Zaujalo nás...

NAŠE AKT. POZICE

 do 26.10.2021

klikni na modrý odkaz níže plné funkce pouze v PC mobil ukazuje jen foto

smile

Tady jsme dnes



„Karavanistova žena, aneb od sporáku k volantu“

15.10.2017

Dlouho už mám v hlavě jedno téma, které je takříkajíc lehce výbušné. Tedy, jak u koho, ale u mě rozhodně ano. Téma řízení obytného auta se stalo v naší domácnosti na kolečkách dost ožehavé.

Takže tu rovnou mám název této kapitoly „Karavanistova žena, aneb od sporáku k volantu“.

Když jsme koupili naše vysněné auto, tak jsme z Expocampu šťastně odjížděli a já byla po pár kilometrech puštěná za volant. Jenže, auto bylo najednou strašně velké, mohutné a měla jsem pocit, že vír vzduchu od kamionů mě smete do příkopu. K tomu všemu se hnala bouřka. Takže, první pumpa byla moje a po pár kilometrech jsem ráda předala řízení a poznala jsem, že tady asi budu mít trochu problém. Dalšímu řízení jsem se až tak nevyhýbala, ale nebyla příležitost, protože jsme měli auto na zahradě a dokončovali přípravy na odjezd. A pak to vše začalo. Problém jsem tenkrát, před třemi lety měla nejen s velikostí, ale přestože jsem řídila poměrně dost aut včetně dvou terénních modelů a stařičké tanečnice 1203, tak ani jedno auto nemělo tempomat, a to se zdálo jako nepřekonatelný problém. Zdenda na tempomatu dost trval, protože je to samozřejmě úspora nafty a možná se tím i šetří motor a určitě je to i o plynulosti jízdy. To je vše krásné, ale když je potřeba dostat do oka a do ruky délku, šířku a samozřejmě i váhu toho monstra, tak by měl jít nějaký tempomat stranou. Jenže, nešel a druhá moje jízda při první naší cestě dopadla tak, že jsem jela na dálnici, kde měly kamiony zákaz předjíždění, pršelo a foukal vítr. Do toho mě Zdenda přesvědčoval a vysvětloval přednosti jakéhosi pitomého tempomatu, který byl pro mne trvalou záhadou, dostala jsem obšírné vysvětlení o úspoře nafty a za mnou jela ohromná kolona kamionů, kterým už docházela trpělivost. Takže roztřesená a na pokraji celkového kolapsu jsem zajela opět k benzínce a řízení předala. Na dlouhou dobu jsem byla opět vyléčená z rozhodnutí ovládnout tu ohromnou bednu, ve které bydlíme. Samozřejmě, k tomu všemu přispívá ještě cena auta a vědomí, kolik jsme museli investovat, kolik to bylo práce, potu a slzí, tak to je hrozně svazující. Samozřejmě jsme byli pojištěný, havarijně, takže kdybych auto zvrhla do nějakého příkopu, až tolik by se zase nestalo a pojišťovna by vše uhradila, ale, ale, ale. Představa, že stojíme na okraji nejlépe strže, kam skoro nedohlédneme a někde hluboko pod námi je naše milované předražené auto, tak ta představa je přímo děsivá. Samozřejmě jsme před zřícením do té strže stihli včas a plavným skokem vyskočit z kabiny a já si nepoškodila ani ranní make up. Tak to samozřejmě není a ani nemůže být, nejsme ve filmu a já nejsem Bond Girl. Mě bohatě ke štěstí stačí půlmetrový příkop u silnice, protože, když já řídím, tak ten příkop dle mého soudu nemá jen půl metr, ale určitě dosahuje hloubky Macochy a v některých obzvlášť nebezpečných místech jí docela určitě předčí. Jak šel čas dál, stále jsem neřídila, protože jsme se nějak nemohli se Zdendou dohodnout. Byly sice ještě dva neslavné pokusy, které se nesly v podobném duchu. Hlavně, velitele vozu nechávalo naprosto klidným, že se bojím, že neřídím a možnost, že by bylo třeba jen hypoteticky nutné abych auto řídila, byla tak vzdálená a neskutečná, že nebylo co řešit. Jenže, já jsem byla velmi slušná řidička a řízení mě ještě ke všemu velmi bavilo, takže jsem tento stav nesla dost útrpně. Následovalo ještě několik velmi bouřlivých výměn názorů a já jsem pochopila, že s velitelem vozu jen tak nehnu. Zdenda si užíval auta, spokojeně si vychutnával jízdu a že bych mohla eventuálně střídat a učit se, bylo mimo. Úžasná odpověď na jednu takovou vypjatou situaci, co by se asi tak stalo, kdyby se mu něco stalo byla, no tak bys mě do té nemocnice dovezla. Bezvadný, to je sice fajn, ale po třech letech neřízení jsem se dokázala totálně ztrapnit i na parkovišti, kde jsem nebyla schopná uhnout autobusu.  Parkoviště sice bylo z kopečka, ale ne zas tolik, abych to nezvládla, ale opak byl pravdou a skutečně jsem měla ohromný problém zařadit a správně pustit spojku a přidat plyn. Jednoduše, to auto neznám a než jsem popojela o pár metrů, několikrát mi motor chcípl a ty pobavené a vědoucí úsměvy přihlížejících pánů řidičů, bych nepřála nikomu.

Opravdu se domnívám, že je nutné, abych auto ovládala, a to z jednoho prostého důvodu. Pokud si Zdenda zlomí nohu, ruku, vykloubí rameno, nebo jen dostane vysoké horečky, tak je potřeba dojet do civilizace, dojet do města, nebo jen dojet k prodejně potravin, než nemoc odezní. Zkrátka, těch situací je tolik, že kdybych je měla vypočítávat, tak by to vydalo na samostatnou kapitolu. Pokud samozřejmě mohu to auto řídit, což je pro mne ohraničeno 3,5 tuny, tak je při cestování nezbytné, abychom se dokázali vystřídat. Doposud se nic nestalo a ta situace ještě nenastala a my můžeme mluvit o velkém štěstí.

Nedávno moje přítelkyně měla krásnou příhodu, kdy se svým manželem a obytkou uvízli v kempu v jiné zemi na dovolené. Manželovi se udělalo špatně, a to až tolik, že ho z kempu odvezla sanitka. Nicméně, tu mojí kamarádku polilo horko, ne starostí o manžela, o toho bylo velmi dobře postaráno, ten si užíval přepychu nemocnice, ale ona zůstala v kempu dva tisíce kilometrů od domova a s velkým obytným autem, které nikdy neřídila. Její největší obavou bylo, jak dostane auto domů. Naštěstí, vše dopadlo dobře, manžela dali rychle do kupy a on to celé zpět odřídil, ale docela jsem si to uměla představit. Stojím sama před zakrslým barákem a ani nevím, kde se přepíná blinkr, o dálkových světlech nemá cenu se vůbec zmiňovat a musím se dostat za pár dnů domů.

 Vím, že mnoho kolegyň by rádo řídilo a bojí se a mnoho kologynň řídí a nebojí se. Možná by té první skupině mohly následující řádky pomoci, aby se přestaly tak ukrutně bát a odhodlaly se sednout za volant drahého a velkého auta. Myslet si, že jednoduše skočím za volant a odjedu z místa A do místa B je holý nesmysl.

Po třech letech dohadů, hádek a vysvětlování jsme konečně našli společnou řeč a já se začala učit řídit. První lekce proběhla na velkém parkovišti, kde jsem se učila jen jezdit dokola a hlídala si zadní kola. Zdenda stál venku a radil mi, co dělám špatně. Pro první lekci je dobré parkoviště bez obrubníků, protože samozřejmě jsem vymetla všechny zatáčky a vyjela koleje v trávě. Auto je dlouhé a pokud si správně nenajedeme, tak nám zadní kolo jede v lepším případě po trávě a v horším případě zničíme disk, gumu o obrubník. Snad ani nemá cenu popisovat křeče v rukách, kdy držení volantu bylo tak strašně křečovité, že jsem se ho bála jen pustit. Takhle jsem kroužila a kroužila, než jsem našla odvahu vyjet na silnici. Samozřejmě, první jízda na silnici se nesla ve znamení pomalé jízdy, tak okolo 50 a méně, což znamenalo, že jsem po chvíli měla za sebou slušnou kolonu. Němci jsou slušňáci a pohodáři, které hned tak něco nerozhodí a teď jsme naštěstí v Itálii, kde si pro změnu nikdo nedělá hlavu z plné čáry a přikázané rychlosti. Nutno říct, že v Itálii na mě nikdo nikdy netroubil, negestikuloval a neměl nemístné poznámky. Zdenda se ukázal jako skvělý instruktor a smířil se s tím, že tempomat zatím necháme na pokoji a že nejdříve se musím naučit znova řídit, a hlavně se musím udržet na silnici.

Důležité je si uvědomit, že učený z nebe nespadl a každý se kdysi učil řídit.

Pokud na to někdo zapomíná nebo zapomněl a je mistr světa, jeho problém, ne náš. Další důležitá zásada je, držet se svého tempa a nenechat se vystresovat, že je za mnou hodně aut. Pokud to jde, dám blinkr, sjedu k benzínce nebo na parkoviště a kolonu pustím před sebe a jedu dál. Ta kolona se za mnou po chvíli vytvoří znova, ale to jsou nová auta, která ještě netuší, co je čeká. Pokud si držím rychlost, která je pro mne přijatelná, ostatní auta pochopí, že nepojedu rychleji a v klidu mě mohou předjíždět. Zdenda tomu říká, být čitelná pro ostatní. Občas se stává, že na mě někdo lehce zatroubí, ale to je jen znamení, abych věděla, že jsem předjížděná, což vítám. To, že jsem na plné čáře předjížděná mě osobně nechává v absolutním klidu. Jednak většinou předjíždějí ti, kteří danou silnici znají anebo jen mají hodně rychlá auta a předjetí je otázka chvilky. Faktem je, že občas obdivuji jejich jistotu, že proti nám nic nevyjede.

Je také důležité vzít rozum do hrsti a nehrnout se někam, kde to pro nás může být opravdu nebezpečné.

Takto jsem v prvních lekcích přebírala řízení jen na rychlostních silnicích, těch opravdu hodně širokých, kde mě všichni mohly pohodlně předjet. Pak se stalo pravidlem, že Zdenda zhodnotí trasu před námi a předává mi řízení, kde to je pro mne příjemné. Další metou bylo projet městečkem a neodrbat jim všechny ty jejich slavné kruhové objezdy, které jsou občas opravdu oříškem, ale ani Italové se nehrnou do nějakého střetu a udivilo mě, jak ochotně dávají přednost a s klidem hodného Angličana, počkají. No a pak už následovaly silnice mezi vesnicemi a průjezdy vesnicí. Pravda je ta, že pokud je silnice bíle rozdělená, jsem jaksi v pohodě, protože si mohu hlídat bílou čáru v napravo a tu prostřední, abych nevytlačovala protijedoucí auta a zároveň nebyla moc na kraji. Pořád si držím svoji rychlost a jedu maximálně 80, ale spíše běžně okolo 60. Hodně mi pomáhá, že ve vsích a městech je 50 a to je nyní moje příjemná a pohodová rychlost, při které se cítím dobře.  Takže, není nutné lámat rekordy a ani není potřeba jet nějak extra rychle, protože nic nám neuteče a jestli přijedeme o deset minut déle, tak se svět taky nezboří. A jestli neumíme ovládat ten pitomý tempomat, tak těch pár deci nafty snad taky z plánovaných výdajů utáhneme.

Nedávno jsem se domáhala pochvaly, protože jsem jela už velmi hezky, plynule, a dokonce jsem se odvážila a našla a zapnula tempomat. Takže, jedu na tempomat a poté, když jsem to Zdendovi hrdě nahlásila a očekávala pochvalu, mi bylo sděleno, že stále jedu na pátý rychlostní stupeň a jestli jsem nezapomněla, že naše auto má těch rychlostí šest.  Zapomínám, že máme šest rychlostí a protože stále ještě auto neslyším, tak řadím postaru, jak jsem byla zvyklá u osobáku a ten nejenže neměl tempomat, tak mu dokonce stočilo těch rychlostí pět.

Asi bych mohla uzavřít zamyšlení, jestli je nutné, aby dámská část posádky uměla řídit obytné auto nebo auto a karavan. Osobně se domnívám, že nutné to je a to minimálně z těchto několika důvodů. Abychom mohly ty své drahé polovičky v případě nouze dovézt domů, k doktorovi, do nemocnice nebo si je odvézt domů z pánské jízdy u kamarádů. 

Ostravski Webdesign | Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se | mapa stránek | diskuzní fórum | výměna odkazů

BANAN.CZ