2.6.2020 El Puertill - Gran Canaria

Konečně jsme se hnuli z místa, alespoň na kolech.

Pravda je, že u nás poněkud atmosféra zhoustla a včera už byl výbuch přímo vulkanický. Ostatně, jsme na vulkanickém ostrově, tak proč ne?

Zkrátka, včera se naše cesty rozdělili, já jsem šla podél pobřeží přes zátoku do vedlejšího městečka a Zdenda jel na kole směrem do vnitrozemí a odpoledne jsme se sešli, vše do vyříkali, zakopali válečné sekery a jedeme dál. Asi by nebylo správné tvrdit, že jsme stále jako dvě hrdličky, samozřejmě, taky se občas nakupí nedorozumění, nepochopení, nesplněná přání a tak podobně a holt se občas nebe zatáhne, lítají hromy, blesky, aby se zase na té naší pomyslné obloze vysvitlo sluníčko.

72.denní karanténa mi dala zabrat, a i když jsem se každý den dostala mimo auto díky mým zásobovacím výletům, tak pro mne to bylo málo a nastřádaná bezmoc a nemožnost další cesty, stále a pořád jedno, a to samé místo s nemožností jít jinam, než je určeno, tak to se na mne hodně podepsalo. Nejsem tak odolná, jak jsem si i sama o sobě myslela. Ale jak říkám, už je dobře. Zdenda pochopil, že knížek už mám plné zuby, sezení na zadku taktéž, a tak jsme vyrazili do světa. Pravda, daleko to nebylo, ale spokojenost veliká. Jedeme vlastně jen kousek nad nás do hor podél baranca Las Madres, které je ohromně hluboké.

Cílem bylo zapomenuté, opuštěné město, kam jsme chtěli dojet, ale bohužel, byl se tam nakonec podívat jen Zdenda, protože veliký kus silnice je uzavřený, protože chlapíci shazují dolů ohromné balvany z důvodů bezpečnosti. Poprosili jsme je, jestli můžeme projet, a tak na chvíli práci zastavili.

Nicméně, za mostem, kde jsme měli odbočit do baranca Azuaje je přes silnici betonové hrazení, které jednoduše nezdoláme. Tak jsem zůstala u kol a Zdenda prozkoumal aspoň část údolí.

Tady je vidět, jak je krásně zelené a to díky silným pramenům kus nad námi. Všude spousta zeleně a opuštěná zóna de acampada.  Kdybychom přijeli z druhé strany, bývali bychom se sem dostali i s koly, ale takto to bohužel nešlo.

Dneska máme netradiční oběd.

Nestihla jsem nic na výlet uvařit a pravda, ani se mi nechtělo, a tak jsme si cestou koupili bagetky, šunku, sýr a zeleninu, jednu papriku, 3 rajčata, dva pomeranče a jednu minerálku. Je to změna, ale za tento oběd jsem zaplatila v potravinách necelých 10 eur, což je hodně.

Je to změna, ale poměrně drahá a pravidelně by to praktikovat nešlo.

Obloukem se vracíme zpět k pobřeží a jen si narychlo projíždíme krásný Arucas s naprosto úžasnou katedrálou, vlastně kostelem Iglesia de San Juan, který je velmi mladý.

Stavba se započala v roce 1906 a výstavba trvala 70 let. Takže je to velmi mladý kostel, který může připomínat mnohem starší a slavnější Sagradu Familii. Bohužel, dovnitř jsme se nedostali, protože kostely jsou stále zavřené a otevírají se jen v určité hodiny pro omezený počet věřících.

Tak jsme si alespoň dali na podporu místního podnikání skvělou ledovou kávičku.

Je vedro, a tak ujíždíme domů a honem se jdeme vykoupat. Kousek od auta máme krásné plavací bazény a některé jsou vyloženě teplé. Zdenda naměřil v některých až 35°C, ale normálně mají kolem 25°C, takže velmi příjemné osvěžení a hlavně, poněkud stranou je pobřeží pro nudisty, takže se nemusíme trápit s mokrými plavkami a nebo se složitě převlíkat do suchého.

Ovšem, Zdenda objevil na jednom ohromné kameni spoustu slávek, které odloupal, očistil, já je uvařila a večer jsme si na nich pochutnali.

Je krásný pohodový večer, jsme příjemně unaveni a do pozdního večera sedíme nad oceánem a povídáme si. V dálce se nám už třetí večer ukazují velryby.

Takto to není moc vidět, ale kolem nás proplouvá hejno velryb, které je poznat podle gejzírů vody a občas zahlédneme ohromnou ploutev.

Je krásný vlahý večer. Na Kanárských ostrovech je úžasné to, že i když přes den teploty šplhají k 30–35°C, tak v noci se ochlazuje na 15 - 17°C a tak jednak auto krásně vychladne, ale i se báječně spí.

 V dálce je vidět Tenerife a hora Teide.