15.1.2025 Ait Ben Haddou - Maroko
Putování Marokem je čím dál tím zajímavější, a to po všech stránkách.
Už víme že musíme mít plynové lahve v barvě regionu, víme, že park mistr do rána je jiný a ten se dožaduje další platby.
Víme, že na trhu je cena podle prodejcovi nálady. Víme, že nákup základních potravin se poněkud nezvykle prodraží.
Víme, že každý den bude krásně modrá obloha a že není kam vyhodit odpadky. Po dvou měsících v Maroku jsme se už naučili, jak místním systémem proplout s co nejmenšími šrámy.
Ale vždy nás zase něco nového překvapí a dostaneme se do konfliktu s komunitou místních, která je ryze zaměřená na turisty. Od dětí po dospělé.
Dneska jsme navštívili největší pamětihodnost v Maroku Ait Ben Haddou. Někde se píše největší, někde jedna z největších, ale pokud je to opravdu největší, no tak to vlastně vypovídá u kulturním dědictvím Maroka.
Ait Ben Haddou je pevnost, ksar, která byla zařazena na seznam památek UNESCO v roce 1987. Ait Ben Haddou je jednou (jak já to slovo miluji) z nejdokonalejších ukázek starobylé presaharské architektury na světě.
No, presaharskou architekturu bych asi v Mexiku nehledala, ale budiž. Pojďme dál.
Ksar je položen na kopci, vždyť je to pevnost, která sloužila k ochraně jednak svojí polohou a díky ohromným obranným zdím.
Vše je zde postavené z místní hlíny smíchané se suchou trávou, slámou a vypálené na sluníčku. Jenže, Ait Ben Haddou už před mnoha lety objevili filmaři jako úžasnou lokaci pro své filmy.
Vzniklo tu několik desítek filmů a samozřejmě, filmaři si vše upravili tak jak potřebovali. S tím už jsme se setkali ve Španělsku, věži přidělali ochozy, balkony a klidně postaví i ulici, která tady vůbec nebyla a ta už zůstane.
Kousek od nás jsou ohromné ateliery, místní se živí komparsem, výrobou všeho, co filmaři potřebují a samozřejmě, službami.
Dokonce jak jsem se dočetla, v ateliérech je i škola na komparsisty. Zkrátka, celé město žije filmovým průmyslem. Nicméně, Ait Ben Haddou už zdaleka není to, co by mělo být, co býval a pak mi přijde udivující, že je zapsané na seznamu UNESCO, protože už jen velmi málo zbylo z původního ksaru.
Takže, jdeme na prohlídku. První, co nás uvítá jsou dva mladíci, kteří vybírají vstupné. Jakási prapodivná cedule hlásá vstupné 20 Mad což není tolik, ale cedule má daleko k jakékoliv oficiální tabuli hlásající hrazené vstupné.
Nicméně, platíme tedy 40 Mad s tím, že máme vše zdarma. Celé město je jen naše, paráda. No, za 50 Kč je to zadarmo. Prošli jsme si těch pár uliček až na vršek.
Všude krámky se suvenýry, které jak jsem si všimla, nikdo nekupuje, ale on se vždy někdo naskytne.
Když už scházíme dolů, tak nemůžeme minout kazbu, což je něco jako panské sídlo, nebo správní budova, která je podle cedulky nově zrekonstruovaná.
Zdenda mi hned zmizel kdesi v přítmí i s Dickem a já jdu opatrně za nimi. Říkám si, jestli mi spadnou na hlavu teď nebo za chvíli.
Ale všimla jsem si další cedulky, že vstupné je 10 Mad. Stejně nahoru jít nechci, bohatě mi ke štěstí stačí stále bolavý naražený palec, tak jdu hned ven.
A ejhle, už u mě stojí dva mládenci, ti samé od brány a dožadují platby za prohlídku. Vidím rudě a jsem už ošklivá. Nejde mi o těch pár korun, ale o vyloženou zlodějnu.
Mládenci vidí, že se mnou nic nezmůžou a čekají na Zdendu. Ukazujeme jim, že jsme zaplatili vstupné a oni nám řekli, že máme vše zdarma a najednou chtějí další peníze?
Do všeobecného mumraje se ještě přidal náš Dick, který nemohl rozdýchat velkého pouličního psa, kterého jsme se nemohli zbavit. Náš bojovník šel do střetu, a štěkal na celou pevnost, my jsme křičeli na psa, ať odejde, do toho se mládenci dožadovali další platby, Zdenda pomalu ztrácel nervy, no docela hezký zmatek. Samozřejmě, nic jsme jim nedali a jdeme zpět. Vstupní brána byla bez výběrčího, tudíž, prohlídka města zdarma.
Jdeme na parkoviště, kde můžeme stát přes noc. Samozřejmě, každé parkoviště má svého park mistra, který vybírá. Už dávno nesledujeme, jestli je to samozvaný výběrčí, pokud si neřekne o přemrštěný peníz za parkovné, jsme s tím smířený. Z recenzí víme, že se tady přes noc stojí za 30 Mad, ale už taky víme, co platí dneska nemusí platit zítra.
Domluvené má v Maroku vysloveně jepičí život a zítra při odjezdu může za parkování vybírat úplně někdo jiný a dožadovat se platby za noční stání. Poprvé a snad i díky dnešnímu zážitku jsem napsala na papírek požadovanou cenu s tím, že to chci podepsat.
Stalo se, ale jaké bylo naše překvapení, když pán za chvilku přinesl 5 Mad s tím, že chce částku přepsat. To jsme moc nepochopili, ale proč ne.
Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz.
Dnešní trasa je:
