27.5.2020 Baranco de la Mina - Gran Canaria

Tak jak byla nálada na bodu mrazu, teda až do včerejška, kdy už jsme odjeli, tak dneska je vyloženě báječná. Snídani jsme si dali hezky pěkně venku a po skvostném ránu je to příjemná změna.

Hlavně, nefouká, nemáme zrzavý stůl, který jsem každé ráno musela mýt, židličky jsou taky čisté a po ránu nám tady krásně štěbetají ptáčci. Jen soused vedle má uřvaného kohouta, ale jsme změnou pobytu tak nadšený, že nás nějaký kohout nemůže rozhodit. Tak se na sebe od rána culíme jako puberťáci a je nám fajn. Je krásně a my nakonec nikam dál nejedeme, ale pojedeme na výlet na kola do blízké Caldera de Pino Santo. Měli bychom to mít jen pár kilometrů, protože jednak bude děsný vedro a za druhé, jsme dlouho na kolech neseděli a zadečky tudíž otlačené už dávno nejsou a je potřeba si pomalu zvykat. Nerada bych se hned první den svobody odrovnala. Stále mám před sebou výlet víc jak 50 km, který mě dal dost zabrat a skoro týden jsem se z toho vzpamatovávala. Nicméně, jedeme krásnou krajinou. Všude okolo nás jsou ve stráních maličké vesničky a my jen obdivujeme miniaturní políčka na svazích hluboko pod námi.

Nicméně, ani ne v polovině cesty jsme šplhali do jedné miniaturní vesnice, která byla úplně nahoře, ale cesta k ní vedla neskutečným krpálem do kopce. Ze začátku to nevypadalo nijak dramaticky, ale v polovině kopce se naše cesta na kolech stala bojem o holý život! Samozřejmě, přeháním, ale ani naše silné motory to nedaly. Nejdříve se skácel Zdenda do plotu, protože kolo se mu postavilo na zadní a nekompromisně ho shodilo.

Tak bylo velké ošetřování, protože škrábance od rezavého plotu nemám ráda. Než jsme vyjeli dál, jede okolo nás z kopce stařík a ukazuje, že nahoru ne a máme jet dolů, ale my jsme odtamtud přijeli, tak co bychom tam dělali, že ano. Zdenda podotkl, že když to ten starý pán sjel dolů tak my to nahuru vyjedeme, přeci nejsme žádný ořezávátka. O dvacet metrů dál, když už to vypadalo, že aspoň já ten šílený kopec vyjedu bez ztráty květinky, tak těsně před vrškem už jsem nebyla schopná to ušlapat a chtěla jsem se zastavit a nohou se opřít o betonovou silnici a zbytek dotlačit. Jenže, zastavila jsem na kraji a silnice už nebyla, tam kde bych jí bývala byla potřebovala. Zkrátka, šlápla jsem nohou do prázdna, mimo silnici a skácela se do příkopu a kolo na mě.

Tak jsem dostala ránu o kámen do jedné tváře a o řídítko do druhé, rozbila jsem si koleno a odřela ruku a podobně, no dobitá jsem pěkně. Zdenda přijel a jen zděšeně kouká, protože mi po tváři stékala krev a jak jsem si to osahávala, tak jsem si jí ještě dramaticky rozmatlala po obličeji a jen říká, proboha, vždyť jsi celá od krve! Budu muset přehodnotit vybavení lékárničky co sebou vozíme na cyklovýlety, zcela evidentně je malá a nedostačující. Po dnešní zkušenosti by se nám hodilo příruční šití, dlaha, cestovní sádra, příruční defiblirátor, není nám dvacet a tak podobně.

Maličká kaldera de Pino Santo je hezoučká, jen nevím, jestli za tu námahu stála, ale výhledy do dáli jsou parádní. Jedeme do městečka pod námi pohodovou silničkou s avízovaným sklonem 23 % což je pohádka proti tomu, co máme za sebou, takže vůbec netuším, jaký sklon měla silnice nahoru, ale určitě a jednoznačně sklon byl proti zdravému rozumu.

Tady všechny příkré silničky nejsou z asfaltu, ale z betonových desek příčně rýhovaných, aby to auta mohly vyjet a s ohledem na to, že spousta vesnic na kopcích se s nějakým normálním sklonem silnice moc nezabývala, tak takových to úprav silnice je tu hodně.

Mají kliku, že jim tady nesněží, protože i malý poprašek by valnou většinu vesnic odřízl od světa.

Vezeme si klasicky oběd, včerejší těstoviny a jedeme dál, sice oklikou, ale pohodovou cestou k domovu. Sice jsme skoro v tisíci metrech, ale je tu docela slušné teplo.

Za odměnu po dlouhé době grilujeme. Zdenda jako vrchní grilovač a já nanášečka nezbytností a potřebností k dobrému výsledku. Klasika. Takže tak nám slavně, neslavně skončil první den volnosti po předlouhé karanténě. Zítra už jedeme zpět k oceánu, ale tentokrát na severní stranu.

Uvidíme, jak budeme úspěšný s místem. Městečka jako Teror, Arucas, Moya, Galdár a další si necháme ještě na později. Abychom po městě chodili v rouškách, to nemusíme. Času máme dost a není problém si ještě chvíli počkat.

Tam kam jedeme máme další možnosti výletů na kolech, a tak bude dostatek příležitostí vyladit techniku padání z kola. Svalit se do příkopu jako pytel brambor není žádné umění, ale hupnout elegantně do příkopu a s úsměvem vycupitat z objetí hromady železa, tomu říkám umění.

Dnešní trasa je: krátká, o to však více dramatická.