Přivítali jsme nový rok s vyčištěným filtrem na pobřeží u města Noto. Lido di Noto je naše momentální místo, kam jsme se s vděčností vrátili. Přátelé Petr s Blankou odjeli a my opět osiřeli.

Strávili jsme společně Silvestrovský večer, bylo to moc fajn, jen kdyby se v závěru neotevřelo téma Maroka. Přiznávám, je to stále pro mne hodně živá a bolavá zkušenost. Tři měsíce strávené v Maroku bylo nad moje síly a bylo to zbytečné. Shovívavost, schopnost odpustit a být laskavý tak o tu jsem přišla po týdnu.  Mírumilovnost, klidné řešení konfliktů a snášení utrpení mě opustila po 14 dnech a trpělivost skoro neznám, ta mi nebyla dána do vínku. Pak už to bylo čiré a čisté martyrium.    

 

V závěru roku jsem udělala velký článek o italských borghi, které jsme díky Petře a Carstenovi objevili a začali vyhledávat a navštěvovat.  Už se ozvalo pár kolegů mířících do Itálie jak a kde se ty krásné středověké vesnice nachází, jak je vyhledáváme. Než abychom stále popisovali a posílali odkazy, zde je článek, který bude nadále k pročtení v sekci Zajímavé.

I Borghi più belli d'Italia 

Itálie není jen o skvělém parmazánu, výborném pršutu, lahodném víně, jedinečné italské kávě a já nevím čeho ještě, ale i o nádherných středověkých vesnicích.

Díky Petře a Carstenovi jsme objevili stránky asociace I Borghi più belli d'Italia, nejkrásnější vesnice v Itálii. Několik jsme jich už navštívili, jsou opravdu úžasné a naprosto jedinečné. Myslím si, že by toto téma mohlo zajímat více cestovatelů, a to nejen po Itálii, a tak se pojďme podívat cože to vlastně nabízíme.

 

Předně, co to I Borghi più belli d'Italia je. Je to jednoduché, jedná se o výběr těch nejkrásnějších vesnic, které musí splňovat spoustu kritérií. Hlavně, co je „BORGO“? Doslovný překlad slova Borgo do angličtiny by byl „vesnice“. Termín vesnice však plně nevysvětluje, co je „Borgo“. „Borgo“ je fascinující malé italské město, obvykle opevněné a jehož historie sahá až do období středověku po renesanci. To je důležité, vesnice musí splňovat tento časově historický rámec.

 

Obvykle se borgo rozkládá kolem hradu nebo šlechtického paláce a často je obklopeno obrannými hradbami a věžemi. Většinou je opevněné a jeho historie sahá jak, jsem už řekla až do období středověku. Většinou jsou tyto vesnice na kopcích a pokud u pobřeží, tak se pyšní krásným obranným opevněním.

 

Další důležitou podmínkou je počet obyvatel v dané borgo. V Itálii to může být maximálně 5 000, ale všechny, co jsme zatím navštívili neměli víc jak tři tisíce. Těch podmínek, které vesnice musí splňovat je opravdu hodně. Ale proč to celé vzniklo a kde a kdy? Proč řeknu hned a kdy a kde, tak k tomu se vrátím později, teď je na pořadu dne Itálie, ta je pro nás aktuální.

 

Tým Asociace I Borghi più belli d'Italia se stará o poctivý výběr těch nejhezčích, nejautentičtějších vesnic. Komise složená z velké spousty starostů vesnic, regionálních rad, a komisí a samozřejmě, poradní slovo ve výběru mají i historici. Celá Itálie má v tomto sdružení zastoupení, všechny regiony, oblasti, ostrovy. Zařazení je velice prestižní a usiluje o něj víc jak 3500 vesnic. Z nich velká komise vybrala pouhých 317 vesnic, které získaly certifikát (s certifikovaným procesem ISO9001), a které jsou vyjádřením krásy a kouzla, v němž je Itálie tak výjimečná.

Každá vesnice se pak honosí znakem asociace a už mnoho kilometrů před vesnicí je nespočet těchto znaků, abychom vesnici náhodou neminuli. Vesnice jsou většinou hodně stranou turistického ruchu a v zimním období si žijí svůj tradiční život.

Aby nedošlo k mýlce. Vesnice jsou plně obydlené, žádná turistická atrakce, která se po letní sezoně vylidní. Tady vlaje prádlo, na schodech je spousta kytek a sousedky se baví v patře nad námi z domu do domu přes úzkou uličku. Ostatně, mají to k sobě metr. Na náměstí jako dlaň diskutují staříci u maličké kávy před jedinou kavárnou.

 

Asociace I Borghi più belli d'Italia vytvořila naprosto úžasné stránky, které nám velice příjemně pomohou s hledáním těch nejhezčích míst v oblasti, kde se zrovna pohybujeme.

A protože je mnoho borgo ve vnitrozemí, říkala jsem si, že by to mohla být úžasná náplň letní dovolené, kdy je na pobřeží hlava na hlavě. Italské vnitrozemí je skvostné. Spousta chráněných přírodních území, Národních parků, úžasných vrchovin a jedinečných výhledů do dáli.

Skoro každé borgo, které jsme navštívili mělo pod vesnicí pro nás připravené stání s možností vody, zbavit se odpadů a mnohdy i s elektřinou zdarma. Vesnice, která má stěží dva tisíce obyvatel vybuduje pro nás stání.

Stání pro několik obytek a k tomu s veškerým zázemím a servisem. Vše je čisté, trávník posekaný a odpadkový koš pravidelně vyvážený.

Pro mne něco naprosto nepochopitelného. Velká města nedokáží pro nás vybudovat pár míst a tady to zvládne maličká vesnice.

 

Jak ale zjistíme, kde vesnice jsou? Jednoduše, asociace vytvořila velmi pěkné stránky, kde je vše velice přehledně ukázáno a vysvětleno.

https://borghipiubelliditalia.it/en/

Zadáme akorát přeložit do čeština a už můžeme brouzdat po polozapomenutých, přehlížených a opomíjených italských skvostech.  

Na stránkách si zvolíme region, kde se zrovna nacházíme, nebo kam máme namířeno anebo máme na pravé straně aktivní mapu Itálie. Tam si zvolíme region a už si prohlížíme jednotlivá borgo.

Vpravo nahoře se nám objeví mapa oblasti s vyznačenými borgo.

Když najedeme na věžičky, víme hned o jakou vesnici se jedná a po kliknutí se nám rozbalí karta té které vesnice.

Bohužel, až tam máme mapu cesty, ale to je jen maličká drobnost, která mi trochu chybí. Hned se podíváme, co je ve vesnici zajímavé, dozvíme se něco málo o historii a co bychom neměli minout.

 

Další skvělý počin asociace je možnost virtuální prohlídky vlastně všeho, co jednotlivé vesnice nabízí.

Když si s touto možností trochu pohrajeme, tak se dostaneme do jednotlivých oblastí a z nich do jednotlivých vesnic a zároveň se velice hezky podíváme na to nejzajímavější.

 

Další přidanou hodnou je odlehlost vesnic, které jsou stranou klasických turistických tras, proto to celé vlastně vzniklo a mnohdy je pro nás dosažení vesnice velkou výzvou.

Když vidíme vysoko nad námi vesnici přilepenou na skále jako vlaštovčí hnízdo a jen tušíme klikatou silnici která k vesnice vede, tak dostat se k ní je opravdu zážitek.

Ale jakmile se nám občas ukáže autobusová zastávka, je vše v pohodě a pro nás více méně průjezdné.

Nicméně, většinou funguje i klasické dopravní značení s omezenou délkou aut.

 

Pokud se vrátím trochu do historie, tak vše vzniklo ve Francii a podle francouzského vzoru vznikly podobné iniciativy i v jiných zemích.

V roce 1994 ve Valonsku (Les plus beaux villages de Wallonie), Belgie, v roce 1997 v Québecu (Les plus beaux villages du Québec) a v roce 2001 v Itálii (I borghi più belli d'Italia). Od roku 2003 působí v Collonges-la-Rouge mezinárodní svaz Les plus beaux villages de la Terre (Nejkrásnější vesnice světa), který zastřešuje obdobné národní organizace.

 

K zajištění kvality značky nejkrásnější vesnice stanovilo francouzské sdružení při výběru velice přísná kritéria. Obec, která chce být zanesena na seznam nejkrásnějších vesnic, nesmí mít více než 2000 obyvatel a musí mít památkově chráněnou zónu nebo alespoň dvě stavební pamětihodnosti chráněné jako historická památka. Politika urbanistického plánování musí vést k zachování historického prostředí. Podání žádosti o členství musí schválit obecní rada.

 

V roce 2011 neslo tuto značku 156 míst v 21 regionech a 69 departementech.

 Později, když se k tomuto sdružení začali přidávat další země, která si pravidla trochu upravovali na své podmínky, ale stále zůstává, že kritéria jsou velmi přísná a ocenění, zařazení na seznam nesmírně prestižní.

 

Francie – 156 vesnic, Itálie včetně ostrovů a San Marino 317, Wallonie – Belgie 33, Švýcarsko 51, Španělsko 122, Japonsko 57 vesnic.

Celkově těchto šest sdružení zastupuje 816 vesnic a měst certifikovaných pro svou krásu a dokonalost.

K nim se připojují 4 přidružený členové: Sasko (Německo), Libanon, Čína a Bosna a Hercegovina.

Je krásný den. Sluníčko svítí a užíváme si pohodičky. No a teď k naší nové příhodě a zkušenosti.

Pravda, trochu zeširoka, ale to jen abych řekla, že toto je asi momentální italský kolorit. Petře a Carstenovi, kteří byli v Itálii pár dnů před námi, bohužel jsme se míjeli, tak těm se stala tato příhoda. Na silnici je předjíždělo auto a najednou rána do boku. Předjíždějící auto je hned začalo zpomalovat, zrychlovat, troubit, blikat stopkami, svítit a chlap z okýnka ukazoval ať zastaví. Naštěstí byli duchapřítomní, dojeli k první benzínce, Petra vzala mobil do ruky a začala chlapíky a auto fotit. Toho se zalekli a velmi rychle odjeli. Je to nepříjemná zkušenost a oni mají od kamene poškozené auto, ale možná zachránili svůj majetek. Ještě jsme to s Petrou probírali a říkali jsme si, že to musel být pro ně docela šok. Včera jsme se rozhodli, že po obědě pojedeme na nákup, vrátíme se na naše stání a až ráno pojdeme dál.

Odjíždíme z parkoviště, a ještě si fotím ulici a za chviličku rána do boku, jako když po nás někdo hodí kámen. Samozřejmě, veliké leknutí. Bylo to do strany spolujezdce a určitě to bylo do dveří. Jedním okem jsem zahlédla zaparkované bílé auto ve vjezdu k domu, které stálo podélně se silnicí. No a hned za námi vystartovalo to bílé auto a všelijak troubí, svítí, a to docela dost. Kruhák před námi, a tak ho Zdenda dvakrát objel a oni pořád za námi.

Nakonec na úzké silnici Zdenda udělal manévr, že zastavil naše auto napříč silnice, čímž jí zablokoval, podala jsem mu foťák a fotí bílé auto za námi. To se hned dalo do otočky a odjíždí. Naštěstí nemáme vůbec žádné poškození, ale jen leknutí z rány.

Naštěstí je nádherné počasí, vracíme se zpět na naše už pomalu domovské parkoviště.

Dneska odjíždíme směrem na jih do Porto Passero, kde má Zdenda vytipované místo na stání. Ale poněkud se zvedá vítr.

Je úžasný den. Ještě ráno před odjezdem tankujeme vodu z kohoutu na pláži, ale vypadá to, že jsme nenatankovali dobrou. Po chvíli vidíme, že voda, kterou Zdenda nastříkal na přední sklo není asi úplně pitná. Tak honem najít veřejné pítko, což v Itálii, a i tady není vůbec žádný problém a víme, že pítka jsou nezávadná. Takže manévry. Někde musíme vodu vypustit, vymýt nádrž a napustit čerstvou.

Naštěstí městečko Passero, kam míříme má hned na výjezdu pítko u silnice a tak hned za rohem na travnatém plácku vodu vypouštíme. Jen jsme zablokovali půlku silnice, ale tady to vůbec nikomu nevadí. Zkrátka, auta počkají. To samé ve městě Portopalo di Capo Passero. Děsivý systém uzoučkých jednosměrek a zahnout se dá jedině v 45 stupních. Což není zrovna lehké. Dvakrát jsme museli nacouvat do ulice, kterou jsme přijeli abychom zlomili auto a mohli pokračovat. Auta za námi v klidu couvala s námi. Zajímavé. Nikdo netroubí, nikdo se nerozčiluje. Pak jen zamáváme na poděkování a jedeme kousek dál. Další zahnutí, další najíždění, další couvání, ale opět, v klidu. Ale to už řidiči za námi bylo jasné, že to nedáme, že si zase budeme najíždět a zase budeme couvat a nechává si patřičný odstup.

Maličký přístav, spousta míst na stání a bez zákazových značek. Už tu jsou kolegáčkové Italové, a tak tu nejsme tak úplně sami.

 Začíná od moře foukat silný vítr, tak se skováváme za domečkem. 

Uběhlo pár dnů a my se hnuli od moře do města Ragusa.

Ale mohu zodpovědně prohlásit, že se mi vůbec, ale vůbec od moře nechtělo, ale na druhou stranu, jsem se těšila na něco nového, na změnu. Sicílie je zajímavá tím, že je tu minimum obytek a míst na stání nepřeberně.

Funguje to tak, že Zdenda má vytipované nějaké místo u moře. Jenže, cestou potkáme ještě několik hezkých míst a nevíme kam dřív. Tak dojedeme na to vytipované místo. Jsme opravdu pár kroků od moře, Dyk tady má eldorádo, může běhat podle svého, my si vyndáme křesílka, uděláme kávičku a teď to začne.

Nebylo to minulé místo hezčí, lepší a tak podobně. Tady je jemný píseček a kamínky, co když zaprší a tak podobně. Nakonec po hodině balíme a jedeme na místo, které jsme si už prohlédli.

Nakonec tady zůstáváme dva dny, protože je jednoduše úžasné.

Pár kroků od moře, můžeme si tady vyndat křesílka a jsme chráněný před větrem. Paráda. Přes den se tady objevili dvě obytky, Italové, ale odpoledne odjíždí a my jsme opět sami. Platební automaty jsou nefunkční.

 

A to jsme si ještě střihli jednu noc v přístavu. Měl foukat velmi silný vítr, a tak jsme se do přístavu jeli skovat. Vítr se nakonec nekonal, teda konal, ale ne v avizované síle.

Maličký přístav je kupodivu neuvěřitelně rušný. Spousta rybářů přijíždí ke svým lodím a zase odjíždí. Večer zase návštěvníci restaurace, no nic moc. Jedna noc stačila. Zase tu je možnost vody. Tak jí tankujeme a jedeme dál.

Mají tady nádherné místo na okraji přístavu, ale je na vršku s kouzelným výhledem na moře, ale když hlásají varování před silným větrem, tak to zamítáme. My se přijeli skovat, a ne parkovat někde na větrné hůrce. Škoda.

 

Do přístavu jsme se ještě vrátili natankovat vodu a už jedeme do Ragusy. Po sérii krásných dnů je dneska deštivo, ale do Ragusy chceme jít až zítra.

Hned pod starým městem je velké parkoviště, kde stojí dvě italské obytky, ale ty s večerem odjíždí a my nakonec stojíme na konci parkoviště. Zítra má být chladněji, ale sluníčko. Což je důležité.

A teď k teplotám. Už několik dnů netopíme večer a v noci. Měli jsme o víkendu v osm večer kolem 17 °C přes den pohodlně přes 20 °C na sluníčku mnohem víc. Cvičila jsem jen v krátkých legínách a tílku, Zdenda se opaloval v šortkách. Takže teploučko. Jinak večer si chvíli přitápíme. Ale je teplotní rozdíl, vnitrozemí a u moře. Zrovna dneska odpoledne pršelo a jsme kus ve vnitrozemí a teplota v 20 h je 7°C. U pobřeží by byla plus minus 15 °C

Ragusa je zajímavé město, řekla bych na jednu stranu trochu omšelé,

poměrně dost starých prázdných domů a maličkých domků a na straně druhé krásné paláce, hezoučká náměstí, krásná katedrála a spousta uzoučkých uliček kam se vejdou jen místní s neuvěřitelně odřenými auty po bocích.

Dnešní den bude krásný, chladný, ale krásný, ale vždy je to o úhlu pohledu, jak říká Alenka. Anebo by se dalo ještě použít norské přísloví „není špatného počasí, jen špatné oblečení“.  Pro mne je důležité, že neprší, foukat má až někdy k večeru, a tak vyrážíme.

Ragusu jako mnoho měst na Sicílii potkalo v roce 1693 ničivé zemětřesení, které téměř celé město srovnalo se zemí. V troskách tehdy zahynulo na pět tisíc lidí a Ragusa se na dlouho ocitla v troskách.

Rekonstrukce, která proběhla až v 18. století, jej rozdělila na dvě velké čtvrti: na jedné straně Ragusa Superiore, ležící na náhorní plošině, a na druhé straně Ragusa Ibla , která vznikla z ruin starobylého města a byla přestavěna podle původního středověkého uspořádání.

 

Architektonická mistrovská díla postavená po zemětřesení, spolu se všemi památkami Val di Noto, byla 25. června 2002 prohlášena za světové dědictví UNESCO. Ragusa je jedním z nejvýznamnějších míst, kde se nacházejí památky barokního umění, jako jsou její kostely a paláce z osmnáctého století.

 

Nás samozřejmě zajímá jen Ragusa Ibla, kam míříme. Památky Val di Noto jsme už některé navštívili, ale to bylo před lety, kdy jsme na Sicílii strávili jednu zimu.

O nich jsem už hodně psala, a tak je jen krátce připomenu. Val di Noto je vlastně jen pojmenování administrativního územního celku Sicílského království a Království obojí Sicílie. To není až tak důležité, ale zahrnuje i historicky významná města, která byla také zapsaná do seznamu UNESCO jako do jednoho celku.

Některá jsme si už projeli a prohlédli, a i na stránkách jsem o nich už psala jak v Cestopisu, tak v kartě UNESCO – Itálie. Je to celkem osm měst, která jsou součástí Val di Noto a to Caltagirone, Militello Val di Catania, Modica, Catania, Noto, Palazzolo, Ragusa a Scicli.

 

Naštěstí staré město není nijak veliké a za dvě hodiny ho máme prochozené křížem krážem. Jsme kus ve vnitrozemí a je to znát. Ragusa je 500 m.n.m. a hned je tu o poznání chladněji. Tak to prostě je. Večer jsme měli kolem 8 °C a dneska je sice sluníčko, ale ve stínu krásných 12 °C což není nic moc.

Tak jsme si staré město prošli a můžeme se vrátit zpět k moři. Na dnešek, a hlavně na zítřek jsou hlášený poryvy větru až k 75 km, a to je nejlepší se někam skovat.

Jedeme na další neskutečné místo na stání a tím je Marina di Modica. A teď bych ráda ukázala, co je v Itálii a na Sicílii také, naprosto běžné. Veliké, velice příjemné parkoviště, které je v sezoně placené.

Ovšem na zimu, většinou už ke konci září, ale je to jak kde, se zákazové značky zakryjí a můžeme parkovat téměř kde se nám to líbí.

Neříkám všude, to by nebyla pravda, ale na 90 % míst ano. Parkovací automaty jsou odvezené, zalepené anebo mimo provoz to když je parkoviště zpoplatněné.

Policie tady projíždí stejně jako ve Španělsku, ale je to spíše jen symbolické, krokem parkoviště projedou, kouknou, jestli je vše v pořádku a jedou dál. My jsme si stoupli na trávu, jednak kvůli Dykovi a pokud neprší, tak je to příjemnější.

Je znát, že parkoviště nestačí a pak se stojí ještě na mírném svahu nad ním. V létě je to tady jeden úhor, ale teď, když občas zaprší máme krásnou louku plnou kytiček tak proč se cpát na dlažbu.

Ano, vyndali jsme si křesílka, sedíme na sluníčku, popíjíme kávičku, povídáme si a chytáme bronz. Někdo by mohl hned začít moralizovat, jako kolegyně, kteří sice křesílka mají mnoho let, ale ještě je ani nevyndali.

Když to jde tak proč si neudělat pohodlí. Samozřejmě, musíme vzít rozum do hrsti, ale pít kávu na stojáka mě fakt nebaví. Další důležitá věc je obsazenost místa. Jsme na místě, kde je hrstka letních domů, ty jsou prázdné a jsme tu sami. Nikde nikdo, žádná obytka. K večeru přijeli Italové, ale asi znali lepší místo, protože hned odjeli, ani se nezastavili.

Takže z toho tady neděláme kemp s plnou parádou, zatím se nám nestalo, že by někdo měl problém, třeba policie a řekl nám, ať si křesla uklidíme. Posledním bonusem vlastně celé Itálie a zvlášť tady na Sicílii je neskutečná dostupnost pitné vody. Spousta pítek rozesetých po pěších zónách, na parkovištích a snad každé dětské hřiště má aspoň jedno pítko. Jak už víme, voda v pítkách je kontrolovaná.

Po pítkách jezdí služba, která odebírá vzorky a jak jsme byli už před lety ujištěný, voda je absolutně nezávadná. Jinak je to s vodou ve sprchách na pláži. Tam se moc nevyplatí tankovat vodu. To už se nám před pár dny stalo, že jsme nabrali vodu ze sprch, byla šedivá a museli jsme jí vypustit.  

 

No a co dál? Nic, jen že je tu krásně.

Stále stojíme v Modeca, kde je nám dobře. Pravda, o víkendu jsme měli maličko rušněji, Italové přijížděli na nedělní procházky podél moře.

Ale večer se parkoviště vyprázdnilo a my jsme zase osiřeli. Jen jeden kolega Ital s paní nám tu dělají společnost. Ráno se příjemně pozdravíme a pak se prakticky nevidíme.

A protože se nic neděje, tak sem můžu dát aspoň jeden, dva receptíky, které mohou posloužit jako inspirace pro kuchařinky na cestě. Vždy se snažím vařit tak, abych nestrávila u plotny věčnost a hlavně, máme omezený prostor, tak vaříme co nejúsporněji s ohledem na použité nádobí. Nejlépe, z jednoho hrnce. Jenže, někdy to zkrátka nejde a když se jedná o italské Minestrone, tak se trocha přípravy použitých ingrediencí vyplatí.

 

Minestrone, tak to je ikonická italská polévka a jak se velice rychle dovíme, na tu pravou italskou Minestrone neexistuje aspoň trochu jednotný recept. Co kraj, to jiné suroviny, jiný postup a výsledný vizuál. Zkrátka, na severu se vaří jinak než na jihu, a to jsou ještě na tom jihu místní speciality, které jsou zaručeně ty pravé. Někdy je do polévky přidán rajský protlak, drcená rajčata, maso, jen některá zelenina anebo úplně vše, co nám přijde pod ruku a stále a pořád je to ta pravá Minestrone.

Tak vzhůru do vaření. My jsme masojedi, a tak jsem na vývar použila kuřecí stehno, které následně do polévky oberu. Zvlášť jsem uvařila dopředu namočené bílé fazole a těstoviny. Tak a mám vývar který použiji na polévku. V Itálii prodávají několik druhů směsí zeleniny na Minestrone.

Tento půlkilový pytlík obsahuje 16 druhů zeleniny a stojí přesně euro. Na jeden hrnec polévky mi stačí půlka, protože ještě přidávám svoje fazole, dvě brambory a jednu mrkev.

Povařím jen, než změkne mrkev a brambory a pak tam nakrájím obrané kuřecí stehno, a až na závěr přidám těstoviny. Nedávám rajčatový protlak, protože ten máme v různých masových a zeleninových variacích na těstoviny dost a nezahušťuji. To je důležité. Nakonec se polévka na talíři posype parmazánem, ale na ten jsem tentokrát zapomněla. Příště.  

Výsledná polévka je velice chutná, zasytí, a přitom si dovolím tvrdit, že je krapet dietní.

 

Máme nádherný den a úplně luxusní západ slunce.  Sluníčko svítí od božího rána a k poledni už je nádherné teplo. Na opalování. Zdenda jel na kole na nákup pro pár nezbytných drobností jako je pršut, parmazán a olivy. Koupil dva pytlíky mandarinek, euro za kilo. Co je taky zajímavé, cestou potkal auto plné mandarinek, ale jsou kupodivu drahé. Jasně, asi jsou čerstvé, i když můžu trochu polemizovat o tom, jak dlouho je pán prodává a že už tak čerstvé ani nemusí být, ale cena je 2,5 eura. Což nebývalo.

Vždy, když jsme tady před lety byli tak na korbě volně ložené mandarinky nebo pomeranče byly vždy o řád levnější než v obchodě. Taky vždy stálo kolem prodejce několik kupujících, kteří si sami nabírali plody do pytlíku. Teď když nějakého takového prodejce, který prodává z auta u silnice míjíme cestou, tak jsem zatím neviděla, že by někdo nakupoval.

 

Zítra přidám další ryze italský recept.

Další den strávený v Modeca. Nádherný den plný slunce a teploty krásných 17 °C ve stínu.

Celý den jen lenošíme na sluníčku, já si čtu a Zdenda spřádá plány na léto. Co budeme zase dělat na chatě, kterou pomaličku připravujeme na celoroční bydlení. Celodenní lenošení s procházkami podél pobřeží, a protože je čas, chuť a nálada tak jsem vyzkoušela další experiment s italskou kuchyní.

Až tady v Itálii jsem objevila kouzlo čerstvého špenátu. Přiznávám se, že čerstvý špenát jsem začala v kuchyni používat až tady a teď. Přesto, že špenát miluju a Zdenda se taky až tolik nebrání, tak ho dělám dost často, ale vždy zmražený. Stydím se, ale až teď jsem přišla na kouzlo a chuť čerstvého špenátu. Chudák Zdenda a když ho ještě použiji s hráškovou kaší, tak už se zmůže jen na chabé protesty. Ale luštěniny jsou zdravé, a nakonec to sám, rád, musel, uznat.

 

Hrachová kaše se špenátem.

 Zelený hrách + olej + cibule + česnek + mrkev + celer + listový špenát + misku mraženého hrášku + vejce + párek, klobása. Smažená cibulka na posypání.

 

Zelený loupaný hrách mám od večera namočený. Vodu sliji, propláchnu a vařím do měkka.  

Vedle v hluboké pánvi osmažím velkou cibuli, nakrájenou na půlkolečka, na plátky česnek, na kostičky mrkev, celer, maličko podliji a chvilku dusím. Přidám několik velkých hrstí opláchnutého a nakrájeného špenátu, mražený hrášek, ochutím sůl, pepř a já použila tymián nebo pizza koření. Krátce podusím.

Mezi tím jsem už uvařila hrách a šťouchačkou na brambory vytvořila hrachovou kaši poněkud hrubší konzistence. No a tu vmícháme do zeleninové směsi a krátce podusím.

Pokud jsme nepoužili žádné koření, můžeme nakonec vmíchat majoránku. No a máme zaručenou dobrotu. Přidáme ohřátý párek, klobásu a uvařené nebo volské oko.

Kuchařinky nedejte se a všem přeji dobrou chuť.