14.7.2020 Tiscamanita - Galeta de Fusle - Las Salinas - Fuerteventura - Kanárské ostrovy

Dlouho jsem nepsala cestopis, když ono se toho ani moc neudálo.

Hlavně, i kdyby by bylo o čem psát, není moc kdy. Po ránu vyspáváme, protože se až k ránu ochlazuje a dobře se spí. Teď je to tady tak, že přes den jsou poměrně vysoké teploty, i když teploměr ukazuje 28°C ve stínu, ale na slunci je to síla.

Výrobna produktů z Aloe Vera, kterou jsme chtěli navštívit, bohužel, mají pro nás zavřeno. 

K tomu, když připočítám vzdušnou vlhkost, tak jsme jak v prádelně. Stále a pořád. Jedině díky větru se to tu dá tak nějak zvládnout, ale to jsme buď zaprášený, to, když se nedá kloudně stoupnout anebo musí Zdenda hodně hledat místo na stání, abychom byli alespoň minimálně krytý. Fuerteventura je ostrov větrů, další název je Větrný ostrov, tak se mu říká a mohu s klidným svědomím potvrdit, že to tak skutečně je.

Píše se, že v zimních měsících tu „poněkud více fouká“, no, docela by mě zajímalo, co je to poněkud více, protože to, jak fouká tady teď je už i na můj vkus docela dost. Hlavně, co je asi největší problém je totální absence jakékoliv zeleně, pokud nepočítám uměle zavlažované parky. Vítr, který se žene krajinou se nemá o co zvednout, prach je všudypřítomný, protože všechny plochy, které tu jsou prašné, holé. Zdenda nedávno docela trefně poznamenal, že projede auto a půlka ostrova je zaprášená. Jistě, mnohým se může zdát, že si stěžuji zbytečně a neoprávněně. Tak, jednak si nestěžuji, jen popisuji, jak se nám tady a teď žije.

Pokud každý den utírám vrstvu prachu ze všeho, z nábytku a z každé skuliny, pokud mám obrazovku počítače zaprášenou tak, že na ní mohu psát a pokud pomalu jednou týdně peru záclony, což neznám a nepamatuji a pokud jsme na pláži, kde hledáme místo v závětří kamenů mola a stejně jsme během chvíle zavátý jemňounkým pískem, tak něco je špatně.

A to samozřejmě ani nemluvím o tom, že pokud jedu v protivětru z kopce a musím šlapat abych vůbec jela a pokud mě silný boční vítr vyloženě sejme z kola a odsune i s kolem přes celou silnici, tak už je to docela na pováženou.

To nemáme špinavé okno, před námi je vítr, který nese prach. 

A to jsme měli kliku, že Kalima, která udeřila na La Palmě nás jen lízla okrajem. To byly ty dny, jak jsem psala, že ještě v 23 h jsme měli venku teplotu 30°C. Takže, já se snažím po ránu trochu poklidit, trochu uvařit a tak podobně.

Měla jsem dokonce pečící den. Vrátili jsme se do Betancurie, protože tam máme volný internet, který už Zdenda hodně potřeboval, aby uložil na vzdálená úložiště poslední týden,

a protože bylo celkem chladněji a energie ze sluníčka máme pomalu na rozdávání, tak jsem se po několika měsících vrhla na pečení. Po velmi dlouhé době jsem upekla buchty, pravé české kynuté buchty s švestkovými povidly a rohlíčky.

Ty milujeme, ale je to kalorická bomba. Po dobu karantény jsem vůbec nepekla, protože jsme měli málo pohybu a vlastně ani nebyla moc nálada.

Pak jsme se snažili vše dohnat, a to zase pro změnu nebyl čas.

Ted je, aby se to nepletlo velké teplo, a to na pečení taky není zrovna to pravé ořechové, ale v Betancurii se to tak nějak šiklo.

Teploty mírnější, skovaný před větrem a hlavně, čekali jsme, jestli o víkendu otevřou obchůdky a restaurace. V Betancurii je vyhlášená keramický obchod, který je uvedený nejen v průvodci, ale i na mapě, jako zajímavost a bod zájmu.

I kamarádka Alenka mě upozorňovala na tuto prodejnu, jenže, před 14 dny bylo vše zavřené a teď také. Uvidíme, jestli o víkendu otevřou.

Otevřeli a krámek je vskutku krásný. Spousta keramiky a různých suvenýrů, jen si vybrat. Já jsem chtěla malý hrneček na odpolední kávičku, ale to, co mám v hlavě tu nemají. Nevadí, třeba budu jindy úspěšnější.

Další zastávkou je Salinas del Carmen, kde jsou velmi staré nádrže na mořskou vodu, ze kterých se odpařuje voda a těží se starobylým způsobem sůl.

Část nádrží je v rekonstrukci, ale hodně jich je v plném pracovním nasazení. Ovšem, co je tu zajímavé, jak se dostává oceánská voda do nádrží.

Tady mají velmi zajímavý systém kanálků a stavidel, která napájí vlny z přílivu.

Kamenitý záchytný bazén, kam přes okraj šplouchá voda a ta samospádem teče do velkého bazénu, kde je ještě čistá.

Tam se voda maličko odpaří

a už se přepouští do dalšího velkého kamenitého bazénu, kde je už hodně odpařená a slaná voda koncentrovaná.

Systémem stavidel se pouští do jednotlivých malých bazénků a tam už se o vše stará sluníčko a dělník,

který opatrně a velmi jemně odebírá vrchní slanou krustu a hrne jí na jakousi slanou homoli, kde se sůl dál suší.

Je to úžasně vymyšlené, jednoduché a nesmírně praktické.

Bohužel, muzeum soli je uzavřené a jak to tak vypadá, ještě dlouho bude.

Zrovna tak restaurace je uzavřená což si myslím, že je škoda, protože turisté už začínají na ostrovy přilétat a jak už vidíme nejen na silnicích a parkovištích, která se začínají plnit auty z půjčoven, tak nám nad hlavami létá jedno letadlo za druhým.

Což samozřejmě Kanářanům nesmírně přeji. Je potřeba, aby se hotely zaplnily, aby místní lidi měli zase práci.

 

Další zastávkou je teda pláž s městečkem Las Salinas, kde už jsme si prohlédli solné jezírka, přespali a kde jsme opět hledali místo drobet v závětří.

Někdy Zdenda šachuje s autem docela dlouho, protože vychytat místo abychom byli krytý před větrem, sluncem, a ještě měli slušný výhled je občas docela náročné.

Jen je tady vstup do vody po kamenech, a tak se mi tam ani nechce. Hlavně, ruku ještě nemohu plnohodnotně používat a jsem jako chromá. Když se mohu přidržovat jen jednou, je to pro mne hodně velké riziko, že uklouznu a zase si něco pochroumám.

Tak aspoň počkám, dokud se neuzdravím a pak si můžu s klidným srdcem, díky nemotornosti zase nějak ublížit. Teď by to bylo akorát hromadění bebíček a to si je pak řádně nevychutnám. Když jeden neví, čemu se dříve věnovat, pak je potřeba brát jedno po druhém a s dalším zraněním počkat, dokud se ta předešlá nevyléčí.

 

Máme maličký problém s vodou. Jeli jsme na odpočinkové, grilovací místo, kde jsme si dělili servis v podobě úklidu před 14 dny a kde byla volně přístupná voda.

Zdenda měl v plánu vypustit nádrž, vymýt ji a vydesinfikovat, ale ouha. Voda neteče, je zastavená a Zdendovi se nepodařilo objevit, kde mají ten zázračný kohout na puštění.

Palmy se zavlažují, to vidíme, ale voda v pítku je zavřená. Je docela možné, že jí otevírají jen na víkend, nevíme.

Přespali jsme, užili si pohodlí a luxusu poctivého stolu a lavic, dali si večeři a snídani hezky pohodlně a jedeme dál.  Musíme se stáhnout k pobřeží, kde jsou sprchy, abychom natankovali vodu, doplnili nádrž.

Bohužel, o čištění nádrže zatím nemůže být řeč. To si musíme počkat až budeme u zdroje a na místě, kde to půjde.

Mimochodem, už jsem to psala, ale na Gran Canarii jsme s přáteli stáli na prašném, nehezkém a nijak upraveném place a kolega z Polska na zem vypustil trochu, opravdu jen maličké množství odpadní vody. Zkrátka zapomněl zavřít kohout. Okolo jela policie a všimli si malé, čerstvě mokré země. Okamžitě a bez diskusí dostal kolegáček pokutu a teď se držme, 1000 eur, slovy, jeden tisíc eur!

Viděli jsme účet, to není něco z říše pohádek, jedna paní povídala anebo, slyšel jsem, to je fakt. Mladý slušný chlapík, jeho manželka pracovala v hotelu jako pianistka a on měl akorát odejít taky do práce. Taky jsme si říkali, že mu mohli dát pokutu i 100 eur je hodně, jako výstrahu, aby byl opatrnější a hlavně, že se to nesmí, ale na prachu a místě, kde se dalo stát všelijak, kde vládl nechci říct nepořádek, to ne, ale chaos a neupravenost, žádné parkoviště, kam by člověk s radostí zajel a strávil večer. My tam stáli z nutnosti, protože jinde se moc stát nedalo, ale to jen píšu pro zajímavost.

 

Galeta de Fusle je další maličké letovisko, které se pomaličku probouzí k životu. My jsme spokojený, pláže jsou prázdné a těch pár Španělů a prvních Němců je úplně o ničem. To snad ani nemá cenu o nich psát. Kousek od nás je letiště, tak to je snad odevšad, protože letiště je zhruba v polovině ostrova, a tak je to odevšad kousek.

Takže, nad hlavou nám přistávají a vzlétají letadla a je skutečně vidět, jak přilétá jedno letadlo za druhým. Zdenda má v mobilu aplikaci, která mu ukazuje letiště a letadla, která jsou ještě ve vzduchu, v jaké výšce zrovna jsou a odkud a kam letí, včetně doby lety, doby odletu a příletu a obrýku letadla a dalších podrobností.

Jak tak koukáme, tak se opravdu na Kanárské ostrovy slétají letadla z celé Evropy, kromě Čech, na české letadlo jsme kliku neměli. No a my se koupeme a koupeme na překrásné bílé pláži s blankytným oceánem a co mě ohromně těší, že Španělky se nestydí a je naprosto běžné koupání a opalovaní nahoře bez plavek. Já se sice stydím, ale tím, že je to tu tak normální, tak už i mě stud přešel a jsem velmi spokojená.

 Zítra se přesuneme, vrátíme na okraj Puerta de Rosário a už pojedeme na sever ostrova, odkud nám pojede trajekt na Lanzarote.

 Trasa Betancuria - Tiscamanita 11.07.2020 ujeto 20 km 

 Tisca manita Pozo Negro - Salinas del Carmen 12.07.2020 ujeto 46 km

Salinas del Carmen - Caleta de Fuste13.07.2020 ujeto 6 km

Caleta de Fuste - Puerto del Rosario 14.07.2020 ujeto 26 km