Předpověď hlásá mráčky, obláčky, slunečno. Po ránu to rozhodně nevypadá, protože, jak jinak opět prší, ale budeme předpovědi věřit a jedeme na další borghi, které máme ještě kousek ve vnitrozemí.

Je to opravdu znát, jsme skoro v tisíci metrech a teploměr ukazuje 6 °C, což není nic moc. A abych nezapomněla, fouká ledový vítr.

První borghi Bouccheri si jen projedeme, máme vybrané jiné a hezčí. Ale i Bouccheri není špatné a určitě by stálo za prohlídku.

Staré domky nalepené jeden na druhý a opět skrumáž uliček a nekonečné množství schodů. Tak to si necháme na jindy.

My se zaměřujeme na hezčí borghi které je maličko výš a trochu víc ve vnitrozemí. Jedeme krásnou krajinou a jak to vypadá, než dojedeme do cíle, asi bude opravdu svítit sluníčko, což je fajn, ale zima je stále. Ale je to opět maličko zážitková cesta.

Občas si silnici bere příroda a jen občas vidíme pozůstatky velkých dešťů. Odevšad vyvěrá voda. Je vidět, jak jsou louky podmáčené a potoky vody tečou celou cestu po silnici.

Tím, že jedeme do kopců a do vnitrozemí, padáme dolů a zase stoupáme nahoru což je na úzkých silnicích tady ve vnitrozemí úžasné. Naštěstí jsme cestou potkali jen minimum aut, co by tady taky kdo dělal.

Zdenda opět naplánoval trasu mimo hlavní tah, což už na mapě vypadá zajímavě, ovšem skutečnost většinou předčí moje lehce nervózní představy. Ale vždy si vzpomenu na pár cest po Kanárských ostrovech nebo některé přejezdy Pyrenejí a pak, si říkám, tak to bylo úplné prd.

 Monterosso Almo - I Borghi più belli d’Italia - je dnešním cílem a už jak přijíždíme, vidíme, že jsme vybrali dobře.

Opět je to maličké městečko s pár tisíci obyvateli v patřičné nadmořské výšce. Posazené na kopci, jak jinak a opět plné uliček a schodů.

Svítí sluníčko, a tak vyrážíme.

 

Vím, že Itálie je hodně věřící národ, však mají na svém území papeže, ale mít v tak malé vesnici hned tři monumentální kostely, to je výkon. Jen jsme si říkali, jak se asi o své ovečky dokáží podělit.

Na jednom náměstí vyfikli dokonce hned dva kostely najednou. To je obdivuhodné. Kostely jsou krásné, zvláště ten hlavní na náměstí sv Anny.

Všechny jsme poctivě našli, obešli, viděli a dva i zevnitř. Jinak, miliony schodů a nespočet maličkých uliček. Ale tady je dobrý to, že vlastně ani nepotřebujeme plánek, mapu, navigaci.

Stejně zabloudíme, ale díky hradbám a srázu pod městem jsme rychle navráceni do útrob bludiště a můžeme pokračovat dál v bloudění.

Já nevím, někomu by stačila jedna taková vesnice a tím by to zhaslo. Nám se líbí toulání uličkami, okukování domků a nahlížení do občas i rozpadlých zákoutí.

Pro mne osobně je důležité, že tyto vesnice jsou maličké a tedy nehrozí, že tam budu někde bloudit do konce svých dnů.  

 Odpoledne přejíždíme už k moři. Není jediný důvod tady setrvávat.

Na pobřeží je krásných 16°C tak co tady. Další borghi máme v plánu, ale až bude tepleji.

Jedeme jen kousek, nějakých 30 km na příjemné parkoviště a zítra pokračujeme dál.

Dnešní trasa je: 

Prohlédli jsme si město Comiso, které máme při cestě.

Parkoviště u parku nám skvěle posloužilo na klidné přespání a hlavně, prohlídli jsme si město, které není nijak zajímavé a asi jen jsme si ho chtěli prohlédnout a protáhnout si nohy.

No, o nic bychom bývali nepřišli, ale zase na druhou stranu, viděli jsme další kousek Sicílie. Ale je pravda, že vnitrozemí je naprosto úchvatné a nebýt nepříjemné zimy, nikam bychom se odtamtud nehrnuli.

Na pobřeží je přeci jenom o pár stupínků tepleji, což je znát, tak holt jedeme dolů. Ale, než dojedeme na pobřeží, máme v plánu ještě jednu zajímavost z této části Sicílie a tou je naprosto úchvatný hrad Donnafugata.

Na obrázkách vypadá velmi hezky a shodli jsme se, že trocha kultury ještě nikomu neuškodila.

Krásný bělostný hrad opět poněkud na kopci, ale už od prvního pohledu působí na zdejší poměry poněkud nepatřičně.

Hrad je taková třešnička na dortu a po všech těch středověkých vesnicích to je zase něco úplně jiného. Platíme krásné 4 eur na hlavu a hrad máme sami pro sebe. Vlastně, ještě se tady promítla rodinka, ale ty jsme jen dvakrát zahlédli.  

 

Donnafugata by se dalo přeložit z italštiny přibližně jako „uprchlá žena“ nebo „žena, která uprchla“.

 

Na základě této interpretace se hned vyrojily legendy. Jedna legenda tvrdí, že královna Blanka Navarrská, vdova po králi Martinovi I. Královna vdova, která sňatkem získala i Sicílii se tady ukrývala před hrabětem Bernardem Cabrerou, který si ji chtěl vzít a převzít vedení nad Sicílií.

Ukrývala se na tomto hradě, Donnafugata, dokud jej Cabrera neoblehl. Následně jí pomohl k útěku Giovanni Moncada a ukryla se v paláci Steri v Palermu. I když tento příběh může být pravdivý, neodkazuje na původ názvu hradu.

 

Jiný zdroj tvrdí, že jméno Donnafugata odkazuje na královnu Marii Karolínu, manželku Ferdinanda IV., která byla lordem Williamem Bentinckem , britským vojenským guvernérem Sicílie v letech 1811-1816, uvězněna v paláci v Santa Margherita di Belice. Jinak hrad pochází asi ze 14. století, ale většina podoby pochází až z 19. století.

Nicméně, spousta průchozích pokojů je jedna velká obíhačka. Vlastně skoro žádné pokoje nevedou do centra, všechny jsou po obvodě budovy. Ale mají tu pekelnou zimu a neviděli jsme jediný krb. V žádné místnosti se netopí nebo netopilo a ani nejsou nikde vidět průduchy z nějakého centrálního topení jak je občas na zámcích vidět.

 

Další zajímavostí je překrásná zahrada s monumentálními fíkusy. To, co pamatujeme a známe z dob minulých, jak v mnohých domácnostech v obýváku vévodil fíkus, takové dlouhé nic, totálně nevzhledný zdřevnatělý stonek a na konci pár placatých listů.

Taky jsme měli takový fíkus v obýváku a v ložnici na peřiňáku trůnil další unikát, v ohromným květináči tchýniny listy.  

 Tak tady fíkusy dorůstají úctyhodných rozměrů. I ve Španělsku jsme viděli v parcích obrovské fíkusy asi jako tady. Ano, tento strom je fíkus.

 

No a v závěru prohlídky máme miniaturní bludiště, které je sice kapesního formátu, ale mě ke štěstí bohatě stačí.

Vůbec bych se do jakéhokoliv bludiště neodvážila vejít sama. I se Zdendou jsme se párkrát vraceli, než jsme se propracovali do středu.

A dostat se ze středu zpět k východu byl taky oříšek.

Pane, pár uliček, pár slepých uliček a o zábavu je postaráno.

 

A my už jedeme zpět k moři. Zítra podle předpovědi má průběžně pršet, ale u moře bude příjemné teplo. Tady je výhoda, že skoro kamkoliv se vrtneme, najdeme místo na parkování. Stačí jen kousek popojet a můžeme si vybírat.

Jestli přímo u moře, nebo kousek, pár metrů dál. Jestli zastrčené parkoviště anebo asfaltové maličko frekventované. Tady je jedna veliká výhoda. I když stojíme vlastně u silnice, tak díky opuštěnosti letních domů je vytíženost silnice skoro nulová.

Stojíme pěkně dveřmi k moři, křesílka máme na chodníku a pod námi je moře. Krásné a velmi pohodlné místo. Místní, když už přijedou, tak si stoupnou čelem k moři, chvíli koukají, asi jestli je to moře ještě stále na stejném místě a odjíždí.

Večer projede policie a jinak je tu absolutní klid a pohoda. Zítra to bude asi jen o procházce s Dykem, ale ani v dešti ho ven nedostaneme.

Rychle vykoná svoji potřebu, pak se na mě nebo Zdendu koukne s výrazem „to jako myslíš vážně?“ a už se obrací k domovu.

Dnešní trasa je: 

Dnešní trasa je:

Vyklubal se nám krásný den, ale stále je to jak na houpačce.

Ráno je bez mráčku, ale odpoledne navzdory předpovědi začne pršet, a to dost silně. Vítr, tak ten je už úplně nevyzpytatelný.

Má foukat a nehne se ani lístek a na druhou stranu, foukat nemá anebo jen mírně a pomalu se lámou palmy. S ohledem na to, že to tak prostě je, tak to i beru. Ale hlavně že to není stálé. Když přijde po slunečném dni trocha deště, tak mě to vůbec, ale vůbec nevadí.

Zrovna dneska. Už máme zabezpečené šuplíky, příprava na odjezd proběhla a jedeme rovnou po hlavní silnici k moři. Teda měli jsme jet. V plánu je pěkné parkoviště u moře, křesílka, opalování, procházky podél pobřeží a tak podobně.

Napadlo mě, že když je tak krásně, že bychom mohli jet oklikou a projet si kousek sicilského venkova. Když jsme tady byli naposledy, tak jsme si projeli všechna významná města a památky, které se soustředí podél pobřeží a na vnitrozemí nám mnoho času nezbylo.

Vlastně, vůbec žádný. Zdenda souhlasí, upravuje trasu a jedeme. Tak nějak jsme si neuvědomili, že bouře Harry je už měsíc za námi, ale stále nějaký den, noc, prší.

Takže, venkovské silnice nebudou asi nic moc a jelikož chceme jet po bílých, které vlastně jsou jen pro místní a mám pocit, že jen propojují jednotlivé statky, které jsou rozházené po kopcích.

Tím zaniká jakákoliv potřeba údržby, protože pro těch pár lidí, co tu bydlí to nemá smysl. Stejně všichni mají buď traktory nebo čtyřkolky. No a my jsme se ocitli v jiném světě.

Několikrát se vracíme, jednou nám cestu úplně uzavřeli a jednou i Zdenda usoudil, že tam prostě jet nemůžeme.

Zbytky asfaltu končily v bahně a kam jsme dohlédli, tak už žádný nebyl a asi nikdy nebude. Otáčíme a z té hrstky silniček vybíráme druhou možnou, další možnost už není.

Cestou jsme potkali pána s plným přívěsem květáku a jen jsme se ptali, jestli cestu projedeme, jestli není někde zničená, protože couvat nemůžeme a tady bychom se rozhodně neotočili.

Pán nejenže nám řekl, že klidně dál můžeme, cesta je v pohodě, ale asi myslel traktorem a hned nám nacpal do okna dva obrovské květáky. Marně jsme ho přesvědčovali, že nám jeden bohatě stačí a že mu ho rádi zaplatíme.

Zkrátka, odjíždíme s ohromnými květáky a já už spřádám nápady, co budu vařit. Třeba se nám poštěstí, že někoho potkáme a druhý květák po věnujeme.

Strávili jsme hodinu v myčce a za 12 eur Zdenda umyl komplet auto. Bláto jsme měli i na střeše, zkrátka všude. Dojeli jsme šťastně na okraj města Palma di Montechiaro do velice moderní myčky. Jenže, než Zdenda umyl auto, spustil se déšť, klasika.

Jestli mohu doporučit, město Palma di Montechiaro objet velkým obloukem. My jsme jeli klasicky městem, to aby nám náhodou něco neuteklo. No, neuteklo, ale přivodili jsme si další menší infarktové chvíle. Městem vede hlavní žlutá silnice, po které jsme chtěli jet.

Jenže, kus je jednosměrný a musíme zajet do vedlejší a zpět se na ní napojit ale kus je uzavřený a modré směrovky nás vedou jakousi objížďkou. Nikde žádné varování na výšku nebo délku. A opět nastává boj.

Několikrát si různě najíždíme, couváme a pomaličku se suneme uzoučkými ulicemi. Zatočit v pravém úhlu z úzké ulice do ještě užší je to nejmenší, problém jsou balkony. Zdenda hlídá silnici a já stojím pod oknem a hlídám balkony a všelijaké stříšky.

Někde to máme opravdu jen o pár centimetrů. Totálně vyčerpaný vyjíždíme z města, které se na první pohled jevilo naprosto bezproblémově. Projedeme si město jen po hlavní třídě a je to.

Prdlajs, někdy je to opravdu hodně náročné. Zrovna dneska mi slavné sicilské uličky a města jsou úplně ukradený.

Jsem jen ráda, že jsme na sklonku dne v pořádku dojeli do cíle Marina di Palma.

 Dnešní trasa je:

Než dojedeme na staré známé místo v Porto Emdocle vrátím se ještě krátkou vsuvkou do včerejšího dne.

Stáli jsme na krásném místě, na konci maličkého městečka Palma di Montechiaro na parkovišti, odkud se dalo jít na dlouhé betonové molo, které vytvořilo záliv pro lodě.

Ráda bych ukázala sílu moře, aby si cestovatelé uvědomili nebezpečí, které někdy číhá z naprostého až nulového respektu k přírodě. A jak je důležité sledovat předpověď počasí.

Tak jako si cestovatelé dokáží stoupnout s autem na stejné místo, které před rokem zasáhla velká voda valící se z kopců, tak i zde bylo vydané varování, a přesto to mnoho cestovatelů zaskočilo. Bouře Harry nebyla až tak silná a zasáhla hlavně východ Sicílie.

My jsme byli skovaný v zátoce na jihovýchodě ostrova v dostatečné vzdálenosti od moře a krytý od toho nejhoršího malým parkem. Palma di Montechiaro je mnohem západněji a stejně se tady Harry vyřádil nezměrnou silou.

Ohromné betonové bloky mola jsou rozházené jako by to byly malé kostičky. Připadají mi jako podélné dřevěné stavebnice, s kterými si hrálo malé dítě. Tak obrovskou sílu má moře. Zničilo kus silnice a ta neuvěřitelná síla je vidět na tom betonovém molu.

Lodě, které byly přivázané v zátočině pod ochranou mola jsou rozeseté až u zábradlí městské promenády.

Některé lodě jsou tak zasypané pískem až je to neuvěřitelné. Pár lodí už se houpe kousek dál na moři, ale většina jich je stále pohřebená, zničená.

 

Dojíždíme na naše staré známé místo Porto Emdocle, kde už jsme stáli před lety. Myslím, že jsme tady byli týden a bylo tu moc hezky.

Teď je courání po pláži drobet ztížené tím, že hodně pršelo a na pláži jsou veliké laguny vody. Ale na druhou stranu, nic vážného.

Na velikém parkovišti jsme sami. Jsem hodně nešťastná z těch květáků a říkáme si, že kdyby někdo přijel, nějaký kolegáček, se se podělíme, ale nikde nikdo. Odpoledne přijeli kolegové z Holandska.

Hodně starší pár, stojí kus od nás, a tak jsem se odhodlala a přes překladač jim řekla, že jsme dostali dva ohromné květáky, které nemáme šanci sníst a jestli by si nechtěli od nás jeden vzít. Paní byla moc ráda a děkovala. Tak snad jsme jim udělali radost. Byla by škoda ho vyhodit, to by bylo proti přírodě.  

Dnešní trasa je:   

Další I Borghi più belli d’Italia je v plánu, ale nejdříve se k ní musíme dostat. Sutera je naprosto úchvatná vesnice vysoko nad námi.

Už v hlubokém středověku byla vybudovaná tak, aby jí správně chránila hora a na vrchu hory to ještě jistil středověký hrad. No, ale my se tam nejdříve musíme dostat, což je v místních poměrech poněkud složitější.

Tady si nedělají vrásky s náhle sužující silnicí, s propadající silnicí a nota bene pokud je silnice plná bahna, tak to se taky neřeší.

Však on přijde další déšť, další bahno přiteče z polí, tak nač se předčasně hroutit. Všichni to ví, znají, a to, že chybí kus silnice nikoho nepřekvapí. Nepotěší, ale ani nezarmoutí.

Tak to prostě je a my se s tím musíme nějak popasovat. Faktem je, že k těmto středověkým vesnicím obvykle na kopcích, jak jinak, vede klikatice, že by jeden zaplakal, kromě Zdendy, ten je ve svém živlu a takovéto cesty miluje. Pak je ale pravdou, že místní umí po svých cestách jezdit.

Ví kde počkat a kde se dá vyhnout. Tím se stává jízda poněkud bezpečnější a je pravda, že jsme na našich výletech po středověku nepotkali žádného kolegu, se kterým bychom se museli na úzké silnici popasovat. Tak, když zespoda vidím, kam jedeme, tak si jen říkám, uf, ať už to mám za sebou.

Pravda je, že vždy je cesta nějak zajímavá a pak ty výhledy do dáli jsou úžasné. Pokud bychom sem nejeli, tak bychom o spoustu krásy, která je všude kolem nás přišli.

 

Sutera dokonce pro nás přichystala stání s plným servisem, což je opět úžasný. Maličká vesnice a má pro nás vodu a výlevku. A samozřejmě, veliké parkoviště s výhledem. To se taky počítá. Jen škoda, že pod námi je městský plavecký bazén a ta střecha, přátelé, nic moc. Kazí to fotky. Ale budiž, i to jim odpustím. Jenže, než se dostaneme na parkoviště musíme vystoupat do 600 metrů a ty jsou teda docela náročný.

Poslední úsek jsme museli prudce zahnout na parkoviště, a to bychom bez ztráty květinky nedali.

Tak jedeme dál, otáčíme a už si to suneme pomalu do oblak.

A takto jsme několikrát najížděli, couvali a znovu najížděli a tak podobně. Ale Zdenda je šikulka a s naším Flíčkem to opravdu umí.

 

Parkoviště je u školy, což je v pohodě, a protože se roztrhly oblaka a vypadá to, že by nemuselo chvíli pršet bereme bundy, psa a jdeme si město prohlédnout.

Chtěli jsme tam jít až zítra, ale tady se nedá ničemu věřit. Může být lépe, ale taky mnohem hůře a když už jsme tady tak hurá na cestu za poznáním.

 

Sutera jak je vidět z fotek je na kopci a celá vesnice je opět jedno schodiště vedle druhého, a protože se tady zachoval ráz velice staré dlažby, tak nám pod nohama vše pekelně klouže.

Couráme se uličkami a nakukujeme do domků. Několik se jich zrovna opravuje, hodně jich je opuštěných a na prodej.

Tak nějak mi to nebere rozum. To, co by se u nás řeklo, strhnout a srovnat se zemí, tak tady se opravuje.

Řemeslníci dělají nové podlahy, zdi, stropy, střechy, zkrátka úplně vše bude nové.

Tak si říkám, to musí stát hromadu peněz a když si vezmu ty úzké uličky, jak se vše musí na stavbu dost náročně dopravovat, asi to levné nebude.

 

Kromě několika kostelů, které jsou všechny zavřené tady mají ještě výtah nahoru na kopec nad vesnicí, který ale není v provozu. Finančně se jim provoz nevyplácel.

No a pak ještě městské muzeum o historii města. To jsme si prohlédli, hezké, a protože je zdarma, tak jsme městu aspoň poděkovali v návštěvní knize.

 

Jediné, co nás občas opravdu překvapí je přítomnost aut v pro nás naprosto nepřístupných uličkách. Zdenda je vždy z toho paf a přemýšlí a odhaduje, kudy asi se sem auta dostaly, a to i poněkud větší osobní auta.

No, dostanou a občas když máme to štěstí a vidíme nějakého místního jet ke svému domu, tak jen tiše zíráme. Ale je pravda, že prckové převládají a skoro všichni mají na autech pěkné šrámy.

 

Ráno uděláme servis a jedeme zpět k moři. Tady je přeci jenom o dost chladněji.  

Dnešní trasa je: 

Každý, kdo mě zná ví, že jsem ranní ptáče a tím pádem odcházím do říše snů před desátou.

Miluji klidná a tichá rána, kdy ještě všichni spí a já mám hodinku jen pro sebe. V klidu si přečtu co se děje nového, v klidu si vypiju svou ranní dávku kofejnu.

Sutera mi po ránu připravila úžasnou podívanou na hory v dálce. Celé údolí se koupe v nádherné bílé mlze jako ve vaně s bublinkami.

Je to dechberoucí pohled. S přibývajícím sluníčkem se hory proti nám nádherně vybarvují.

 

Mělo pršet a neprší, což je místní specialita, která nás má ukolébat, že bude hezky a ono nakonec stejně není, ale to nevadí.

I takováto rána stojí za to cestování po Sicílii. Pravda, ve Španělsku bývá lépe, ale zase na druhou stranu, jsme hodně vysoko, což i ve Španělsku je kus ve vnitrozemí taky hodně chladno.

Na druhou stranu, pokud udeří nějaká přírodní katastrofa ve formě bouří a nepřetržitého několikadenního deště, tak je úplně jedno, kde jsme. Samozřejmě za předpokladu co nejbezpečnějšího místa na stání když už se k nám nějaká pohroma blíží. Tak ještě nezbytný servis, mlha už se rozplynula a jedeme dál.

Vracíme se na pobřeží, a to do města Sciacca, kde má být hodně známý a slavný karneval.

V Sciacca jsme už byli, ale jen na první cestě podél Sicílie a víme, že jsou tam dvě veliká parkoviště. Na jednom jsme spali a tam právě jedeme.

Jenom taková malá vsuvka. Tady po pár kilometrech opouštím velice příjemnou silnici a odbočujeme na bílou směr S.Angelo Muzaro. 

Zdenda chce být na parkovišti včas, protože očekáváme, že se sem sjedou kolegové z okolí, nebo ze Sicílie. Přeci jenom, všichni se tady pohybujeme na pětníku.

Jedeme do Sciacci opět venkovem a jak jinak, po bílé silnici, která občas přebírá roli ryzí polňačky.

Ale po kvalitních silnicích umí jezdit každý, ovšem po bílé, silných deštích, kdy je zem totálně promočená a z polí a luk tečou potoky vody, bahna, kamení, tak to je jiná písnička.

Jen v jednom místě jsem už silně zaprotestovala. Z na mapě bílé silnice bychom měli odbočit na ještě tenčí a bělejší, což jsem už protestovala.

Tady je odbočka, která působí že pojedeme po estakádě vpravo i vlevo. Máme odbočit doprava, jenže v dálce vidím naprosto příšernou uzounkou cestu plnou kamení.

Pravda, vlevo silnice pokračuje hned do kopce a tam pro změnu nevidíme vůbec nic.

Nicméně, když si přiblížím mapu, tak ta vpravo je jen taková nitka. Zdenda sám rád musel uznat, že možná mám pravdu a že asi opravdu bude bezpečnější jet po té malinko podle mapy silnější bílé silnici.

Ale je pravda, že na žluté nebo nedej bože oranžové silnici bychom si tolik neužili.  Opět jsme lehce zablácený, ale tady je klika, že není tolik polí a z luk vytéká krásně čistá voda.

 

Tak jsme si projeli zase kousek Sicilského venkova. Jen je škoda, že ve vnitrozemí je tak chladno, což by až tolik nevadilo, ale hlavně, skoro celý měsíc prší v různé intenzitě a denní délce.

Skoro každý den prší, přes den, v noci.

Vody spadlo už ohromné množství a pokud zajedeme kousek do vnitrozemí, tak už je vidět, jak už půda nezvládá pojmout tolik vody.

 Voda z polí strhává spoustu země, padají kusy svahů a silnice se občas mění v bitevní zonu plnou bahna.

 

 Sousedské klábosení kdesi na cestě. Jestli si někdo myslí, že když jsme pány dojeli, tak že ukončili hovor a pokračovali v cestě, omyl, čekali jsme až si to své dořeknou. Oba se na nás usmívali, mávli na pozdrav a povídali dál. Žádný spěch. Pak ještě pán v osobáku popojel k nám a vyzvídal, kde jsme se tam vzali a odkud jsme. 

V pořádku a bez ztráty květinky jsme dojeli na parkoviště ve městě Sciacca, kde už stojí několik kolegů.

Následující dny má, jak jinak průběžně pršet a obšťastní nás svou přítomností další poměrně silný vítr.

Ale už by neměl mít intenzitu bouře Harry, v nárazech jen nějakých 85 km/h. Tak uvidíme.

 Dnešní trasa je: 

Další borghi je před námi, ale to musíme opět do vnitrozemí. Počasí je tady stále jak na houpačce.

Sluníčko, vítr, déšť v libovolném pořadí a čase. Samozřejmě, nejlepší by bylo, kdyby se déšť a vítr realizovaly v noci a přes den bylo sluníčko.

Jenže, to tak bohužel mnohdy není, ale abych byla spravedlivá, docela pěkně se nám to střídá a většinou jsme za jeden den deště odměněni dnem slunce a někdy i více dnů.

Tak máme mít dneska podle předpovědi sluníčko a to je čas, vjet do vnitrozemí a prohlédnout si další borghi a to tentokrát I Borghi più belli d’Italia  Sambuca di Sicilia. Opět jedeme nádhernou krajinou, která je po vydatných deštích krásně zelená.

Všude jsou úžasné kopce a kopečky, jen dneska už tolik neriskujeme a jedeme pěkně spořádaně po hlavní silnici.

Jen kousíček si to Zdenda střihnul po bílé, to abychom jeli kolem jezera Arancio. Naštěstí, silnice byla pěkná, žádné hory bahna.

Opět jsme se po čtrnácti dnech sešli s kolegy,

kteří byli kousek od nás a borghi v Sambuce si chtějí také prohlédnout.

 

Je nádherný den, a tak chvíli před obědem vyrážíme. Sambuca pro nás nachystala parádní stání přímo pod starým městem.

Hned nad námi je kamenná silnice, která nás zavede přímo k ohromnému kostelu, který je bohužel zavřený a v dost žalostném stavu.

Sambuca, tak jako všechny vesnice a města na Sicílii mnohokrát změnila majitele a každý sem něco přidal.

Trochu nového stavebního stylu, trochu kultury, trochu vzdělanosti a mnohdy hodně bolesti. Nemá cenu sem vypisovat, kde vše Sambucu vlastnil, obléhal, dobyl, skoro vyhladil anebo ji povznesl.

Hlavní třída, která vede skrz celé staré město je plná malých měšťanských domů, tady se jim říká paláce. Staré město je ohraničené vstupní bránou a už vcházíme do nového města.

To není kromě hlavní třídy nijak zajímavé, ale na druhou stranu, je zde příjemně čisto.

 

Opět, prohlídka je na dvě hodinky, nachodíme zhruba 5 km a máme to v kapse.

Můžeme jít zpět k autům, a protože předpověď nelhala, je čas si sednout do křesílek pěkně na sluníčko.

 

A protože mám stále květák přiložím malou inspiraci pro kuchařinky na cestách pod názvem Květáková pánev.

Květáková pánev.  

 Květák + šunka, měkký salám, v Itálii mortadela + cibule + paprika + špenát + přiměřené množství vajíček.

 

Osmahneme cibulku a mortadelu. Spíš více než méně. No a pak nakrájíme květák na menší kousky, zapomenutou papriku, ochutím a vše podusím.

Mohu použít směs bylinek na pizzu nebo jen samostatné bylinky, osolím a chvíli podusím.

Pak do hrnce nebo hluboké pánve dám opraný a okapaný špenát a dusím.

Špenát se velmi rychle pod pokličkou upraví do stravitelné formy, a to je přesně čas na několik rozkvedlaných vajíček anebo vajíčka rozklepnu rovnou do pánve a míchám.

Je to chvilka a můžeme podávat.

Příloha brambory, bramborové noky a podobně.  

Já jsem ještě na talíř přidala lžíci Ricotty.

Jak se vyplatí jet po těch nejzapadlejších silničkách a hned řeknu proč.

 

Ano, je to někdy hodně náročné, nebezpečné, krásné, objevující a udivující. Poznáváme zemi z úplně jiného pohledu a také o tom to cestování je. Jak říká Zdenda, po dálnici umí jezdit každý, ale po bílých tak to už je jiná káva.

Pravda je, že co si tak uvědomuji, neznám nikoho, kdo by sdílel Zdendovu vášeň pro většinou adrenalinovou jízdu venkovem, kromě přátel Zdendy a Alenky. Ti jediný se umí radovat z dosaženého cíle, byť velice náročného, ale krásného.

Většinou jsme odměněni nádhernými výhledy, krásnou krajinou a přírodou, kam málokdo z cestovatelů přijede.

Většinou jsou silničky, o kterých teď mluvím tak stranou, a tak málo frekventované, že si příroda klidně půlku silnice vezme zpět a my jen s údivem koukáme, že ona to původně byla silnice s prostředním pruhem, protože v křoví občas zahlédneme bílý pruh.

 

Jsou to úžasné silnice, kde za celý den nepotkáme jediné auto, tak co by tam kdo dělal, ale jedině Zdenda umí v cíli říct „to byla bomba!“, všichni ostatní by toho mého Zdendu rovnou zabili a už nikdy v životě by s námi nepromluvili.

Tak i dneska jsme se s kolegy rozloučili a jedeme vnitrozemím zpět k moři, ale dlouhou cestou. Žádný rovnou dolů, ale hezky pěkně opět po jak se říká, šouskách.

Takže, jednou jsme se díky stržené silnici museli dost krkolomně otočit, několikrát jsem se už viděla v poli.

Jednou jsme couvali, protože se nedalo otočit a jednou nám rovnou silnici zatarasili zákazem. Bohužel, občas jsem tak vykulená, že ty nejhorší překážky nestíhám fotit a jen tiše se modlím, abychom někam nezapadli.

 

No a díky této dnešní průzkumné cestě po sicilským venkovem jsme zcela náhodou narazili na jedinečné termální lázně o kterých jsme vůbec nevěděli.

Zdenda zahlédl cedulku a odbočku na ještě tenčí bílou a bělejší, než po které jsme jeli.

Po pár kilometrech máme jedno parkoviště zcela pod vodou a veliké parkoviště u lázní je už v pořádku. Zkrátím to.

Parádní lázně, a tak neváháme a šup do župánků a už si užíváme báječně teplé vody, která vyvěrá odkudsi ze země.

Udivilo nás, že je tady poměrně hodně návštěvníků, ale je sobota a jak jsme se dozvěděli, lázně mají přes zimu jen víkendový provoz.

Platíme celodenní vstupné 15 eur a jdeme do krásně příjemně teplé vody. Já vyloženě horkou vodu nesnáším, ale tady je tak akorát.

Po dvou hodinách jdeme zpět do auta na svačinku a Zdenda se tam vrací, protože mají otevřeno do večera.

Mě ty dvě hodiny bohatě stačili. Jen doufáme, že tady budeme moci zůstat do rána. Přejíždět po tmě někam na noc by se nám moc nechtělo a tady bude klid a pohoda.

 Zdenda má rezervní plán pro případ vyhoštění, ale snad nás tady nechají.

 

No, nenechali. Museli jsme odjet 12 km do městečka Partanna na příjemné městské parkoviště.

Po tmě. Naše druhá jízda po tmě, ale tentokrát bez úrazu. Sláva.

Dnešní trasa je: 

Dalším městečkem na naší pouti po I Borghi più belli d’Italia je městečko Salemi. To je vlastně rozděleno na staré a nové město.

To staré je vlastně vesnice jak dlaň a ta nás zajímá. A tak jako ostatní vesnice, které se nachází na báječném seznamu I Borghi più belli d’Italia má i Salemi pohnutou historii.

Samozřejmě, prodělalo několik zemětřesení, i když starého, původního města se moc nedotklo, ale byl tu hlavně mor a cholera. Mor zpustošil původní vesnici tak, že skoro nikdo mor nepřežil.

Místní ve snaze zabránit šíření moru ze zoufalství vypalovali domy i s nemocnými obyvateli, ale nic nepomohlo. Lidé, kteří zbyli usoudili, že to vše zavinila nepřítomnost nějakého patrona, která zcela evidentně zavinila vše špatné.

Poprosili tehdejšího papeže o patrona, a nakonec si ho místní zvolili docela zajímavým způsobem. Do mísy dali napsaná jména všech svatých, o kterých věděli, zamíchali a už se z mísy losoval svatý.

Shodou okolností to byl sv. Mikuláš, druhý pokus a i na potřetí to byl kupodivu opět sv. Mikuláš, jako tehdejší papež Mikuláš III. a tak tu máme patrona sv. Mikuláše z Bari. Ale to jen pro zajímavost, jak také vznikaly patroni měst. Že by lehké podlézání tehdejšímu papežovi?

 

Každopádně, vesnice Salemi je hodně nuzná, chudobná, opuštěná a vybydlená. Jen hrstka domů je stále obydlená, ale i tak má vesnice svoje kouzlo.

Hlavně, na vrcholku je perfektně zrekonstruovaný a udržovaný saracénský hrad.

Bohužel, železné mřížové brány jsou spuštěné, a tak jsme se dovnitř nedostali.

Z období Saracénů má vesnice zcela jedinečnou a praktickou stavbu ulic.

Vlastně skoro každá ulice vede do nikam.

Musíme vědět, kde zahnout anebo, kterou uličkou se dát, která nás zavede až nahoru k hradu. Je to jasné, s touto architekturou výstavby vesnic jsme se už několikrát setkali.

Slepé ulice měli útočníky zmást, měli je zdržet a hlavně, útočníci měli být snáz pobyti. Jednoduché a při tom velmi účinné.

Útočníci se nahrnou do městečka a vlastně ihned zabloudí. Než se vymotají ze slepé ulice mají obránci spoustu času jich co nejvíce zabít, a tak to pokračuje dál.

 

A my máme ten samý problém. Přesto, že je Salemi maličké, tak bloudíme o sto šest.

Nahoru, dolů, tam a hned zpět, tak další odbočkou, jejda, ta je taky slepá, a tak nachodíme spoustu hlavně výškových metrů.

Ale co si budeme povídat, je to hezké bloudění.

 

Včera skoro celý den a noc na dnešek propršel. Ještě dneska dopoledne pršelo, ale měli bychom mít kolem oběda tříhodinové okno kdy sice bude foukat, ale sláva, bude i sluníčko.

Tak neváháme, ale hned po prohlídce jedeme zpět k moři. Ještě musíme doplnit vodu a základní sicilské suroviny.

V pevninské Itálii a na Sicílii je dobré to, že nejenže je tady strašně málo obytných aut, ale můžeme stát pomalu na každém místě, které uznáme za hezké, vhodné nebo bezpečné, ale hlavně, je tu spousta pítek a kohoutů s čerstvou vodou.

To je vlastně problém, který máme v Čechách. Není kde natankovat vodu. Rádi bychom jí i zaplatili, ale není kde a není komu. Neexistence pítek anebo stání, byť i s placenou vodou je v Čechách velký problém.  Cestu zpět k moři, která byla opět velkým zážitkem popíšu zítra. Na jeden den toho bylo až až a cestopis by byl příšerně dlouhý. Zítra, to bude stát za to!

Cesta k moři je opět zajímavá. Zdenda naplánoval cestu zpět opět a jak jinak po bílé silnici. Jak je vidět na obrázku ze Salemi vedou k moři tři silnice.

SS 188 to je taková hodně dobrá silnice, udržovaná a většinou v perfektním nebo aspoň slušném stavu. Tou jsme do Salemi přijeli. V dálce je Salemi. O trochu horší je silnice s označením SP.

Ta bývá většinou jako spojnice mezi malými městečky. Ne tolik frekventovaná, v poněkud horším stavu. Zkrátka silnice na okraji zájmu. No a uprostřed je bílá, bez čísla a jakéhokoliv označení, ale mívá nějaký název.  Občas. Jedeme po Monte delle Rose. Před vesnicí uhýbáme vlevo a dál vpravo na tu tenkou. 

A z té širší bílé vedou přes hory a doly ještě tenčí a jak já říkám, bělejší a to už jsou silnice bez jakéhokoliv zájmu místních správců silnic.

Většinou vedou jen k statkům a osamělým stavením kdesi na pastvinách nebo v kopcích. Tam už se předpokládá, že místní obyvatel je vlastníkem, když ne rovnou traktoru, tak zcela určitě auta s náhonem na všechny čtyři.

Správci silnic, to je kapitola sama o sobě, absolutně se nedá říct, že by se nějak strhali. Ohromné výtluky velikosti a hloubky rovnající se pasti na slony jsou jen takovou třešničkou na dortu při cestování po Sicílii mimo hlavní dálnici.

Na Sicílii je několik dálničních tahů, ale Zdenda se jim vyhýbá, tak ani nevíme, jaké kvality jsou.

Zvláště v těchto dnech je nesmírně důležité jezdit po takovýchto vedlejších silnicích maximálně opatrně a pomalu.

Touto cestou jsme nejeli, ale je to místní klasická cesta ke statku. 

Díry jsou plné vody, a to pak člověk nevidí, jak jsou hluboké. Ale aby nedošlo k mýlce, silnice ve městech nejsou mnohdy o nic lepší a kličkování mezi dírami bývá někdy hodně náročné.

Takže ano, jedeme opět po bílé a pak chvíli ještě po té bělejší. Opět celý včerejší den a dny před tím hodně pršelo a pole a louky jsou neskutečně plné vody.

Další problém je při cestě po Sicílii, absolutní absence škarpy okolo silnice a pokud škarpa je, tak je většinou zarostlá a stejně nefunguje, jak by měla.

Takže všechna voda, bahno teče po silnici.

Spadlo opravdu hodně vody a potůček který nepobral vodu a bahno se rozvodnil a tekl přes silnici.

Nicméně, vůbec nevíme, co je za rohem, a tak se Zdenda musí vydat na průzkum. Jinak bychom museli poměrně dlouho couvat a nějak, někde se otočit a vrátit se.

Naštěstí bahno netrvalo dlouho.

Posledním oříškem byl kopec, který se mi teda vůbec nelíbil, ale představa, že to nedáme a budeme se muset vrátit je šílená.

Sluníčko a vítr vše poměrně rychle usušil, a tak to nebylo tak děsivé, jak to na první pohled vypadalo. Blížíme se do civilizace.

Tady se silnice vyloženě utrhla a pro nás je připravený objezd. Jen svodidla se smutně houpají nad dírou.

 

Upřímně, byla jsem ráda, když jsme najeli na kloudnější silnici a dojeli k moři.

 

No a pak, mám jednu hodně bolavou, smutnou a nepříjemnou zprávu. V noci jsem přišla o můj nový, báječný papiňák. Večer jsem uvařila polévku, slepičí s kapáním a aby se polévka vychladila, strčila jsem zavřený papiňák pod auto. Obyčejně dávám hotové horké jídlo na vychlazení do krabiček a na střechu.

Pravda, občas jsem na krabičky do rána zapomněla a oběd skončil na silnici kdesi za námi a nebylo co dát na talíř. A protože na krabičky na střeše sem tam a naprosto výjimečně zapomínám, občas dám hrnec na vychladnutí pod auto. Teď pro změnu udeřily silné poryvy větru a těsně před mým odchodem do říše snů se Zdenda rozhodl auto přeparkovat na chráněnější místo. Jen pár metrů ke keřům. Zajistila jsem šuplata, zasunula schůdek. Zdenda můžu? Jasně, můžeš, ale na papiňák pod autem jsem ani nevzdechla. Zkrátím to, papiňák je zničený, Zdenda na něj najel kolem a protože nevěděl na co najel, tak hned zastavil. Ihned jsem věděla, můj papiňák! Ale to už bylo pozdě. Čest jeho památce.  

Trasa: 

Další zastávkou je krásné městečko Erica, které opět patří do skupiny I Borghi più belli d’Italia a jak jinak, je opět na kopci.

Z Trapani musíme vystoupat skoro 800 m na příšerný kopec, ale dobré je, že cesta je sice prudká, ale příjemně široká.

Ostatně, do Erica jezdí velký autobusy a ty by se nějakou úzkou silničkou neprotáhli. Jenže, je tady malý chyták. Do Erica vedou silnice dvě a musíme být hodně pozorný, protože u té druhé, také hojně využívané je omezení délkové a váhové. Ale to platí po celé Itálii, a ne jenom po Itálii.

Pokud z hlavní odbočujeme na nějakou vedlejší je dobré být velice ostražití, a i tak se občas stane, že varující značka jednoduše chybí. Něco v tom smyslu, proč tam dávat značku, když stejně všichni ví, že silnice je nesjízdná, tak leda pro traktor anebo čtyřkolku s nebo, ještě lépe, cesta po pár kilometrech končí kdesi v poli bez možnosti otočení.

Ale to jsou takové lahůdky, které zaplať bůh nejsou časté. Nicméně, hned pod starým městem je velice příjemné parkoviště, a v plánu je druhý den prohlídka vesnice.

Podle obrázků je to jedna z nejhezčích vesnic tady na Sicílii.

Zítra má být nádherné jasno, sluníčko bez mráčku obláčku a vůbec.

Jenže, realita je jiná. Erica a celý kopec je v mlze, a to teda dost děsivé. Sice neprší, což nemělo, ale ta mlha tady taky neměla být.

V poledne je jasné, že sluníčka se asi dneska nedočkáme a vítr, jak koukáme je nejen ledový, ale i docela slušně silný.

Našli jsme s kolegy webkameru přímo z Erica a i na druhou stranu je neproniknutelná mlha.

Zdendu napadlo, že vezme droníka a vyletí jen nad stromy, jestli je mlha i pod námi, nebo spíše jen pod nám a naopak. Málem jsem vyletěla z kůže, protože ve větru, který má mít v nárazech až 70 km/h by se asi létat nemělo a notabene, v mlze jako mléko. Ale Zdenda, když si něco umane, tak přes to vlak nejede. Ještě chabě apeluji na jeho zkoušky na ovládání dronu, kde se jasně říká, že drona máme mít stále na dohled.

Prý jen kousek, vzdávám to, ale jsem naštvaná, protože to celé považuji za zbytečný risk a hazard. A to nemluvím ani o ceně dronu. No a jak to dopadlo?

Samozřejmě, Zdenda přišel celý smutný, protože dron, jak jinak, skončil v koruně stromu a že ty stromy jsou sakra vysoký.

Dron ještě chvíli bliká, vysílá svoji polohu, a to je tak vše.

Visí smutně ve výšce a není šance ho dostat dolů.

 

Na chvilku se mlha roztrhala, čtvrthodinové okno s modrou oblohou a Zdenda s Mílou a Jirkou jde jednak okouknout,

jestli se dron neumoudřil a není někde spadlý na zemi a při té příležitosti se podívali do města.

Přiznávám, že mě se na nějakou procházku vůbec nechtělo. Párkrát jsem se byla projít s Dykem a to mě bohatě stačilo.

Je to škoda, protože i v té příšerné mlze a ledovém větru je to městečko krásné. Erica je opět město, vesnice, velikosti dlaně a za chviličku je prochozená.

Měli jsme vybranou krásnou cukrárnu, kde nám byla doporučená místní specialita, šáteček s teplým krémem.

Cukrárna na fotkách má venkovní stolečky a v plánu byla kávička se šátečkem. Dobrota, tak na to jsem se moc těšila.

K dnešnímu dni jsme vše směřovali, protože mělo být nádherně. Proto jsme čekali dole u moře až se počasí umoudří a speciálně na Ericu jsme si rezervovali ten nejkrásnější den.

Místo toho teplota klesla na nějakých 8°C, fouká ledový vítr a o avizovaném sluníčku si můžeme nechat leda zdát.

 

Celé odpoledne hledal Zdenda s Jirkou program, který by na fotce stromu a v jeho koruně zvýraznil drona, protože už ho v těch větvích nemohli vůbec najít. Jako poslední šance byla, jít pod strom večer, a protože mu Zdenda na nožičky přilepil odrazky, že třeba když na něj zasvítí, že by se mohla zablýsknout odrazka.

Ale Zdenda je neuvěřitelný klikař. K večeru se otočil vítr a drona z větví shodil. Z té veliké výšky spadnul a vlastně nic si nepochroumal.

Čekal na zemi pod stromem prakticky bez úhony. Jen si zlomil jedno křidélko. Ale to není žádný problém, křidélko rezervní máme a baterka zůstala v dronovi. Tak ani tu baterku nemusel ráno dohledávat.

Ericu jsme opustili hned po ránu, opět v příšerné mlze.

Zkrátka, tento kopec a jedna z nejkrásnějších středověkých vesnic se dá zdolat jen pokud zezdola na kopci není vidět ani mráček obláček.

Pokud je zespodu vidět trochu mlhy tak je to pasé. Takže jedeme dál, co jiného. Nemá smysl čekat na lepší počasí. Počasí je hezké, ale dole, hned pod kopcem.

 

Další zastávkou je San Vito Capo s překrásným majákem.  Opět, několik míst, možností na stání. Takže je velký výběr, kam si stoupnout. Výš nad moře na asfalt?

Nebo je libo stání u majáku anebo, jak jsme zvolili my, přímo v přístavu. Zdenda by rád zkusil štěstí na ryby, jestli by něco neulovil k snědku a v přístavu je stále na co koukat.

Odpoledne nás dojeli kolegové, Míla s Jirkou a kluci se chystají na lov. Ostatně, výjezd z přístavu je kousek, tak to nemají nijak daleko a máme tady nádherné procházky po pláži.

Takže Dyk je v sedmém nebi. Nad námi je jedno z možných parkovišť a tam se kupodivu objevily obytky.

Obecně, je tady strašně málo obytných aut a když k tomu přihodím naprosto luxusní parkování téměř bez omezení, tak není nač si stěžovat.

Počasí se už také umoudřilo a kdybychom nestáli skoro dva dny v Erica a nečekali, jestli se mraky rozfoukají, tak bychom byli na sluníčku.

Teplota už je několik dnů kolem krásných 20 °C, na opalování.

 

Cestou ještě tankujeme vodu. Na Sicílii je spousta míst, kde se dá natankovat čistá, pitná voda.

Nejlepší jsou takováto veřejná místa, kde je několik kohoutků vedle sebe a lidi si sem jezdí do kanystrů pro vodu. Něž jsme natankovali my, tak se u pítka vystřídalo několik aut s kufrem kanystrů.

Tady má člověk 100% jistotu, že je voda absolutně nezávadná. To je přesně ta chvíle, kdy Zdenda pravidelně vypustí všechnu vodu z nádrže a čerpáme čerstvou vodu. Samozřejmě, většinou nádrž vyčistí, lehce vydesinfikuje, propláchne čistou a natankuje plnou nádrž.

Když je tak jako tady pítek víc, nikomu nepřekážíme, ale kdyby bylo jedno, tak automaticky necháme nejdříve natankovat místního nebo tankování přerušíme a chvíli počkáme.

 

K večeru přijela policie s tím, abychom přejeli na parkoviště nad mořem. Na mě to působilo, jako že nám chtěli sdělit, že nahoře je parkování lepší, pohodlnější a příjemnější.

Ještě něco říkali o dvou parkovištích, že za tímto je ještě jedno, což my jsme věděli, ale jsme přímo u silnice. Nijak zvlášť frekventované, ale to nechceme. Nevypadalo to, že nás z našeho místa přímo nevyhazují, ale jen, že tam je to lepší a abychom tam jeli.

 

Nakonec jsme odjeli na veliké parkoviště k místnímu hřbitovu, kde máme krásný výhled na moře a město před sebou. Hlavně, stojíme vzadu a máme tu absolutní klid a pohodu.

 Mapy cest: 

 

Projíždíme překrásnou krajinou, Sicilské vnitrozemí nemá chybu. Jen bohužel museli jsme počkat na trochu teplejší počasí, zkrátka až se sem do hor vrátí jaro.

Ve vnitrozemí máme pár středověkých vesnic, které bychom rádi navštívili, ale jen příjezd k nim je klasicky poněkud náročný. Dneska projíždíme Národním parkem, Parko Delle Madonie Geopark.

Je to jeden ze dvou přírodních parků na Sicílii. Ten druhý si ještě procestujeme. Takže, zatímco pojedeme územím parku do cílové vesnice Petralia Soprana, která je opět I Borghi più belli d’Italia, pár slov o našem pohledu na bezpečnost v Itálii a na Sicílii. Podotýkám, že to je jen a jen náš názor a není nijak směrodatný.

 

Trochu jsem si v hlavě srovnávala, jak napsat kapitolu o bezpečnosti v Itálii. Hodně to se Zdendou probíráme a za jízdy diskutujeme o našich dojmech a pocitech, abychom byli co nejobjektivnější. Zdenda má bohaté zkušenosti ještě z kamionu a my za 12 let cestování až jsme taky nějaké zážitky měli.

 

Dostávám k problému, který má asi více cestovatelů po Itálii a tou je bezpečnost. Jedeme krásnou Sicílií, kterou za pár dnů skoro po třech měsících opustíme, a proto je asi čas něco málo o bezpečnosti pro nás cestovatele napsat.

Podotýkám, že v Itálii a na Sicílii jsme už zhruba před 6 lety strávili dvě kompletní zimy. Celkem skoro rok cestování nejdříve podél pobřeží celé Itálie, východní i západní pobřeží a vnitrozemím zpět. Máme projetou komplet dokola Sicílii a spoustu míst ve vnitrozemí. Letos jsme se zaměřili na naprosto úžasné středověké vesnice I Borghi più belli d’Italia.

 

Ozval se nám kolega s dotazem na toto téma, bezpečnost v Itálii a přišly nám už i další žádosti o informace, jak dalece je v Itálii bezpečno. Ale to je hodně těžká otázka, a tak to vezmu z kraje.

Strašně moc záleží na výběru místa na stání. Tím, že Itálie je na zimu cestovatelům velice příznivě nakloněna, výběr míst je veliký. Proto je dobré si místo za světla prohlédnout a postavit se tak, abychom nepřekáželi. Samozřejmě, pokud je to u moře, chceme mít hezké místo s výhledem, což místní také.

Je důležité si uvědomit, že Italové se rádi druží, což nás může docela překvapit. Je to asi takto. Máme veliké parkoviště, kam se vejde třeba sto aut a my si stoupneme tak, abychom viděli na moře a přitom nepřekáželi. Takže, trochu stranou.

Jenže, přijede první auto, a přestože si může stoupnout deset metrů od nás, stoupne si k nám. Druhé auto hned vedle a tak dál. Za chvíli stojíme v hroznu aut a všude jinde je spousta místa. To je přesně ta chvíle, kdy někteří zpozorní a znejistí.

Jenže, řidiči v autech se jen kochají výhledem stejně jako my. Nicméně, není vůbec od věci zatáhnout přední rolety, protože spousta jich je taky zvědavý, cože to uvnitř máme a jak to tam vypadá. Takže někteří ze zvědavosti nakukují dovnitř. Holt, sedneme si ven a je klid. Italové jsou většinou velice slušný a příjemný a pokud se s námi dají do hovoru, občas neví, kdy přestat.

Další zajímavostí je, že, a to je hodně podobné ve Španělsku, auto přijede, chvíli postojí a jede pryč. Někdy řidič vystoupí, vyfotí si moře, to jako jestli je tady stále, jestli někam přes noc nezmizelo a jede zpět.

Zrovna teď na molu jsme pozorovali jednoho staršího pána, který kolem nás do přístavu projel snad pětkrát. Jel na konec mola, tam to otočil a odjel. Za hodinu přijel znovu a celé se to opakovalo, několikrát. Ale to nebyl jediný, takto tam v autech opakovaně korzovalo několik mužů.

 Okukovali nás, připravovali se na něco? Na nic. Oni to mají jako sport, zálibu, zvyk a my jsme jen zajímavost, která tam obvykle nebývá. Ovšem problém je, když se strefíme na parkoviště, které si mládež zabrala na své noční eskapády.

Parta veselých mladíků na motorkách a v autech jezdící do kola za bujného povzbuzování fanynek nám spolehlivě dokáže zkazit noc. Ale to je většinou vidět podle vyježděných kol na zemi. Pak je lepší takovému parkovišti se vyhnout a odjet na jiné. Dalším velkým problém jsou vyhlášená parkoviště pro muže, kteří tu hledají rozptýlení.

Všichni ta parkoviště znají, ví o nich jen my ne. Takže si nevědomky stoupneme na velké příjemné parkoviště a večer začínají po parkovišti kroužit nápadníci a mnohdy přijedou i ženy lehkých mravů, všichni přijeli za byznysem. Probíhá nabídka a poptávka a my, protože tam nikdy nikdo normální jinak nestojí, můžeme být do těchto transakcí zahrnuti. Spali jsme na několika takových parkovištích, a i Zdenda ví o mnoha takových míst kde stál s kamionem, ale mohu jednoznačně říct, že tito lidé zde hledají povyražení a nejsou tady s úmyslem ublížit, krást.

Opět, protože je večer, stačí zatáhnout rolety, aby nebylo dovnitř vidět a je klid. Nikdy se nám nestalo, že by na nás někdo ťukal, nebo že by byl nějak otravný, zlý, vlezlý. Samozřejmě, jsme důchodci, ale je možné, kdyby se za oknem ukazovala mladá žena s výstřihem jako hrom, může to někdo z přítomných považovat za výzvu, nabídku.

V mnoha zemích není neobvyklé, že muž v přívěsu nebo obytném autě přiveze ženu a ta je okolí nabídnuta. Ostatně, je to jedna z nejstarších profesí na světě. Ale pokud si na takovém to parkovišti nikoho nevšímáme, tak si nikdo nevšimne ani nás.

 

Asi posledním problémem je útok na auto za jízdy. Zrovna tady na Sicílii se nám poprvé stalo to, co už potkalo spoustu kolegů na cestách napříč Evropou. Auto, které nás míjí nebo jako v našem případě stojí u silnice hodí na nás kámen a okamžitě za námi vystartuje. My jsme samo sebou vyděšený, lekli jsme se, co to bylo za ránu. Auto za námi všelijak bliká, troubí, předjede nás a mává abychom zastavili, že máme problém.

Tady platí jediná zásada, nezastavovat, leda dojet k benzínce nebo někam kde jsou lidi a mít v ruce telefon s tím, že si jejich auto hned fotíme a jako voláme policii, což briskně sdělíme aktivním chlapíkům. Dávám krk na to, že okamžitě odjedou nebo utečou.

Zásada je, nezastavovat hned a pokud si myslíme, že se nám opravdu něco stalo, tak rozhodně dojet někam, kde jsou další lidi a fotit auto, jejich SPZ, fotit ty lidi a vykřikovat že voláte policii.

Rozhodně, vždy musí zůstat jeden z posádky v autě, nikdy, nikdy, nikdy nesmí vystoupit oba dva. Nejsou to vrazi, jen přiblblý zlodějové.

Další, co se stává hitem je, že na parkovišti zastaví auto vedle vás zatím co si nakupujete a tvrdí, že jste mu rozbili zrcátko a hned požaduje spoustu eur. Opět, není nic jednoduššího než vzít telefon, že si vše vyfotíte, je, SPZ, auto a že voláte policii. Nevadí, že neumíte Španělsky, Italsky, Francouzsky a podobně, postačí jen naše neochvějné jednání, které okamžitě bere zlodějům vítr z plachet a třeba volání na policii jen předstírat.

Pokud bychom ovšem jakékoliv jednání ať už na parkovištích nebo s útokem na auto vyhodnotili jako závažné a ohrožující, pak určitě voláme policii. Máme zkušenost, že jsme před lety zrovna v Itálii policii volali a byli jsme přesměrovaný na česky mluvící policistku a ta s námi vše vyřídila včetně příjezdu policie a následného překladu.

 

Stalo se nám už několik nepříjemností. Byli jsme dvakrát ošklivě vykradeni, měli jsme rozbité malé sklo u spolujezdce, měli jsme píchlý zámek u řidiče, měli jsme urvanou kliku do nástavby včetně páčených dveří, měli jsme zkrátka už několik útoků, jen dva úspěšné, ale to bylo díky naší hlouposti nebo spíše, podcenění situace.

Ale to se stane mnohým a není důvod se za to nějak stydět a zapírat. Spíš je důležité se z takových situací poučit a dát si příště pozor. Je ale pravdou, že nelze se vyvarovat všemu, nelze předejít každému problému, útoku, protože zloději jsou vždy krok před námi.

Oni mají spoustu času si nás vyčíhat, počkat si jestli a zda nepřijde ten správný okamžik a oni budou úspěšný.

O tomto tématu by se toho dalo napsat mnohem víc, určitě jsem nepopsala vše na co si dát pozor, čemu se vyvarovat a tak podobně, ale to by bylo na dlouho.

 Dnešní trasa je: 

Další krásné město, vesnice, jak jinak na příšerném kopci je ráno před námi a v poledne za námi.

Petralia Soprana je strobylá středověká vesnice ve výšce skoro 1200 m n.m., takže jsme pěkně vysoko. Ráno máme opět krásný den a celé údolí pod náma se topí v mlze. Jen počkáme až se sluníčko maličko výš vyšvihne a jdeme na obhlídku.

 

Petralia měla v průběhu věků několik jmen, podle toho, kdo zrovna vesnici dobyl nebo vlastnil. Na Sicílii je to obdivuhodně dochované malé městečko ze sbírky I Borghi più belli d’Italia.

 

Opět, nemá cenu se nějak trápit s tím, abychom nezabloudili, protože těch pár uliček máme prochozený za hodinku a když se budeme opravdu courat a kochat, tak na takové vesnice nám dvě hodiny bohatě postačí.

Je teda pravda, že sicilské borghi jsou poněkud chudší než ty na pevnině. Možná je to dané tím, že v pevninských borghi žije více lidí. Tady je opět spousta domků na prodej, jen si vybrat.

Některé z nich by si v inzerátu zasloužily poznámku, drobné úpravu nutné.

Jako třeba tento dům. Ale jsou zde v prodeji i domy velice pěkné, zrenovované, jenže, co tady.

Ano, je tu krásně, a i toto borghi provází všeobecný jev podobných malých vesnic. Postupný odliv obyvatel do velkých měst, protože tady nejsou žádné možnosti výdělků.

Pastevectví, no, kdo by to dneska dělal, chov dobytka, na to zase je potřeba hodně půdy. Pak už zbývají jedině služby a těch pár kavárniček, restaurace, jedno kadeřnictví a opravna aut díru do světa neudělá. Je to pochopitelné.

Hlavně, vůbec si neumím představit, jak to v takových domkách funguje. Párkrát jsme dovnitř nahlédli. Maličké domky mají většinou jednu velkou místnost, vlastně obvod celého domku a tam je vše.

Předsíň, kuchyň, jídelna, obývák a schody do patra kde je opět jedna místnost. Pěkně je to vidět večer, když se uvnitř svítí a my konečně můžeme nahlédnout do běžného života v takovém maličkém domě.

Kolikrát vidíme větší dům, ale pak si všimneme že má dvoje vchodové dveře a dvě čísla.

Takže už v rozumné velikosti domku bydlí dva majitelé. Je to zkrátka dvojdům a to už nám hlava nebere.

 

Přejíždíme do dalšího I Borghi più belli d’Italia Ganga, které je jen kousek od nás, nějakých 20 km, městečko pod Etnou, ale tady máme drobný problém s parkováním co nejblíže historického města. Mohli bychom parkovat na parkovišti na ulici, ale stáli bychom z kopce a okolo nás by jezdili auta.

Sjíždíme tedy pod město, kde je hned několik parkovišť a světe div se, první placené stání pro obytná auta. V létě, kdy je tady spousta výletníků je to asi nutné, ale dneska jsou tři parkoviště hned vedle prázdné, a tak si můžeme vybrat.

Jen se ještě rozhodujeme, jestli do města pojedeme odtud autobusem,

který jezdí každou hodinu anebo brzo ráno přejedeme hned pod staré město a po prohlídce pojedeme dál. Ale asi tam ráno přejedeme.

 

Jak jsem se už několikrát zmiňovala, tři základní potraviny v Itálii jsou, pršut, parmazán a olivy. No a samozřejmě dobré vínko a pivko. Já už to nakupuji v kusech.

 

Na pršut mám velmi ostrý velký nůž a naučila jsem se řezat téměř průsvitné plátky. Cena 9.9 eur/kg. Parmazán kupuji nižší kvality. Ta se rozlišuje měsíci zrání 9 - 12 – 24 měsíců. Obvykle kupuji 12 měsíční za 12 eur/kg. Grana Padano je levnější než Parmigiano, ale to bývá hodně ve slevě a cenově je mnohdy i levnější. No a olivy, to už je klasika. Velká flaška kolem 4 eur, ale kupuji zásadně s peckami.

Nicméně, nakoupili jsme pomeranče.

Mandarinky Clementine 3kg – 3 eura. Dobrá cena.

 Dnešní trasa je:

Poslední únorový den a máme opět překrásné počasí. I když ráno to nijak valně nevypadalo. Mlha jako mléko, ale předpověď hlásá jasno, slunečno. Tak tomu budeme věřit.

Jak jsem včera psala, nejdříve jsme dojeli do městečka Gangi na parkoviště, které Zdenda vybral jako ideální výchozí bod. Parkoviště je u silnice do a z starého města, takže poměrně rušná silnice.

Nic, o co by člověk stál na noc. Dole pod městem jsou hned tři velká a pohodlná parkoviště, a dokonce jedno parkoviště jako STLP pro nás s výlevkou, vodou a elektřinou. Je to první stání pro obytná auta, které je placené.

Stoupáme si teda hned vedle na pěkné místo se zelení, kytičkami a místa máme habaděj. Jsme tu sami. Dyk může běhat na volno a loví myši. Teda, neloví, ale kutá jednu díru za druhou. Má perfektní zábavu a my sedíme v křesílkách na sluníčku. Paráda.

Chvíli jsme přemýšleli, že do města pojedeme autobusem, na stránkách města je jízdní řád a kousek od nás je zastávka jenže, autobus jezdí jednou za hodinu do dvanácti a pak až zase po hodině, ale až od 16 h což je dost pozdě.

Klasika, i autobusy mají siestu. Tak jsme ráno přejeli na parkoviště ve městě a čekáme, až se mlha rozplyne a my půjdeme do města.

To se tyčí nad námi a je to skutečně vysokohorský výšlap. Jdeme pomalu až do oblak. Samé kamenné uličky, samé schody, a to co jsme tak pracně vyšlapali, půjdeme zase dolů.

Dali jsme si kudy asi tak chceme jít, protože to staré město je samozřejmě až nahoře. Gangi je opět na seznamu I Borghi più belli d’Italia a ten, kdo přišel později, tak jen info.

Více povídání včetně všech odkazů a návodů tak prosím přejít na stránkách na horní lištu Zajímavé a tam jsou kompletní informace hned pod úvodem. To jenom, abych se stále dokola neopakovala.

 

Posledně jsem se na přání několika kolegů zamýšlela spolu se Zdendou nad otázkou bezpečnosti jak v Itálii tak na Sicílii. Dneska bych se ráda zaměřila na další okruh dotazů, které se nám stále a dokola objevují a tou jsou otázky jako je tento.

Těm, kteří cestují již déle takové otázky přijdou úsměvné, ale všichni jsme jednou začínali a hledali informace kde se dalo. Tak, pojďme na to.

 

Ahojky přátelé až někdy budete mít chuť a čas dejte také pár fotek pro nás cestovatele kde cestou tankujete PHM a plyn zda se to muže platit kartou nebo hotově jak daleko jsou benzínky od sebe zda vozite třeba padesát litrů sebou v kanystrech kde doplňujete v těchto oblastech vodu a kde děláte nákup potravin zda velké obchody nebo malé cestou a jestli vás cestou někdo neotravuje když žijete na divoko kde kolikrát není nikdo nikde památky a vše co dáváte je zajímavé ale také bychom něco že zákulisí jinak šťastný cestování přeje Josef a Iveta.

PHM jsou po celé Itálii včetně Sicílie na každém rohu. Opravdu, není třeba si sebou brát jakoukoli rezervu. Natankujeme všude, jen cena se malinko liší. Doporučuji aplikaci, která je i zde, a to Rady na cestu – Praktické a hned druhá aplikace ke stažení Fuel Flash. Podle té řešíme naftu a plyn. Aplikace nám v námi zadaném okruhu km okolo nás vyhledá všechny benzínky a my si jen zvolíme, která se nám líbí vzdálenostně i cenově a navigace v této aplikaci nás tam dovede. Jen pozor, Fuel Flash nefunguje v mobilech Apple, jen v androidech. Naftu platíme vždy kartou. Někdy je obsluha a někdy jen automat, ale nic, co by se nedalo zvládnout.

 

Plyn je maličko problém, musíme počítat s tím, že po celé Itálii plyn zásadně tankuje obsluha. Benzínky jsou v neděli jen v provozu s platebními automaty a plyn v neděli nenatankujeme. Zrovna tak s tankováním plynu může být problém u velkých čerpacích stanicích.

V Itálii je jakési nařízení, že do lahví se plyn netankuje, snad je to kvůli nižšímu DPH, ale každopádně, malé čerpačky s tím problém nemají. Toto je hlavně úskalí severní Itálie. Tam se nám několikrát stalo, že nám plyn odmítli natankovat třeba u Shell, ale hned vedle u menší benzínky nám ho v pohodě prodali. Je třeba s tím maličko počítat a nejet s plynem na doraz a myslet na neděli.   

 

Po celé Itálii včetně Sicílie není absolutně žádný problém s vodou. Ohromné množství veřejných pítek je celoročně v provozu. Samozřejmě, kromě horských oblastí, ale tam se stejně nehrneme. Perfektně funguje park4night + recenze a samozřejmě mapy Seznam.

Tam jsou vyznačená pítka, kohoutek s vodou, ale je potřeba si pítko ověřit přes Google mapy, jestli se k pítku taky dostaneme a můžeme na místě chvíli stát, než vodu natankujeme. Stále jsme v Itálii, kde jsou neskutečně úzké silnice a blokovat půlku silnice je hloupé.

I když, taky jsme zablokovali půlku silnice, než jsme natankovali skoro 150l vody, ale Italové jsou neskutečný pohodáři a jelikož sami neustále někde někdo silnici blokuje, takže jsou v klidu. Spousta vesnic a městeček má naprosto luxusní stání pro obytná auta kompletně vybavená. Jen je potřeba při plánování trasy spolupracovat s park4night, přečíst si poslední recenze a trochu si s tím pohrát.

 

Bezpečnost na cestě a stání na divoko jsem hodně probrala před pár dny tady v cestopisu. Právě, reagovali jsme na několik dotazů a proseb o informace. Stačí přejít o dva tři dny níž a vše co nás se Zdendou napadlo jsme tam probrali.

 

Nákupy. Obecně, malé vesnické krámky jsou dražší než větší prodejny. Já s oblibou nakupuji EuroSpin anebo klasika, Lidl. Funguje česká aplikace Lidl, jen je potřeba přehodit si zemi a máme přístup jako u nás doma, letáky, slevy, kupony atd. Pak je tu ještě síť Coop, ale tam se mi to moc nelíbí. To je na každém. Doporučuji naši taktiku. Jakmile vjedeme do země, kde jsme buď dlouho nebo nikdy nebyli, vymetu všechny možné obchody, jen abych si udělala představu.

Někde mají perfektní nabídku ovoce a zeleniny, ale nabídka masa je tristní. Někde mají zase perfektní maso, někde stabilně vynikající pršut a parmazán za skvělou cenu. Síť prodejen je ohromná a nemá cenu si sebou vézt jakékoliv zásoby. Perfektně funguje, jíst, co se v té zemi obvykle jí, a to bývá nejlacinější a nejdostupnější v široké nabídce a skvělé ceně. To funguje v každé zemi. A pak funguje, když holt v té které zemi je něco na co jsme zvyklý buď velice drahé anebo se nenabízí vůbec, tak se holt pár měsíců bez toho obejdeme.

 

Tím jsem snad odpověděla na nějaké dotazy a „ze zákulisí“, tak o tom je právě náš cestopis. Tam toho je haba děj. Další kapitola by mohla být o cestování jako takovém. Italské silnice a italští řidiči, to je jedno velké a naprosto specifické téma. Tak to bych si asi nechala na příště.

 

Pokud by byly další dotazy, klidně, vážený čtenáři zavolejte na telefonní čísla, která jsou tady v Kontakty. Můžeme komunikovat přes WhatsApp, máme neomezený internet pro Itálii.  Jestli se nám podařilo odpovědět aspoň na část dotazů a jestli to bylo přínosné, poznámka v Návštěvní knize potěší.  

 

Přejeme krásný večer. Itálie je úžasná a jsme zde velice spokojený.

Dnešní trasa je: