12.8.2019 Frankfurt nad Mohanem - Německo

Dnešní den je ve znamení přesunu do Frankfurtu nad Mohanem.

Chvílemi jedeme po větších silnicích, ale jinak se držíme těch nejméně frekventovaných a hlavně, dneska jsem opět řídila a už jsem zase ve formě. Jenže, dneska první část cesty byla do kopců a z kopců a za mnou šňůra aut, což samozřejmě, nikdo nemá rád.

Na krátkých úsecích, kde by se dalo předjet, tak tam se předjíždět báli, a to věčné vykukování, jestli jako jo, nebo ne mě děsně leze na nervy. Pokud to jde, tak samozřejmě uhnu, zajedu na parkoviště nebo k benzínce a počkám, až mě kolona předjede, ale tentokrát nebylo kam uhnout a kde zastavit.

Jsme v zemi, kde se předpisy dodržují, ale povolená rychlost se dodržuje jen ve městě, protože mimo město mi občas připadá, že jsem jediná, kdo dodržuje povolenou nebo přikázanou rychlost.

Protože pak to dopadá i tak, že taková kukačka, jak jim říkám, ztratí nervy a za každou cenu chce najednou, hned teď předjet, což samozřejmě občas bývá velmi nebezpečné.

To si vždy vzpomenu na italské řidiče, kteří s grácií a křišťálovou koulí na přístrojové desce předjedou vždy, když oni potřebují. Rychlost nikoho nezajímá, každý jede tak rychle jak potřebuje, malůvky na silnici jsou zbytečné vyhození peněz a dopravní značení je myslím jen pro to, aby Italové, když vyjedou za hranice své země nebyli vyděšený, co to je u silnice za podivně barevné placky na železných tyčích.

Nicméně, v Itálii jsme strávili celkem 315 dnů a zodpovědně mohu říct, že na silnici jsem se tam jako řidička cítila mnohem lépe než kdekoliv jinde, kde se všichni tváří, jak je dodržování předpisů důležité.

Podotýkám, v Itálii jsme strávili dvě zimy a léto bude asi, docela určitě jiné.

Na silnici to bude mnohem nervóznější, hektičtější a zkrátka jiné a pokud k tomu přihodíme horkokrevné Italy, pak se jízda městem, kde se motáme, kde jsme se ztratili a kde vůbec nevíme kde jsme a kam máme jet, tak pak se taková jízda může lehce stát naší noční můrou.

Další ze stání pro obytná auta v Německu. Tento je sice placený, ale perfektní. 

Dneska jsme také konečně nakoupili v Lidlu a opět jsem hořce zalitovala, že nejsou podobné ceny ve Francii.

Dokoupila jsem, co jsem chtěla za naprosto skvělé ceny, aniž bych koukala na potraviny v akci. Vše, absolutně vše je tu mnohem lacinější než ve Francii. Zdenda si konečně po dvou měsících dopřál normální chleba za rozumnou cenu,

konečně jsem nakoupila ovoce, aniž bych se hroutila, maso je také příjemnější, mléčné výrobky jsou lacinější a samozřejmě, cibule a brambory, dvě potraviny, jejichž cenu jsem ve Francii hodně těžce nesla.

Takže jsme dneska byli veskrze úspěšný.

Dojíždíme do Frankfurtu nad Mohanem, velikého města, kde nás opět zajímá jen staré historické centrum. Zdenda se velmi snažil najít parkoviště co nejblíže centra, ale bohužel. Jsme poměrně daleko od starého města, a ještě na parkovišti, které se mi vůbec, ale vůbec nelíbí.

Většinou nijak neprotestuji nad místem, kde stojíme a plně důvěřuji Zdendovi, protože vím, že se snaží najít pro nás to nejlepší, ale tentokrát, jsem velmi na vážkách o vhodnosti našeho stání.

Jsme na hodně zastrčeném parkovišti, kde je i dost nepořádku, na který už nejsme zvyklí. Je tu několik roztahaných hromad odpadků, což je vždy pro mne signál, pozor, tady by mohlo být nebezpečno. Zdenda oponuje, že vedle nás stojí tři velmi drahá auta a pokud by tu bylo nebezpečno, tak by tady rozhodně ta auta nestála. Zároveň jsme prošli celé parkoviště, jestli nebude někde hromádka skla z rozbitého okénka, nikde nic a tak snad tu bude opravdu bezpečno.

Dnešní trasa je: 205 km