Den odjezdu se přiblížil a my už zítra definitivně odjedeme z Čech. Měli jsme ještě jet do Orlických hor za přáteli, ale nakonec nejedeme, tak se nám vše maličko posunulo a my už se chystáme k odjezdu.

Dneska se rozloučíme s příbuznými, kde tradičně trávíme několik dnů, zítra s rodinou, hlavně s malou Timiškou, zajedeme na chatu, kde Zdenda nasadí nosič nahodíme kola a můžeme odjet. Letos se mi dost těžko odjíždí.

Poslední ranní hlídání Timišky, aby se maminka drobet prospala, rozloučili jsme se, slzička mi ukápla a už jedeme, zatím jen na chatu, kde máme kola a nosič.

Tam ještě musíme posekat trávu, vypustit vodu z čerpadla, nainstalovat pastičky na myši, to kdyby se tam náhodou nějaká zatoulala, tak aby nás nečekalo nemilé překvapení a tak podobně. Kamarádka Monča, která v době naší nepřítomnosti chatu využívá se sem taky chvilku nedostane, tak abychom nedělali ostudu.

Když to tak vezmu kol a kol, tak jsme letos na naší základně strávili dva dny, kdy jsme tam přijeli vlastně dát do kupy zahrádku, poklidit, vyhnat pavouky, zlikvidovat hromady obnošeného oblečení, Zdenda si přerovnal nářadí na cestu, zkrátka, maličko jsme si odlehčili, ale stejně to není nic moc. Klasika, nadváhu stále máme a hned tak se jí nezbavíme a jak tak koukám, i naše váha za měsíc poněkud poskočila, ale té se snad zbavíme cestou.

Maraton návštěv se na nás podepsal, tak nasazuji dietu. Končí obžerství u grilů, litry vína a piva, končí klasické české rohlíky, které Zdenda tolik miluje a já neměla to srdce mu je odepřít, končí smažené řízky a spousta příšerně nezdravých dobrot na které se vždy těšíme. Jen si na cestu koupíme poslední český chleba, který nám stejně vydrží jen pár dnů a pak už bude zase jen opečený celozrnný toustový a pro mne suchary. Chvíli to vypadalo, že budeme muset přečkat zimu na chatě, což nebyla nijak lákavá představa. Hlavně, na pozemek chaty se nedostaneme autem, máme příliš úzký vjezd, respektive, ulička je úzká a my se tam nemáme šanci vytočit a na malý pozemek zacouvat nebo jakkoliv vjet.

Museli bychom zbořit plot a postavit nějaký mobilní, který by se dal jednoduše rozebrat, odsunout na stranu, vjet s autem dovnitř, což by nám vyšlo a zase plot složit. Teď parkujeme na malé výpusti, ale to vždy jen pár dnů, na auto nevidíme, to máme za ohybem cesty. Museli bychom nakoupit dříví a dřevěné brikety, a tak vůbec. Pokud by nemrzlo, což v Polabí zase tolik nemrzne, by to ještě šlo, ale pak bychom museli nějak zabezpečit čerpadlo na vodu proti zamrznutí a následnému roztrhání.  Museli bychom zabezpečit našeho Flíčka proti mrazu a tak podobně, Zkrátka, nic moc.

Udělala jsem si radost a opět vyzdobila okna auta a interiér, tentokrát mám podzimní tématiku. Objevila jsem kouzlo tavící pistole, a tak mám všechny lístečky a kytičky pěkně přitavené k ozdobné šňůrce. Hlavně nám nic necinká, necvaká a nedělá neplechu v podobě poškrábaných oken. To byl vždycky oříšek připevnit výzdobu tak, aby nic nepoškodila.

 

Včera jsme se rozloučili s příbuznými, kde jsme alespoň pomohli se sklizní brambor.

Tentokrát jsem už měla lepší techniku ohýbání pro brambory. Minulý rok jsem druhý den nemohla pořádně chodit.

Příšerně jsem si namohla nohy, ale letos už jsem neúpěla.

Zkrátka, i brambory se musí umět sbírat.

 Měli jsme ohromné štěstí na počasí.

Téměř celé září bylo krásné počasí, kromě pár dnů, kdy pršelo, až tak, že jsme díky urvanému oknu měli v posteli litry vody, ale jinak jsme měli teploučko.

Dokonce, Zdenda se ještě v polovině září koupal ve Vltavě a pár dnů na to ještě v Labi u chaty.

Zkrátka, bylo krásně a my jsme opět na pár dnů zakotvili v Braníku u loděnice. Krásné místo, kde se dá zaparkovat a přespat.  

Jedeme ještě přes Evropskou v Dejvicích a směřujeme na hraniční přechod Folmava.

Původně jsme měli v plánu dnešní noc strávit už v Německu, ale vyjeli jsme poněkud později, nemáme dálniční známku, a tak nakonec spíme v Domažlicích na velkém parkovišti u Penny. Už jsme tu určitě jednou přespali, jsme hodně utahaný.

Naštěstí jsem naházela do remosky brambory, kousky kuřete, cibuli na kolečka a za jízdy upekla, takže se můžeme hned najíst a vrhnout se na psaní a hlavně, Zdenda měl velký úkol, zprovoznit náš Španělský internet, který si stále platíme, ale máme ho z nějakého důvodu vypnutý.

Bajtíků máme nastřádáno tolik, že bychom se v nich mohli koupat, ale nějak se jim k nám nechtělo. Dobrá věc se zdařila, internet funguje, a tak můžeme něco málo udělat na zítřek a maličko dohnat resty.

 Dnešní trasa je: 207 km

Odjíždíme z republiky plni očekávání a přiznávám, že já i s trochu obavami co nás čeká. Jako první neznámá jsou hranice, kde i navzdory všem zvěstem o kontrolách z Německé strany není nikde nikdo.

Přejíždíme hranici na Folmavě a nebyl by problém tu kontroly mít, avšak není vidět jediný policista, a tak v klidu a pohodě projíždíme. Preventivně máme s sebou zvací dopis od Kláry z Lyonu, že jedeme k nim na návštěvu.

Včera nám ještě volal kamarád Maxík, že u nich na hranici je klid a žádné kontroly. Pro každý případ jsme se dotázali na Českou ambasádu v Německu, jak je to s tranzitem přes Německo.

 

Tady je odpověď. 

 

 A zde jsou stránky Ministerstva Zahraničí, kde jsou uvedeny základní aktualizované informace o cestování po NSR.  

https://www.mzv.cz/berlin/cz/viza_a_konzularni_informace/zmeny_na_hranicich_od_14_dubna_kdo_bude.html?fbclid=IwAR2TYEdGJ52FaUIdLI4suvgi6kgyk8fyH4vXnIYzsbESxIb40GwgNxiUafg

 

Pro nás je důležité, že tranzitovat můžeme, ale stejně to není tak úplně v pohodě. Zde se jasně říká „Průjezd Německem do jiného schengenského státu je možný, pokud lze věrohodně doložit, že v cestě bude možné na území jiného státu pokračovat (tj. bude umožněno vcestování do dalšího státu) a neexistuje jiná dopravní alternativa.“

 

A teď babo raď. No, zatím to vypadá, že je vše v pohodě a je to jen další opatření, které se dodržuje, nedodržuje. Jsem už z toho zmatená a pak by tady mohlo nastoupit moje oblíbené rčení „nesvlíkat kalhoty dva kilometry před brodem“, ale pak je ještě jedno, „připraveným patří svět“ a úplně poslední a to jen tak občas říkám, že „někdy moc informací je na škodu“. No, a tak by se dalo pokračovat dál, jako „nejhorší smrt je z vyděšení“ nebo z leknutí a tak by se dalo pokračovat dál a dál.

Zítra bychom už měli opustit Německo a ujíždíme na setkání s naší skorodcerou z Lyonu do Lurd. Bohužel, Zdenda se mi poněkud posunul v čase a naše dlouho plánované setkání není v polovině listopadu, ale října a tak máme co dělat, abychom se na sraz včas dostali. Původní plán dojet do Le Havre, kde jsme skončili, napojit se na pobřeží a pokračovat v našem putování podél Francouzského pobřeží směrem na Španělsko vzal díky časové tísni za své. Z Lurd pojedeme směrem na Španělsko do Portugalska a projedeme si Portugalské pobřeží, které bylo taky v plánu, ale až příští zimu. Zkrátka, chybějící Bretaň a Normandii si projedeme, ale cestou zpět, až na jaře.

Mimochodem, náhodně jsme narazili na úžasný rozhovor s viroložkou paní Pekovou. Paní Soňu Pekovou sledujeme už od jara a plně souhlasíme s tím co jako odbornice prezentuje, doporučuje a predikuje. Pokud by byl zájem, zde je odkaz https://www.reflex.cz/clanek/rozhovory/103273/rousky-nosite-jen-z-psychologickeho-hlediska-na-covid-nefunguji-ustenka-je-jako-rybarska-sit-rika-sona-pekova.html. Je mi jasné, že to do cestopisu moc nepatří, ale to co se děje kolem nás, nás samozřejmě ovlivňuje.

 

Den končíme na parádním, velkém a klidném stání pro obytná auta.

Opět jsme v malém městě Güglingen, kde na jeho okraji a stranou, můžeme zdarma stát,

zbavit se všech odpadů a za velmi příjemný peníz dokoupit vodu.

Dnešní trasa je: 361 km

Zdárně jsme se propracovali do oblasti Bádensko – Württenbersko a jak to tak vypadá, zdárně se dostaneme do Francie.

Pro všechny případy máme zvací dopis do Lyonu, ale snad bude vše v pořádku a my už zítra po ránu překročíme hranice s Francií. Ovšem, hned po ránu míjíme krásné městečko Maulbronn, které už zdálky a dopředu avizuje překrásnou Německou architekturu, ale to později.

Já vím, mnohým se Německo nelíbí, ať už kvůli historii, nebo paní kancléřce, nebo z mnoha jiných důvodů, ale zahoďme předsudky, pokusme se oprostit od nesmyslného zahlížení na bohatší sousedy a vychutnejme si kouzelné vesnice, malebná náměstí a překrásnou hrázděnou architekturu.

Není snad ošklivé vesnice, oprýskaného statku a nehezkého městečka.

Nic takového jsme opravdu za včerejšek a dnešek neviděli. Stačí jen projíždět a dívat se. Je to tu jeden krásnější dům vedle druhého.

Neskutečně upravené předzahrádky, všude čisto, a tak nějak moc hezky.  Je mi moc líto našeho spěchu a samozřejmě i nařízení o tranzitu.

Moc jsem se těšila, jak si zase kus Německa procestujeme v klidu a pohodě.

Bohužel, můžeme jen tranzitovat, a tak jsme si při tom tranzitu udělali malou okliku, která snad nebude nikomu vadit.

Vlastně Zdenda akorát párkrát sjel z dálnice a zase se na ní honem rychle vracíme.

Potkali jsme dvě policejní hlídky, kteří měřili ve vesnici rychlost, několik policejních aut na parkovištích a nikdo o nás nejevil sebemenší zájem. Tak jen doufám, že jim to vydrží.  

Cisterciácký klášter v Maulbrounnu je zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO a je opravdu překrásný.

Jak jinak, také zde myslí i na nás a kousek od vstupu do objektu kláštera je velké parkoviště pro obytná auta zdarma, kam hned zajíždíme a jdeme si prohlédnout unikátní klášter z 12.století.

Je to dokonale zachovalý příklad architektonického prostředí středověkého klášterního života.

Uvnitř maulbronnských zdí a věží je zcela uzavřený svět.

Značně početnou komunitu cisterciáců museli uživit pozemky, které ke klášteru náležely.

Byly zde kovárny, pekárny, domy pro návštěvy a všemožné sklady.

Samozřejmě monumentální kostel, který dostal okrasné prvky mnohem později, ale i domy, které sloužily jako ubytovny mnichů jsou i dnes naprosto dokonalé, luxusně udržované.

Zkrátka, vše je tu moc hezké a pokud bych mohla, tak návštěvu maulbronnského kláštera vřele doporučuji.

Maulbronn fungoval také jako škola a mezi žáky se vyskytovala i jména Johannes Kepler, básník Höderlin anebo spisovatel Hesse.

Asketická cisterciácká víra byla o čistotě,

chudobě a soběstačném životě daleko od lidí a stranou světských pokušení.

Nicméně, doba pokročila a kolem kláštera, který stál původně daleko od obydlených stavení vyrostlo městečko.

Vpravo od nás je Karlsruhe, které jsme už navštívili, ale my jedeme stále na jih a mírně se stáčíme k Francii. Pořád tranzitujeme, to je jasné, ale při té příležitosti si alespoň kratičce projedeme zase kousek Německa.

V této oblasti jsou překrásné hluboké lesy, které jim můžeme závidět. Nikde není vidět jediný nemocný smrk, ale možná je to díky rozmanitosti porostů.

V lese roste snad úplně vše a v perfektní kondici.

Ohromné buky, borovice, jedle, smrky, břízy, duby, javory, chlupaté jedlé kaštany, akáty a já nevím co vše tu ještě roste, ale myslím si, že přesně tak má les vypadat, a tak rozmanitě zalesněné tu mají všechny ohromné lesy, kam až dohlédneme.

Ještě jsme byli nakoupit v Lidl pár drobností, ale to už jen to, co nám opravdu chybí nebo zrovna došlo, jako je pasta na zuby, okena a máslo.

Ještě dám tip na jednoduché jídlo, a to koprovou omáčku, kterou jsem už hrozně dlouho nevařila. Samozřejmě, obyčejně je to pro to, že nemám čerstvý kopr a ve skleničce je ho vždy tolik, že by vystačil pro zájezd, a tak koprovku prakticky nedělám. Nevím proč, ale nikdy mě nenapadlo koupit si sušený kopr, který vydrží a mohu z pytlíčku odebrat vždy jen požadovanou lžičku nebo dvě.

Základem je sušený kopr namočit do vody nebo lépe, do mléka. Zpěnila jsem na jemně nakrájenou cibulku já na olivovém oleji, Miluška radí na másle a na to je možné sušený kopr rovnou nasypat a nechat chvíli na tom másle osmahnout, já ho vlila s mlékem na cibulku a za chvilku jsem pokapala citronem, aby chuť omáčky byla mírně nakyslá, zahustila rozkvedlanou moukou v mléce, dochutila čímkoliv, čím se dochucují omáčky nebo polévky a povařím.

Není nutné vařit nějak dramaticky dlouho. Na závěr mohu, ale nemusím zahustit ještě ve vodě nebo v mléku rozkvedlaným vejcem. Mezi tím mám už uvařená a vychladlá vejce a já si dneska vypomohla koupeným knedlíkem ještě z Čech.

Jinak bych uplácala hrnkové knedlíky. Recept mám už v kuchařce, ale tam je potřeba hrubá mouka, kterou si sice sebou vezu, ale jen dvě kila a míchám jí s hladkou moukou.  

Jako polévka je kuřecí vývar se zeleninou a kapáním.  

 

Večer opět využíváme stání pro obytná auta na okraji městečka Hügelheim.

Dnešní trasa je: 261 km 

Druhý den v Německu a v pohodě. Nikdo nás nekontroloval a přesto, že jsme opět dneska viděli několik policejních hlídek, tak o nás nikdo nemá zájem, a to i přes to, že máme pražskou značku.

Jen s hrůzou čteme, co se děje u nás doma a tiše doufáme, že se katastrofické scénáře naší vládní garnitury nevyplní. Hrozit národu, že pokud nebude poslouchat tak zastaví ekonomiku je podle mého názoru šílené. Ale nechme politiky, protože s tím stejně nic moc neuděláme a věnujme se cestování, dokud ještě můžeme. My jsme už vjeli do Francie u Mulhouse.

Nebýt Francouzské vlajky ukryté za schůdky či lešením a Zdendova avíza, že už budeme ve Francii, ani bych si ničeho nevšimla. Samozřejmě, jsme rádi, že jsme šťastně projeli Německem bez ztráty květinky.

Opustili jsme Německo a máme před sebou dlouhou cestu přes celou Francii. Klasicky nepojedeme po dálnici, ale vedlejšími silnicemi, takže si Francii opět prohlédneme trochu zblízka.

 

V tomto bodě bych vřele doporučila při cestování do zahraničí sledovat mapu rizikových zemí, myšleno z našeho pohledu, z pohledu Českých úřadů. Jedná se o to, že když jsme byli na ostrovech, hned po vypuknutí celoevropského šílenství nám briskně přišla zpráva od Pojišťovny VZP, kde máme celoroční – bez návratové pojištění, že pokud vycestujeme do rizikové země tak se pojišťovna zříká veškerého plnění spojeného s případnou léčbou. Na dotaz, jak budou postupovat s plněním, když už jsme v té rizikové zemi déle, než byla za rizikovou prohlášena, což byl náš případ, tak nám bylo odpovězeno, že pokud dokážeme, že jsme v té zemi byli dříve, než se stala rizikovou, tak jsme krytý a pojišťovna samozřejmě bude plnit pojistnou událost.

Faktem je, že zkušenost, zda to tak je, nebo zda by to skutečně plnili nemáme, naštěstí, ale tím se nám prozatím uzavírá cesta do Španělska, kam jsme chtěli na zimu jet a procestovat Španělské pobřeží dle našeho plánu. Takže z jižních zemí je to prozatím Portugalsko, pokud se pro nás samo neuzavře a my budeme nuceni zůstat u pobřeží Francie a projet si celou Bretaň a Normandii, to nám chybí, tak to bylo v plánu, ale poněkud v jiném čase.

Uvidíme, co se z toho všeho nakonec vyklube, ale s ohledem na to, jak se začínají prosazovat různé restrikce u nás, bych se tomu ani nedivila. Pro okolní státy musíme vypadat jako nejzamořenější stát Evropy, kde se už nedostává lůžek v nemocnicích, zdravotníků je tak málo, že se vyzývají lidi, aby pomohli s ošetřováním nemocných, kteří, a vůbec. Rozhodně nechci situaci zlehčovat, ale, škoda mluvit. Další moje doporučení je, jakmile přijedeme do země, která je zelená, tedy ne riziková, okamžitě navštívit jakýkoliv obchod, benzínku, natankovat plyn, zkrátka udělat jakoukoliv útratu platební kartou, na které už máme časovou historii z cesty.

  

Po ránu jsem uplácala rychlý ovocný koláč. Je spousta jablíček a tak si je užijeme, dokud jsou. V obchodě ve Francii jsou nejlevnější jablka za 1,55 eur a přitom jich jsou plné škarpy. Jasně, nejsou tak luxusní, jako ty kupované, ale aspoň voní, což má pro mne mnohem vyšší přidanou hodnotu.

Jablečný koláč je během chvilky hotový a za dopolední cestu se díky dobíjecímu boostru krásně upekl. Opět je to jen o pár surovinách a dobrota je za chvilku na světě.

 

No a když už máme tolik jablíček, koupila jsem ještě v Čechách housky a udělala klasickou žemlovku, nebo žemlobábu, kdo jak to kde nazývá.

Další jednoduché jídlo na cesty, pokud ovšem máme přístup nebo štěstí na lacinější jablka.

Housky by se daly pohodově nahradit bílou bagetou, kterou oproti našim houskám prodávají všude.

Je to stejně zajímavé, jak se nám na jídelníček vrací staré a osvědčené recepty.

Včera to byla koprovka, dneska žemlovka. Stačí veka nebo housky, kilo jablek, trocha cukru a skořicového cukru, pár rozinek, mléko a máslo.

Přeji všem krásný večer a dobrou chuť.

 Dnešní trasa je: 142 km 

Počasí se nijak valně nelepší. Je hnusně, prší a je zima. Nějakých šest stupňů po ránu není žádná hitparáda.

Ujíždíme Francií a musím poctivě říct, že oblast Francouzské Alpy a Jura, následně oblast Burgundska je mnohem hezčí,

než oblasti výš na sever, kterými jsme odtud na jaře odjížděli.

Zdendovi se daří vybírat silnice mimo dálnici tak, abychom nejeli dvakrát stejnou silnicí a pokud možno i kousek na jih nebo sever od minulé trasy.

Tak se dneska dostáváme do dalšího krásného a starobylého města Dole. Počasí se poněkud umoudřilo a vysvitlo sluníčko, což je skvělé.

I tady myslí na obytná auta a karavany a veliké parkoviště skýtá pohodlné stání přímo před historickým centrem města Dole.

Collégiale Notre-Dame je překrásnou dominantou města, kterou samozřejmě také navštívíme, ale už z parkoviště obdivujeme staré domy, nakupené kolem dokola katedrály.

Co říct více, jedním slovem, je to tu krásné a městečko Dole je naprosto ideální k zastávce na cestě a malé procházce jen na protažení nohou nebo na přespání.

 

Touláme se uličkami, které jsou velmi staré. Nejlepší na Dole je neuspořádaná směsice schodišť, fontán, chodeb a úzkých klikatých ulic města.

Vysoké kamenné domy pocházejí až ze 16. století a kolem 20. století byli oficiálně vyhlášeny za francouzské historické památky.

A myslím, že po právu.

Úžasná je jen procházka po kanálu, kde je spousta restaurací a kaváren. Všude je čisťounko a krásná květinová výzdoba.

 

Věděli jsme, že je tu někde ukrytá dobře utajená kuriozita, fontána Fontaine aux Lepreux na ulici Rue Pasteur. Našli jsme ulici, ale fontána nikde. Kdo by jí ovšem čekal pod zemí?

My teda rozhodně ne a když už jsme se smířili s tím, že tu jejich slavnou a tajnou fontánu neuvidíme, tak se nějací Francouzi vedle nás naklání přes zábradlí a cosi si dole fotí.

Nebýt jich, tak jsme ten bazén minuli. Fontánu si teda představuji jinak, ale budiž.

Tato průčelní ulice, kde se narodil Louis Pasteur, může být nejhezčí ve městě, s maličkou lávkou přes vodu, krytými průchody a nábřežní stezkou zdobenou květinami.

Všude jsou malebné hospůdky, ale je ještě moc brzo, a tak jsou skoro všechny prázdné. Tak jako jiní i my se jen tak bezcílně touláme uzoučkými uličkami. Jen co je poněkud netradiční, nebo jiné, je že tady mají všichni na obličeji roušky.

Samozřejmě, včetně nás, jen na focení jsme si je sundávali, jinak je máme poctivě nasazené. Mohu se dohadovat o jejich účinnosti, nebo o tom, jak dalece je nošení roušek preventivní, ale pokud je to nařízení vrchnosti, tak to holt respektujeme.

V Dole je u každého vstupu do města velká cedule s výzvou, k nasazení roušek a skutečně, všichni je mají. Nikdo nerebeluje.

  

Několik hodin se couráme po městě, které je úchvatné a moc se nám líbí.

Parkoviště na noc je už méně úchvatné, ale sláva za něj. Je nás tu několik obytek a dokonce jeden karavan, což je dost vzácnost, vidět karavan mimo kemp.

Ale karavan je odpojený a auto stojí vedle něj, takže nikomu nepřekáží.

 Dnešní den se obzvláště vydařil.

 Dnešní trasa je: 96 km 

Celou noc prší a prší a je ziminka. Nejvyšší čas odlétnout někam do teplých krajin, protože tady se už schyluje k zimě.

V noci máme překrásných 5°C a tak topíme, jinak bychom zmrzli a jak říkám, nejsem lední medvěd. I když je pravda, že s nočním topením máme stále dohady a permanentní problém.

Já mám na spánek ráda chlad a Zdenda zase rád spí v teploučku, takže celou noc různě cestujeme k ovladači tepla a buď teplo ubírám nebo Zdenda přidává. Každopádně, už několikátý den je opravdu dost ošklivo. Včera se alespoň na pár hodin odpoledne udělalo krásně, ale dneska celý den prší, mží, prší a mží. Nic moc.

 

Chalon sur – Saone je město, které už jsme si prohlíželi a které také stojí za zastávku.

Nicméně, když jsme tu byli naposled, tak jsme nevěděli o stání pro obytná auta a dokonce s možností natankovat vodu zdarma.

Tady je velké stání je jen kousek od starého města a je moc pěkné.

Pokud by byl zájem, zde jsou souřadnice. Na prohlídku města je to tu jako výchozí bod ideální.

Chalon sur – Saone je už v cestopisu dost podrobně zmíněn, stačí si jen jméno města zadat do lupičky vlevo. My si zde alespoň ohřáli oběd a jedeme dál.

 Městečko Montceau les – Mines není kromě pěkného stání nijak a ničím zajímavé.

Stejně jsme využili malou přestávku v neutuchajícím dešti a jdeme si protáhnout nohy. Zvládli jsme malý okruh liduprázdným městem,

přestáli několik přeháněk, okoukli místní zavřený kostel a jdeme svižnou chůzí zpět do vyhřátého Flíčka.

Mimochodem, plyn ve Francii stojí skoro 90 centů.

Dnešní trasa je: 115 km

Dneska si prohlédneme dvě krásná města, jedno ze včerejška a jedno z dneška.

Já nevím, stejně se zase rozepíšu, a tak jsem klidně mohla tyto dva dny poctivě rozdělit. Jenže, domněnka, že to budu mít kratší, nejspíše vezme nakonec stejně za své.

Moulins je další starobylé město na naší cestě do oblasti Lurdy, kde se máme setkat s naší báječnou skorodcerou Klárou. Plánujeme týden společného pobytu u nich a pak už pojedeme rovnou asi do Portugalska.

Podle našeho plánu jsme měli projet úplně jinou oblast, a to od Le Havru podél pobřeží se pomalu sunout na jih, ale bohužel, situace není nijak růžová a my potřebujeme být na jihu co nejdříve. Aspoň, dokud se neuzavře, nebo lépe řečeno, dokud je zelené Portugalsko, tak se dostat alespoň tam, když to do Španělska nejde.

I když, jak to tak posloucháme, tak bych se vůbec nedivila, kdyby nás už vůbec nikam nepustili a rovnou někde u příkopu odstřelili, jako potencionální zdravotní nebezpečí. Ale to zase sklouzávám k politice, a to bych nerada.

Stále jedeme mimo dálnice, Francouzským venkovem, který je opravdu krásný a hlavně, máme krásný den. Po několika deštivých dnech se na nás sluníčko usmívá, a tak je příjemně. Nálada na palubě je přímo skvostná, tak není nač si stěžovat. Až na to, že se opět zatáhlo a asi bude opět pršet. 

Městečko Moulins je opět úžasné a my si ho krásně projdeme křížem krážem.

Naštěstí, historické části měst nejsou nikde nijak veliké, a tak se lze podle libosti toulat uličkami ze 16.století.

Dokonce se nám podařilo najít i dům, kde pobývala Johanka z Arcu, což je velká vzácnost, jen je škoda,

že v přízemí domu je velký obchod s ohromnou výkladní skříní a bohužel, momentálně i prázdný.

Říkali jsme si se Zdendou, že je škoda, že v domě neudělali alespoň nějaké maličké muzeum té doby nebo třeba info centrum pro turisty, zkrátka, cokoliv, jen ne tak ošklivou prázdnou, špinavou výkladní skříň.

Jenže, co si budeme povídat, ve Francii je tolik krásných historických měst a v nich tolik překrásných domů, že holt jeden dům je tak nějak nezajímavý.

Ale, jinak je městečko kouzelné.

Toulat se uličkami je parádní a naprosto úžasný zážitek. Opět jsme se sem dostali v době obědů,

kdy všichni jsou buď v restauracích nebo doma nebo v kancelářích a většina obchodů je přes poledne zavřených, a tak je na ulicích docela pusto.

Samozřejmě, s odpolednem se opět obloha zatáhla a už prší. Je to neskutečné, vlastně nemáme jediný den, kdy by nám nepršelo.

Přejeli jsme do dalšího městečka Montlucon, které je další historické městečko na naší cestě. Přespali jsme přímo luxusně na konci jakési ulice,

kde je několik firem a velmi široké silnice a kde nikomu nepřekážíme. Firmy s večerem uzavřeli své brány a je tu boží klid.

 Jen se hodně ochladilo, a tak si stále topíme. Ráno prší a prší, a tak jsme si maličko protáhli ranní spánek. Není kam se hrnout, možná přestane pršet, ale podle předpovědi to nijak valně nevypadá, a ještě je ziminka. Nezbývá než vydolovat z útrob našeho Flíčka zimní parádu a vydat se na pochodové cvičení do města.

Opět, jedním slovem, paráda a jelikož jsme tu opět v poledních hodinách, je všude jako po vymření. Vůbec to není tím, že by se lidé báli vycházet či co, jen je polední hodina a čas oběda.

Nádherné staré město a místní hrad pánů z Burbonu.

Vydupali jsme schody, protože panstvo, jak jinak, musí být vysoko nad poddanými, a tudíž na kopci. Krásný hrad, který mi s dovolením spíše připomíná zemanskou tvrz, ale, je to hrad, tak to asi tak bude.

 

No a co více ještě napsat? Byla jsem se podívat ve velkém Carrefouru, jen na ceny a něco málo nakoupit.

Už nám došly naše ranní jogurty a kdyby náhodou měli v akci nejakou zeleninu nebo ovoce a tak podobně. Maso nepotřebuji, zatím ho mám dost ještě na mrazáku, jablíčka si vezeme od Milušky z Čech, ale zeleninu bych uvítala.

Vím, že tento obchod patří k nejdražším a je to opravdu tak. Ceny jsou pro mne až astronomické, a tak jsem odešla téměř s prázdnou. To už i drahý LeClarce je mnohem levnější a na Lidl jsme ještě neměli kliku.

Těch je ve Francie poskrovnu, ale co si pamatuji z minulé velké cesty, taky nijak nezářily. No, zkrátka Francie je poněkud dražší destinace a je nutno s tím počítat. Však taky tady nikdo nekupuje na kila jako u nás nebo ve vedlejším Španělsku, ale na kusy.

 Už jenom cena plynu je děsivá. V Čechách jsme tankovali plyn za 11.50 Kč, v Německu byl plyn kolem 45 centů a tady je za 95 centů, a to se musíme hodně snažit, abychom za tuto cenu plyn koupili.

Takže další zimu bych tu nerada byla. Myslím, že jedna celá zima mi ke štěstí bohatě stačila.

Naše cesta: 12.10. 2020 - 164 km 

 

 13.10.2020 - 77 km

Přespali jsme v klidu a pohodě v Gueret na velkém parkovišti u nákupního centra.

Já vím, nic moc, ale tady není žádné kloudné stání, pokud bychom nespali na parkovišti přímo u hlavní silnice, kde bude celou noc hluk od projíždějících nákladních aut. Tak to raději volíme klid.

Využili jsme malé přestávky v dešti a jdeme na prohlídku městečka.

Naštěstí je historická část maličká, a tak se můžeme brzo vrátit k autu a pokračovat v cestě.

Opět jedeme překrásnou francouzskou krajinou, kde se všude pasou krávy a u nich telátka. Je to podívaná.

Pastviny jsou kam jen oko dohlédne, lesy, lesíky a krávy. Někde jsou poměrně velká stáda, někde jen pár kraviček a telátko, zkrátka, každý podle svých možností a velikosti pastvin.

 

Aubusson a gobelíny nebo také, tapiserie, ale jak je to správně?

Dneska jsme se dostali do nádherného historicky starého městečka Aubusson, kde sídlí jedna z nejstarších dílen na gobelíny nebo tapiserie.

V roce 209 se aubussonské tapiserie staly součástí světového dědictví UNESCO, a to jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít.

Dodnes je v Aubussonu a okolí v provozu 20 dílen, které nejen vytváří nové gobelíny starou klasickou technikou, ale jsou i mistři v rekonstrukci, renovaci starých gobelínů.

Sem se dostávají poničené gobelíny z celého světa, ze zámků, kostelů a reprezentačních míst na opravu po mnohdy velmi špatném zacházení. Mnoho velmi starých gobelínů bylo nalezeno na půdách a v různých skladištích ve velmi zoufalém stavu a zde jim místní mistři vdechli nový život.

Historie tvorby gobelínů se tady v Aubussonu začala psát téměř před 600 lety a v průběhu staletí prošla vlastně jen změnou vlastníků z rodiny na krále a zpět, ale tvorba gobelínů zůstává stále stejná.

Jen se samozřejmě zlehčila výroba vlněné příze, maličko se usnadnilo barvení příze, ale práce zůstala ryze ruční a vlastně i technika a jednotlivých postupů stejná jako před stovkami let. Domnívám se, že by toto téma mohlo zajímat i ostatní čtenáře, maličko se zastavím. Předně, jaký je rozdíl mezi gobelínem a tapiserií?

Český název gobelín vznikl patrně převzetím z francouzštiny, kde jedna z nejstarších manufaktur vyrábějících tapiserie patřila rodině Gobelinů, měla název „Manufacture des Gobelins“ a můžeme ji dodnes najít v Paříži na 42 avenue des Gobelins u stanice metra Les Gobelins. Gobelín je ale místní název, všeobecný termín pro tento druh tkaného ozdobného koberce je tapisérie. Řečeno šalamounsky každý gobelín je tapisérie, ne každá tapisérie je gobelín. Jsou to umělecká díla, která vznikla za účelem zavěšení na zeď, závěsné textilní obrazy. Ve starověku a raném středověku byly vyráběny sešíváním, výšivkou a aplikacemi textilií, ale umělecká díla označovaná dnes za starožitná, jsou tkaná.

 

Umění tkát tapisérie přišlo do Evropy patrně s nájezdy Saracénů a latinsky bylo označováno jako „Opus saracenicum“. Velkého rozvoje dosáhlo tkaní tapiserií ve středověku, kdy šlechta a církevní hodnostáři velmi trpěli v ledových zdech středověkých staveb a hledali vše, čím bylo možné si zateplit interiér.

 

Tapisérie se vytváří na tkalcovských stavech, do kterých je vertikálně nebo horizontálně napnutá osnova, která tapisérii drží jako podpora. Vrchní nitě, útky, bývají z vlny či hedvábí a vytváří to, co člověk vidí, tedy obraz. Předlohou pro tkanou tapiserii bývá namalovaný obraz vytvořený ve velikosti 1:1, který se podkládá pod osnovu a tapisérie je tedy vytvořena ve velikosti 1:1 vzhledem k předloze.

To bylo patrně důvodem, že malování předloh pro tapisérie bylo velmi přitažlivé pro mnoho slavných malířů.

Realizace probíhala zpravidla ve velkých dílnách, které skýtaly dostatek prostoru i zručných umělců, kteří na každém kuse pracovali po mnoho měsíců, někdy i několik let.

Protože při tkaní docházelo postupně k poškozování předlohy, vyráběly se stejné kusy v omezeném počtu maximálně 3–4.

Špičkoví tkalci ve významných dílnách tapiserie někdy podepisovali vytkanými iniciály do bordury (rámování tapisérie), ale dělo se tomu však jen zřídka.

Aubussonská tapiserie je oficiálně přidána na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva.

Původ tapisérií „de la Marche“ (oblast Aubusson a Felletin) je nejasný. Již dlouhou dobu je přisuzována arabskému světu, protože někteří ji spojují se starou legendou evokující saracénské vojsko ztracené po bitvě v roce 732.

No, já už bych to více nerozebírala. Mohli bychom si ještě povídat o jednotlivých stylech v průběhu staletí, kdy se začaly používat v tapiseriích zelené listy, kdy květiny a tak podobně. Je toho hodně, ale myslím, že stačilo.

My se pomalu vracíme maličkým městečkem Aubusson zpět na parkoviště, kde jsme si udělali kompletní servis a díky vodě zdarma jsme i po čase udělali očistu všech nádrží.

Jen je škoda, že je tak ošklivo. Celý den permanentně prší, fouká ledový vítr a pro změnu mrholí.

Jen párkrát se nám poštěstilo zahlédnout sluníčko, ale to byla spíše náhoda.

Malá zastávka na cestě je nečekaná vyhlídka ukrytá kdesi v lesích Národního parku.

Zdenda klasicky nemá rozum a prudce odbočuje na úzkou silnici, co silnici, silničku! mezi stromy, kde je i směrovka na jakousi vyhlídku.

Jen se modlím, abychom to nemuseli celé couvat, protože tady se neotočíme.

Vyjíždíme na náhorní plošinu a rozhledna je před námi.

Krásný výhled do dáli a kupodivu, přestalo na chvíli pršet a vysvitlo v dálce sluníčko.

Paráda.

 

Dojíždíme na další stání pro obytná auta do městečka Meymac. Dneska budeme mít relaci s Klárou a domluvíme se, zda se v sobotu setkáme.

Prezident Makron má mít velký projev k národu, a tak s napětím čekáme, co se bude ve Francii dít. Je docela možné, že omezí cestování mezi regiony,

a to by znamenalo, že se náš společný týden neuskuteční. No, však se to dneska večer dozvíme.

  Jinak budeme pokračovat v zrychleném tempu na Portugalsko.

Dnešní trasa je: 110 km 

Francie

„Vláda od 17. 10. opětovně vyhlásila sanitární nouzový stav a prezident Macron oznámil, že v 9 oblastech (Paříž a celý region Ile-de-France, Grenoble, Lille, Lyon, Aix-Marseille, Montpellier, Toulouse, Rouen a Saint-Etienne) je zavedeno od 17.10.2020, po dobu nejméně 4 týdnů, striktní omezení vycházení mezi 21 h a 6 h. Vycházení bude umožněno pouze v odůvodněných případech (př. zaměstnání či naléhavá zdravotní situace). Pohyb mezi regiony omezen není. Na celém území platí pokyn k dodržování základních hygienických pravidel (rozestupy, mytí rukou, roušky, pravidelné větrání vnitřních prostor) a tzv. pravidlo 6 osob na veřejnosti i v soukromí (maximální počet osob kolem stolu v restauraci, velikost skupiny ve veřejném prostoru, doporučený max. počet účastníků soukromých oslav a setkání).“

 Meymac

Když k tomu přihodím varování všech našich lékařů a samozřejmě i moje rostoucí obavy, dlouhý rozhovor s Tomášem, naším přítelem plicním lékařem a primářem, který nám vyloženě vyhudral do jakéže eskapády se to chceme pustit, tak jsme se nakonec rozhodli, že dlouho plánovanou návštěvu Kláry odpískáme.

Vezeme s sebou dárečky pro děti, Andulka poslala taky pár drobností a my si to sebou vše povezeme do jara, kdy snad bude situace lepší a my se v Lyonu na pár dnů zastavíme a potěšíme se s dětmi a s Klárou.

Bohužel, situace se mění každým dnem a nemá cenu si hrát na hrdiny a pravda, asi jsem i maličko propadla všeobecnému zmatku a obavám. Asi tak nějak.

S novou situací se nám poněkud změnily plány do budoucna. Vlastně, oni se až tak nezměnily, ale Zdenda musí přepracovat plán cesty, kdy vlastně pojedeme rovnou k pobřeží a podél oceánu se budeme pomalu sunout k Portugalsku, kde strávíme zimu.

Naštěstí si sebou vezu průvodce Portugalskem, a protože je to země, kterou jsme samozřejmě měli v plánu projet, tak nám to vlastně až tak s plány nezamíchá.

Dneska jsme tankovali plyn za příšerných 0.739 centů a to jsme stanici s nejlevnějším plynem hodně hledali. Naftu jsme tankovali za 1.192 eur. Tady bych všem cestovatelům doporučila aplikaci do telefonu na vyhledávání čerpacích stanic, kde si zadáme, jestli nás zajímá plyn, benzín nebo nafta, navolíme okruh kilometrů od naší pozice a hned nám vyjede přehled benzínek s cenami.

Dokonce v některých zemích nám vyjede i graf, jak se pohybují ceny v rámci dne. To je hodně zajímavé, někdy je rozdíl v průběhu den i 30 centů!

Jedeme dál směrem na starobylé město Périgueux, kde budeme spát, ale míjíme městečko Brive la Gaillarde, které je naprosto úžasné.

Tolik se nám líbil pohled přes řeku, že Zdenda otočil a jedeme zpět. Jen na pár fotek, které sice díky nízké oblačnosti za mnoho nestojí, ale i tak je to tu nádherné. Něco podobného bude v cílovém městě.

 

Rozhodně bych všem cestovatelům tuto oblast, která je v průvodci uvedená jako oblast jižní Francie – Dordogne, Limousin a Lot doporučila na projetí mimo dálnici.

Samozřejmě, je to mnohem pomalejší cesta, ale zase vidíme hluboké lesy plné dubů buků a mohutných smrků. Vidíme spoustu naprosto úžasných statků, které jsou osamocené kdesi na stráních.

Všude jsou pastviny, kde se spokojeně pase množství chundelatých krav s telátky u sebe. To je asi to nejkrásnější.

Ve stádu, ať už je velké nebo malé je vždy několik telátek, buď maličkých, nebo už větších, ale vždy jsou vedle matky, která je vodí po pastvě.

Krávy jsou čisté, pěkně vypasené. Samozřejmě, jako Pražačka nejsem odbornice na chov domácího skotu, připravuji se na chov domácích slepic, zatím teoreticky, a to si myslím, bude moje nejvyšší meta, ale i jako neznalec vidím zkrátka pěkné krávy.

Jeden by řekl, že tu není žádný velký průmysl, žádné stěžejní turistické zájmy, a tak bude tato oblast hodně chudá a nehezká co se vesnic týká.

Ovšem opak je pravdou. Vesnice jsou opečovávané a domy povětšinou jako ze škatulky.

Jen bychom přivítali jinou barvu domů než šedou, okrovou, béžovou, bílou, zkrátka trochu barev, barviček.

Protože jinak jsou všechny vesnice strašně moc nevýrazné a trocha vybočení z standartu by neškodila.

Někdy nám to připadá až tak, že je tady šedá barva na domech povinná. Občas nějaký rebel vybočí z řady a dům je maličko pestřejší, ale jsou to velké výjimky.

Zítra si půjdeme prohlédnout starobylé město Périgueux. Parkujeme kousek od historického centra na velkém parkovišti. Opět nám pomohla aplikace Park4night.

 Dnešní trasa je: 158 km 

 

Máme bujné ráno. Včera jsme zaparkovali na příjemném, velkém, skoro prázdném a relativně klidném parkovišti jen kousek od historického centra města.

Nic, absolutně nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl být problém. Tak, on vlastně žádný nebyl, jen v našem okolí, což jsme netušili, je několik škol, z toho určitě a nejméně jedna střední a od brzkého rána se začala sjíždět mládež buď s rodiči nebo již ve svých autech.

Zkrátka byl to od sedmi hodin docela hukot. Hlavně, studenti, co vlastní auta se vzájemně zdravili troubením aut stylem zalehnutí na klakson, což samozřejmě zdravené auto opětovalo podobným stylem. Studenti, kteří nikoho nezdravili alespoň dali všem vědět, že i oni mají auto, které má patřičné, decibely nadupané, troubení. Během chvilky je celé parkoviště plné různě oťukaných aut a já jen tiše doufám, že to náš Flíček přežije ve zdraví.

 

Périgueux, příšerné jméno, tak akorát na zlomení jazyka, je velmi staré město, které založili Galové (Keltové). Město později ovládli Římané a ejhle, máme totožné město s novým názvem, Vesunna.   

Díky Římanům se z provinciálního městečka stalo na tehdejší poměry velkoměsto, které je dodnes největším a nejrušnějším městem regionu Dordogne. Jestli je největším nevím, ale že je rozhodně nejrušnější, zvláště po ránu, tak to mohu dosvědčit.

Spousta kaváren, restaurací a maličkých obchůdků neodmyslitelně patří ke každému starému historickému městu a tady tomu není jinak.

Naštěstí oblast, kterou si chceme projít není nijak veliká, a tak se můžeme bezcílně toulat překrásnými uličkami.

Kdyby domy nebyly tak vysoké, tak díky stísněnosti a uzounkým ulicím bych řekla, že jsme se na chvilku ocitli v Itálii.

 Jenže, tam by nám nad hlavou vlálo čerstvě vyprané prádlo, což tady nikde není. Francouzsky si nepotrpí na vlající prádlo na balkonech a už vůbec ne mezi domy.

Tady se prádlo suší v bytech, ostatně, co je komu do toho, jaké máme prádlo, že ano.

Tak místo toho, aby bylo prádlo krásně voňavé z balkonů a teras, hezky vyfoukané a vysluněné, tak ho raději suším někde doma na sušáku, nebo jen přehozené přes bytové dveře.

Zkrátka, tady je veřejné sušení prádla pod úroveň. Něco jiného je na vsích u domů, tam velmi často vidíme sušáky s prádlem, takové ty veliké na pevno zabudované v zemi.

 

Maličká tržnice na jednom z náměstí, kde se prodává samo sebou vše BIO za poměrně vysoké ceny. Ale jak tak koukám, občas si někdo něco koupí, a tak to asi není až tak drahé, ale je to vždy jen o pár kouskách. Dvě jablíčka, jeden pórek, pár rajčátek, zkrátka, nic se tu nekupuje na kila. I brambory se snad kupují přesně na jeden oběd.

Houby, nádherné hřiby za taky docela slušnou cenu. A pak že nerostou. Samozřejmě, nevím, odkud je přivezli a co je zajímavé, že se tady kupující absolutně spoléhají na to, že v nich nejsou červi. Při prodeji jsou houby vkládané do pytlíku celé. Tak nějak jsem čekala, že je mladík kupujícímu překrojí alespoň na půlku, po délce, ale nikoliv. Paní si koupila tři hříbky, dostala do pytlíku ty, na které ukázala, zaplatila a šla domů.

Kdoví, jestli byly všechny zdravé, ale tak nějak silně pochybuji, i když, možné to je. Třeba francouzské hřiby jsou bez červů. Třeba ve Francii ani nejsou v houbách červi anebo, francouzské pravé hřiby jsou holt honorace, extra a ty prostě červavý nejsou!

 

Večer jsme dojeli na skvělé stání pro obytná auta a snad budeme mít pro jednou absolutní klid. Teda, doufám, protože kousek je nějaká nová stavba u školy, nebo to bude sportoviště, ale zítra je sobota, tak snad proboha aspoň přijdou do práce v kloudnou hodinu.  

Máme hodně málo proudu, a protože jsme každý den několik hodin večer na dvou počítačích, přejezdy jsou velmi krátké a hlavně, už hodně dní v řadě je stále pod mrakem, tak ani dobíjecí booster nám moc nepomáhá. A do toho se ještě na cestu přidám s pečením, takže večer máme málo proudu. Je znát, že sluníčka je velmi, velmi málo a byly dny, kdy nám celý den regulérně propršelo. Využili jsme možnosti připojit se na proud a doládovat baterky. 

Cena 6 eur na 12 hodin je slušná a jak to vypadá máme 16A jistič, což by nám mohlo skvěle utáhnout elektrické topení, a lednici.

Voda je tu zadarmo, tak jsme jim nechali alespoň něco málo vydělat.

Ovšem, než jsme přepnuli lednici, tak jsem upekla brambory s vepřovým masem, které jsem měla v mrazáku už dost dlouho a bylo potřeba maso zpracovat.

Nejjednodušší je vše upéct v jednom hrnci a tady je tip na jednoduchou a rychlou večeři s tím, že zbývající dvě večeře mohu dát do krabiček a vlastně mám takto tři večeře pro dva lidi, což je skvělé.

Jen hodím na máslo hrášek jako zeleninovou přílohu a dobrota je na světě.

 Dnešní trasa je: 44 km 

Kdo by neznal slavného milovníka, prostopášníka a pravého rytíře Cyrana de Bergerac s přerostlým, monumentálním nosem.

Díky této postavě, která inspirovala mnohé přední dramatiky od Moliéra až po Stevea Martina, je městečko Bergerac cílem stovek turistů a tedy i cílem naším.

Jenže, malebný Bergerac nabízí nejen sochu Cyrana na čestném místě na náměstí hned u vstupu do starého města,

ale spoustu překrásných uliček a krásných domů.

Staré město je opět malé a tak ho máme prošlé za hodinku až dvě.

Podle toho, jak moc se couráme.

Ve všech prodejnách je v nějaké podobě nabízena postava Cyrana a město jím doslova žije.

Úsměvné je, že podle všeho tu Cyrano možná strávil pár nocí, pokud zde vůbec někdy byl.

Maličko mi to připomíná Cimrmany, když zkoumali izotopovou metodou Cimrmanovy boty, kdy vlastně navštívil obec Liptákov s výsledkem +- 200 let, pokud to vůbec byly boty Járy Cimrmana.  

 

Nicméně, rozhodně doporučuji městečko Bergerac navštívit, protože je opravdu moc hezké. Odpočinout si můžeme u řeky Dordogne na pěkné odpočinkové zóně a sníst si cestovní jablíčko.

Jinak, v celém starém městě je povinnost nosit roušky a policejní hlídky nikoho nenechávají na pochybách, že nedodržení nařízení by bylo hned potrestáno. Taky si nikdo nedovolí roušku nemít.

My si je jen sundáváme při focení, což se tak nějak respektuje, ale hned je nasazujeme, to aby nikdo nebyl na pochybách, že roušky máme.

Zvláště policie.

Nejkrásnější stavbou je klasicky katedrála – poutní kostel Église St- Jacques.

Odpoledne odjíždíme do dalšího krásného městečka St – Émilion, které je se svými vinicemi zapsané na Seznam světového dědictví UNESCO.

Opět jedeme překrásnou francouzskou krajinou, která se pozvolna změnila. Z pastvin jsme přejeli do nekonečných vinic. 

Podle všeho je to tady bohatý kraj, protože domy jsou veliké a honosná sídla, takové malé zámečky jsou všude kolem nás.

Vinice a zase vinice a v nich jsou utopené domy, vinné sklepy a zpracovatelské závody. Oblast Dordogne je známá výrobou těch nejkvalitnějších francouzských vín.

 Dnešní trasa je: 77 km

Tak jako spousta měst ve vnitrozemí počítá s obytnými auty,

tak i tady je myšleno na obytná auta a při příjezdu do města nás už vede cedule s piktogramem obytného auta na naše parkoviště.

Je nás tu poměrně hodně, a protože je sobota odpoledne, tak ještě po nás přijeli další auta.

Nakonec nás tu spalo 15 obytek, ale místa bylo stále ještě dost. Ráno je krušné, pouho pouhých 5 °C, což je docela ziminka, ale jakmile zasvítí sluníčko, velmi rychle se otepluje. Jen ve stínu je stále hodně chladno.

Benediktýnský mnich Émilion, který údajně konal zázraky dal jméno tomuto městu, které se proslavilo svými vinicemi, které jsou všude kolem nás.

Je to úžasné, kolik vína se tu vypěstuje a samozřejmě, kolik vína se tu vypije a odtud vyveze.

Městečko díky své poloze uprostřed vinic je vynikajícím místem na malou zastávku anebo i jen přespání. Do St – Émilion je to uz parkoviště kousek a kdyby nic jiného, tak si dojít alespoň na vyhlídkovou terasu nad městem a můžeme jen obdivovat maličké historické město z výšky.

Všude jsou prodejny vína, kde se nabízí i placená degustace a v každé velmi hezké prodejně jsou stovky a stovky lahví nejrůznějších druhů a ročníků.

Jsou zde zastoupeny všechna vinařství regionu a i když by někdo vínu neholdoval, tak stále je co obdivovat. Zkrátka, je to krásné pokoukání. Jsme jen 40 km od Bourdeaux a vína z této celé oblasti jsou světově proslulá.

I když je i zde povinnost nosit roušky a Covi se i zde podepsal na různých restrikcích, tak restaurace jsou v době obědů plné. Někde není volný ani jeden stůl a přitom ceny za menu nebo jen klasickou nabídku jsou řekla bych vyšší. Ale je to pochopitelné, přeci jenom jsme v překrásném starobylém městě, a to se počítá.

My se toulali několik hodin uličkami a jednoznačně, je to tady opět velmi hezké.

 

Během dne se parkoviště kompletně zaplnilo, ale jakmile sluníčko začalo zapadat, najednou je tu prázdno. Jen pár obytných aut, ale jinak jsme tu sami.

 

Zítra pojedeme zase o kousek dál.

 Dnešní trasa je : 

Maličko jsme se posunuli směrem na jih a míříme na Dune du Pilat.

Z krásné vinařské oblasti St Émilion jsme se vydali na Bordeaux, které jsme jen projeli. Bordeaux je veliké čtvrtmilionové město, které v dnešní době neprojdeme.

Je to pro nás příliš velká aglomerace, a tak si prohlídku necháme na jindy, na lepší a bezpečnější dobu.

Zdenda se pustil do centra města, abychom alespoň něco málo viděli. Bordeaux je také známý jako La Belle au Bois Dormant – Spící krása.

Díky velmi vydařené revitalizaci, kdy polovina historického centra byla přeměněna na zelené bulváry a pěší zóny, kdy byly historické domy rekonstruovány do původní podoby, byla v polovině roku 2007 zapsaná polovina města na Seznam světového dědictví UNESCO.

Jedná se o oblast 18 km2 od vnějších bulvárů až ke břehům řeky Goronne.

My si vlastně projeli nábřežní silnici až k vjezdu do centra, jenže tam my už nesmíme, a tak jedeme dál.

Přes městečko Lége se dostáváme na cíp jakoby poloostrova s krásným majákem Le Phare du Cap Ferret. Míjíme další servisní místo, kde je k dispozici voda, můžeme se zbavit všech nádrží,

včetně toaletní a můžeme pokračovat do dnešního cíle cesty. Problém je, že se poněkud kazí počasí a opět začíná pršet.

Zatím jsou to jen malé přeháňky.

Než jsem uvařila večeři, tak Zdenda vyběhl na písečnou dunu

kousek vedle nás a stihl ještě nafotit pár pohledů na oceán, nebe se zatáhlo a leje jako z konve.

Stojíme na hezkém stání, kde je nás několik obytných aut. Jestli zítra déšť přestane máme v plánu buď výlet na kolech, je tady spousta cyklostezek anebo půjdeme na výlet podél pobřeží přes zátoku.

 

Dnešní trasa je: 128 km 

Tak celý včerejšek nám statečně propršel, ale dneska je po ránu azuro, tak uvidíme, jak nám ta modrá obloha dlouho vydrží. 

Jen na chvíli déšť ustal, vyrazili jsme na několikakilometrovou procházku, jen abychom si protáhli nohy, ale hned při té příležitosti jsme několikrát zmokli.

Na nějaký delší výlet nebylo ani pomyšlení. Máme před sebou hlavní atrakci oblasti Dune du Pilat. Tím a snad i díky tomu, že jsme už u oceánu se znatelně oteplilo. Sláva, nemusíme topit, jen večer si na chvíli zavlažíme, ale to spíše díky dešti.

Dune du Pilat je velkou atrakcí nejen pro tuto oblast, ale podle počtu aut, které jedou společně s námi na veliké parkoviště, je to atrakce pro velkou část Francie. Nebo aspoň mi to tak připadá.

Hlavně, od pondělí je ve školách v celé Francii 14 dnů prázdnin, a tak je samozřejmě spousta rodičů na dovolené s dětmi. Jinak by tady bylo poloprázdno.

Ovšem, velké překvapení je na parkovišti, které ještě před dvěma lety bylo zdarma a dalo se tu stát přes noc.

Tak, dneska se tu dá stát taky přes noc,

ale za poměrně vysoký poplatek.

Klasické brány a kartičky s kódem nás pustí dovnitř a ven. Parkoviště je opravdu ohromné, na několik stovek aut, ale být tu přes noc, no, nevím. Dobrou zprávou je, že půl hodiny je zdarma, takže pokud si to někdo nahrne na parkoviště s tím, že bude mí staré informace jako my, tak může beztrestně hned vyjet, což jsme také učinili.

Kousek dál, nějakých 300 m je divoké parkoviště v lese a tam jsme také stáli přes noc. Samozřejmě, s dalšími kolegy, kteří také buď jen přespali a ráno buď odjeli anebo šli na dunu.

Dune du Pilat je nejvyšší duna v Evropě s výškou 114 m. Je to stále se pohybující duna, dlouhá 3 km, která za se rok zvětší směrem na východ o 4,5m. Tak duna už spolkla spoustu lesního porostu, několik křižovatek, silnic, domků a hotel. Zkrátka, vše, co jí stojí v cestě. To je hodně zajímavé.

 Při vstupu na cestu k duně je samozřejmě cedule s povinností mít roušku a skutečně, téměř všichni roušku mají. Jen samozřejmě malé děti a hrstka dospěláků, ale to jsou spíše lidi, kteří si jí buď zapomněli doma anebo jí jen na chvíli sundali.

Obecně, Francouzi jsou hodně disciplinovaný a pokud je něco zakázaného, tak to dodržují.

 Dnešní trasa je: 83 km 

Opět jsme jen kousek přejeli směrem ke Španělsku. To co míjíme je jedna krásná oblast plná malebných domů ukrytých v borovicích.

Tady je to vůbec zajímavé. Ohromné borovicové lesy jsou úplně všechny uměle vysázené, hezky pěkně do řádků a v těch řádcích jsou i opečovávané probírkou a ob řádek sečením.

Všude, kam až oko dohlédne jsou borovice v různém stádiu růstu. Někde už se kácí mohutné kmeny a na uvolněnou plochu vysazují malé borovičky. No a všude je to rozryté od divokých prasat. Dokonce jsme jedno viděli ve městě!

V poklidu si rylo v zemi a vůbec jsme ho nezajímali. Podle mého se jedná o mladé prase. Dojíždíme do městečka Biscarrosse, kde stojíme u další celkem vysoké duny a za ní je ohromná pláž a surfařský ráj. Měli jsme původně vyhlédnuté místo na parkování kousek dál, ale tady je příjemné stání na asfaltu bez rizika zapadnutí v písku.

Velké parkoviště, kde nějaký šikulka uvolnil jednu bránu ve výšce a my stojíme hezky při straně s dalšími kolegy.

Ovšem odpoledne přijela policie a všechny nás s úsměvem vyhodila. Upozornění, že tady není parkoviště pro obytná auta a že bránu za chvíli uzavřou všichni respektují a odjíždějí.

Ještě nás policista nasměroval na parkoviště na okraji města, kam jsme měli stejně v původním plánu jet.

Jenže, tady stojíme na písku a samozřejmě, k večeru začalo velmi silně pršet.

Takže, moje noc byla děsivá, protože už večer byla kolem nás ohromná louže a já jen propočítávala stav zásob na palubě a jak dlouho tady asi tak vydržíme, než se voda vsákne a my budeme moci odjet.

Zdenda je v klidu, ale já jsem ve snu prožívala hrůzu, jak nás všechny auta na parkovišti vyprošťovali s tím, že nám jeden traktor utrhl celý nárazník a my jsme celý nešťastný měli ten ohromný nárazník v rukách a ne na autě.

Zkrátka, noc byla příšerná a do toho se kolem půlnoci přidaly blesky a hromy. Jako by provazy vody nestačily.

 Dnešní trasa je: 36 km 

Před námi jsou krásná tři jezera a pokud to jenom trošku půjde,

rádi bychom u některého z nich zůstali, ale dostali jsme se do poněkud frekventované oblasti a tady to s parkovacími místy není až tak růžové.

Tak, bylo i hůř, mnohem hůř a zatím není na co si stěžovat. Jen holt občas hledání místa na noc je drobet náročnější. Jinak pro všechny, kteří uvažují o cestě do Francie, nevím, jaké jsou teď momentálně podmínky při vstupu, ale podle našich informací by neměl být žádný závažný problém.

Jediné, co bych doporučila je vyhnout se velkým městům, která jsou samozřejmě nejvíce rizikové, nákaza je na vzestupu a kde už platí noční zákaz vycházení jako je Paříž, Lyon, Marseille, viz můj příspěvek ze dne 15.10.2020. Nově nyní k tomu přistupují další regiony a jak je vidět, tak opatření postihlo 46 mil Francouzů. Pro další informace a i pro ostatní země chodíme zásadně sem https://www.mzv.cz/jnp/cz/cestujeme/aktualni_doporuceni_a_varovani/cestujeme_covid19.html Ministerstvo zahraničních věcí.

Dalším městečkem je pobřežní Mimizan, které je jako spousta jiných měst díky Svatojakubské pouti zapsané na seznam UNESCO, ale o tom bych napsala něco více až zítra.

Svatojakubská pouť je velmi zajímavá část naší historie a myslím, že si zaslouží vysvětlení, více řádků než jen shrnout v pár větách, že jsme opět na naší cestě protnuli cestu Svatojakubské pouti.

 

Naštěstí se počasí odpoledne maličko umoudřilo a my se mohli na chvíli projít podél pobřeží. Stejně jsme zmokli, ale to už tady je jaksi běžné.

Zítra má být krásně, podle předpovědi má být zítra jeden jediný den hezky a pak zase déšť a déšť. No, zatím to počasí nevypadá nijak vábně.

 Dnešní trasa je:  55 km

Svatojakubská pouť aneb Cesta do Santiaga de Compostela.

Veškeré použité fotky k tomuto tématu jsou stažené s laskavým svolením z google. 

Už několikrát jsme na tuto zajímavost narazili, nebo už několikrát jsme potkali a zmínili na naší cestě kostel nebo památku, která se k této cestě vztahovala a byla zařazena na seznam světového dědictví UNESCO, a protože je chvíle času, chuť a nálada, myslím, že je nejvyšší čas si o této pouti a kulturní památce něco málo říct, protože v této oblasti se s ní ještě párkrát setkáme. Mimochodem, hned zítra se pojedeme kouknout na jeden z kostelíků, který je kousek od nás a je též na tomto seznamu.  

 

Svatojakubská cesta nebo Cesta svatého Jakuba (španělsky Camino de Santiago) je název historické sítě dvanácti poutních cest, které vedou ke hrobu svatého Jakuba Staršího v katedrále v Santiagu de Compostela ve španělské Galicii. Trasy jsou značené moderním turistickým značením a většinou procházejí historickými poutními směry.

 

 

V katedrále v Santiagu de Compostela jsou podle legendární i písemně zaznamenané tradice uloženy ostatky svatého Jakuba, Kristova učedníka, jenž za svého života údajně kázal i v Hispánii. Po své mučednické smrti, patrně r. 44, byl pohřben v Jeruzalémě, ale později byly jeho ostatky – dle různých legend v různých dobách a různými způsoby – přeneseny do Španělska a konečně pohřbeny na tehdy pustém místě dnešního Santiaga. Místo bylo poté na několik staletí ztraceno, až byl hrob s pravděpodobnými ostatky sv. Jakuba znovu nalezen 25. července roku 813 (v dataci se ovšem prameny různí), kdy na něj podle legendy ukázaly jasně zářící hvězdy (proto název Santiago de Compostela, tj. „sv. Jakub v hvězdném poli“). Na místě Jakubova hrobu byl nejprve vystavěn prostý jednolodní kostel, jenž se poměrně brzy stal poutním místem (hrob z římské doby krytý mramorovou deskou i stavba nad ním jsou archeologicky doložené), a kolem něj vyrostlo město. Se vzrůstajícím významem byl kostel několikrát přestavován, poté byl při nájezdu Maurů v roce 997 zničen a v letech 1075–1150 byla na jeho místě vystavěna současná trojlodní bazilika.

 

Symbolem dlouhotrvající poutě se již ve středověku stala mušle hřebenatky, ať již skutečná, nebo vyobrazená na poutním odznaku, dále to byl klobouk se širokou krempou, pláštěnka se širokým límcem, nádoba na vodu vyrobená z tykve a poutní hůl. Od roku 1987 je platný systém značení pomocí směrových značek se symbolem svatojakubské mušle a žlutých šipek.

Zájem o svatojakubskou pouť začal prudce vzrůstat od konce 80. let 20. století, k čemuž přispěla pouť papeže Jana Pavla II. v r. 1982 a následně i fakt, že roku 1993 byla Svatojakubská cesta zapsána na seznam světového dědictví UNESCO.

 

Svatojakubská cesta měla 12 základních tras a jedna z tras byla dokonce i Česká trasa a její větve.

Na českém území se původní ustálenou trasu v celé délce nepodařilo zjistit, ačkoliv i odtud ve středověku poutníci putovali. Přibližně ji vytyčují kostely zasvěcené svatému Jakubovi. Jistý bod býval v Praze a od poloviny 13. století jej vyznačuje chrám sv. Jakuba kláštera minoritů na Starém Městě. Obdobně při hlavní zemské stezce se výchozím místem staly kostely sv. Jakuba v Jihlavě a v Brně.

 

Dále byly nejznámější trasy známy jako Pařížská trasa, Portugalská trasa, Anglická trasa a tak dál.

A ještě je tu jedna zvláštnost, proč zrovna lastura hřebenatky je symbolem poutníků a atributem svatého Jakuba Staršího.

 Podle legendy vydávaly ostatky tohoto světce takovou záři, až se pod jedním rytířem splašil kůň a skočil do moře; jezdce se podařilo vylovit živého a na znamení zázračné záchrany bylo jeho brnění pokryto hřebenatkami. Hřebenatka se stala odznakem věřících na Svatojakubské cestě: poutníci při sobě nosili lastury jako nádoby na pití, dvojice lastur také symbolizovala lásku k Bohu i lásku k bližnímu. Jedná se o Hřebenatku svatojakubskou, která je plošší oproti známější Hřebenatce kuchyňské – Pecten maximus.

Mušli sv. Jakuba měl ve svém papežském erbu Benedikt XVI., je vyobrazena na obraze Botticelliho Zrození Venuše. Hřebenatku kuchyňskou (anglicky St James shell, great shell) má ve znaku ropná společnost Royal Dutch Shell.

 

Skutečnost je taková, že není nikde psáno, odkud má cesta začít. Dokonce by prý skutečná poutní cesta měla mít začátek v místě našeho bydliště, ale ani to není nutné. Pro získání tzv. Compostely (certifikát o absolvování pouti do Santiaga) nám však stačí ujít posledních 100 km pěšky nebo 200 km na kole anebo třeba, je to jen nápad, 300 km obytným autem?

 Ano, poutníkem se můžou stát i milovníci cykloturistiky a když cykloturistiky, proč ne i caravainingu? Další skutečností je, že můžeme, podle pravidel, svou cestu jít na několik etap.

Když začneme na úplném začátku cesty a máme z práce jen dva týdny dovolenou, klidně svou cestu přerušíme a můžeme se vrátit na poslední bod, kde jsme skončili zase třeba až za rok.

Každá cesta má své kouzlo, ať už se jedná o cestu vnitrozemím nebo po pobřeží.

Dneska jsme zůstali stát na hezkém místě, hned vedle se vlévá říčka do moře, což znamená, tady už může Zdenda chytat s jak jsme včera viděli jednoho místního pana rybáře, ryby tu jsou a poměrně slušné.

Samozřejmě jsem se při té příležitosti dozvěděla, jak je výhodné zde zůstat, vastně nikam nepospícháme a pak, když už je tak hezky, tak přeci nestrávíme čas v autě a pobyt na čerstvém vzduchy je zdraví prospěšný a tak podobně.

V poledne jsme si udělali procházku po okolí a pak už Zdenda jen rybařil a byl úspěšný.

Chytil 4 ryby cefalů, které už známe hlavně z Itálie a pokud si dobře vzpomínám, jsou vynikající. Takže, zítra musíme najít nějaké šikovné místo, kde je ogrilujeme a zbaštíme. 

Další dva deštivé dny jsou za námi.

V neděli, jak jsem se již zmiňovala, jsme se jeli podívat na kostel, který je na naší cestě podél pobřeží a tou je i známá svatojakubská poutní cesta do Compostely.

My jsme docela náhodně na tuto zajímavost narazili a už několik dnů u nás doma probíhají rozepře, jak to vlastně s tou cestou do Compostely je.

Už víme, že můžeme zdolat jen posledních 100 km z celé cesty pěšky anebo 200 km na kole, víme že musíme mít jakési sešitky poutníka, kam dostaneme razítko z místa, které je na poutní cestě, pokud ovšem najdeme ono místo, kde razítko získáme.

Zdenda, když se koukl do mapy, tak s naprostou jistotou prohlásil, že vlastně už jsme téměř ve všech městech, kudy nějaká trasa vede byli.

No a tady je vlastně jádro sváru, protože já se domnívám, že nelze skákat z jedné cesty na druhou, protože jsou většinou od sebe značně vzdálené a vůbec, zkrátka domnívám se, že si nelze vypůjčovat místa z okolních tras jen abychom jako by cestu splnili.

Jsme ateisté, a tak je to stejně pro nás irelevantní, ale jako cíl cesty je to zajímavé. Jak jsme se už dočetli, je spousta cestovatelů, kteří podnikají cestu s batohy na zádech jen pro to, aby si jí prošli, když ne celou tak alespoň kousek. Všichni píší o neuvěřitelné atmosféře mezi cestovateli, skvělé pospolitosti v místě odpočinku.  Většinou jsou to fary nebo obecní ubytovny, kde za pár eur, ale i zadarmo se dá ve vlastním spacáku přespat. Já jsem jen z legrace navrhla, že když můžeme jet 200 km na kolech, tak bychom třeba mohli jet 300 km v obytném autě, aby to bylo počítané.

Kostelík, o kterém je řeč je vlastně bývalý farní kostel a řekla bych že nijak zvláštní, jen, tudy vedla poutní cesta a pokud jsem četla dobře, tak nic dalšího tu není zajímavého.

Kostel, vlastně, to co z něj zbylo je jen původní zvonice, je zavřený a tak jsme ho jen obhlídli z venku a jedeme dál.

Ostatně, stejně zase začalo pršet a v dešti je lepší sedět ve vyhřátém autíčku.

 

Celý tento kus země je ve znamení ohromných borových lesů, které se permanentně kácí a obnovují.

Tak tu máme vedle sebe maličký, čerstvě vysázený borovičky,

pak les před pokácením, neprostupné mladé borovice, zkrátka, celé území je systematicky obhospodařováno a to, velmi pěkně.  

 Noc na dnešek byla příšerná. Stáli jsme na velkém parkovišti kousek od moře, ale neskutečný vítr s námi lomcoval a vlastně, celé odpoledne prší.

Potoky vody se na nás valí a déšť večer nabral na intenzitě.

V noci jsme sjeli trochu níž, aby nás kryl val s pěší zónou, jinak bychom se nevyspali. Hektolitry vody, které nám buší do stropu nezmírníme, ale vítr maličko ano.

Jak tak koukáme, stojíme tady tři obytky a vlastně jsme se v průběhu noci, postupně, všichni přemístili do nejnižšího bodu parkoviště.

Poprvé v životě jsem viděla tolik mořské pěny, která v ten správný okamžik a při tom správném poryvu větru letěla nad zemí.  

Za chvíli opustíme oblast Francouzského Baskicka a vjedeme do Španělského Baskicka. Baskové jsou zcela jedinečná entita, a tak si něco maličko o této menšině řekneme.

Baskové (baskicky Euskaldunak, španělsky Vascos, francouzsky Basques) jsou obyvateli středoseverní části Španělska a jihozápadního cípu Francie při Biskajském zálivu. Většina jich je soustředěna v autonomním společenství Baskicko, kde jich žije něco přes 2 miliony.

Baskové jsou pravděpodobně neindoevropského původu. Někdy bývají Baskové označováni jako autochtonní obyvatelstvo, jindy – na základě společného jazyka, baskičtiny – také za národ; to je ovšem i v samém Baskicku sporné. Existují jak baskicky hovořící lidé považující se za Španěly či španělskojazyční Baskové, tak radikální baskičtí separatisté. Baskové jsou známí svou odlišností od svých sousedů. Liší se jak geny, tak jazykem.

Baskové jsou také považováni za poslední původní praobyvatele Pyrenejského poloostrova, možná i Evropy. Baskičtina není příbuzná s žádným evropským jazykem. Nicméně vlastně celou svojí historii Baskové bojují o nezávislost ať už s Akvitánci za vlády Římanů nebo s Maury a později s kastilskými panovníky. Zkrátka, Basky nikdo nechtěl uznat, až se vytvořilo v moderní době několik politických stran, které všemožně bojovaly a bojují o nezávislost, včetně nám známé ETA. Po skončení druhé světové války Franco na Basky tvrdě udeřil. Během násilných akcí přišlo o život až 21 000 lidí. Fašistická vláda zakázala používání baskičtiny a na udržování veřejného pořádku dohlížely milice. To vyvolalo další napětí.

K nejlépe organizovaným hnutím náležela organizace Euskadi Ta Askatasuna, zkráceně ETA, která úspěšně realizovala atentát na pravděpodobného Frankova nástupce admirála Blanka. Později přešla ETA k teroristickým útokům. Organizace má na svědomí desítky útoků. Po přechodu k demokratické společnosti nová španělská ústava zaručila Baskům omezené právo na autonomii. Mají vlastní parlament, daňový systém i policejní složky. Baskičtina se vyučuje na školách a konkrétně zde ve Španělsku je španělština až jako druhý jazyk.

Vjíždíme do Španělska a první co musíme udělat je, najít lacinější naftu. Ve Francii je cena poněkud vysoká a

na Francii zcela běžná,

 ale hned za hranicemi je už cena mnohem příjemnější. Máme aplikaci v telefonu na hledání čerpací stanice a mnohdy se opravdu vyplatí si kousek zajet stranou od našeho směru.

Ovšem občas se i benzínka vzdálená jen 3 km od nás může zdát velmi vzdálená a cesta k ní se může změnit ve slušnou bojovku.

Jen pár desítek metrů od hlavní silnice nás navigace vede prudce do kopce a během chvilky jsme na silničce někde vysoko v lukách.

Tak a tady jsme už v domnění, že jedeme k někomu domů na dvůr. Ještě chybí na konci cesty, někde za barákem hromada hnoje a v ní zapíchnutý vidle.

K našemu údivu cesta pokračuje dál a my si naplno užíváme pravého nefalšovaného španělského venkova.

Padák dolů a jsme v jakémsi areálu, kde skutečně je veliká čerpací stanice a mají pro nás naftu za krásných devadesát centů.

Tankujeme 75 litrů a to už je úspora, která se počítá.

 

A už jsme dojeli do velkého města San Sebastián, které si jen projedeme.

Tady je zcela evidentně nošení roušek povinné všude a všech.

Zkrátka, nikdo není bez roušky, to znamená, i když jde sám po ulici, což ještě nikde na naší cestě nebylo. Jen v obchodech ano a v centrech historických měst, ale na ulici jsme chodili bez roušky, samozřejmě v patřičné vzdálenosti od ostatních spoluchodců.

 

San Sebastián jsme si chtěli maličko prohlédnout, ale nikam nepůjdeme. Zatím jsme si ho jen projeli a zítra, až pojedeme dál, tak si ho ještě jednou projedeme. Nemá cenu zbytečně riskovat. Přeci jenom, je to ohromné město a my si počkáme na něco menšího a pěknějšího.

Původní parkoviště, které měl Zdenda vybrané je na špici města a díky vysokým vlnám je celé parkoviště uzavřené a vjezd hlídá policie.

Tak jedeme na oficiální stání u velikého stadionu, kde je i výlevka a voda zdarma.

A hlavně, je tu klid, sice jsou stále přeháňky, už nám několikrát opět pršelo, ale nefouká vítr a to je v tuto chvíli nejdůležitější.

Video ze dne 27.10.2020 - klikni na tento odkaz. 

 Trasa 25.10.2020 : 40 km

 

Trasa 26.10.2020 : 88 km

 

Trasa 27.10.2020 : 68 km

Video z dnešního dne, klikni na tento odkaz. 

Video z dnešního dne, klikni na modrý odkaz.

Video z dnešního dne, klikni na modrý odkaz.

Já nevím, ale nějak mi to psaní cestopisu teď až tolik nejde. Ono je to asi taky tím, že nikam nechodíme a zdržujeme se vlastně jen u auta.

Do měst se nám moc nechce, do velkých vůbec a ty malé tu nejsou tak hezké, to asi až níž ve Španělsku. Chybí nám historické části městeček. Ze San Sebastianu jsme dojeli do městečka Orio, které je opět na břehu oceánu.

Moře je ohromně rozbouřené, ale máme první den krásně slunečno a vypadá to, že sluníčko na obloze dneska vydrží.

Jenže, místo čeho, abychom šli na nějakou dlouhou procházku, máme z hotelu internet, a tak sedíme v autě a doděláváme na počítačích vše co je potřeba a na co jsme nechtěli spotřebovávat náš internet. Zítra pojedeme na velký nákup, už dlouho jsme nebyli v potravinách a vše už mi tak nějak dochází.

Lednice začíná být průsvitná. Zdenda včera zkusil chytit nějakou rybku na gril, ale nebyl úspěšný. Zato dneska mám doma velkého rybáře.

Přinesl další 4 kousky ryby cefalů, které mají hodně podobnou chuť jako treska a hlavně! Jsou bez kostiček.

Pokud šikovně vyndáme jen páteřní kosti s páteří tak pak už je to čistá ryba, což mám ráda.

No a zatím co si Zdenda pěkně zarybařil, já jsem se po čase pustila do velkého úklidu. To znamená všechno ven, vyluxovat zákoutí a vytřít.

Vyklepat koberce, utřít všude prach, hlavně nahoře na roletkách. Hlavně věnuji péči toaletě, ale tu pucuji průběžně. Mám novou leštěnku na nábytek, tak jen doufám, že nebude dělat moc velké šmouhy.

Důležité je, vždy nějak a někam vyexpedovat Zdendu, pustit si k práci pěknou muziku a vrhnout se do práce. Jinak i sem už dorazil krásný podzim. Stromy shazují listí anebo ho ještě jen krásně zbarvují.

 

V potravinách jsem byla příjemně překvapená cenou snad všeho, jen jsem maličko očekávala levnější pomeranče. Ty se stále pohybují kolem 1,7 eur za kilo, ale jinak ceny celkem ujdou. Maso je tu příjemně laciné, zvláště kuřecí. Já tu kupuji takové ty žluťoučká kuřata nebo jen díly, stehna, za krásný 3 eura.

odliv

Normální obyčejné, ale velké kuře je už za 2,5 eur. Krůtí maso je za příjemnou cenu a tak. Ceny napíšu podrobněji příště, dneska jsem byla poprvé na nákupu v Mercadona a pak jsme ještě pro porovnání cen zajeli do Lidl.

příliv

Řekla bych, že tady jednoznačně ve výběru všeho a v poměru cen zvítězila Mercadona. Už se prakticky nevyplácí pro něco jezdit do Lidlu. Zelenina je všude dražší, asi tak jako u nás. Jinak, pohodička. 

Naše trasa je: 50 km

Z městečka Orio směrem na Lekeitio, zkrátka směrem na Portugalsko, vede překrásná pobřežní cesta, kterou by byla škoda minout.

Jedeme vysloveně nad pobřežím oceánu a výhledy, které se nám postupně otevírají jsou úžasné.

Já vím, všichni cestovatelé většinou pospíchají dolů na jih Španělska nebo jedou úprkem do Portugalska, ale je to ohromná škoda.

Možná by někdy bylo lépe dát si cíle bližší, pokud to samozřejmě jen trošku jde, tak si projet vždy jen část nějakého území. Speciálně Baskicko nás neskutečně příjemně překvapilo. Nádherné kopce plné lesů a skvostné vesničky, které hodně připomínají Alpský styl domů. Vůbec netušíme, co činí Basky tak bohatými, ale všechny domy jsou luxusní a ohromné a těch pár krav, které se jim pasou vedle domu, jim nejspíš nějaký veliký peníz nepřinese. 

Opět, nevíme, kolik rodin v nich žije, třeba je to opravdu několik rodin v rámci jedné velké rodiny, ale domy mají překrásné.

Pokud takovéto pěkné domy zasadíme do překrásné hornaté krajiny plné pastvin,

tak k dokonalosti chybí jen málo. Samozřejmostí je, absolutní čisto, všude!

Pobřeží Atlantiku tady není kromě městských pláží vhodné na koupání. Ostatně, většinou jsme hodně vysoko na útesech, což je moc pěkné.

Pobřežní silnice nabízí i nespočet parkovišť nad oceánem, kde lze v klidu zastavit, uvařit si oběd a pozorovat snažení surfistů.

Těch je tu neskutečné množství a za chvíli jsme vtažený do fandění a samozřejmě jak jinak, kritizování, jestli jako ta vlna šla sjet lépe nebo se mělo počkat na jinou, lepší, vyšší.  

Hned ve vedlejší zátoce je další maličké městečko s ohromnou městskou pláží a tam vidíme surfařskou školičku, spíš takovou mateřinku, kde se opravdu maličké děti učí základy surfování.

Pak kousek od břehu je už surfařská škola pro větší děti a ve vlnách je další škola už pro puberťáky.

No a před námi pod útesem kde stojíme je už vysoká surfařská.

Právě na naše parkoviště přijíždějí kluci, kteří se během chvilky převléknou do neoprenů,

seběhnou na břeh a během chvilky už je vidíme, jak se houpají na vlnách.

 

Je nádherný den, což se nám líbí. Po minulých dnech plný deště a velmi nízkých teplot, je to jako balzám na tělo. Je krásných 25 °C, takže, uklidit svetry a vyndat trička a šortky.

 

Dneska jsme dojeli na další místo pro obytná auta, které ovšem není tak pěkné, jak bychom si přáli.  Zdenda měl vybrané jiné místo ve městě na molu, respektive v přístavu, kde se původně parkovalo s obytnými auty, ale velké parkoviště je prázdné, zavřené, což je škoda.

Nakonec jsme vzali zavděk parkovištěm pro obytky a karavany v průmyslové zóně, ale nakonec se ukázalo, že to tady není až tak špatné. Jednak si můžeme sednout na břeh řeky, která proudí do moře a druhak, je tu pítko, a tak mohu přeprat.

Je málo hodin, tak proč se do praní nepustit. Už jsme měsíc na cestě, a to je tak akorát čas zlikvidovat tašku fuseklí, pár triček a tak podobně.

Vody je dost, sluníčko krásně svítí, je teplo a příjemně pofukuje. Vypadá to, že ani šňůra na prádlu tu nebude nikomu vadit. Jen si na plynu musím ohřát dostatek vody, vše potřebné mám s sebou a jdeme na to!

Zdenda mi pomohl s mácháním a musím říct, že jako ždímačka funguje naprosto skvěle. Během hodinky je vše vypráno, pověšeno a můžeme se pomaličku pustit do grilování rybiček.

K našemu údivu jsou všechny karavany okolo nás a zrovna tak tři obytná auta prázdný. Asi to tu funguje i jako zimoviště. 

Gril, jak jsem si všimla je pro mnohé velké téma. Jaký typ si pořídit, jestli na plyn nebo na uhlí, jestli na nožičkách, nebo takto kompaktní. Každopádně, my jsme vybírali gril vlastně tři roky. Od začátku se nám líbil COBE, ale ty peníze jsem za něj odmítla dát a tak jsme hledali něco podobného, ovšem za maličko jiné peníze.

Rok s rokem se sešel a najednou se objevili na trhu levné varianty grilu COBE. Jistě, uznávám, COBE bude docela určitě z kvalitnějších materiálů, bude mít kvalitnější vnitřní nádobu na dřevěné uhlí, design má taky maličko lepší a barevné provedení je hezčí.

Ale docela určitě je COBE mohutnější, což zase je maličko na škodu. Každopádně, my máme tento gril už tři roky a velká spokojenost. Vnitřní nádoba na dřevěné uhlí vydrží přesně jedno grilování, lze přidávat spodní vzduch větráčkem a regulovat intenzitu žářiště. Zdenda ještě od začátku vždy vystele celý vnitřek alobalem, takže pokud něco odkape dolů, tak nemusí gril mýt a hlavně, používáme teflonovou podložku, takže se nám nic nepálí a odkapávaný tuk nesmrdí na rozpálené pukličce od dřevěného uhlí.

Ještě bych zapomněla na poslední dnešní zážitek a to, když jsme sem přijeli, tak z jednoho obytného auta, jediného kde někdo je, vyběhl pán a francouzsky nás prosil o pomoc.

Je zajímavé, že ačkoliv neumíme slovo francouzsky, tak prosbu o pomoc jsme pochopili okamžitě.

Samozřejmě, má vybitou baterku a prosil Zdendu, jestli by mu nepomohl. Někdy opravdu stačí jen intonace a gestikulace rukama. Samozřejmě, pomohl.

Zdenda hned vyndal centrálu a rychlo nabíječku. Kolega se nestačil divit a za pár minut už zkoušel startovat a nastartoval. Tak sláva.

 Dnešní trasa je: 64 km