10.11.2019 Varlas - Francie

Dneska není moc o čem psát.

Stojíme proti dalšímu mrňavému městečku Varlas přes řeku Orb, přesněji na Varlas plage a to jen z toho důvodu, že Zdenda by rád nahodil udici a chytil nějakou pořádnou rybu.

Hodně se ochladilo. Zas tak strašná zima není, 11°C, ale fouká protivný ledový vítr z Pyrenejí a ten snižuje pocitovou teplotu na hodně nízké hodnoty.

Je krásně, svítí sluníčko, jen nebýt toho studeného větru. Jdu si protáhnout nohy podél moře. Nakonec se z toho vyklubala hodinka, ale nasbírala jsem spoustu krásných mušliček.

Už několikrát jsem měla to štěstí a udělala radost malému děcku darovanými mušličkami. Tak je uschovám pro vhodnou příležitost.

 Je to víc jak 14 dnů, co se touto oblastí prohnala velký bouře s mohutným lijákem. Psala jsem o tom v cestopise. Zřejmě to někde spadlo víc někde méně, ale tady toho spadlo asi opravdu víc než míň. Nejen, že cestou vidíme stále veliká jezera vody na loukách a v polích, ale na pláži, kde stojíme je ohromné množství vyplaveného dřeva.

Řeka Orb, která je hned vedle nás a teče z hor zřejmě přinesla spoustu dřeva ze břehů, a i ze zahrad do moře a to, jak bylo vinou silného větru rozbouřené, následně a obratem dřevo vyházelo na břeh. Viděli jsme, co moře dokáže. V Itálii dokázalo rozbouřené moře vyhodit balvany velikosti hlávky zelí 15 m vysoko.

Přes ochranu pobřeží poskládanou z ohromných kamenů do výšky 15 m moře vrhalo kameny na cestu, kde jsme do poslední chvíle stáli. Ráno, když jsme se vrátili a viděla jsem tu neuvěřitelnou spoušť a viděla, co dokáže rozbouřené moře, tak mi z toho nebylo dvakrát dobře po těle. Bouře, o které se zmiňuji výše nás nijak nemohla ohrozit, ale tady to musela být větší síla.

Ovšem, než mořem vyházené klacky hluboko ve vnitrozemí je zajímavější jiná věc. Je sice neděle, ale od rána na naše parkoviště přijíždějí lidi různého stáří a chodí na pláž s velikými taškami a sbírají dřevo. Nejdříve jsem se domnívala, že sbírají dřevo na různé domácí výtvory na zahradu nebo do interiéru, ale těch lidí je hodně a tašek ještě víc. Hodně jich naloží vyplavené dřevo do tašek, odnesou je do kufrů aut a zase jdou s dalšími taškami na další várku dřeva. Mladý, starý to je jedno.

Vedle nás stojí pán v nejnovější ohromné mazdě a postupně plní kufr taškami dřeva. Říkáme si se Zdendou, jestli to náhodou není nějaký národní sport či co, protože tomu nerozumíme.

Není přeci možné, aby člověk, který má na auto za milion měl potřebu sbírat do tašek vyplavené dřevo, ale sbírá a byl na pláži pro dřevo několikrát, naplnil kufr a odjel. Téměř všechna auta co jsou s námi na parkovišti přijela pro dřevo. Naplní kufr a odjíždějí. Někteří si rovnou sebou přivezou pilku na dřevo nebo benzínovou pilu. 

Lidi nosí i klasické špalky, které velká voda vyplavila ze zahrad a moře je vrhlo zpět na pevninu.

A jde se znova. 

Říkala jsem, že je to třeba kvůli tomu, že když je to dřevo vyplavené mořem, tak pak možná i při hoření v krbu pěkně voní solí a mořem, ale Zdenda správně podotkl, že to není dřevo, které by se v moři ráchalo nějak dlouho. To přinesla velká voda a moře dřevo hned vyplivlo na břeh.

Zdenda nic nechytl, jen mám obavy, aby nechytl spíš rýmu. Já se pustila do překopání odkazu na stránkách Moje kuchyně – Recepty na cest.

Překvapilo mě, že už jsem dokázala do odkazu nacpat víc jak 80 různých receptů a jak Zdenda správně podotkl, je v tom chaos a dotlačil mě k předělání, což se mi samosebou vůbec, ale vůbec nelíbilo. Hlavně, chaos jsem udělala hned zkraje při vkládání jednotlivých receptů v administraci stránek. Tam je potíž, že když se to neudělá hned na začátku správně, když se správně nenastaví postoupnost, tak je to pak dřina napravit a když je toho víc, no, nic moc. Už si s tím hraju čtvrté odpoledne a jsem teprve ve dvou třetinách.

Dnešní trasa je: 17 km