17.9.2019 Česko - Křížem krážem

Opět stojíme v Braníku u loděnice a po obědě pojedeme k naší Andulce a Ondřejovi na společně strávený večer. Původně jsme měli mít s Andulkou holčičí večer, ale protože jí bylo líto Zdendy, tak dostal dárek v podobě vstupenky do Saunového světa a zatím co se Zdenda bude napařovat dle libosti, my si správně žensky pokecáme.

Uběhlo pár dnů a my máme za sebou několik setkání s přáteli, kolegy, rodinou a několik lékařských kontrol, což jedno i druhé je nezbytné. Dneska jsem se konečně odhodlala a dala do kupy finance za minulý měsíc. Je toho až hrůza a začátek září není o nic lepší. Samozřejmě, do nákladů se promítla jak markýza, což je největší položka, tak nové baterky, nový koberec a tak podobně. Samozřejmě jsme doplnili lékárnu, což je hodně důležité, jen je škoda, že jsem spoustu léků už musela vyhodit, prošlá expirace. Někdo by mohl namítnout, že je to zbytečné vláčet sebou léky na rýmičku, kašel, teplotu a tak podobně, však jsou všude lékárny, ale já jsem asi už konzerva a mám ráda, když je základ léků po ruce. Takže od začátku vezu s sebou větší box, kde jsou přihrádky a kde mám různé léky a mastičky na poranění, hnisavé rány, náplasti na ischias, kapičky do očí na zánět, živočišné uhlí, a naopak léky na průjem, kdybychom ho někde lapli a samozřejmě, obalový základ. Různé fáče, kompresní polštáře, a hlavně obinadla na vymknutý kotník.

Zdenda se vrhl na nátěr podvozku. Každý rok, když v létě přijedeme najede u sestřenky na špalky a natře celý spodek auta, abychom ho uchovali v co nejlepším stavu.

V prodejně Barvy Laky koupí nátěr na bázi gumoasfaltu a tím natře vše, co je potřeba.

Zároveň zkontroluje stav a případné šrámy opraví a doplní mazání na pérování zadní nápravy.

To je také důležité, pověnovat se podvozku auta, který na cestách hodně trpí a hlavně, my jedeme hlavně podél moře a mořská sůl je potvora.

Tak jak je léčivá pro člověka, tak je to mor pro našeho Flíčka. Proto je důležité i toto mít pod kontrolou.

Zajeli jsme si do Krkonoš k Růžence a Jirkovi, kde jsme se sešli s pár přáteli.

Už vloni jsme nastartovali setkání a jak je vidět, nová přátelství se utvořila, kolegové, kteří jezdí sami se seznámili a jsou stále v kontaktu.

 

To byl přesně účel minulé akce a teď po půl roce jsme se opět sešli a povídání, kde kdo byl, nebralo konce.

Počasí nám přálo a vykoupání v parádním bazénu nemá chybu.

Takže, jak je vidět, pánové si to užívali vrchovatě a dámská část měla klid na hlubokomyslné probírání všeho důležitého.

Klasika, pohyb zemských desek v poslední dekádě, erupce na Slunci a ta odvrácená strana Měsíce nám taky nedělá radost.

Pan domácí se klasicky ujal grilování a nutno podotknout, že s vynikajícím výsledkem.

Standa zase vyndal harmoniku a pělo se skoro až do rána. Paráda. Dva dny utekly jako voda a my už se zase rozjíždíme na všechny strany. Někdo domů, někdo na další cestu. Jsme rádi, že se nám podařilo skloubit, seznámit a propojit několik našich přátel z různých koutů naší vlasti a ohromně nás těší, jak už funguje domlouvání na jejich společné výlety, když my jsme tak daleko.

Tak tady je celá skupina. Standa od Mladé Boleslavi – Standa Harmonika, Ivon a Zbynďa –  Orličtí, Maruška a Fanda z Brna, Růženka a Jiří – Krkonoše a poprvé nově mezi nám Mirka a Pepa – Podkrušnohoří.

 Obloukem se vracíme do Chmelné k našim báječným příbuzným. Naše útočiště na chatě jsme zavřeli a odjeli. Bohužel, nic mě tam neláká a nijak mě to do této lokality netáhne.

Chata velmi pěkně posloužila na hlídání dětí,

posloužila by jako ráj pro rybáře, posloužila by k lecčemu, ale ne pro mne. Z jedné strany Labe, 200 m a z druhé veliké jezero Grado. Mojí mamince se tady ohromně líbilo a tatínek byl velký rybář, takže spokojenost nad míru, ale já jsem se tu nikdy necítila dobře. Všude ploty a sousedé a malé pozemky a vzájemná lhostejnost, nevraživost, a tak vůbec. Každopádně, do budoucna dobře poslouží, Praha se pomaličku rozrůstá a rozšiřuje. K nám už jezdí linkový autobus od metra a naše lokalita začíná být žádaná na trvalé bydlení.

Ovšem Podblanický kraj, to je jiná káva. Sem se za pět let vrátíme. Buď si tu koupíme parcelu a necháme si postavit nějaký malý domeček, nebo koupíme a zrekonstruujeme stávající, každopádně, tato oblast je našemu srdéčku nejbližší a tady doufám jednou zakotvíme. Za dva měsíce vstoupíme do druhé poloviny naší cesty. Máme za sebou pět let, myslím si, že docela úspěšných a dalších pět let je před námi a pak, uvidíme, ale plány jsou už dlouho dopředu dané, tak jako náš plán objet Evropu podél moře za 10 let. Ovšem, jak říká přítelkyně a kolegyně Ála, plány jsou od toho, aby se měnily, nicméně, já ještě dodávám, že plány jsou taky od toho, aby bylo na co se těšit.

Tak já se těším, že za 5 let si pořídíme nějaký domeček, vysázíme na zahradě zeleninu a ovocné stromy a Zdenda zbuší z pár prkýnek kurník pro hejno slepiček, možná i nějakou kačenku budu mít a budeme si užívat snad i vnoučat, která určitě jednou přijdou a ta budeme rozmazlovat a jejich rodiče se na nás budou zlobit a nám to bude jedno a tak podobně.

Zkrátka, těším se na ten život, ale to vše je ještě daleko.  U Milušky a Jirky jsme aspoň přiložili ruku k dílu a pomohli se sklizní brambor.

Jsme strašně rádi, že jsme mohli přispět, protože jejich brambory si vezeme vždy sebou do světa.

Samozřejmě, nemohu jich sebou vézt nějak velké množství, to bychom se už vůbec neuvezli, ale dovoluji si tvrdit, že brambory z Chmelné už obrazily kus Evropy.

Před námi je velká a dlouhá zimní cesta, kterou plánujeme a sbíráme informace, ale o které se zatím nechci moc rozepisovat. Takže to bude takové velké překvapení a dovolím si tvrdit, určitě, a hlavně i pro nás. Tak připravujeme sebe a našeho Flíčka na velkou cestu. Vrátíme se do republiky vlastně až příští rok v srpnu.

Až když jsme se teď odmlčeli, tak jsme zjistili, že asi máme víc pravidelných čtenářů, než jsme si mysleli. Stále nás někdo urguje, co je s námi, proč nepíšeme do stránek, proč jsme se tak odmlčeli a kdeže je pravidelná dávka nových příběhů na čtení na večer. 

Snad jsem to dneska vysvětlila a všem kteří měli starost, jestli se nám něco nestalo, děkujeme za jejich obavy, přesto, že jsme se nikdy neviděli a nepoznali. 28 nebo maximálně 29.9 vyjíždíme směrem na Marseille, kde jsme letos na jaře skončili. Tam se napojíme na moře a pokračujeme ke španělským hranicím a dál? To by mělo být to překvapení.