20.1.2025 Vysoký Atlas - Maroko
Už druhý den projíždíme Velkým Atlasem.
Soutěska Dadés nám dala docela zabrat, ale další putování Atlasem je už v pohodě.
Atlas je nádherný a dovolím si tvrdit, že je to prozatím nejkrásnější území z Maroka. Ještě nás čeká pohoří Ríf, které je taky dost vysoké, ale z Atlasu jsem nadšená. Výhledy do dáli jsou luxusní, silnice povětšinou parádní a tak si není vcelku na co stěžovat.
Na chudobu vesnic jsme si už zvykli a na rozjívené děti, které asi celý den čekají u silnice tak nějak taky. Vypadá to, že náhodně projíždějící obytné auto je pro ně ohromné zpestření celého dne.
To si ani neumíme představit tady žít. Přeci jenom jsme už zvyklý na určitý komfort, na pračky, na nějakou kulturu bydlení, zkrátka, na luxus v porovnání s tím, jak se žije tady.
Zrovna nedávno jsem četla, kolik se přeplaví Marokánců na člunech na Kanárské ostrovy. Jsou to tisíce migrantů, ale když vidíme v čem tady na ohromném území žijí, tak se jim nedivím.
Ale na druhou stranu, vidíme spoustu chlapů v špinavé vesnici plné odpadků jak sedí před jediným vesnickým obchodem, popíjejí čaj a povídají.
Kdyby zvedli zadek a po vesnici alespoň uklidili, k tomu můžou vzít i svoje děti, které nečinně a otráveně sedí kolem silnice, kdyby vzali alespoň vápno a ty svoje domky nabílili.
Tady se buď pasou ovce nebo nic. Ve městech je to velmi podobné venkovu.
Jistě, jsou města jako je město Azrou hned pod kopci. Neuvěřitelné, to si člověk myslí, že se ocitl v jiném světě, v jiné zemi.
Jenže, popojedeme kousek dál, vilovou čtvrť a moderní paneláky necháme za sebou a na konci města je opět klasické Maroko tak jak ho už známe.
Domky z hliněných cihel, plechové střechy a všude velký nepořádek, ba spíše neskutečný bordel, prašné uličky a hromady všeho možného.
Od sutě, odpadků po staré auta a gumy. Zkrátka, co se nehodí jde před dům.
Na okraji města už jsou hospodářství se slepicemi a vším možným co se kde posbíralo.
Kamarádka mi říkala, že to musím odstínit, zkrátka, nevnímat to a soustředit se jenom na to hezké. Ono se to pěkně řekne, ale mě to stále nějak nejde.
Ještě, než dojedeme z hor do nížiny před Meknés a Fez překvapí nás nádherné lesy plné úžasných stromů připomínajících naše modříny, ale modříny to nejsou.
Takové cesty se nám moc líbí a je to krásné pohlazení po duši. Všude kolem nás je spousta salaší a hospodářství. I když je tady na horách spousta sněhu, tak ovce a kozy si vždy něco najdou a podle toho, jak vypadají, jak jsou dobře živené, rozhodně hlady netrpí.
Ale salaše nebo spíše domy pastevců a jejich rodin jsou zoufalé. Nikdo z Evropy si neumí představit, jak se tady asi žije. Pro nás je to něco neskutečného. Domy uplácané z hlíny, okolo spousta všelijakých kotců a ohrad postavených z kde čeho. Okolo děti a vlající prádlo. Několik psů, hejno slepic a kozy a ovce a po sněhu, bahno po kotníky. Pasáky ovcí potkáváme permanentně, tady se pase spousta stád.
Překvapila nás veliká cedule hlásající procházející lidi s dětmi za ruku. Moc nechápeme, okolo nás je regulérní pustina. Jenže, za chvíli je velké parkoviště, několik stánků, koně na projížďku a málem nám vypadli oči z důlků.
Jsme stále ve dvoutisícové výšce a tady mají opice. Opice jsou všude kolem nás. Divoké opice, které tady žijí se samozřejmě zdržují kolem parkoviště.
Několik chlapíků prodává buráky pro opice a lidi samozřejmě buráky kupují a opice krmí.
Jsme na okraji Národního parku a vede tady naučná stezka na kterou jsou zase nachystaný místní s koňmi a za úplatu nás mohou provézt kouskem parku.
Tolik asi k Atlasu, který za chvíli opustíme. Míříme dál na sever k starému římskému městu Volubilis, které je taky zapsané na seznam světového dědictví UNESCO.
Někde poblíž přespíme a zítra známé a starobylé Volulibis navštívíme.
Včerejší trasa:
Dnešní trasa je:
