27.12.2023 Algoi - Vía Verde de El Magmó - Španělsko

Další Vía Verde je před námi. Tentokrát je to Vía Verde de El Magmó, poměrně krátká trasa, ale opět jedeme překrásným územím.

Stojíme kousek nad startem u městečka Algoi, kde je parádní parkoviště. Sice na prachu, ale protože nefouká, tak nám to ani nijak nevadí. Je krásný, slunečný den. Celá trasa má nějakých 21 km a vede do průsmyku Maigmó v pohoří Vinalopó.

Čeká nás několik parádních tunelů z toho jeden má úctyhodnou délku 500 m. Bohužel, původně byly tunely osazeny osvětlením, ale jak už jsem říkala, bohužel i tady, ve Španělsku se najdou záškodníci a poničené osvětlení už nebylo spraveno.

Takže na výlety je nutné mít svoje světlo. Přeci jenom tunel, byť s poloviční délkou jet ve tmě není zrovna příjemné. Zatím co si prohlédneme pár foteček z dnešního výletu, můžeme si říct něco málo o historii této železnice.

 

Tak jako ostatní železnice ve Španělsku, tak i tato měla za hlavní úkol usnadnit prodej produktů a z vnitrozemí dostat rudu, zemědělské výpěstky, ovce, víno, hrnčířské výrobky, zkrátka vše, čím se lidé v horách živili do přístavů, nebo alespoň do velkých měst.

Už když se podíváme na hory, které se před námi tyčí, tak je všem jasné, jak složitá to byla práce, kolik tunelů se muselo prokopat a velmi vysokých mostů postavit, aby železnice dokázala překonat poměrně malou vzdálenost.

Aspoň z dnešního pohledu. Na této železnici bylo vybudováno celkem 7 tunelů a dva viadukty. Jeden viadukt je vskutku monumentální.

 

Město Alcoi chtělo původní úzkokolejku nahradit klasickou širokorozchodnou tratí, ale nakonec vše dopadlo jinak. Píše se přelom 19. a 20. století.

V rámci železničního plánu Guadalhorce, uprostřed diktatury generála Prima de Rivery, začaly závratné práce, které dokázaly vytvořit 66 km železniční infrastruktury, která by hledala klikatou trasu překračující hornaté předěly, procházející Ibi a Castalla a spojující v Agostu s linkou z Madridu do Alicante, již velmi blízko hlavního města a jeho přístavu.

Byly použity všechny inženýrské zdroje té doby, s velkolepými viadukty, velmi dlouhými tunely a obrovskými mýtinami. Po příchodu občanské války bylo potřeba postavit pouze stanice. Všeobecná válečná krize a poválečné období zabránily položení kolejí a zprovoznění této železnice a zanechaly ji mezi těmito pohořími Alicante definitivně zapomenutou.

Takže, této trati chybělo pouze položit koleje a postavit stanice a 66 km dlouhá trať mohla fungovat. Ale ono se řekne jenom položit koleje, a i to je ohromná práce a další obrovské investice. Nicméně, z původních 66 km je dneska pro nás zprovozněno krásných 20 km, což je fajn. Je to tak akorát na jeden parádní výlet, kdy do cíle jedeme velice mírně do kopečka a zpátky se akorát vezeme.

I tato přírodní stezka – Greenway byla realizována v rámci Programu přírodních stezek Ministerstva životního prostředí.

Jsme téměř v cíli a než se obrátíme k návratu, čeká nás další velice příjemné překvapení, a to v podobě maličké a nesmírně útulné hospůdky.

Je krásný den, a tak sedíme venku. Ovšem ten, kdo odchází dovnitř na toaletu přichází v němém úžasu.

Tak neskutečně nazdobenou hospůdku, utopenou kdesi na konci světa jsme opravdu dlouho neviděli.

Obrovské množství vánočních dekorací je zkrátka úplně všude. Luxusní toalaety a jak tak koukáme, tak hospůdka bude asi hodně vyhlášená.

Než přátelé dobyli baterky do kol, velké parkoviště pod restaurací je skoro plné a většina stolů uvnitř obsazená. Nádherná vůně se line z kuchyně, a to je nejvyšší čas vyrazit na cestu zpět.

Nakonec jsme ujeli krásných 40 km a zítra popojedeme zase kousek dál.

Už včera večer byla z města slyšet hudba, a tak jsme se dneska šli podívat, co se tam vlastně děje. Danses del Rei Moro je svátek tance, který vrcholí zvolením maurské královny a krále.

Tyto slavnosti se konají od 26. prosince do 1. ledna.

Ale už 8. prosince si „danseros“ (všichni 18letí) přečetli prohlášení, kde vtipně kritizují vše, co se ve městě během roku událo. Provolání se opakuje tolikrát, kolik je ve městě barů. Počínaje 26. dnem vycházejí tanečníci tančit se svým partnerem na náměstí v tradičním oděvu Agost.

Noc 27. je známá jako „la nit dels coets“ a je to také noc, kdy se pro Reynu Mora hraje serenáda.

Během "la nit dels coets" maurský král, tanečníci a všichni lidé, kteří si to přejí, obcházejí město a odpalují ohňostroje a petardy a dělobuchy.

Král a královna Mora jdou 28. dne tančit na náměstí s tanečníky. Poslední den se koná výstup za pomeranče a výměna těch, kteří budou tanečníky příští rok.

Na tomto festivalu se do centra pozornosti dostává hudba „dolçaina i tabalet“ s rytmem známým jako „Taranina“, který označuje začátek a konec tance.

Jsou to další slavnosti na naší cestě.