2.8.2020 Teguise - Ermita de las Nives - Lanzarote - Kanárské ostrovy

Městečko Teguise je maličké a opět se tu projevuje zvýšená vlhkost z Atlantiku.

Ráno máme v autě zase jako v prádelně. Řekla bych, že strávit tu v obytném autě více času, bylo by asi na pováženou.

Vzdušná vlhkost je obrovská a ráno máme zase síťku v okně nad ložnicí plnou vody a to máme okno otevřené jen na ventilaci a zajištěné.

Což samozřejmě znamená že deky jsou hodně navlhlé a já osobně mám pocit, jako bych přišla ze silného deště. Ovšem co jsme viděli, teda spíše neviděli z okna mě dost překvapilo.

Místní jsou dost háklivý na slovo mlha, mlha tu není, toto jsou nízké mraky, které jsou plné vody, vlhkosti, která je tolik potřebná na ostrově, kde prší naprosto výjimečně. Čekáme skoro do 12 hodin, než se oblaka laskavě odlepí ze země a vrátí se nám nad hlavu, kam patří a my konečně můžeme vyrazit do města.

Stojíme na parkovišti, které se během dopoledne pěkně zaplnilo převážně auty z půjčoven. Sice mě to nijak valně netěší, ale za Kanářany jsem ráda a provolávám sláva, sláva, sláva. Tolik tady potřebují turisty snad jako všude, ale tady tím, že tu není žádný průmysl a sucho je tu čím dál tím větší, tak turisty potřebují jako sůl. Moc bych Kanářanům přála, aby se sem turisté znovu vrátili.

Městečko Teguise je maličké, ale krásné. Pár uliček klasicky bělostných domků obvykle okenice a dveře natřené na modro nebo zeleno, všude je neskutečně čisto, pořádek, a to co mi bude v Čechách asi hodně chybět, všichni se umí usmát.

Paní venčící pejska se usměje a odpoví na pozdrav, pán o holi ctí že muž zdraví ženu první a pozdraví opět s úsměvem, popřeje mi dobré jitro a já jen s otevřenou pusou zírám, než vykoktám odpověď a samozřejmě, co nejlépe se také usměji.

Pán, odhaduji daleko přes 80 mi začne něco vysvětlovat, mává holí někam do centra. Samozřejmě, vůbec mu nerozumím, ale poděkuji, on je šťastný, jak si se mnou pokecal a odchází. Večer, než jsme odjeli, tak znova jde kolem, jen zamával rukou na pozdrav.

Tak to je to, co mi docela určitě bude u nás chybět. Další je pořádek a čistota i v té nezapadlejší vesnici. Skutečně jsme tady neviděli třeba nějaký kout, kam, nebo kde by se hromadil nepořádek.

Znáte to, takový ten, který se nevejde do popelnice a za rohem v koutě není vidět. Popeláři jezdí jak zběsilý, lidi tady třídí odpad a běžně přijíždějí k popelnicím už s vytřízenými taškami.

Pak je tu ohromná síla lidí, kteří se starají o veřejnou zeleň, kterou stále opečovávají, kamínky uhrabují a nikde se nic neválí a pokut nějaký pitomec odhodí něco z okénka auta, tak do dvou dnů to docela určitě zmizí, je uklizeno.

Vesnice a městečka jsou jako ze škatulky. Samozřejmě, všude a vždy se najde dům, který je opuštěný a polorozpadlý o který se nikdo nestará a je ostudou okolí, ale to je osamocená záležitost, kterou hravě přebijí okolní hezoučké domky všude kolem.

Ještě bych se zastavila u jedné zajímavosti, která nás provází všemi ostrovy. Přesto, že tady téměř neprší, nebo jen pár dnů v roce, tak všude, v každém městě, vesnici jsou takovéto koridory na vodu, které vedou skrz zástavbu s tím, že pokud by něco spadlo, tak aby to neponičilo domy okolo. Tento zrovna je malý, ale ve větších městech jsou koridory na vodu z hor obrovský.

Zkrátka, tady jsou připravený, koridory jsou stále čisté, bez nepořádku, který by případně ucpal nějaký mostek, kdyby úplnou náhodou někde v horách nad městem spadlo pár kapek. Často si říkám, že je škoda, že se u nás taky tak podobně nemyslí na přívalovou vodu, která stejně většinou teče místním potokem. Ale to je marné. My budeme diskutovat, jednat, dohadovat se a tak podobně a stejně budou stále vesnice vytopené při sebemenším dešti.

Večer přejíždíme na vyhlídku Ermita de las Nives, která je naprosto úchvatná. Pod námi je pláž, kde jsme se před pár dny koupali.

Je to ta pláž, kde byla spousta surfostů a jezdců na vlnách.

Tak ta pláž leží přímo pod námi.

Zdenda zajel až na okraj srázu a je to zážitek. Bohužel, k večeru se zvedl vítr, který je čím dál silnější, což Zdendu hrozně mrzí.

Těšil se, že jestli to jen trošku půjde, tak že vzlétne s droníkem a natočí pár záběrů. Chvilku sice lítal, ale když už vítr nebyl až tak silný, tak se odkudsi přihnala poměrně velká poštolka a vyloženě zaútočila na droníka a to byl kousek od auta.

Vůbec se nás nebála, jediné, co poštolku zajímalo byl dron, na kterého nekompromisně útočila nálety a nepříjemným, vysokým křikem. Druhý pokus vzlétnout ukončila poštolka velmi rychle. Nalítla na droníka s pískáním a s roztaženými drápy, připravená vyloženě k boji.

 

Večer jsme se jeli skovat za kostelík nad námi. Zkrátka, nešlo to vydržet. Auto se houpalo jak na rozbouřeném moři a s představou že stojíme na 500 m nad mořem na kraji útesu se mi zrovna dvakrát dobře neusínalo.

V 11h v noci to Zdenda na moje naléhání vzdal a přejeli jsme. Jasně, oba dva jsme se těšili na krásné ráno vysoko nad mořem, na útesu, ale poryvy větru nebyly to pravé ořechové.

 Dnešní trasa je:  11km