Návštěvy a setkání, to je oč tu běží. Strašně moc jsme se těšili na přátele a teď si všeho užíváme přímo vrchovatě.

Pravda, už jsme zase po vlasti České najezdili spoustu kilometrů a hodně jsme toho ještě nestihli. Hlavně jsme také zorganizovali takové menší setkání se Standou, s Krkonošskými, měli přijet Orlický a Brno. Někdo ze zdravotních důvodů nepřijel, ale i tak nás bylo dost.

První vybrané místo u Karla na Slapech nebylo to pravé ořechové, hlavně díky úzkému vjezdu a poněkud měkké louce.

Když už jsme tam po docela manévrech zajeli, tak jsme samozřejmě hned skoro zapadli. Zdenda se rozhodl, že bychom odtud při trochu silnější rose nebo slabému dešti nemuseli také vyjet, a tak jsme zase museli vyjet, což byl oříšek. Výjezd do kopce musel být s rozjezdem a bravurně se trefit do brány na centimetry.

To, co Zdenda pracně couval a vyloženě po centimetrech vjel dovnitř, tak musel na jeden cuk vyjet. Podařilo se, Zdenda je šikulka a v tom, jak někam vjet a pak ještě složitěji vyjet je machr. Já jen tiše opodál stála a přemýšlela, kolik asi tak stojí nové blatníky, nedej bože odřený bok a jen jsem obdivovala, jak Zdenda vlítnul do vrat bez ztráty květinky.

Nakonec jedeme na stání do Nučniček, kde už jsme byli, ale tentokrát nestojíme u Labe, ale na stání pro obytky. Za 200.- Kč na auto, jedno, kolik je lidí máme krásné místo na posekané louce, možnost doplnit vodu a zbavit se všech odpadů.

Buňka s toaletou je čisťounká, a tak není na co si stěžovat. Mohli bychom stát u řeky, ale je nás hodně a tam bychom stáli za sebou v řadě a nebylo by to ono.

Vlastně, bychom se na naše staré místo docela určitě ani nevešli. A Abychom jenom nejedli a nepili, byl na druhý den naplánovaný velký výlet po okolí.

Litoměřice, Terezín a oklikou zpět. Ujeli jsme krásných 50 km v příjemném prostředí. Většinou nás cesta, vybraná Zdendou a Alenkou vedla stranou od silnic, pole, louky a i kultura byla.

Krásný den a už je pomalu večer. Zdenda hraje na kytaru, my zpíváme jako o život, já samozřejmě příšerně falešně, ale o to s větším zápalem. Řekla bych, že se den povedl přímo na jedničku a táborák byl takový bonus.

Majitel stání nám dal k dispozici hromadu dřeva, a tak jsme dost netradičně seděli u ohně, zpívali, povídali a zkrátka, bylo to moc fajn.

Druhý den skoro všichni odjeli už k domovům, ale my si to protáhli ještě o jeden den a společně se Zdendou a Alenkou zvládli ještě jeden výlet na kolech. Musím říct, že z nového kola jsem unešená. Je to naprosto luxusní jízda.

Pomaličku se učím používat přehazovačku a tím pádem už tolik nezdržuji. Hlavně musím přemýšlet, včas zařadit správný převod, což zatím tradičně dělám přesně opačně. Zkrátka, pletu si převody, nikdy nevím, jestli mám použít páčku horní nebo dolní, ale s cvikem to zvládnu.

Timiška měla velkou oslavu narozenin.

Naše roční princezna dostala spoustu dárků a samozřejmě, parádní dort. Tetička se vytáhla taky s krásným dortem, který vytvořila speciálně pro Timi.

No a další grilování, povídání a samozřejmě lehké popíjení. Ještě jsme zvládli třídenní hlídání, aby si rodičovstvo maličko odpočinulo.

Konečně se hnulo vyřizování mého předdůchodu. Konečně banka uvolnila moje naspořené korunky a přeposlala je do druhé banky. To, co je normálně záležitostí jednoho kliknutí, tak v tomto případě trvalo přesně měsíc! Děsná praktika banky, držet si uložené peníze co nejdéle. Vlastně až na hranici únosnosti. Zkrátka, na operaci převodu peněz z jedné banky do druhé mají ze zákona měsíc a ten až do posledního dne striktně dodržují. To by bylo příšerně jednoduché převést prostředky třeba druhý den po podané žádosti, nebo do týdne! A to jen výpovědní smlouva trvá tři měsíce, což jsem naštěstí udělala už na podzim, ale to bylo jediné, co jsem mohla udělat v předstihu. Takže jsem se včera dozvěděla, že nyní jsou peníze v jakémsi bankovním depozitu. V první bance už mám na účtu nulu a v druhé ještě nejsou vidět a někde ve vzduchu, na cestě, budou ještě týden, to kdybych se náhodou rozhodla své rozhodnutí změnit a nejde napsat, nebo jakkoliv potvrdit, že své rozhodnutí změnit nehodlám a na převod čekáme jako na smilování. Mám slíbeno, že by snad v pondělí už měly být prostředky na tom správném účtu a pak už bude jen záležet na VZP, jak rychle mě vezme do systému a budeme moci odjet. Očkování už máme za sebou a nic nestojí v cestě našemu odjezdu. Letní cesta bude ve zkráceném módu. Tentokrát se budeme pohybovat kolem Bodamského jezera a projedeme se kus Alp z Německé a Francouzské strany. Do Rakouska s pochopitelných důvodů nemůžeme. Rakousko si projedeme asi až nakonec našeho putování. Bude to tehdy, až proděláme totální odtučňovací kůru, což znamená, jedny šortky, jedno tričko a jedny bombarďáky na osobu a týden.

Dneska jsme měli slavnostní den. Den, kdy se nám zdárně podařilo ukončit, uzavřít dvouměsíční snahu se vstupem do předdůchodu a s tím související boj s úředním šimlem.

Kdybych to býval byl věděl, tak bych tam nechodil! Slova klasika ani zdaleka nevyjadřují, co jsme museli za ty dva měsíce zvládnout. S ohledem na mašinérii, která nás pohltila a o několik let starší vyplivla bych řekla, že bychom měli dostat zaplaceno my, a ne abychom ještě za takové nervové vypětí platili my.

Ale pravdou je, že vložené prostředky nám jsou okamžitě následný měsíc pravidelně vypláceny, ale kdo to má zvládnout? Vydržet?

Konečně jsem jako poslední krok získala potvrzení od VZP, že už jsem konečně zanesená v systému, konečně jsem získala certifikát o očkování a konečně po dvou měsících naprosto nesmyslného pobíhání od čerta k ďáblu můžeme odjet.

 Ale na druhou stranu jsme si užili naší malé vnučky a konečně jsme využili zázemí chaty. Po dva týdny jsme hlídali Timišku a aspoň na chvíli byli za plnohodnotné prarodiče.

Opravdu jsme si jí užili, kdy jsme poslední dva týdny hlídali, jak to jen šlo. Na chatě to byla paráda, přálo nám počasí,

Timi se chovala přímo vzorně a veskrze si nebylo na co stěžovat. Snad jen, že bychom jí rádi měli mnohem déle. Zdenda vytunil kárku

a ani kočárek jsme nepotřebovali. Kárka měla jednoznačně navrch a když jí ještě Zdenda opatřil bezpečnostními prvky, protože kolečka jsou příšerně zajímavá, a tak jsme drandili kolem Labe od rána do večera.

Zvládli jsme spoustu dalších setkání, včetně sletu příbuzenstva, které se v hojném počtu sjelo k nám a bylo to vše perfektní. Ale už je čas odjet, než se z nás stanou těžcí alkoholici.

Značnou část letní cesty budeme putovat po Německu, protože máme na cestování pouho pouhé dva měsíce a díky našemu stylu jízdy nemá cenu se pouštět někam moc daleko. Dálky si necháme až na zimní cestu, ale teď pojedeme podél Rakouských hranic směrem k Bodamskému jezeru, ale kam až dojedeme to je zatím ve hvězdách. Zdenda má hlavní zadání na cestu, a to je koupání v jezerech. První naše zastávka bude u jezera Ammersse, kde se setkáme s naší dávnou přítelkyní Petrou a Karstenem a strávíme společně víkend. V plánu jsou kola, koupání, samozřejmě grilování a povídání, protože jsme se díky kovidu skoro dva roky neviděli.

Honem jsem dneska kupovala průvodce Německa, ale bylo to docela náročné. Mám starého průvodce od National Geografik, ale tam je strašně málo informací. Chtěla jsou koit průvodce od Lonely Planet, mám už od tohoto vydavatelství celou řadu průvodců, ale průvodce pro Německo vydali pouze jen jako tipy po tom nejzajímavějším, co v Německu mají. Zhruba 12 tipů z celého Německa za skoro 600.- Kč. Nakonec jsem koupila průvodce, bichli, od Rough Guides za 1200.- Kč a jsem spokojená, protože je tam spousta map, informací a tak podobně. Škoda že Lonely Planet tak nějak Německo nevydává.

První naše zastávka je v Příbrami a když už jsme se sem dostali, tak nemůžeme vynechat procházku na Svatou horu, která je hodně známá. Svatá Hora je významný barokní areál a poutní místo.  Vrchu (586 m) u Příbrami bylo cílem poutí už velmi dávno. Roku 1348 daroval Karel IV. Příbram prvnímu pražskému arcibiskupovi Arnoštu z Pardubic, který zde prý často pobýval na svém hrádku Ernestinu. S tím patrně souvisí stavba původního kostelíka i soška, která byla v kapli jeho hradu v Příbrami. Když byl hrad 1574 zbořen, dostala se do měšťanských rukou.

Za třicetileté války byla Příbram silně zpustošena a po roce 1620 se v Příbrami usadili jezuité, kteří sošku přenesli na Svatou Horu.

Od roku 1648 byl poutní areál velkoryse přestavěn pod vedením C. Luraga a protože byl cílem velkých poutí, byl různě přestavován a upravován až do 20. století.

V roce 1732 byla Svatá Hora místem velké barokní slavnosti, když byla poutní socha Panny Marie Svatohorské slavnostně korunována. Bohužel, kostel a areál už byl zavřený, a tak jsme si vše prohlédli alespoň zvenčí.

V Příbrami jen přespíme a hned jedeme dál. Zítra už konečně opustíme domovinu a budeme se toulat po Německu. Dneska nám zrovna od Dethleffs přišla na email informace, že už jsou v Německu otevřené všechna stání pro obytná auta.

Přeji všem krásný večer.

Příbram nám skvěle posloužila na přespání a hned po ránu jedeme dál, směrem na Strakonice a hraničním přechodem

Strážný vjíždíme do Německa. Jedeme překrásnou krajinou Národního parku Šumava, kde jak vidíme kolem sebe, stromy jsou veskrze zdravé. Jen v dálce občas zahlídneme malou skupinku vyschlých smrků, ale tady, v této oblasti naprosto minimálně. 

Hraniční přechod je prázdný, ale hned po přejezdu hranic nás přivítala zpráva z jakéhosi Kovi centra, abychom sledovali situaci a měli očkování nebo dodržovali karanténu. Naštěstí očkování máme, ale dočetli jsme se, že v Německu se nyní velmi šíří další mutace, která je velmi nakažlivá, tak uvidíme.

Ale domnívám se, že s šířením mutací to bude podobné ve všech zemích Evropy a že se zase budou postupně přijímat různá opatření, ale s tím se už asi musíme do budoucna smířit. Samozřejmě se teď před prázdninami budou různé letní destinace předhánět, co vše uvolní, jen aby nalákaly a umožnili prázdninové dovolené, ale domnívám se, že to není dobré a zdaleka ještě není vyhráno.

Jsme kousek od Pasova, kam dneska míříme. Pasov je krásné město, které si necháme na později, ale co je důležité, kousek za městem je parádní stání pro obytná auta.

Sice jen na 24 h, ale parkoviště je téměř prázdné. Myslím, že stát tu dva dny a možná i více by nebyl až takový problém, ale na druhou stranu, jsme v Německu, kde se vyplatí dodržovat nařízení a předpisy.

Zkrátka je tu richtik a pořádek. Takže ano, určitě toto místo ještě v budoucnu využijeme, minimálně k návštěvě Pasova. Vysoko nad námi se tyčí Veste Obrhaus, kombinace paláce a opevnění.

Část vybudovali už v 13. století pasovští mocní knížata – biskupové, která ovládali daleké okolí a co si budeme povídat, mnohokrát zavítali i do Čech a drancovali vesnice, města hluboko v našem území. Vždy se však stáhli, odvlekli ženy, děti, kořist, a tak pokračovali mnoho let.

Dali jsme si kávičku a ve stínu je nám dobře. Hlavně lehký větřík a blízkost řeky je mnohem příjemnější. Pasov máme před sebou. Tady se stékají tři řeky a každá z nich má jinou barvu. Vlastně říkají, odkud pochází. Inn pramení v Alpách a má krásně nazelenalou, alpskou vodu. Dunaj, který protéká městy a zemědělskou krajinou má vodu jakoby kalnější a Ilz, která se valí z Bavorského lesa, je zbarvená po rašelině.

Maličko si pohráváme s myšlenkou na koupání, ale Zdenda má vybrané parkovací místo u městečka Pocking, kde je veliké jezero. Jen doufáme, že se nám někde šikovně podaří zaparkovat. Jezero Pockinger Baggersee je skvělé, suprové a nemá chybu. Jakmile jsme zaparkovali na boční cestě, okamžitě balíme a hurá do vody. A protože jsme v Německu, ráji nudistů, není překvapením, že jsou to samý hambáči. Je to zajímavé, v Čechách bych měla velký problém koupat se bez plavek, ale v zahraničí není důvod se jakkoliv ostýchat. Zkrátka, tak nějak u mě funguje, že tady mě nikdo nezná, a tak jsem v klidu.

Plánovali jsme, že se půjdeme ještě vykoupat po večeři a pak ještě před spaním, ale přišla veliká bouřka se silným větrem, příjemně se ochladilo, a tak jsme plány na večerní koupání odložili. I když, Zdenda se docela určitě ještě večer půjde vykoupat. Nicméně teplo spadla na neuvěřitelných 15°C. Minimálně se nám bude dobře spát.

Dnešní trasa je:

Německo je krásné a veskrze splňuje naše očekávání. Jsme v oblasti Bavorska, konkrétně je to Východní Bavorsko a Alpy nebo také Bavorské Alpy a stále jedeme podél hranic s Rakouskem.

To víme naprosto bezpečně, protože se nám stále hlásí náš operátor T-Mobil a permanentně nás vítá tu v Rakousku a po chvíli zase v Německu, jen podle toho, jak se přiblížíme k hranicím. U jezera   Pockinger Baggersee jsme přepychově přespali. Nádherný klid a ráno okolo nás dokonce krokem projela policejní hlídka.

Nic neporušujeme, teda alespoň se tak domníváme, nejsme na žádné soukromé cestě ani v žádném zákazu parkování, stojíme pěkně stranou,

abychom nepřekáželi, a tak nás nechali v klidu.

Dokonce jsem paní policistce s úsměvem kývla na pozdrav a ona se také usmála a také pokývla na pozdrav. To se mi ohromně líbí.

Dneska jsme celý den poctivě zdravili protijedoucí kolegy a odpověděl jen jeden. Shodli jsme se, že už zdravit nebudeme. Na to množství ubytek, co jsme potkali si pak připadáme jako pitomci. Ale je pravda, že když jsme potkali kolegy z Německa v Itálii nebo Španělsku, tak se mohli umávat. To pane zdravila celá osádka, ale jak jsou u sebe doma, tak to najednou neumí. Zdenda říká, že čím jsou obytná auta dál od svého domova, tím je vstřícnost a kolegialita větší a má pravdu.

Nádherná krajina, jen je škoda, že to celý den vypadá na déšť, je pod mrakem, a tak ani fotky nejsou dneska žádná sláva.

Dojíždíme do městečka Burghausen, která má pro nás nachystané veliké stání. Jsme kousek od starého města a hlavně, místní chloubou, pozoruhodným hradem s jednoduchým názvem Burg. Městečko samo o sobě je také krásné, starobylé, ale Burg stojí za prohlídku. Z jedné strany je pod hradem jezero Wöhrsee a z druhé strany teče řeka Salzach.

Od roku 1255 Burg sloužil jako druhá rezidence jihobavorských vévodů. Plné délky dosáhl až o třicet let později. Šest nádvoří, různé padací mosty, úzké průchody a spousta domečků. To vše připomíná spíše opevněnou vesnici jak hrad. Za bavorsko – landshutského vévody Jiřího Bohatého 1479–1503 byl celý hrad rozšířen a přestavěn na největší a nejmodernější pevnost své doby, ale po smrti vévody a opětovném spojení bavorského vévodství opevnění ztratilo význam.

Nicméně, dneska je to turisticky atraktivní a velmi vyhledávané místo, kam míří spousta návštěvníků. No, až taková spousta jich tu nebyla, ale dneska zrovna nebylo nijak hezky, a tak možná i proto tu byla vyloženě hrstka turistů. Jinak v Německu, alespoň v této oblasti se nosí respirátory, ne roušky, jen v prodejnách a v dopravních prostředcích. Jinak je mají lidé dost často připravený navlečený na ruce, ale nosit je venku nemusí.

Sešli jsme ještě do města, prohlídli si překrásné náměstí a přešli přes most do Rakouska, jen abychom viděli Burg z dálky. Je to opravdu monumentální opevnění na vrchu nad městem.

Burg je dlouhý něco málo přes kilometr a je všeobecně považován za vůbec nejdelší opevnění na světě, což je zajímavá informace. 

 Na parkovišti jsme se naobědvali a jedeme dál k dalšímu jezeru Waging am See, kde Zdenda podle park4night vytipoval moc pěkné místo.

Jezero máme kousek za sebou a kdyby zrovna nepršelo, bylo by tam skvělé koupání.

Na zítra máme naplánovaný výlet kolem jezera.

Jezírko s kamínky na masáž chodidel. 

Je to skoro 25 km. Pokud ovšem nebude pršet. Docela slušně se i ochladilo. Máme necelých 17°C, což není nic moc, ale po vedrech, které máme za sebou je to příjemná změna. Ale zítra už by mohlo být krásně, abychom se mohli cestou koupat. Jezero je čisťounké, a tak to snad vyjde.

 Dnešní trasa je:

Výlet Burg : 

Dnešní trasa je: 

Omlouváme se všem čtenářům našich stránek, kteří s námi putují za zkrácené příspěvky. Španělský internet nám po měsíci mimo Španělsko velmi omezili, z Čech máme ubohý 4 GB a Němci, jak známo jsou na internet skrblíci. Tak alespoň pár řádek a jednu, dvě fotky. Musíme maličko pošetřit data.  Jakmile budeme mít štěstí na volnou Wi-Fi síť, hned vše doplním.