31.1.2025 Saidia - Maroko
Trochu jsem se odmlčela, ale stále se přesouváme, a tak není moc času na psaní. Taky, přiznávám, se mi psát ani moc nechtělo.
Opět jsme měli několik drobných konfliktů s místními obchodníky, i když slovo obchodník v tomto případě moc nesedí.
V kufru máme prázdnou plynovou láhev, modrou a v plánu je, že bychom ji rádi vyměnili za plnou. Tu co máme nyní, ta nám za chvíli dojde, rádi bychom jí vrátili, získali za ní mrzký obolus a do Španělska pojedeme s tou vyměněnou.
Tu pak nabídneme ve Španělsku někomu, kdo pojede do Maroka. Jen, abychom se jí zbavili a někomu to třeba pomůže. Jinak jí necháme na benzínce, oni už jí někomu prodají. Tak to je plán, ovšem jak dalece budeme úspěšný, to se uvidí. Každopádně, jsme v modré oblasti, sláva, výměně by v cestě nic nemělo stát.
Běda, před námi jede ohromný náklaďák plný plynových lahví, ale zelených! Říkáme si bůh ví kam jede.
Zastavujeme tedy u prodejny, kde mají v kleci lahve, modré a co čert nechtěl i zelené. Zdenda už poučen, láhev jen z kufru ukáže s dotazem výměny. Nic takového.
Prodejce chce prodat celou láhev i s náplní a o výměně nechce ani slyšet. Tvrdí, že máme jinou barvu. Možná málo modrou, nebo moc modrou, nevím, každopádně nám chce prodat taky modrou. Jedeme dál a už to Zdenda nezkouší. Asi ho to maličko otrávilo.
Jsme v oblasti, kde se pěstuje hrášek. Žádná pole jsme zatím neviděli, ale podél silnice se prodávají mandarinky, pomeranče, citrony a hrášek. Vůbec netušíme, kde se to ohromný množství zeleniny a ovoce pěstuje.
Ještě jsme neviděli žádné sady ani plantáže zeleniny, které by tomu množství, které se prodává po celém Maroku odpovídalo. Vůbec netuším, ale hrášek miluji, je výborný, a tak moje žravost převládla nad nechutí nutné komunikace s prodejcem.
Vydolovat cenu je stále nadlidská snaha. Zdenda zastavuje a jdu k prodejci s tím, že chci hrášek. Hned mi strká do ruky mísu a já že ne, že chci vědět cenu. Stále se pídím po ceně, což prodejce nelibě nese.
Nakonec mi ukáže na prstech 10 Mad, což je úžasná cena, 25 Kč za kilo čerstvého hrášku! Beru do mísy rovnou dvě kila a něco málo na víc.
Koukám na váhu a prodejce chce najednou 15 Mad za kilo, mám mu zaplatit skoro 40 Mad. Říkám jak to, že chtěl 10 a on ne, a stále ukazuje na cenu na váze, 15. Najednou jí umí na váze naťukat. V tom přichází soused prodejce, v tu chvíli jsou v přesile a svorně se do mě pouštějí, abych zaplatila, protože mezi tím se hrášek přestěhoval z mísy do tašky a taška už je mezi mnou a prodejcem.
Kdyby si býval hned řekl o těch 15, dala bych je bez mrknutí oka. Ale takhle po chvíli nechávám hrášek hráškem a naštvaně odcházím. Jen si říkám, proč? Proto, že jsem turisté, že sem nepatříme?
A tak to jde stále dokola.
Jsme v oblasti kde se kempy prakticky nevyskytují. Jen nějaká parkoviště, ale u hodně z nich je v recenzích, že na noc policie vyhazuje. Tak to nemá ani cenu zkoušet. Zdenda se snaží najít nějaké parkoviště, kde bychom mohli, byť za peníze stát. Beztrestně a bez noční návštěvy ramena spravedlnosti.
Jedno místo našel, ale je tak děsné, že odjíždíme.
Za zády máme polorozpadlou vesnici a všude kolem nás je neuvěřitelný nepořádek.
Jedeme dál a další místo je opět špatné. Ostraha parkoviště nás upozorňuje, že tady stát na noc nesmíme, že je to nařízení města, ale posílají nás na ostroh kousek za městem.
Našli jsme to, ale ouha. Je to naprosto luxusní rezort, za který by se nestyděli ani v Monacu.
Stojíme u brány a čekáme, jestli nás pustí dovnitř s tím, že bychom tady rádi přespali. Jaké je naše překvapení, když přijíždí mladík na elektro koloběžce a odvádí nás dolů na pláž, kde je velké parkoviště a dvě luxusní restaurace.
Perfektně nás zaparkoval, ofotil si pasy a SPZ. Něco hezkého popřál a odjíždí. Nejspíše nám popřál dobrou noc. Už cestou dolů mě málem vypadli oči z důlků. Něco tak přepychového jsme dlouho neviděli.
Několik nádrží na vodu, které se velikou fontánou pročišťují, nádherně upravené chodníčky, stezky, přechody přes vodu a vůbec.
Vše perfektně čisté a o to vše se stará armáda zahradníků a uklízečů. Na každém rohu hlídá sekurite a jak jsem koukala, vysílačkou si nás předávají a ukazují směr, který už udává mladík před námi.
Zírám, nestačíme se divit. Hlídač našeho parkoviště nás vlídně pozdravil, samozřejmě, my jeho a ústrky posledních dnů jsou zapomenuty.
Nakonec jsme se sem ještě druhý den vrátili. Nemohli jsme najít jiné místo na zaparkování, a tak jsme u brány opět poprosili, jestli můžeme přespat, což bylo s vrchností vysílačkou odsouhlaseno a vracíme se na naše místo.
Ostraha si nás už jen předává.
Další sekurité na vyvýšeném místě rovnou ukazuje, kam máme zabočit a ostraha parkoviště nás vítá jako staré známé. Paráda.
31.1.2025
29.1.2025
30.1.2025
