželi od pracovního zápřahu na dvě hodiny, za což velmi děkujeme a nabídnuté pomoci si velmi vážíme.
Auto už je opět v pořádku, spojka nová a my se můžeme jít s klidným srdcem konečně vykoupat do úžasného, nového bazénu v Kdyni a užívat se nekonečného proudu teplé vody.
Po měsících, kdy jsme odkázaný jen na kapacitu bojleru v autě, je to nádherný pocit. Jak málo stačí k spokojenosti. Obyčejná fungující sprcha a nekonečné množství teplé vody.
Včerejší trasa byla: 65 km
