Čas tak strašně rychle letí a my se budeme pomalu loučit se Sicílií. Ještě nás čekají tři neděle putování Itálií nahoru směr Maďarsko, dopřejeme si dva dny v termálech a hurá domů.

Sicílie má své specifika, která nejsou tak strašná, jak by si jeden mohl myslet. Celkově bych řekla, za mě super, je tady pohoda.

Zrovna včera jsme stáli na dalším stání pro obytná auta, které město pro nás vybudovalo s veškerým komfortem.

Maličké městečko a je tu stání pro 30 obytek určitě a nikde nikdo. Zase jsme na stání sami.

Dneska jsme projeli druhý přírodní park Parco dei Nebrodi, jen je škoda, že nesvítilo tolik sluníčka.

Vlastně ráno byla opět mlha, ale doufali jsme, že bude svítit slunce, což mělo, ale svítilo jen malou chvíli. A tak výhledy do dáli nejsou nic moc.

Park Nabrodi se dá buď objet anebo jet středem parku, což je dobrá volba. Silnice vypadá dost zajímavě.

Ovšem, než jsme se do Nabrodi dostali, museli jsme projet několika maličkými městy, a to teprve byl zážitek.

Města se objet nedala a někdy jsme se jen tak tak protáhli. Ale vše v pohodě. Italové jsou podobně jako Španělé v tomto úžasný.

Jedeme krokem, občas musíme sklopit zrcátko, buď svoje nebo jejich a za námi se naskládala docela slušná šňůra aut.

Problém je se zaparkovanými auty podél domů, protože když se nevejdou, tak to svoje auto nějak do mezery nastrčí a odejdou.

To, že jim kouká kus zadku do silnice a vyloženě překáží, tak to nechává všechny klidný, ono to nějak dopadne.

Protože všichni mají tak neskutečně odřené blatníky, že to snad ani nemá cenu se nad tím vzrušovat. Holt, jen přibude nějaký ten škrábanec navíc, ale co my?

My se suneme vyloženě krokem, já hlavu z okýnka a kontroluji centimetry od zaparkovaných aut a všichni jedou za námi, krokem, a jsou v klidu.

Nikdo na nás za celý pobyt nezatroubil, nikdo nebyl nervózní a že jsme těch uzoučkých ulic už projeli. Tohle je v pohodě, horší je, když jedeme venkovem a chybí kusy asfaltu anebo je asfalt jak vlnobití.

Někde na silnice vyloženě kašlou. Včera jsme zrovna jeli jednou takovou silnicí, kde bylo více podloží, co je pod asfaltem, něž asfaltu. Takže se musí jet opravdu krokem, protože občas bývá skok z asfaltu na hlínu docela slušný.

Zrovna tak vydrápat se na asfalt je fuška. Nejvíc mě pobavila na takové silnici značka s povolenou rychlostí 50. Docela by mě zajímalo, kdo by tady dokázal jet padesátkou. My jedeme 20 a víme přesně co mám v šuplatech v kuchyni.

Jinak, než krokem se nedá jet. Ale na druhou stranu, většinou jedeme krásnou krajinou a užíváme si ten pravý a nefalšovaný venkov. Domníváme se, že tady si asi říkají, že silnice stejně vede jen od statku přes kopec k dalšímu statku nebo domu a pro pár lidí co tady bydlí nemá cenu silnici opravovat.

Zrovna tak, tady je krásně vidět, jak si příroda bere zpět to, co jí bylo sebráno. Silnice pod vegetací pomalu mizí a občas jsme překvapený, že kdysi dávno měla silnice uprostřed dělící bílý pruh, který už dávno zmizel kdesi v roští a teď už je tady jen jakási silnička maximálně pro jedno auto.  Potkali jsme traktor, který nás objel jednoduše po poli. Žádné vyhýbání, rovnou sjel do pole, objel nás a pokračoval dál.

 

A co ještě se tady nenaučili stavět, to jsou mosty. Každý most je taky zážitek. Spoje jsou už dávno vymlácené a díry hluboké.

Jízda po mostech je jako jet po hodně staré panelové dálnici, kdy panely vlivem posunu zemské kůry, podzemních erupcí nebo zemětřesení jsou už děsně daleko od sebe a my jen tiše úpíme.

Nic pro slabé povahy. Každý most jedeme vyloženě krokem. Jen ve městě je to problém, protože zas tolik brzdit provoz nemůžeme.

Zrovna včera jsem vznesla nesmělý, ryze laický dotaz, jestli nebudeme po návratu potřebovat výměnu tlumičů. Prý ne.

Kus pobřeží vzala bouře Harry. Zdenda měl naplánované místo, kde už jsme stáli, ale bohužel. Musíme vzít zavděk náhradním parkovištěm. 

Dnešní trasa je: 

Jedeme směrem k Mesina už na trajekt, ale než tam dojedeme, chceme si ještě projet kousek pobřeží. Můžeme jet po dálnici anebo po pobřežní silnici AA113, která nás zavede do dvou krásných městeček.

Včera jsem byla opět na vině dost zajímavou cestou skrz přírodní park Nabrodi. Zdenda měl původně naplánovanou trasu kolem parku po žluté a já koukám, že napříč vede taky žlutá, ale jsou tam serpentýny. Dala jsem návrh, že by bylo škoda si park neprojet, ale že to nechávám na Zdendovi, aby jako velitel vozu a zkušený řidič vyhodnotil, jestli cestu zvládneme.

Tady totiž není vůbec žádná jistota, že žlutá je opravdu sjízdná. I žlutá se velmi rychle dokáže změnit na silnici pro offroady, aniž by změnila barvu. Jasně, projeli jsme si nádherné území, sice bylo mlhavo, ale některé úseky silnice žlutou neviděli ani z rychlíku. Ale o tom jsem psala včera.

 

Dneska jsme se dohodli, že už na kopce kašleme a že pojedeme pěkně po pobřeží, hezky po rovině, maximálně občas do kopečka, to jen aby se neřeklo. No a jak to dopadlo?

Hned na začátku, po pár kilometrech, kdy si libujeme a užíváme pohodové jízdy a pohledu na moře máme silnici uzavřenou.

Zřejmě ještě nenapravili škody po bouři Harry, a tak musíme objížďkou.

Jenže, ta nás opět vede do příšerného kopce a kdyby jen jednoho!

 

Objížďka je sice značená, ale občas cedule chybí a po vesnických stezkách není radno se pouštět. Několikrát se ptáme na cestu.

Podotýkám, objížďka je pro všechny. Školní autobusy, normální autobusy, dodávky, zkrátka, když se kdokoliv chce dostat do jedné ze dvou odříznutých malých měst, musí touto cestou.

Opět, rozum mi to nebere, že alespoň za dva měsíce po bouři nedokázali cestu trochu upravit. Ořezat větve, seškrábnout z asfaltu místní zeleň a tak podobně.

Zkrátka, trochu silnici protáhnout, protože když se proti nám objevil kamion, tak my musíme do větví a ke skále a kamion, vůbec netuším, jak se kolem nás protáhl.

Oči mám na vrch hlavy, hlídám skálu, klopím zpětné zrcátko, a tak jsem nestihla ani jednu fotku. Bohužel, protože to co se občas zažije na cestě je k neuvěření.

 

Tak jak cesta začala krásným asfaltem s úhlednou bílou čárou uprostřed, tak rychle skončila a fotky výše přesně ukazují kvalitu Sicilské silnice a jsou průřezem dnešní trasy. Více fotek z dnešního dne  je ve fotogalerii s dnešním datumem.

Šťastně jsme dojeli do místa určení, vlastně parkujeme kousek před cílem, ale na pohodlném parkovišti na konci pěší zóny.

Trošku jsme se obávali, aby kolem nás nejezdili rychle a zběsile, protože silnice si o to vyloženě říkala, ale měli jsme absolutní klid. Zítra už jedeme na trajekt.

 Dnešní trasa je:  

Hurá na trajekt, jenže, před námi je poslední kousek Sicílie, ale pobřežní cesta je hodně zničená a už jsme jí jeli.

Co jsme si ještě neprojeli tak to je ten kousek pod dálnicí E90 na San Michele, ale my pojedeme klasika, po žluté SS113.

Malé stoupání, malé serpentýny nic, co už neznáme. Opět, hluboce jsme se mýlily.

Na této silnici je specialita a to, všechny zatáčky ať už ve stoupání nebo klesání jsou umělecky provedeny v dlažebních kostkách.

No, nevím, jestli umělecky, ale každopádně, všechny mají dlažební kostky, které pekelně kloužou.

Pokud jedeme lesem, což jedeme, kde je vlhko, tak i ty kostky jsou vlhké a co umí mokrá dlažební kostka v prudkém klesání ví každý.

A samozřejmě, co si budeme povídat, těch 3,5 tuny nemáme ani náhodou. Stoupáme do krásných 500 m hned od moře.

Toho stoupání a klesání jsme si na závěr docela užili. Jen ty kostky jsou nám záhadou.

Pěkný asfalt, to si nestěžujeme, ale ty kostky jsou hrozné. Takže, dokud je asfalt tak honem přibrzdit a kostky už jedeme krokem.

Ale výhledy opět stojí za to a jsou jakousi odměnou za tu trochu nervů. To se tak musí brát. Samozřejmě, mohli jsme jet po dálnici, ale to umí každý. To je brnkačka.

 

A už je před námi Messina, která taky překvapila. Tentokrát přijíždíme z vnitrozemí a takový pohled na hlavní most v Messině jsme nikdy neměli.

A pak že neumí mosty! Ohromný most, který je bombastický.

Messina není nijak veliké město, aby si tady museli vyfiknout něco tak velikého. Ovšem Messina je z našeho příjezdu děsně ošklivá.

Velké paneláky, které jsou špinavé a tím, jak každý má balkon plný všeho možného, tak to působí děsně. Messina je taková klasika.

Kus je výstavní a kus děsivý. O tom už jsem se zmiňovala, když jsme tady byli před lety.

Určitě stojí za návštěvu hlavní náměstí s největším orlojem a řvoucím lvem, to určitě, ale jinak? No, nic moc.

 

Hlavní přístav, kam míříme je zavřený. Byl hodně poničený bouří Harry, a tak nás na pevninu přepraví z přístavu, kam jsme omylem sem přijeli v prosinc. Musíme tedy skoro osm kilometrů za Messinu, teda spíše na okraj Messiny a tam jsou všechny trajekty na pevninu. Má to jeden háček.

Lodní lístek si musíme koupit přes aplikaci. Tady se lístky neprodávají. Takže trocha hledání aplikace, velice rychle platíme a můžeme se nalodit.

Trajekty jedou každou chvíli, funguje to jako kyvadlová doprava. Přístav odbavuje tolik trajektů, že sotva jeden trajekt vypluje, tak hned připlouvá další, který už čeká před přístavem.

Zrovna tak jsme čekali před přístavem my, než odpluje loď z pevninského přístavu. Hodinka plavby a jsme v Itálii.

 

Jedeme po západním břehu, protože si myslíme, že východní pobřeží by mohlo být poničené bouří a také, míříme k přírodním termálům, kde jsme ještě nebyli.

 

Naše silnice podél pobřeží je také uzavřená. Musíme jet objížďkou, ale naštěstí, první kopce jsou dost daleko a objížďka není nijak dramatická. Ostatně, dneska jsme si toho už užili až dost.

 

Ale, budeme si mi po Sicílii stýskat. Moc se nám tam líbilo. 

 Dnešní trasa je: 

Termální prameny u města Terme Lamezia jsou naprosto úžasné. Vřele doporučuji.

Jedeme okrajem města Terme Lamezia a jen maličko stoupáme do kopců nad městem a hned jsme u lázní a přírodního bazénu, kam zespoda vyvěrá úžasně teplá voda.

Samozřejmě, první, co nás praští do nosu je poměrně silný sirnatý zápach, ale na to si po chvíli v pohodě zvykáme.

Tady jsou na davy připravený, máme k dispozici hned tři parkoviště a z toho jedno je jako stání pro obytná auta s vodou a výlevkou. Takže ideální místo na servis a příjemné vykoupání.

Bazén je poměrně velký, a tak akorát mělký. Sedíme v černém bahýnku, které si místní po sobě všelijak matlají. Obávali jsme se, že tady bude hodně místních, protože kousek od nás je poměrně velké město, ale nic takového. Teplota v bazénu krásných 35 °C a tam kde vyvěrá 39 °C, takže je možnost výběru a pro otužilce je tady skvostný vodopád s nádherně čistou horskou vodou.

Občas přijede osobák, vykoupají se a odjíždí. Stojí tady tři kolegové z Německa, Italové, jeden odjel a v pátek, večer přijelo pět obytek Italů a ti si stoupli na parkoviště pod nás.

Takže, místa je dost a bazén je stále skoro prázdný. Dopoledne se chodí průběžně koupat osazenstvo obytek, občas přijede někdo v osobáku a tím to končí.

V dřevěné budce je taková hodně provizorní převlékárna a pán, který sedí před budkou a hlídá si svoji kasičku s penězi. Každý mu tam hodí euro za to, že udržuje prostor v pořádku a čistu. Ale pán je poněkud kyselý, je nás tady málo.

My mu dali euro na hlavu ráno a pak už chodíme, jak se nám zachce. Poplatek je dobrovolný a každý dá, kolik uzná za vhodné anebo taky nic. Ale je to slušnost, protože všude je tady čisto. Ráno přijeli popeláři pro odpadky.

 

V termálu jsme strávili odpoledne a jeden celý den a v sobotu ráno už odjíždíme.

 

Počasí, celkově si nemůžeme stěžovat. Teď poslední dny máme krásné teplo, ale sluníčko je jakoby nad mlžným oparem, což je škoda, protože máme před sebou nádherné území dvou parků. Jinak dole jsme měli kolem příjemných 20 °C, ale míříme do hor, tak bude určitě chladněji.

 

Dneska jedeme po dlouhé době po dálnici. Přeci jenom, čas už nás začíná tlačit a rádi bychom si ještě nějaké borghi prohlédli. Zdenda naplánoval dneska dálkovou, ale závěr bude stát za to.

Ještě dokupujeme cestou mandarinky.

Naprosto luxusní veliké mandarinky, spíš menší pomeranče, čerstvé, sladké, které tady jíme po kilech. Dneska bereme rovnou celou bedýnku. 10 kg za 10 eur.

 

Potřebujeme se hnout kousek na sever, ale maličké městečko Moliterno si nechceme nechat ujít. Ale, klasicky jedeme zase do kopců.

Sjíždíme z dálnice a posledních 30 km se opět suneme nahoru a dolů.

Cesta je úžasná a po zkušenostech ze Sicílie mám dojem, že už mě nic nemůže překvapit.

Opět, příroda si bere kusy silnic a nikdo se tady nezabývá kvalitou silnice pro pár usedlostí.

 

Opravdu jsme jich potkali hrstku. Takže, tak to holt je. Moliterno je opět na kopci a my se musíme nahoru nějak vyškrábat. Jen stále lituji, že není lepší počasí.

To by byly výhledy! Dneska sem tam, občas mrholí, ale jen lehce. 

 

 Tradice praví, že Moliterno bylo postaveno po zničení města Grumenta Saracény, k němuž došlo mezi lety 872 a 975.

Několik Grumentinů, kteří unikli masakru, se usadilo kolem věže postavené Langobardy. Moliterno se později stalo majetkem Normanů.

Maličké městečko 4,5 tisíce obyvatel i s novou výstavbou pod městem je moc hezké, ale tady takových vesnic je nepřeberně.

Nemáme šanci je nějak všechny shlédnout.

Moliterno není vyhodnocené jako nejkrásnější vesnice Itálie, ale klidně by na seznamu mohlo být.

Opět, co je úžasné, hned pod městem je pro nás připravené stání pro obytná auta. Sice jen asi tak pro čtyři auta, ale zato luxus.

Máme tady vodu, velkou samočistící nerezovou odpadní šachtu a teď se podržte, elektřinu zdarma! Přijíždíme a už tu stojí ti obytky Italů.

Všichni stojí venku, povídají, napojený na proud, dva jsou najetý na klínech a my přijíždíme.

Italové stojí hodně daleko od sebe, zkrátka pohodlně a my se už nevejdeme. Zdenda je poprosil, jestli by se nescukli, abychom se mohli taky postavit.

Žádný problém. Jeden se ujal přesunů, a řekl, ať chvilku počkáme. Všichni se postupně odpojili od proudu, vyndali klíny a začali manévry.

Zkrátka, všichni se posunuli do boku tak, aby pro nás vzniklo místo, a ještě ukazují Zdendovi při couvání.

Vzpomínám si, jak jsem takhle jednu Německou obytku prosila o popojetí jen o metr, abychom mohli zaparkovat a Němka na mě dost ošklivě zaškaredila, co si to jako představuji a nepopojeli.

Přitom místa před sebou měli spoustu, ale proč by to dělali?

Italové to je jiná cháska. Jsme 1200 m vysoko a je tady poněkud chladněji. Večer padla mlha, ale pro změnu se oteplilo.

 Dnešní  trasa je: 

 Cesta do termálů: 

Tak takhle krásnou mlhu jsme měli pozdě večer, ale ráno vypadá slibně.

Dneska jedeme do městečka Guardia Perticara, kterou máme zhruba v polovině cesty.

Ale dneska to nebude o žádné dálnici, dneska je to čistokrevný venkov, ale až v druhé části. Zatím jedeme po krásné silnici moc hezkou oblastí.

Ale jsme poměrně vysoko, a tak se tady příroda probouzí pomaleji. U pobřeží už začínají kvést ovocné stromy a tady se ještě neprobudili.

Jedeme podél ohromného řečiště, které odvádí vodu z hor, když jí je přebytek a na tomto řečišti je vidět, že vody tady bývá opravdu hodně.

Zdenda našel parkoviště hned na kraji města a můžeme jít na prohlídku. Perticara je úchvatná a s jistotou mohu říct, že jsme dosud tak dokonale upravené město I Borghi più belli d’Italia neviděli.

Je to dokonale zrekonstruované město. Perticara je nesmírně stará vesnice, kořeny sahají hluboko do století před naším letopočtem.

Střídali se vládcové tak jako všude jinde. Střídaly se morové rány s vypalováním a tak podobně. Opět, tak jako všude jinde. Vesnice prožila několik zemětřesení a celkově byla velice chudá.

Předposlední zemětřesení na konci 19. století vesnici značně poškodilo, a tak to zůstalo. Vesnice chátrala, vylidňovala se, oblast je velice chudá, a tak jako chátraly podobné vesnice v této oblasti, tak i tato nezůstala stranou.

Ale měli zde vášnivého fotografa, který fotil všechny domy a všechno, co se mu zdálo zajímavé. Lidi na slavnostech, děti na ulici a samozřejmě, obyčejný život.

 

V roce 1980 bylo v celé oblasti další velké zemětřesení a poničilo desítky měst a vesnic. Italská vláda hned v polovině následujícího roku schválila zákon umožňující obnovu regionu a na tuto obnovu vyčleněna spoustu milionů.

Tento zákon byl unikátní tím, že nefinancoval pouze opravy domů, ale i celkovou modernizaci zasažených oblastí v regionu Basilicata.

Postupně se přidaly peníze z EU na Obnovu venkova, několik milionů přihodilo Německo a USA. A nebylo to jen několik milionů.

Bylo jich hodně. Zarazilo mě hlavně přispění USA 70 mil. Dolarů. Proč zrovna USA? Nevím.

Každopádně, v Perticara se dbalo na zhodnocení darovaných peněz, a především byl kladen důraz na zachování středověkého rázu vesnice. Bohužel, v mnoha případech rekonstrukcí vesnic byla spousta prostředků ztracena, zneužita, promrhána.

Tady byl přísný dohled nejen nad financemi, ale i na použitých materiálech. Na vše se spotřebovával místní kámen z okolních lomů.

„Paese delle case in pietra“ (Vesnice kamenných domů). Některé domy, které byly hodně poškozené jsou z kamene postavené a některé jsou jen kamenem obložené.

Moc hezky se tu vyskytují i domy s omítkou. Jinak by byl celkový dojem hodně kamenný, ale takto to působí velice příjemně.

Opravy, které nespadali do programu rekonstrukce si majitelé domů hradili sami.

Je ohromně zajímavé, sledovat a porovnávat stav před a po.

Skoro na každém domě je fotka původního stavu a pak zrekonstruovaného.

Po rekonstrukci se z ošklivého, nehezkého a vysloveně zanedbaného města vyloupl neskutečný středověký skvost.

A je vidět, že obyvatelé, kteří tu žijí si potrpí na něco hezkého pod okny nebo přede dveřmi.

Všude spousta květináčů, truhlíků a všelijakých dekorací. Neviděli jsme jediné špinavé a zanedbané zákoutí. Těch 500 lidí co tu žijí se dál starají o vše co kolem sebe mají.

 

Název „Perticara“ pochází z lombardského slova pertica (tyč), což byla jednotka plochy přidělovaná osadníkům. Archeologické nálezy v okolí (oblast San Vito) ale sahají až do doby železné a ke kmeni Enotriů.

 

Na úplné rujně vznikla parádní vyhlídka.

Co dodat? 

Pátrala jsem, co slovo pertica znamená. „tyč“, italsky pertica, je fascinující historická jednotka, která v sobě nese kus italské historie od dob starého Říma až po středověké Langobardy.

Původně šlo o skutečnou dřevěnou tyč, kterou římští zeměměřiči (tzv. agrimensores) používali k vytyčování pozemků.

Postupem času se termín přenesl z délkového měřidla na plochu čtverce o straně jedné tyče, až se nakonec „pertica“ stala standardním názvem pro celou parcelu země, kterou dostal osadník k obhospodařování.

Ale byl v této délkové míře ohromný chaos, protože každá oblast měla délku tyče jinou, a tak se míry pozemků ohromně lišily.

 

Ale to jen pro zajímavost. Zase jsme se něco dozvěděli. Guardia Perticara zaslouží veliké uznání za zdařilou rekonstrukci, veliký potlesk a velikou chválu za pokračující zkrášlování města.

Je to ta nejkrásnější vesnice, kterou jsme tady v Itálii viděli a vřele ji doporučujeme. Je to skvost.

 

Po obědě odjíždíme dál do místa na noc, kde má být pro nás opět stání se servisem.

 

Cesta je, jak jinak úžasná. Jedeme vedlejší silnicí a jak jsem se už zmiňovala, silnice značená SP ještě jde, ale SS je vždy velká neznámá, a to tu jsou ještě bílé bez označení.

Naše je tentokrát jen SS 103 a je to přesně ten typ silnice, kdy si někdy říkám, panebože, co tady děláme. Zdenda to za jízdy trefně komentoval.

Když si myslíme, že už je to v háji tak za chvíli to je v pr..li. Opět stoupáme a klesáme.

Nikdy se nám nepoštěstilo vidět duhu z vrchu.

Vždycky jsme jí viděli odspodu, ale ne dneska. Když už vystoupáme klikaticí nahoru, tak tou samou klikaticí jen o kousek dál klesáme až k říčce, přes prastarý most a znovu se drápeme nahoru.

Řekla bych, že takové silničky si užívá málokdo.

Já jsem v jednu chvíli nesměle nadhodila, že bychom se snad měli vrátit, ale pravda je, že nebylo kde se otočit.

Na silnice se neotočíme a jedno jediné místo kde by to šlo je několik kilometrů za námi.

Míjíme několik vesnic, které jsme viděli zespodu jako hnízda kdesi vysoko a najednou jimi projíždíme.

Na kopci v dáli vidíme další vesnici a já si jen říkám, proboha, jak se tam ti lidi dostávají, ta určitě naše nebude a je.

Po pár kilometrech se už k ní dostáváme, ale jak říkám „je to občas boj o holý život“.

To samozřejmě přeháním, ale je mi jasné, že hodně cestovatelů, kolegů, kamarádů, kteří by jeli s námi a za námi by s námi do konce života nepromluvilo.

 

Šťasně dojíždíme do místa na noční stání do vesnice Accettura, kde pro nás připravili kompletní servis.

Ale je pravda, že je hrazený, nicméně stojany jsou vyřazené z provozu a my máme vše zdarma. Dokonce i elektřinu.

Stojíme na pěkném místě za vesnicí, které je sice poněkud nakloněné, ale tiché a příjemný s výhledem na protější kopce.

Dnešní trasa je: 

Dneska jedeme zase pohořím a tentokrát je to Národní park Maiella.

Je to jeden z 24 Národních parků v Itálii a jeho zvláštností je, že byl v roce 2021 zahrnutý do systému globálních geoparků UNESCO, nebo také, je jeho součástí.

Do tohoto národního parku je zahrnuto osm přírodní rezervací a spousta obcí a malých měst. Některé jsme si projeli a některé jsme viděli jen z dálky.

Funguje to tady tak, že pokud byl v minulosti kopec jen trochu příhodný pro stavbu vesnice, tak se tam vesnice postavila a je dodnes.

Občas jen zíráme, do jakých výšek se lidé dokázali stěhovat. Ale je to vlastně logické. Tady mají kopců na výběr spoustu a hlavně, kopce se ve středověku špatně dobývaly, takže, proč ne.

Na druhou stranu to muselo být pekelně náročné a těžké. Dnešní cesta je perfektní, jede se nám dobře a žádné škodolibosti ze strany silničářů jsme nezaznamenali. Národní park Maiella je krásný.

My ho projeli jen kouskem, ale i ten stál za to. Kolem nás se tyčí nádherné hory, které mají ještě bílé čepice. Dočetli jsme se, že některé mají skoro tři tisíce na výšku a pohoří Maiella, které máme celý den po levé ruce.

Je to jedno z nejkrásnějších a nejúžasnějších koutů Apenin. No, je to tady opravdu krásné. Opět, serpentýny dolů a zase se škrábeme nahoru, ale silnice je pěkná. Není nač si stěžovat.  A abych nezapomněla na nádherný venkov se vším všudy.

Opět je tady jen hrstka statků, spousta krav se pase na okolních loukách a už se to vše krásně zelená. Co říct, je tady krásně.

Přes den máme suprových 16 °C ve stínu, na sluníčku je to jiná, a to jsme pořád nad tisíci metrech. Dneska jsme měli dokonce jednu výškovou etapu.

Zdolali jsme sedlo 1500 m n. m.! Nefouká, mráčky obláčky a nic by se přihnat nemělo. Ale jeden nikdy neví a na předpověď se nedá spoléhat.

 

Míjíme jedno borghi, Pescocostanzo, ale to patří do kategorie mladší výstavby, která ještě může být v pravidlech, ale to se nám tolik nelíbí.

Přeci jenom, ta poslední vesnice Perticara nás dost rozmazlila. Ale faktem je, že těch oceněných borghi je v celé Itálii lehce přes tři sta a je nutné si trošku vybírat.

To bychom tady museli být nejméně rok, abychom si je všechny prohlédli, tak zkoušíme zvládnout aspoň něco. Důležité je, že skoro každá takováto vesnice má pro nás připravené stání minimálně s vodou. 

 

Kousek před cílem, jsem zahlédla maličkou vesnici s hradem a dvě věže.

Míříme do města Sulmona, kde má Zdenda vytipované parkoviště, ale Sulmona je poměrně velké město a ta vesnice kousek od nás je lákavá.

Je krásný den, máme čas, jsme kousek od cíle, otáčíme a jedeme do vesnice Pacentro.

A ejhle, nejen že je to námi vyhledávané borghi, I Borghi più belli d’Italia, ale mají tu hned pod vesnicí pro nás stání s luxusním výhledem na hory.

Silnice, jedna ze dvou, které vedou do vesnice Pacentro není nijak frekventovaná, jedno auto tak za hodinu a stojíme kus od silnice. A samozřejmě, opět je v nabídce voda. Krásná, čistá, voňavá horská voda. 

Na nic nečekáme a jdeme rovnou do města. Bohužel, tentokrát stojíme pod městem, vesnicí a tak musíme dát trhák do kopce a pak nás čeká ještě spousta schodů, nejspíše.

Přiznávám, že mám problém s pojmenováním onoho místa vesnice, protože tak je to správně. Ale já mám vesnici spojenou s klasickou českou vesnicí. Pár domků, zahrádky, slepice a tak.

Ale tady je to podle mě čistokrevné malé městečko. Proto občas píšu město, ale správně je to vesnice. Takže Jdeme do vesnice Pacentro, která je opět jako dlaň. Jen pár ulic a spousta všelijakých schodišť. Tak se opět touláme a vlastně, za chvíli pomalu nevíme, kde jsme. Ale je to tady tak maličké, že není důvod k obavám. Krásné bělostné náměstí, sluníčko, kavárna a stolečky venku.

Tak to by byl přímo hřích si tady nedat naší oblíbenou kávičku. Ale tentokrát bez zákusku.

Včera jsme si dali ke kávičce kousek bábovky a bylo nám po ní těžko. Měli jsme si dát jen jednu na půl.

Samozřejmě, slupli jsme každý svoji porci, byla vynikající. Tentokrát jsme vyrazili před obědem a před obědem se sladkosti nejí, to ví každý.

Touláme se městečkem, vesnicí skoro tři hodiny za nádherného počasí.

Úplně na vrcholu vesnice je hrad, který bohužel není přístupný, ale i tak je úžasný.

Myslela jsem, z dálky, že má věže jen dvě, ale nakonec třetí byla v zákrytu a původně byly ty věže čtyři.

 

Odpoledne sedíme v křesílkách na sluníčku. Občas se přižene mrak, ale nic vážného a za chvíli máme zase sluníčko. Nádherný den plný zážitků, a tak to máme rádi. 

 Dnešní trasa je: 

 Včerejší trasa: 

Středověká vesnice Pacentro byla náhodná, jeli jsme jen okolo a v dáli jsme zahlédli malebnou vesnici.

Dnešní cesta je cílená a dalším městem, vesnicí je opět I Borghi più belli d’Italia Santo Stefano di Sessanio.

Propagační fotky z této vesnice jsou úžasné a máme jí při cestě. Stále jsme ve vnitrozemí, v oblasti Národního parku Maiella, který je poskládaný ze sedmi přírodních parků.

Je to ohromné území a docela určitě velmi krásné. Stále se pohybujeme v tisíci metrech a některá sedla která musíme zdolat jsou ve výšce až 1700 m.

Teď máme před sebou tento kopec a když se pozorněji koukneme, na svahu je silnice, která vede vlevo do sedla a tam pokračujeme dál.

Dlouhé serpentýny a velice ostré zatáčky na silnici jen pár metrů výš.

A tady už je závěr stoupání. Ještě pár zatáček a jsme v sedle.

Pár rozpadlých kamenných stavení, které už si bere příroda.

Hrstka statků a jinak nic. Dvě vesnice, kde se zastavil čas. Pravda, jedno větší městečko, nebo spíše vesnice Calascio, které zhlíží dolů.

Nic pro ty, kteří trpí závratí. Opět město je přilepené na skále, ale pěkné.

Je obdivuhodné, jak vysoké domy tady postavili. No, asi bych taky neměla klidné spaní. Jsme v seismické docela aktivní oblasti.

 

Malá a naprosto obdivuhodná vesnice I Borghi più belli d’Italia, Santo Stefano di Sessanio je opět další středověký skvost.

Teda spíše, za pár let bude. Tři ohromné jeřáby pilně pracují, a tak jsme zvědavý, jak to tady bude vypadat. Santo Stefano má opět velice bohatou a bujnou historii.

Majitelé se střídali jako svatí na orloji a každý zde zanechal nějakou stopu. Celá tato oblast se živila pastevectvím a chovem dobytka. Vyráběl se tu vyhledávaný lahodný sýr, tkaly koberečky a tak podobně.

 

V 19. století, se sjednocením Itálie a privatizací pozemků Tavoliere delle Puglie, skončila tisíciletá praxe stěhování dobytka a vesnice začala upadat, její populace se v důsledku emigrace výrazně snížila.

Po ničivém zemětřesení valná většina lidí vesnici opustila a ta hrstka co tu zbyla skoro nestála za řeč. Vesnice chátrala a rozpadala se.

V roce 1994 do vesnice přijel mladý podnikatel, nesmírně bohatý, Daniele Kihlgren, Milánčan švédského původu.

Zakoupil velkou část vesnice, aby zde postavil hotel s několika budovami. Jeho projekt, zaměřený na zachování krajiny, tradic a budov, upoutal pozornost národního i mezinárodního tisku.

To přilákalo nové investory a výrazně podpořilo veškeré hospodářské aktivity v oblasti. Jednou za stol let se všechno otřese, pár domů spadne

 

Dne 6. dubna 2009 vesnici zasáhlo další zemětřesení, které zničilo Medicejskou věž, symbol obce, a některé domy a poškodilo mnoho dalších. Obnova věže byla dokončena v říjnu 2021 po zásahu, který trval tři roky a stál přibližně jeden milion eur. Středověká vesnice prošla v průběhu času mnoha restaurátorskými pracemi, které město vrátily do stavu před zemětřesením. Spousta dělníků pracuje na obnovení domů, ale čeká je ještě hodně práce. Každý dům má svoje číslo, tak jaké mělo dříve. Rekonstrukce je velice náročná. Když vidíme některé domky totálně zpustlé, tak si říkáme, že i zadarmo by to bylo hodně drahé. A přesto se z toho dá vykřesat kvalitní bydlení.

Už nyní tady pronajímají domky na rekreaci.

Není divu, příroda okolo je překrásná a strávit zde letní týden by mohlo být parádní.

Trochu mě to ale udivilo, a tak jsem pátrala, jak to v takovém středověkém domě, který se tady pronajímá vypadá. Terasa k apartmánu. 

Nahlédli jsme do pár místností, které se právě opravují, ale tak nějak si to moc neumím představit, protože domy jsou opravdu hodně maličké.

Na Booking jsem našla pár domů na pronájem. Cena je kolem 2,5 tisíc za dvě osoby a den včetně snídaně.

Ta se podává v zrekonstruované, naprosto úžasné restauraci, která byla bohužel zavřená.

Domy mají vyhřívané podlahy a kompletní nadstandartní moderní vybavení a zázemí. Tak jen aspoň pár obrázků pro představu.

Ve vesnici bydlí necelých 1000 lidí, což mi připadá až moc, ale možná je to i s podhradím.

Asi ano, protože domů kde někdo opravdu žije je velice málo.

 Stojíme na ohromném parkovišti přímo pod vesnicí, takže do historické části to máme opravdu kousíček a zase, vesnice je tak malá, že pokud se nebudeme vyloženě courat, tak za hodinu můžeme jít dál a nebo, jako my, vyndat si křesílka a posedět na sluníčku. Žádný problém.

Chvíli tady s námi stáli kolegové, ale hned odjíždí. Večer jsme tady zase sami. Zítra zase jedeme dál.

 Dnešní trasa je:

Stále jedeme Národním parkem Maiella a míříme do městečka Borbona.

Cesta je opět krásná a silnice v pohodě.

Opět stoupáme a padáme do kopců a z kopců, ale výhledy stojí za to.

Dneska se jen zaměřím na stání, které v Borboně pro nás připravili. Borbona není nijak zajímavé městečko.

Nemá nic hezkého, a i sama obec je maličko nevzhledná. Nic, co by lákalo na procházku. Projíždíme okrajem vesnice a hned nás několik cedulí navádí na stání.

Jen si říkám, co tu na nás čeká s ohledem na velikost a nezajímavost vesnice. Paráda, zbytečně nebloudíme. Jedeme vedlejší silničkou na okraji hned pod les, a to co nás přivítalo nám vyloženě vyrazilo dech.

Pravda, jsme v srdci národního parku, ale ve vesnici je stěží jedna hospoda, vždyť má jen pouho pouhých 700 obyvatel, a přesto tady je stání pro určitě dvacet obytek. Celá tato plocha je jen a jen pro obytná auta. 

A teď vážení perlička, třešňička na dortu. Je tu otevřená jedna toaleta ze tří, perfektně čistá a bojler na teplou vodu a sprchový kout.

Bojler zapínáme a po hodině se můžeme jít vysprchovat. Ale to není vše. Možnost natankovat čerstvou vodu už v Itálii bereme jaksi za samozřejmost,

výlevku na senkrovnu a samozřejmě, na šedou vodu taky, ale jsou tu stojany na elektriku a ty jsou také pod proudem.

Jen je potřeba nahodit jističe. Takže, v naprosto nezajímavé vesnici o hrstce obyvatel máme luxusní stání pro obytná auta u lesa a v absolutním klidu.

No, co víc si přát. Stačí vyndat křesílka a můžeme si po cestě zarelaxovat.

Což jsme také udělali.  

 Dnešní trasa je:

A jitra jsou zde chladná. Přeci jenom jsme v tisíci metrech a ranní teplota kolem 5 °C není žádným překvapením.

Počkali jsme si, až se trošku teplí, vyjde pěkně sluníčko a jedeme dál nádherným Národním parkem Maiella.

Kdyby někoho nezajímaly starobylé vesnice, v Maiella je ohromná spousta turistických cest.

Potkali jsme několik odpočinkových zón, kde jsou parkoviště, grily, stolky a vždy takové místo je na úžasné vyhlídce, nebo zkrátka na hezkém místě.

Určitě by se tady dalo na mnohých takových místech dojít si na výšlap a pohodlně přenocovat.

Tak nějak nevím, co k tomu dodat, jen že je to tady opravdu krásné a oproti Sicílii jsou silnice v mnohem lepším stavu. Skoro žádný adrenalin.

 

Dalším krásným středověkým městečkem, vesnicí je Monteleone di Spoleto. Na ostrohu, kde hrad stojí, umístili lombardští vévodové ze Spoleta centrum Gastaldato Equano .

V roce 1265 šlechtic Tiberti z rodu Arrone znovu postavil pevnost Mons Leonis na troskách pevnosti Brufa, kterou v roce 880 postavil Attone, pán Černého údolí.

Pevnost byla zdevastována Saracény a v roce 1228 zničena Fridrichem II. Švábským. Tolik něco málo z historie.

 

Na fotkách vypadá Monteleone jako by stál skoro na rovině, ale nenechme se mýlit. Opět jsme šplhali skoro až do tisíce metrů, a to stojí ještě na jakémsi ostrohu.

Jsme vlastně na náhorní plošině obklopené majestátnými kopci.

Mnohé z nich mají 2,5tisícovou výšku. Podle toho, že vesnice, borgo má jen 634 obyvatel můžeme hned usoudit, že prohlídka bude krátká. I v mapě je vidět jen pár uliček a hlavně, spousta schodů.

To už je klasika, která nás nechává klidnými. Procházíme uličkami a je to tu opět moc hezké. Pár opuštěných domků, pár domků v rekonstrukci a poměrně dost jich je obýváno.

Vždycky mě udivuje v jak malých domkách tu lidé žili a žijí. Jen podle čísel domů vidíme, že v baráčku, kde bychom si řekli, velikostně, no nic moc, tak ejhle, ony jsou to vlastně domy pro dvě rodiny.

Nakoukli jsme do jednoho takového domku a skutečně se skládá jen z dvou místností. Kuchyň s obývákem a asi i s jakousi koupelnou a s předsíní, jedna místnost a druhá místnost sloužila jednoznačně na spaní.

Ale takto se dříve žilo i u nás. Jestli domek má 30 m2 tak je to hodně. A to ještě většinou dřív tady bydleli rovnou dvě rodiny. Mladý + nějaké děti a starý rodiče.

No, nic moc.  Z dnešního pohledu je to dost nepředstavitelné, jednak doba pokročila a my jsme se stali mnohem náročnější.

 

Z Monteleone odjíždíme na další stání pro nás a opět je to paráda.

 

Na okraji vesnice, maličkého nic moc města je tady vybudované stání pro nějakých 15 obytných aut, pěkně na kamínkách a s plným servisem.

Opět, není nač si stěžovat.

Zítra má Zdenda v plánu projet si místní doporučenou cyklostezku a pak se společně projdeme na nedaleký hrad s městečkem. Opět, středověk.

 

Dnešní trasa je:

Tak trochu popojedeme.

Zvládli jsme ještě jeden středověk, a to hned nad námi.

Maličká vesnice Castel sant Felice je opravdu jedna z nejmenších, co jsme viděli.

Krásná vesnice, pár uliček a pár kamenných domků.

Hned za vstupní bránou je veliká cedule, která nás láká na kavárnu s terasou.

Tak si jí dáme, až si vesnici projdeme. Jenže, restaurace a kavárna je zavřená a my jdeme smutně domů.

 

Zdenda si udělal vyjížďku na kole po staré železniční trati. Já jsem zůstala doma, převýšení je docela slušné a hlavně, na špatný terén nemám kolo.

Potřebuji si koupit nějaký hybrid, hlavně, abych tam měla tlustší kola, protože na těch mých tenkých začínám mít dost problémy a v terénu je to peklo.

Zdenda si výlet užil a já jsem zase v klidu dopsala cestopis, vyklepala koberce, vyluxovala, vytřela a tak podobně.

Zkrátka, věnovala jsem se bohulibým domácí práci. A taky, na chvíli jsme si od sebe odpočinuli. To je taky důležité a je to potřeba.

 

Na naše parkoviště nikdo nepřijel. Jen přes den přijeli Italové, natankovali vodu, mohutně jsme se pozdravili a zase odjeli.

 

Za to dneska jsme měli dálkovou. Konečně jsme se hnuli o kousek dál a přejeli až rovin do delty řeky Po. Tak ještě poslední kopečky. Ale, že jsme si jich letos užili! 

Tuhle oblast máme hodně rádi a hlavně, máme tady krásné stání hned u domku místních správců, teda spíše informačního centra, které jsme ještě nikdy neviděli otevřený.

Mají tady prodávat suvenýry, je tu nějaké bistro a tak podobně. Ale vždy, když se tady zastavujeme, tak je vše zabedněné, zavřené.

Tak ani nevím, jestli to v létě funguje. Za námi je moc hezky upravená naučná stezka, několik rybníčků a chodníčky.

Takže honem, křesílka ven, Dyk běhá po louce, nemůže se nabažit volnosti a my si vychutnáváme odpolední kávičku.

Asi tady jeden den strávíme. Máme ještě dost času, než máme v plánu dojet do termálů a pak už hurá domů.

Dnešní trasa je: 

V deltě řeky Po jsme si dali den odpočinku, na sluníčku, v zeleni a opět jsme tady sami.

Oasi di Ca Mello je taková neuvěřitelná oáza přírody mezi rýžovými poli. Přesto, že je tady velké horní parkoviště, spodní parkoviště a teď, mimo sezonu se dá stát velice příjemně, na travičce přímo naproti informačnímu centru, jsme tady vlastně po dvě noci úplně sami.

Sice jsme si na to už zvykli, ale stejně. Říkáme si, takové nádherné místo na procházky, na vyjížďky na kolo, a přesto sem nikdo nepřijede.

  

Přejeli jsme jen kousek do města Palazzolo. Zdenda mi opět pročistil plotýnky. Stále se mi ucpávají trysky a když to dojde do stádia, kdy už ztrácím trpělivost, tak je musí vyčistit.

Tak, není to nijak časté, ale jednou, dvakrát za 6 měsíců. Poslední nákupy a už se budeme pomalu s Itálií loučit.

 

Palazzolo má pro nás připravené stání s plným servisem a na 16 místech je nás kupodivu 5 obytných aut. Vyložený přetlak. Ale dneska se zatáhlo, neprší, je teplo, ale celý den pod mrakem. 

Opět je tady vše včetně elektřiny. Je to úsměvné, teď, když máme díky Tomáši Brabcovi elektřiny, že bychom jí mohli rozdávat, tak už je to další z řady stání, kde je k dispozici elektřina. Je to tak, Itálie si obytek váží a buduje pro ně stání, které je občas z říše snů. Ještě k elektřině.

Ano, letos poprvé nemáme absolutně žádné starosti s tím, jestli po dvou dnech stání budeme mít dostatek proudu. Někomu by se to mohlo zdát divné, po dvou dnech? To je snad vtip! Ale ne u nás. My celé odpoledne a večer pracujeme na dvou počítačích, který jsou opravdu velkými žrouty, zvláště můj, protože jsem si přála velkou obrazovku, a tudíž i laptop je velký a hlavně, ten můj už je starý. Před pár lety se ještě nevyráběly počítače maximálně úsporné. Zdenda má počítač o několik let mladší a ten má skoro 50 % spotřebu oproti mně. No a pak, večer si rádi sedneme k něčemu dobrému na tácku a k nějakému filmíku a to se samozřejmě koukáme v mém počítači. Takže to je jeden velký žrout a pak, oba máme elektrokola a ty také v pohodě nabíjíme.  Další jsou světla, s kterými taky nijak nemusíme šetřit. Ty tam jsou doby, kdy jsme úsporně svítili jedním světlem. Osazení novými panely, velkou baterkou a vším možným jako je měnič a dobíjecí booster si zkrátka nemohu vynachválit. Hlavně, vše v 6měsíčním plném, nešetřícím provozu funguje naprosto perfektně. Jen pro ilustraci.

Dva dny jsme stáli v Erice v nějakých 800 m v totální mlze, pršelo a byla poměrně slušná zima, kolem 6°C. Čekali jsme, jestli se počasí umoudří, kousek pod námi bylo slunečno. No, neumoudřilo. Dva dny, mlha, déšť, mlha a zima. Brrr. Po dvou dnech odjíždíme a velín Renogy ukazuje krásných 74 %!  

Neznáme. Cestujeme už plných 12 let, takže mohu zodpovědně říct, že konečně po 12 letech nemáme problém s dostatkem proudu a po 12 letech cestování jsme nechali doma elektrocentrálu, kterou bychom letos už mnohokrát museli použít, tak jako v minulých letech.

Pokud jsem spokojená, pokud vše dobře funguje a pokud je práce kvalitně odvedená velice ráda doporučím na veškerý servis, a to nejen kolem elektřiny firmu KaravanyPro, Tomáše Brabce.

 

Taky bych asi doporučila držet se firmy, která se nám k naší spokojenosti o vše stará a té být věrný. Nemá smysl skákat od jednoho servisu k druhému, protože ten náš přesně ví, co kde udělal, co kde je nastaveno a co je přidáno. Ale dost o elektřině, jen jsem si říkala, že na konci naší zimní cesty si pan Brabec drobet pochvaly plně zaslouží.

Stání je opět na okraji města u řeky a krásného parku. No a my zítra jedeme na další historickou lahůdku. 

Dnešní trasa je: