4.10.2019 Cap Curonne - Francie

Po mnoha peripetiích a strázních jsme dojeli do cíle naší cesty Cap Curonne, neboli k majáku, kde jsme vloni už byli.

Nicméně, cesta byla dost hrozná. Jednak, odvykli jsme dlouhým cestám, dlouhým, mnohakilometrovým štrekám, které běžně cestovatelé zvládají.

Ujet za jeden den víc jak 400 km považuji za výkon, ale ne hodný následování. Je to o celodenní jízdě, sezení v autě, rychlém obědu a tak podobně. V osm jsme klasicky u snídaně a v devět neklasicky odjíždíme z nočního stání.

Maličko mě vyděsila jinovatka na trávě, ale Zdenda slibuje opalování u moře, skotačení ve vlnách, a tak mu budu věřit. Jako velitel vozu má vždy pravdu, i když posádka občas brblá.

Jsme už ve Francii a mohli bychom jet pohodlně po dálnici, když tolik pospícháme, ale je to docela drahý špás a pokud nejsme opravdu jen na dovolené, což my nejsme, tak se placeným dálnicím vyhýbáme. Problémem jsou pro rychlejší jízdu kruhové objezdy, městečka a vesnice.

Samozřejmě, mimo obce je povolená vyšší rychlost, obvykle 70 km/h, ale sotva se rozjedeme, bác ho, kruhový objezd. Takže brzdíme a opět na dvojčičku kroužíme a zase rozjezd.

Po chviličce je vesnice, což je klasicky 30 výjimečně 50, ale stejně se jede krokem, protože plné město je zpomalovacích retardérů, kde i když je povolená 50, tak tam je vždy 30.

Takže, celá cesta se nese v jakýchsi přískocích s občasnou rychlejší jízdou. Pak ujet tolik kilometrů je celodenní záležitost. Oběd jsem měla z rána nachystaný, a tak dneska budeme mít českou klasiku, zapečené brambory, nebo také Francouzské brambory, což je příznačné.

Jsme ve Francii, tak proč neupéct české, klasické, desetiletími testované Francouzské brambory. V mrazáku jsme měla tři opuštěné buřtíky, které jsem osmahla na cibulce, to pro lepší chuť a samozřejmě posypala maličko grilovacím kořením.

Pět vajec s trochou mléka jistí docela slušný výsledek. Díky boosteru peču za jízdy, což jde naprosto bez problému a oběd máme akorát na poledne hotový.

Rychle nabaštit a jedeme dál.

Máme před sebou ještě kus cesty a už teď to vypadá na hodně pozdní příjezd a pokud se nám poštěstí a my se dostaneme k vážné dopravní nehodě, tak čas strávený na cestě se dál a dál prodlužuje.

Před námi se kolona hnula, ale policista usoudil, že my už musíme počkat, protože přilétá vrtulník,

zastavil nás a my máme sice krásný menévr vrtulníku se smutným posláním jako na dlani. Jsme první v řadě čekajících aut a jsme také první, kdož si říkají, zaplať bůh, že se něco podobného nestalo nám.

Ještě před nehodou padlo rozhodnutí, že pojedeme za přáteli na Cap Curonne, kde oni už jsou. Máme to ještě nějakých 120 km, a to už dojedeme. Láká nás ranní probuzení s pohledem na modré moře a šplouchání vln.

Pozdě večer jsme skutečně do Cap Curonne dojeli, poseděli s přáteli Karlem a Jarkou, probrali, co je nového a odjeli k majáku.

Přátelé jsou v kempu a my kousek od nich. Vlastně přes zátoku. Velké parkoviště už důvěrně známe a já se moc těším na snídani na pobřeží s krásným výhledem a koupání v moři. Konečně snad budeme mít štěstí a stihneme ještě slušnou teplotu vody.

Ráno je jako vymalované, už včera začala pomaličku stoupat teplota vzduchu. Přes den máme krásných 19 °C a jak jsme se posunuli zase jižněji, tak se stále drží krásné teplo.

Vlahých 18 °C v deset večer je jako balzám. Jenže, v předešlých dnech byl velký vítr, moře se rozbouřilo, vody promíchaly a výsledkem je studené moře, kde se opravdu nedá koupat.

Maličko se utěšuji a spoléhám na jezírka, které by se mohly přes den ohřát, ale ani ty nejsou teplejší. Zkrátka, moře je děsně studené a když už ani Zdeněček se nesmočí, tak studené je doopravdy.

Domluvili jsme se na odpolední návštěvu přátel, kdy oni přijedou svojí obytkou a večer, než se u nich zamkne brána tak se vrátí do kempu. Ideální řešení.

Na uvítanou jsem upekla skořicový kynutý pletenec.

Docela jsem si s ním vyhrála a než jsem ho stihla hotový vyfotit, zbyl mi jen kousek. Takže, takto to dopadlo, ale jsem ráda.

Pletenec přišel k chuti a povídáme až do večera.

Zdenda zvládl odpoledne rybaření, ale bez úspěchu. Nemá kloudnou návnadu, a tak chytá aspoň malé rybičky, aby pak na ně chytl pořádnou rybu.

Nicméně, dneska jsme ochutnali pro nás dosud neznámé jídlo, mušle. Vídáme je hodně v restauracích, kde každý dostane řádný hrnec, uvádí se kilo mušlí na osobu a ty vyjídá z velké hrnce a do velké mísy odkládá prázdné skořápky. Tolik jsme toho najezdili kolem pobřeží, ale mušle jsme nikdy neochutnali. Jarka nám je teda udělala tak jak je oni mají rádi a musím říct, že je to dobrota. Jednoduchý recept, čerstvé slávky, mušle, škeble či co to je a my ochutnáváme výborné středomořské jídlo. A protože jsem to nikdy nevařila a vím, že je spousta kolegyň, které taky neví, co s tím, tak tady je velmi jednoduchý, a přitom výborný recept.

V hrnci na olivovém oleji osmahneme na jemně nakrájenou cibuli, pár stroužků česneku a kořenovou zeleninu. Vše zalijeme cca 2dcl vína a na to vše nandáme mušle a přikryjeme. Mušle pustí tolik vody, že jsou nakonec zcela ponořené. Vše vaříme dokud se mušle samy nerozevřou, ještě chvíli povaříme a i s vývarem podáváme.

Každý si lžící vyloví svou mušli, která už je pootevřená, rozlomí ji a vidličkou vydloubne. Tělo mušle je přirostlé k jedné půlce, ale jde odloupnout velmi lehce. V restauraci jsme viděli, jak tou jednou částí mušle jakoby lopatkou nebo lžící tělíčko vydloubnou a už se to jen může omočit v nějaké omáčce anebo jíst, tak jak je to uvařené. Mušle, které se neotevřou nejíme. Takže, tolik o mušlích a velmi, velmi chutné, rychlé a jednoduché úpravě.

Večer se zase rozejdeme. Karel s Jarkou mají na další den naplánovaný výlet po pobřeží, Zdenda bude rybařit a já upeču k odpolední kávičce pro všechny jablečný koláč, uklidit a doháním resty na stránkách. Mám taky rozepsaný Deníček, ale stále se mi nedaří dílo dokončit. Zase nám poskočil měsíc a musím udělat součet minulého měsíce, což je dost otravná práce. Ale dali jsme se na vojnu, tak musíme bojovat a ještě, z boje se neutíká.

Trasa na Cap Curonne 3.10.2019 je:  385 km