15.2.2019 La Seyne sur Mer - Francie

Ranní snídaně je v duchu „ubrousku prostři“ a každý má před sebou to, co má rád.

Já jsem si oblíbila Mascarpone se suchary a Zdenda má rád chleba a na to si dává několik druhů sýra.

Každé ráno máme ještě v miskách jogurt s mysli zalitý mlékem. Zdenda je na sladký ten si dává ještě posyp Granka.

Dnešní den jsme zasvětili nákupům a dotankování vody. Už ji velmi nutně potřebujeme někde načerpat. Dlouho jsme jí netankovali a před víkendem je to už nutné.

Místo nad útesem se nám moc líbí a nic nebrání tomu tu pár dnů zůstat. Pod námi je městečko La Seyne sur Mer, kde je STLP s vodou zdarma a možné stání na 48 hodin.

Máme čas a chvilku se rozhodujeme, jestli tu nezůstaneme, nesundáme kola a neprojedeme si městečko. Nakonec jsme tu skutečně přespali, vodu natankovali, ale vracíme se na útes. Usoudili jsme, že na sluníčku a nad mořem nám bude lépe. Každopádně, policie si to tu pěkně hlídá.

Stání je jen na dva dny a ráno a večer přijíždí policie, zapíše SPZ aut a pokud někdo přetáhne povolenou dobu, ihned ho na přestupek upozorní a skutečně dotyčné auto musí odjet. My jsme se rozhodli, že bychom na útesu mohli zagrilovat, ale nemáme už dřevěné uhlí, a tak začala anabáze se sháněním dřevěného uhlí.  Bohužel, letní sezona ještě nezačala, a tak grilovací uhlí nikde nemají.

Jen Zdenda byl úspěšný v prodejně stavebnin, ale uhlí mají jen mega balení, které by nám vystačilo na několik let. Takže, grilování nebude. Těšili jsme se na bramboráčky a naložila jsem kuřátko. Dobrůtka, ale bohužel, příště.

Ozvali se nám kolegové, které už maličko známe. Dvakrát jsme se na cestách potkali, ale vždy to byla jen letmá setkání.

A teď to vypadá, že bychom se mohli sejít aspoň na dva dny a místo nad mořem je pro setkání jako stvořené. Slovo dalo slovo a Mirka s Pepou už jsou vedle nás.

Paráda, máme ohromnou radost. Pořád jsem toužila po nějakém setkání spřízněných duší a už jsou tady. Mirka s Pepou jsou letitý karavanisté, kteří si prošli v karavainingu vším, čím se dá jezdit po světě.

Od malého karavanu, po větší až skončili u obytného auta, který už mají taky několikátý. Na divoko projeli snad celou Evropu, a tak povídání nebralo konce.

Stále čtu, jak je důležitá etika ježdění, jak stále někdo vymýšlí nějaká pravidla a to, jak bychom se měli na cestách chovat, ale Pepa s Mirkou jsou důkazem toho, že pokud se člověk chová slušně, pokud se chová tak, aby když odjede, tak nikdo ani neví, že tu vůbec byl, pokud projeví úctu ke kolegovi, pokud prohodí slovo a úsměv, tak ani jazyková bariéra není důležitá, tak zkrátka nemá jediný problém, nikde, a může strávit na cestách spoustu času bez ztráty květinky a se ctí.

My cestujeme jen pár let, ale Pepa s Mirkou jsou na cestách už několik desítek let a stále je cestování baví a láká poznávání nových míst. A tak jak povídáme, tak samozřejmě přišli na přetřes i další přátelé, kolegové, které známe my a které znají oni. Však to všichni známe, chvíli se povídá a už se vzpomíná kde, kdo byl a koho kde potkal a koho kde poznal.

Takto nám byl na dálku představen další Pepík, a to tentokrát Vejvara ze Solnice. Ohromný cestovatel, který také projel kus Evropy, ale díky pokročilejšímu věku už mu to cestování moc nejde.

Nicméně, je to další studnice příběhů, zkušeností a vědomostí z našeho ranku. Opět, další cestovatelský guru, který nemusel mít žádné návody a který dělal čest našemu koníčku, naší zálibě v poznávání. Takže, na dálku všichni zdravíme do Solnice velkého znalce karavainingu a našeho kolegu Pepíka Vejvaru.