10.11. 2025 Guelmim - Maroko

Už zase máme kola! Dobrá věc se zdařila, Mechanici ráno přišli do práce a hned se na nás vrhli.

To jim člověk musí nechat. Žádné otálení, kafíčka, cigárka a výmluvy, typu teď nemám čas, přijeďte za týden a tak podobně. Zdenda jde opět do montérek a pomáhá.

Po týdnu spolupráce už minimálně potřebuje překladač. Já jdu ráno do pekárny pro krásně teplou, voňavou placku ke snídani a kluci pekařský už mě zdraví jako starou známou. Zelinář na mě mává a zdraví, řezník s velbloudím masem by si chtěl povídat a soused z protějšího baráku zahodil ostych přinesl si před dveře židličku a pozoruje, co se děje. Zkrátka, za týden strávený na ulici jsme tu tak nějak zdomácněli.

Tlumiče jsou na místě, Zdenda projel auto a můžeme odjet. Samozřejmě, zaplatit účet. Od pana majitele jsme dostali na rozloučenou luxusní marocký kus kus.

Je maličko jiný než ten z obchodu, ale taky výborný, s hovězím masem, které se úplně rozpadá a politý dobroučkou šťávou. Jenže je ho tolik, že půlku si dáváme do krabičky na večeři.

Takže ano, po týdnu nervů odjíždíme. Máme kus nového auta, motoru, větru na účet ale vše je v pořádku. Žádný šroub nezbyl, všechno máme. Nic nechybí, nic nepřebývá, máme opět kola na svém místě, a tak konečně můžeme odjet. Opět se se všemi loučíme, všem děkujeme za výbornou, a hlavně rychlou práci, jen si říkám, jestli to loučení není zakleté. Abychom nebyli zase za pár minut zpátky. Ale ne, vše běží jak má a my jedeme zpět na velké parkoviště k Marjane, odkud jsme před týdnem jeli na dvojku do servisu.

Zdenda akorát po chvilce soustředěně a zadumaně říká „ Bobeš, nezdá se ti, že ten motor běží nějak potichu?“ Ne, co na to říct?