29.6.2022 - Kárané - Česko

Opět píšu se značným zpožděním, ale aspoň tak. Zkrátka, rychleji to nejde.

Začátek května byl ve znamení „klidu před bouří“. Pilně jsme objednávali potřebný materiál na vylepšení našeho prozatímního domova a s hrůzou sledovali stoupající ceny stavebních materiálu.

Ještě jsme stihli srazík ve Sloupu v Čechách, kde jsme se po půl roce sešli s přáteli.

Klasicky jsme si udělali na kolech parádní výlet po okolí. Sklárna Jiří Pačinek, zde je odkaz https://www.miacoffee.cz/realizace/sklarna-jiri-pacinek/ .

Je to překrásná sklárna s Křišťálovým údolím, kde je naprosto jedinečná venkovní expozice skleněných stromů, květin a všelijakých skleněných skulptur, uskupení a já nevím, jak to ještě lépe nazvat.

Nádherný cíl výletu, který mohu jen doporučit. Hlavně, nezapomenout navštívit kostel, který je hned přes silnici a který je plný sklářských kreací z této mistrovské sklárny.

Za zmínku stojí, že tam, kde je nyní malebná sklárna s prodejními prostorami, malou restaurací a velkou skleněnou zahradou tak původně stály polorozpadlé budovy bývalé traktorové stanice. Pan Pačinek zde vystavěl naprosto unikátní v starobylém duchu budovy sklářské dílny, kde i o víkendu pracují skláři a před námi vytváří nádherná těžítka, vázy a spoustu nádherných skleněných věcí.

Pokud k tomu připočteme překrásnou krajinu, večerní kytarový koncert Zdendy S, posezení s přáteli, tak celý víkend byl nádherný a budeme mít na co vzpomínat.

A už vzhůru do práce, kterou jsme několik měsíců plánovali. Jenže, nakonec se ukázalo, že to, co bylo v plánu až napřesrok, musíme udělat už letos.

Nádrž na odpadní vodu se za měsíc zdražila o třetinu, paluby, prkna na štít, zateplení vrchních místností, zkrátka veškeré ceny stoupají vyloženě před očima. Nevím, do jaké míry s cenami hýbe válka na Ukrajině, ale řekla bych, že asi hodně.

Veškerá výroba je navázána na strašně drahou elektřinu, a ještě dražší plyn a hlavně, lidé se začali připravovat na krušnou zimu, a tak stoupají ceny od palivového dříví, přes nedostatek kamen na přitápění, četla jsem že na tepelná čerpadla se čeká až jeden a půl roku, všichni kdož můžou mění stará okna za nové, aby tolik neprotopili a tak dál.

Faktem je, že vše co jsme objednávali, nebo dokupovali, tak jsme bez problémů nakoupili. Ale na druhou stranu, nestavíme barák, jen si hrajeme s venkovními úpravami a vylepšeními.

Jediné, co byl náš velký problém, bylo stání našeho auta. Na pozemek jsme nevjeli ani náhodou, stará vrata byla jen na malé auto a hlavně, nezvládli jsme se stočit díky úzké příjezdové cestě.

Museli jsme stát asi tak 200 m u hlavní silnice a nebylo na auto vidět. Stále jsme vymýšleli, jak dostat auto na pozemek, který je malý, a ještě ke všemu celá oblast je na pískách.

Jediné místo, kam bychom se vešli na délku je z boku chaty, ale nevejdeme se na výšku. O pár centimetrů jsme se nevešli pod přesah střechy. A jak tam, tak mudrujeme, šel kolem náš nový báječný soused a říká „když to nejde nahoru, tak to holt musí jít dolů“.

Tak jsme se pustili do naprosto neplánované akce ubrat zem, abychom se vešli na výšku. Jenže, to, co jsme si mysleli, že koupíme náklaďák makadamu, plácneme na to zatravňovací betony, vysypeme zeminou, zasejeme trávu a je to, tak to by u nás bohužel nefungovalo.

Jak nás upozornil stavbyvedoucí, co vše bychom museli udělat, abychom se postupně nepropadali i s autem do písku, tak prý bude lepší udělat základovou desku a pak na ní dát ty naše zatravňovací kostky či co to je.

Hlavně, na holý beton se rozhodně koukat nechceme a budeme rádi, když plocha bude dál zelená travička.

Jenže, díra pro senkrovnu nám nakonec urvala jeden schod, a tak se opět neplánovaně Zdenda mezi tím pustil do nové dlažby. Ta taky v letošním plánu nebyla.

Nicméně se ukázalo, že tak jak za minulého režimu nic nebylo a vše se shánělo pod rukou nebo za flašku rumu, tak zřejmě beton byl, a to velmi kvalitní.

Pod starou betonovou dlažbou, jakési obrubníky naskládané do řádné vrstvy betonu, aby se náhodu nerozlomily se ukázala další vysoká vrstva betonu, to byl asi původní chodníček kolem chaty, který se z nějakého důvodu znelíbil a pod tím vším se objevily ohromné betonové desky.

Beton se vrstvil a vrstvil a čím více, tím lépe. Vůbec jsme netušili, že ho máme kolem sebe tolik, v nejvyšší kvalitě a v tak vysoké vrstvě.

Beton i po 50 letech jen zvonil a nic neztratil na své původní pevnosti. Podezírám tatínka, že se nějak dostal k betonu kvality na atomové kryty a ten použil všude, kde jen to šlo.

I pitomý záhon růží byl ohraničený půl metru hlubokým, řádně širokým předělem z toho nejkvalitnějšího betonu. Asi aby náhodou tráva neprorostla do záhonu, jaká to hrůza. 14 dnů jsme nedělali nic jiného, než kopali díry, rozbíjeli betony, nakládali kontejnery suti, naváželi nové dlaždice a obrubníky, vyráběli bednění, večer jsme se vždy skáceli na sedačku před televizi a skelným pohledem koukali na pohyblivé obrázky.

Ráno jsme vstávali jako století staříci. Hromady země se přemisťovali z jedné strany na druhou, několik montážních jam k získání dalšího písku, kterého nám před pár dny odvezli tři velké kontejnery, což jsme samozřejmě zaplatili, ale nebylo kam ho dát.

To je holt problém malého pozemku.

Okna jsme za vydatné pomoci brášky Pavla,

bratránka Miloše a Jitky zvládli na jedničku.

Stará okna ven, nová nasadit, zapěnovat a hlavní naplánovaná práce je hotová.

 

A samozřejmě hlídáme naší malou Timišku.

Je to takové sluníčko, které milujeme a jsme přešťastný, že jí máme a že s ní můžeme být co nejvíce. Rodičovstvo si také rádo odpočine a my si jí užíváme přímo vrchovatě.

Timi jsou dva roky a pár měsíců a řekla bych, že je to ten nekrásnější dětský čas, který si už u svých dětí moc nepamatujeme. Hlavně, tenkrát jsme neměli tolik času se dětem věnovat, nebo spíše, neměli jsme možná tolik trpělivosti.

Prarodiče mají času dost, a hlavně si toho človíčka užíváme úplně jinak než rodiče. Byli jsme v Kauflandu a tam jsem se s Timi honila mezi regály a vůbec mi to nepřišlo divné. Timi se skovávala a já na ní vybafla a děsně jsme si to užívali.

Nákup se sice protáhl, polovinu věcí jsem zapomněla koupit, ale bylo to báječné. Vůbec si nedovedu představit, že bych takto blbla se svými dětmi. To bylo stále honem, honem. Honem nakoupit, musím uvařit, vyprat, uklidit, složit další hromadu prádla a stále dokola a dokola.

Pak když přibyla škola a domácí úkoly, tak k tomu všemu ještě honem z práce a honem udělat domácí úkoly.

Teď víme, že vše počká a jestli nemám vypráno, tak vyperu zítra, oběd může být taky jednodušší, protože důležitější je koupání v Labi, které se Timi tolik líbí. Zkrátka, máme čas.