Včera zase celý den propršel. Zdenda i v tom nejhorším počasí rybaří. Dneska jsme měli k obědu candáta na másle a kmíně, k tomu bramborovou kaši. Dobrota, tak to máme nejraději. Zdenda je na rybách a tak jsem se aspoň drobet pověnovala takovému shrnutí cesty po Maroku. Uběhl měsíc od našeho návratu a s odstupem času už mohu zrekapitulovat, nebo shrnout, nebo se jen zamyslet nad tou cestou. Ale jak jsem se už zmiňovala, je to jen a jen můj názor, moje vidění této země. Kdo bude číst Zdendovi příspěvky na FB, tak krásnější zemi abychom těžko pohledali. A nakonec, je to jen o „úhlu pohledu“.
Takže, jak to teda s tím Marokem je? No, hodně zajímavě.
Maroko - jiný kraj, jiný mrav
V Maroku jsme strávili bez třech dnů tři měsíce a po měsíci ve Španělsku bych se ráda pokusila o shrnutí našeho Marockého dobrodružství. Jak je psáno v nadpise, Jiný kraj, jiný mrav a je to tak. Podotýkám, že Zdendovi se Maroko líbilo se vším všudy, ale Zdenda je vyloženě přírodní úkaz, kterému se líbí všude. Já na tom byla mnohem hůř. Už po 14 dnech na Marocké půdě jsem věděla, že budu mít problém, který skutečně nastal a prohluboval se. Jak řekla kamarádka, procestovat Maroko je pro silné jedince. Pokud čas nám vyměřený nestrávíme po kempech a občas se zastavíme i mimo místa pro nás vyhrazená, pokud se vydáme na cestu venkovem, tak je to ryzí pravda.
Musíme se prvně smířit s nesmírným, ale opravdu nesmírným nepořádkem, zkrátka všudypřítomným bordelem na celém území Maroka. Po týdnu nám nedělá problém odpadky odhodit na místní hromadu a ani se už za to nestydíme.
Žádná jiná možnost, jak se odpadků zbavit totiž není. Popelnice jsou jen ve velkých městech, a i tam je to mnohdy stejné. Osamělá popelnice v záplavě igelitových tašek není výjimkou. Odpadky se pálí, občas i s tou popelnicí. Na to jsem si zkrátka nezvykla.
Po pár dnech zjistíme, že příděl asfaltu na silnice je sice dostatečný, asfalt je velmi kvalitní, ale je jen na hlavní silnici. Na vedlejší se už nedostalo, a tak jen koukáme, jak si v prachu ulice hrají děti mezi hromadami odpadků, sutě a všeho možného, co doma už není k potřebě.
Do toho se na ulici suší prádlo a kdejaké volné místo okupují desítky koček, které lidi krmí zbytky z kuchyně. Oblaka prachu, když jen trochu foukne jsou na denním pořádku.
Pak je to vybírání peněz za vše co si jen můžeme vymyslet. Parkoviště, které je zdarma, leč sotva zaparkujeme nebo se vzdálíme, parkoviště je okamžitě opatřeno výběrčím v jakési špinavé vestě, který se dožaduje zaplacení parkovného. Musíme vzít jako bernou minci, že Marokánci jsou mistři v požadování platby za cokoliv. Za úsměv, fotku zajímavé uličky, osla. To je jedno, jsi cizinec, tak plať. Musíme se smířit s tím, že nikde nikdo nemá v obchodě ceny a my jsme po celou dobu pobytu vydáni na milost a nemilost prodavačů v malých prodejnách s potravinami.
Velkých potravin Marjane je v Maroku málo a Carrefour ještě méně, tam ceny jsou, ale to jsou jediné, sporadické možnosti nákupu potravin bez rizika nesmyslně navýšených cen. Na trzích předem dohodnutá cena za zboží je jakási fiktivní částka, která se změní v okamžiku platby. Pokud nám je jedno, kolik za zboží zaplatíme, máme vyhráno a tuto kapitolu si můžeme odškrtnout jako bezvýznamnou. To jsem nezvládala.
Pokud jsme v kempu, který nám zajistí naplnění zakoupené Marocké lahve na plyn, odpadne nám marná snaha vyměnit prázdnou lahev za plnou jen pro to, že máme jinou barvu lahve.
Stačí ujet 500 km a jsme v jiné barevné oblasti, než je naše lahev zakoupená kousek výš. Pak nezbývá než láhev někam postavit a zakoupit další oblastní barvu, ale tím nám problém nekončí.
Protože o kus níž, nebo výš je zase jiná barva. Tmavě modrá, světle modrá, zelená, žlutá, oranžová atd.
Další je problém žebrajících dětí a v některých oblastech i mužů. Nastavené ruce a usměvavé tvářičky se změní v ošklivé škleby, pokud peníze nechceme dát. Děti už dávno nestojí o propisky, bločky, pastelky, to klidně odhodí do příkopu, ony chtějí peníze. Eura, dirhamy, pikslu Coca-Coly a tak podobně. Pokud dáme jednomu, musíme se smířit s tím, že v tom okamžiku je kolem nás hejno tvrdě se dožadujících dětí. Pokud jsme odolní a dokážeme si nevšímat hloučku kluků, kteří na nás pískají, posedávají kolem auta, klepou na dveře a stále se domáhají peněz, když my se chceme na cestě jen v klidu naobědvat, tak i v tomto případě máme vyhráno. Já to nezvládla.
Zkrátka, těch oblastí života v Maroku a cestování Marokem, které se mi nepodařilo rozdýchat je víc. Měst, která byla hezká, čistá, bych spočítala na prstech jedné ruky. Jedno, dvě, tři? Atlas je nádherný, pohoří Ríf úžasný.
Pokud bych za sebe mohla říct, tak měsíc strávený v Maroku by mě ke štěstí bohatě stačil. Dojet do poloviny Maroka podél Atlantiku, tam to střihnout do vnitrozemí, Atlasem zpět ke Středozemnímu moři, projet si kus pohoří Ríf a odjet.
Upřímně řečeno, já osobně jsem byla v Maroku nešťastná. Docela určitě by byla situace jiná jet ve dvou autech, mít někoho, s kým bych si mohla pokecat, probrat novinky, zážitky. Prostě si jen lidsky zanadávat. Třeba. A docela určitě mě ubíjela délka pobytu. A to jsem taky nezvládla.
Je pravda, že pokud pojedu do Maroka a budu stát v pěkném, dražším kempu na Atlantské pobřeží, tak budu mít velikou pravděpodobnost nádherného a stabilního počasí po celou zimu. Pokud pojedu dokonale zásobená vínem, pivem, masem a potravinami tak nebudu mít potřebu nakupovat v místních potravinách.
Pokud budu mít s sebou skútr nebo kolo, dojedu si na trh akorát pro čerstvou zeleninu a ovoce. Pokud budu v jednom kempu delší dobu, dostanu se i na mírnější cenu za den. Některé kempy se nám postarají i o výměnu plynových lahví nebo naplnění našich lahví, denní dovoz čerstvého pečiva a tak podobně. Kempy jsou většinou čisté a místním je vstup zakázán. A nakonec, pokud se nám podaří být v komunitě přátel, které známe tak jako se každoročně sjíždějí do kempů kolegové z Francie, pak může být zima strávená v Maroku velice příjemná.
Vše, o čem jsem doteď mluvila, psala, je velice zevrubně popsáno v Cestopisu od 14.11.2024 a další následující měsíce. Den po dni a doplněno spoustou fotek, které nelžou, nic nepřikrášlují, nevylepšují. Jedno vím jistě, do Maroka už nikdy nepojedu. Sice se říká, „nikdy neříkej nikdy“, ale taky by se v tomto případě, v mém případě dalo říct „dvakrát nevstoupíš do téže řeky“.
