13.2.2020 Sardina - Altenara - Gran Canaria - Kanárské ostrovy - Španělsko

Máme budíček v půl sedmé a přesně v půl osmé vyjíždíme na první velkou cestu po Gran Canaria.

Je ještě hodně šero, ale potřebujeme se dostat na velmi úzkou silnici GC210 z La Aldea do Artenara co nejdříve, než začne provoz. Maličko lituji, že je tak šero, protože se nedá moc fotit, vlastně skoro vůbec, ale poté, co jedeme neskutečnou silničkou v ohromných výškách, plně chápu ranní spěch.

Naštěstí jsme se za celou cestu potkali jen s několika místními, a i to bylo občas dost náročné. Místní sice vědí, jak se vyhnout, ale na silnici, kde se vejde jen jedno auto je veškerá taktika k ničemu. Tady se jedině osvědčí zkušenost místních, kteří nás vidí už z dálky a přesně ví, kam si stoupnout a kde nám můžou uhnout. Turisté ve vypůjčených autech by byli určitě mnohem větším problémem. Ti většinou jedou na doraz s bláhovou myšlenkou, ono to nějak dopadne.

Takže tak, jedeme naprosto úžasným údolím po bocích vysokých hor, silnice se kroutí, občas stoupáme, občas padáme a jen se se zatajeným dechem díváme na okolní krásu a malebnost roklí, skal a údolí.

Musíme jen obdivovat roztroušené domečky na svazích a marně si lámeme hlavu, čím se tady můžou lidé živit. Viděli jsme malá stádečka koz, miniaturní políčka na svazích, ale to je tak vše.

Dojíždíme do Artenara, hned sundáváme kola a jedeme na výlet do přírodního parku Tamadaba.

Minulý rok na podzim celou tuto oblast zasáhly požáry, které celý kraj velmi poničily. Nicméně, všude je vidět, jak se z ohořelých borovic derou na svět nové výhony větví.

Obdivujeme, jakou má kanárská borovice vůli k životu. Když je kmen ohořelý tak, že už z něj nemůže nic vyrašit, tak si borovice pomáhá kořeny a na zemi je už spousta malých čerstvých výhonků, které se snaží uhájit své místo na slunci.

Tady teprve vidíme, jak se příroda snaží, jak se dokáže přizpůsobit a jak si umí najít cestičku k novému životu.

Je tady uzavřená Área rekreativa. Nevíme proč, ale domníváme se, že uzavření může být z důvodu podzimního požáru celé oblasti, nebo se to tu bude rekonstruovat,

nebo je to uzavřené díky stáří areálu, zkrátka, nevíme. Je sem zakázaný vjezd, a tak se sem dostanou jen cyklisti nebo statečný pěšáci. Každopádně, je odtud parádní výhled až na moře.

Jedeme dál velikým obloukem zpět do Artenara. Krásný výlet po velmi pohodlné a veskrze prázdné silničce.

Etnogrfické muzeum Casas Cuevas de Artenara je naprosto úžasná ukázka toho, jak se tu dříve žilo a bydlelo ve skalách.

Když to tak vezmu, myslím, že tato cuevas – jeskyně je nakonec docela pohodlné bydlení a kdyby se jednotlivé místnosti převedly na metry čtvereční, hodně bytů, kde bydlí rodiny s dětmi není tak velikých.

V okolí a cestou jsou stále vidět nějaké domky, které vedou docela určitě do vnitřku hory, skály, kopce, ale jak je to uvnitř uspořádané, jak se tam žilo, to vidíme až teď. Samozřejmě, nové bydlení, nebo spíše rekonstruované bydlení ve skalách bude už o něčem jiném, ale stejně mě docela udivilo, jak to měli hezky uspořádané.

 

Tento dům, toto bydlení se skládalo z několika samostatných jeskyní, které byly určené jak k práci, tak k normálnímu životu. Výhodou bylo, že když bylo potřeba, tak se obydlí rozšířilo a pár metrů do hloubky nebo do strany.

Další výhodou bylo, že v letních měsících bylo v cuevě příjemně chladno a když si vezmu minimum dešťů a srážek obecně, tak to nemuselo být až tak špatné bydlení, nad kterým bychom ohrnovali nos.

Nevím, jestli všechny cuevy měli pramen vody, ale tady vyvěrá ze skály docela silný pramen.

Z jedné nádrže se brala voda na pití a větší byla určená na praní prádla. Dneska v nádrži mají okrasné rybičky a zelené rostlinky, ale podle dobových fotografií tomu tak bylo.

Dílna je samostatná místnost, kde se pálila hlína na mísy a hrnce a zároveň se spřádala vlna a tkaly se látky.

Asi nemá cenu popisovat jednotlivé místnosti. Pár fotek jistě vše dostatečně ilustruje.

Na noc jsme přejeli ke hřbitovu na okraji města. Mohli bychom přespat na nějakém místním parkovišti u silnice, kde bychom nejspíše nikomu nevadili, ale stále by okolo nás někdo chodil po chodníku nebo za hlavou by nám jezdili auta a byly bychom hodně z kopce. Tady máme klid, přímo hrobový a můžeme tu pohodlně stát skoro na rovině.

Odpoledne jsme si ještě vytáhli na chvíli křesílka, ale jakmile zajde sluníčko, okamžitě se začíná dost ochládat. Artenara je poměrně vysoko, jsme v tisíci metrech a přiznávám, večer jsme si zavlažili.

Na vedlejším kopečku je ohromná socha Ježíše, kterou Zdenda moc hezky vyfotil.

Dnešní trasa je: 72 km