27.1.2025 Bad Boudir - Maroko

Psát každý den cestopis je skoro nereálné. Hlavně, stále se posouváme a stále se něco děje.

Opět jsme měli problém s výměnou plynové láhve. To už asi k Maroku patří. Jelikož jsme byli pár dnů ve dvou tisících metrech a pak se stále pohybovali kolem tisíce, večer je chladno.

Láhev nám vydrží pět dnů a musíme jí vyměnit. Jenže, tady nastává problém, který už jsem mnohokrát popisovala. Klíčová je barva lahve. Už jsme měli červenou, ale tu nám v oblasti modré nevymění, měli jsme tedy modrou, zelenou a víme, že je ještě barva žlutá a oranžová.

Máme modrou lahev a zastavujeme u krámku, kde mají v kleci jen modré lahve. Říkáme si, sláva, jsme v modré oblasti, nebude problém.

Zdenda vyšrouboval a vyndal láhev z kaslíku, naše láhev je na chodníku, prodejce vyndal plnou z klece a vypadá to, že výměně láhve nic nebrání. Jaké je naše překvapení, když prodejce odmítl naši láhev, protože asi není dost modrá a chce zaplatit jak za láhev, tak za náplň

. A je velice nekompromisní. Pravda, máme modrou barvu, ale jaksi maličko do stříbrné. Že by si hráli i na odstíny? Nehrají, jen nás chtějí stáhnout o víc peněz. Udělali jsme malou chybu, měli jsme se na tohoto prodejce vykašlat, láhev zase naložit a vyměnit jí o 100 metrů dál u dalšího prodejce.

Jenže, Zdendovi se do další manipulace nechtělo, a tak si říkáme, no, tak zaplatíme za další láhev i s náplní, tuto někde postavíme anebo jí tady necháme, nebudeme řešit těch pár dirhamů. Posledně nás nová láhev té patřičné barvy stála 30 Mad = 75.- Kč. Opak je pravdou.

Máme nejdražší láhve z celého pobytu a možná i z Maroka.

Pán byl regulérní zloděj, který když viděl, že tu jeho láhev chceme a vlastně už jí máme zapojenou, tak si řekl o vyloženě zlodějskou cenu a spoléhal se na to, že láhev už vyndávat nebudeme. Jo jo, i to je Maroko.

 

Navštívili jsme překrásný Národní park Tazakka. Jsme opět skoro ve dvou tisících a je přenádherný den.

Plynové lahve jsou zapomenuté a my si užíváme krásného dne, a ještě krásnějšího okolí.

Kopce se zvedají všude kolem nás a my jedeme na vyhlídku, kde trávíme odpoledne. Hezky v křesílkách a na sluníčku.

To jsme dlouho nezažili tak krásný den s výhledy do dáli. Nikým neobtěžováni, bez toulavých psů a milionů koček. Bez žebrajících dětí a dospělých s nataženou rukou.

Jsme konečně po mnoha dnech strávených v civilizaci v klidu. Paní kolegyně nás upozornila na místní raritu a tou je malý pás zcela ojedinělých borovic, které mají snad největší šišky na světě.

Bohužel, nepodařilo se nám najít o jakou borovici se jedná, ale šišky má opravdu monumentální a patřičně těžké.

Šiška váží dobré tři kila a je fakt veliká. Zajímavá je i tím, že má na konci dřevnatých šupin velké a velmi ostré ostny o které jsme se samozřejmě popíchali. Naši šišku jsme zahlédli spadlou v příkopu u silnice.

 

V Národní parku se nesmí spát a my přejíždíme pár kilometrů zpět do vesnice, která jakoby sem vůbec nepatří. Pěkné domy a sedlové střechy, které jsou v Maroku velkou raritou.

Stojíme na parkovišti u hotelu, který je prázdný, a tak nikomu snad nebudeme překážet.

Pan hoteliér nás večer požádal o pasy, které si ofotil, ofotil si ještě SPZ a po ujištění že jen přespíme a ráno odjedeme odchází.

Opět projíždíme ryzím venkovem, který zde zastupují domky rozházené po úbočích.

Domníváme se, že jedinou obživou místních je pastevectví, ale na druhou stranu,

stáda ovcí nebo koz nejsou tak velká, aby dokázali uživit rodiny.

Ale asi ano. Viděli jsme na trhu prodávat kozí a ovčí sýry od malých farmářů, a tak nějak to tady asi funguje.

 

Do Oujda můžeme jet buď po dálnici anebo kousek stranou po velice pěkné silnici, ale vymeteme všechny vesnice a městečka, která na trase jsou. Je to velice zajímavé a i když mám k této zemi spoustu výhrad, docela určitě je dobré si to vše aspoň jednou projet a poznat místní kolorit.

I to, jak se k nám chovají v běžných situacích a nejen, když už jsme v bráně jejich kempu a je zcela jasné, že už jim ty peníze vezeme.

To pak v recenzích čteme, jak jsou milý, usměvavý se srdcem na dlani. Jak nás vítají a jak mnohdy přinesou na uvítanou čaj.

V kempech plných francouzských kolegů si nás nikdo ani nevšimne, tam už jsou peníze dovezené, tam už mají skoro plno, tak co by se namáhali.

V odlehlých kempech, kde je jen hrstka cestovatelů, tam se trochu snaží, ale že by to byla nějaká srdečnost, no, nevím.

Ovšem v okamžiku, když odmítneme předraženou službu, zboží nebo jen dání peněz do nastavené dlaně, to je zcela jiné, ale i to je dobré poznat. Usměvavý láskyplný obličej se v tu chvíli změní v grimasu, která by uzemnila i zkušeného pouštního válečníka.