19.10.2022 Auderville - Mont Saint Michel - Normandie - Francie
Před námi je konečně opatství Mont-Saint-Michael kam se půjdeme zítra podívat.
Maličko jsme laborovali s tím, kde nechat auto. Celá tato oblast je zaslíbenou zemí zlodějů, a tak je opatrnost na místě. Jedinou a snad, doufám nejbezpečnější možností je nechat auto na placeném parkovišti přímo před mostem.
Aspoň všichni kolegové tuto možnost považují za relativně bezpečnou. Druhá možnost je, nechat auto na placeném stání, které je poměrně daleko a dojet na kolech, jenže, tady narážíme na to, kde kolo nechat. Každopádně do opatství se s kolem nesmí, takže ho opět musíme někde nějak zabezpečit. Sice bude zamčené, ale bez dozoru.
Pak je další možnost, kterou také využíváme, jeden zůstane u kol a v prohlídce se vystřídáme, ale to zase přicházíme o společný zážitek. Budeme riskovat karavanové stání na velkém parkovišti mezi kolegy. Parkovné je tuším 10 eur na 24 h. No a dalším problémem který řešíme je počasí. Tady se teď počasí mění jak svatý na orloji. Předpověď před dvěma dny na čtvrtek byla jiná, než je na ten samý den dnes, ale čtvrtek by měl podle všeho být posledním poněkud slušným dnem, pak se má počasí zase zkazit a v dešti chodit po starém městě by byla velká škoda a asi bych se i vzbouřila. Faktem je, že tato UNESCO památka je z Čech strašně daleko a asi se sem už vracet nebudeme.
Myslím, že je ve Francii spousta krásných míst, kde jsme nebyli a pobřeží Atlantského oceánu jsme si už užili dost a dost. Vlastně ho za pár dnů projedeme celé od Belgických hranic po Španělské hranice a tím bude plán splněn a my se konečně můžeme nastěhovat do Španělska.
Pravda, ještě nám chybí Anglie, Skotsko a Irsko. Když jsme tam už měli namířeno, tak nám cestu zhatil kovid a jejich odtržení od EU. Takže byl poněkud chaos a do toho se nám moc nechtělo a teď je zase situace jiná. V létě chceme být zatím v Čechách a do Anglie se v zimě nejezdí, to bychom byli blázni. Takže si jen chvíli počkáme, a i s ohledem na plány, které jsme maličko pozměnili to nebude problém.
Jedeme překrásnou krajinou těsně podél pobřeží. Kopírujeme jakousi vyhlídkovou trasu, která je opravdu vyhlídková a všem cestovatelům ji můžeme jen doporučit.
Ovšem, chce to mít čas, to je základní předpoklad, jinak asi nemá cenu tudy jet.
Maličké kamenné vesnice, kde je běžně 30 km rychlost maximem, a i mimo vesnice se nedá jet nějak rychleji.
Silnice je většinou úzká, několikrát jsme uhýbali traktorům na dvůr nejbližšího domu.
Jednou na nás koukali vyděšený majitelé, kde jsme se tam u nich na dvoře vzali a cože tam asi tak můžeme chtít. Tak, on to může být docela slušný šok, když Vám na dvůr začne bez varování couvat malý obytný domek. Já bych asi koukala jak z jara. Ještě chybělo, abychom vystoupili a řekli, „tak nás tady máte a honem noste na stůl, tak šup šup, žádné zdržování “.
Ale protože nevládneme francouzským jazykem, zůstalo jen u posunků, že uhýbáme, zjevil se traktor, my zamávali na pozdrav a jedeme dál.
Většinou jsou tu zemědělci, kteří vlastní nějaký dobytek anebo aspoň velké hejno slepic, husí, prasat. Tady často mají taková malá černá prasata. Jsou hodně štíhlá.
Maličko mi připomínají černá iberská prasata, ze kterých se používají jednotlivé části k výrobě lahodného jamónu té nejvyšší kvality, ale jako rodilá Pražačka nemám ani páru o druzích prasat. To jen když jsem psala článek o tom, jak se vyrábí jamón a tam jsem maličko nakoukla do problematiky výběru prasat a jaké kvality jamónu z nich mohou vypadnout. Ale to jsem řešila jamón, jako tradiční laskominu Španělů, která nám samozřejmě také chutná a přes jídlo a podobné dobroty, tak to my jsme.
Takže ano, je to tu krásné, domy jsou jako ze škatulky, všude je čisto a mnohdy ani není na první pohled poznat, že uvnitř velkého kamenného domu, kde jsou v oknech truhlíky s muškáty je kravín. Kousek vedle je další, mnohem menší kamenný dům jako ze škatulky. Tady se pro změnu bydlí.
Ale i ostatní novější domy jsou úžasné. Je na co koukat.
A abych nezapomněla, včera jsme si prošli moc hezké městečko Auderville, ale jen jeho starou historickou část. Zbytek je klasická výstavba a nestojí za prohlídku, ale staré město je hezké.
Mají tady jednu raritu. Muzeum Christiana Diora. V roce 1906 získali rodiče Christiana Diora tento měšťanský dům se zimní zahradou v nádherném parku.
Christian Dior měl toto místo obzvláště rád. Ve své autobiografii „Christian Dior a já“ napsal: „Dům mého dětství... Uchovávám si na něj tu nejněžnější a nejúžasnější vzpomínku. Co jsem řekl ? můj život, můj styl vděčí téměř za vše své poloze a architektuře.
Když v roce 1932, krátce po smrti Madeleine Dior, průmyslového otce zruinovala krize, byla nemovitost nabídnuta k prodeji.
Dům zakoupilo město Granville a jeho zahrada byla v roce 1938 otevřena veřejnosti.
V roce 1997 se z vily stalo „Christian Dior Museum“, je to jediné „muzeum ve Francii“ zcela věnované módnímu návrháři.
Našlapali jsme krásných 9 km a totálně ucaprtaný se vrátili domů.
Ještě zbyl čas, dát si kávičku na promenádě a pozorovat, jak nám oceán mizí před očima. Je doba odlivu a k večeru je odliv vrcholí.
Video pro včerejší den, klikni na tento odkaz.
Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. ( vložím později, velitel vozu ještě nemá hotové domácí úkoly).
Včerejší trasa byla:
Dnešní trasa je:
