Zaujalo nás...

NAŠE AKT. POZICE

 do 22.10.2018

klikni na modrý odkaz níže

smile

Tady dnes jsme



Pár slov a zamyšlení o právě skončené cestě po Itálii

Itálie, prožili jsme tu už skoro celý rok a jednoznačně mohu zvednout palec nahoru. Moc se mi tu líbilo a i když se sem na podzim ještě na chvilku vrátíme, byl to krásný čas, který bych přála všem. Samozřejmě, je to hodně o tom, že jsme tu vždy byli na podzim v zimě a na jaře. V létě to tu musí být o život, ale to neřešíme. Začala jsem poměrně hodně řídit a jsem spokojená. Tolik jsem záviděla kolegyním z protijedoucích bydlíků, jak bravurně dokáží svoje miláčky šoférovat a já jen na ně koukám. Tak dneska už je i já zdravím zpoza volantu a je to moc fajn pocit. Hlavně, už nemám obavy, že bych nás nedovezla k cíli, nebo kam bychom případně potřebovali, kdyby měl Zdenda nějaký problém a musela jsem ho zastoupit. Takže toto je už drobet vyřešeno, i když se stále musím hlásit, že bych jako ráda řídila, ráda pokračovala ve výuce a ráda zase kousek ujela. Zdenda naše auto miluje a stále si užívá jízdu, je to dobře a jsem tomu ráda, ale přihlásit se musím. Stále to není tak nějak automatický.

Zvládli jsme vše myslím na jedničku a tentokrát, kromě vraženého hřebíku do pneumatiky, jsme neměli žádný problém. Hřebík v pneumatice nás poučil o tom, že ani dobrá pojistka není všespásná. Vlastně jsme se dozvěděli, že i taková drobnost nás ve finále může vyjít na poměrně hodně peněz. Jedná se o to, že máme pojištění asistence při defektu kola, máme defekt, a tak zavoláme na asistenci, což musíme udělat jako první. Tam nám řeknou, není problém, my Vám zavoláme servis. Jenže, tady je ten malý problémek. Oni sice zavolají a pošlou nám asistenční vůz, ale ten si sebou nepřiveze sadu na zpravení kola, nebo, hever, aby nám kolo sundal či jakkoliv pomohl, oni přijedou rovnou s odtahem, aby nám auto odtáhli do servisu. Jenže, hřebík v gumě, proražená guma je kvalifikovaná jako chyba řidiče a tam hned spadneme z 300 eur na 175eur plnění a takový odtah se může klidně vyšplhat na 700 eur. Nezapomínejme, že nemáme malé osobní auto, ale velkou krávu, kterou zase hned tak nějaký odtah nemůže vézt. Pak ještě, pokud se jedná o zadní kolo, jako bylo u nás, tak nemůže nás natáhnout na podvalník a vézt jakoby za sebou po zadních kolách. Takto nás vezli na Krétě do servisu. V tomto případě musíme být na podvalníku celý a tudíž to musí být podvalník patřičně velký a pak je i patřičně drahý. Takže, jsme už na podvalníku a suneme si to do servisu, ale ten servis je samozřejmě smluvní, není to žádný servis na rohu nejbližší ulice. Takto se nám ten hřebík dál pěkně prodražuje. Opravu pneumatiky si už vlastně hradíme ze svého, protože na to vše máme jen těch 175 eur. Víc nám nikdo nedá. Pak je na zváženou, jestli nevyheverovat a nepodložit auto, nechytnout si taxíka a neodjet do první, nejbližší opravny gum, protože ať počítám, jak počítám, pořád nás to vyjde nejlevněji. My jsme to nakonec tak udělali, a protože to šlo a opravna byla z kopečka a poměrně nedaleko, tak já jsem hlídala a Zdenda kolo odkutálel do servisu. Oprava stála nějakých 15 eur a nazpět Zdendu majitel servisu odvezl k autu, Zdenda kolo nasadil, dofoukl a na opraveném kole jezdíme dál. Samozřejmě, žádná pojistka není ideální, ale stále máme to, podle nás jedno z nejlepších pojištění na trhu. Ještě k té pojistce, samozřejmě, cena se odvíjí od ceny auta nebo přívěsu. Pokud vezmu, že jsme za nové auto zaplatili první pojištění u Kooperativy 42 tisíc včetně povinného ručení tak za dvouleté auto jsme zaplatili u Uniqa 14 tisíc včetně povinného ručení a totožného plnění. Důležitá je asistence, na tu bychom měli být obzvláště obezřetný a pak ještě výše spoluúčasti. Pak je tu jazyková výpomoc operátora. Ani u Uniqa není ideální, ale lze se domluvit s operátorem, že nám vše vyřídí a my se nemusíme bát, že budeme buď špatně rozumět, nebo se jednoduše nedomluvíme. Operátor může vše vykomunikovat se servisem, může vše domluvit s policií, ostatně, je to napsané v nabídce a v podmínkách, ale moc se jim do toho nechce. Jedná se spíše o rozumnou domluvu s asistencí. My jsme teď využili slevy na další rok a snížili jsme si spoluúčast z 10% na 5% a navýšili asistenci na maximum.

Takže jsme se drobet zorientovali v naší havarijní pojistce a zjistili jsme, že je to opravdu dobré řešení na velký problém, jako je havárie, bouračka anebo rovnou krádež. No a při krádeži, jak jsme se dozvěděli, také nedostaneme cenu, na kterou je pojistka sjednaná. Tam platí všeobecná domněnka, že když mám v pojistce uvedenou cenu auta tak tu taky dostanu. Jistě, muselo by se jednat o úplně nové auto a muselo by ke krádeži dojít ve velmi krátké době. Jinak se postupuje tak, že pojišťovna zjišťuje, za kolik by se dalo na trhu koupit auto v daném vybavení a stáří. Takže, jestliže mám auto 4 roky staré, tak se nepočítá nějaká amortizace na procenta, ale cena totožného modelu a totožného stáří na trhu. Pořád nám ještě nezbydou oči pro pláč a my nestojíme zoufale s klíčky od auta na ulici, kde stálo naše auto a teď je tam jen prázdné místo. Vlastně nás ve finále stojí pojištění na celý rok, včetně pojištění vnitřního vybavení a já nevím, čeho všeho nějakých 8 tisíc ročně, protože povinné ručení bychom platit stejně museli.

Co ještě napsat k Itálii, asi jsem už vše napsala do Cestopisu, jen se ještě maličko zastavím u Sicílie. Byli jsme tam celkem 2,5 měsíce a myslím, že to byly opravdu měsíce nádherné. Nejen, že jsme měli část velmi krásné počasí, ale celkově se nám tam ohromně líbilo. Všechno. Lidi, příroda, parkování, dostatek vody všude, bezproblémové nakupování, trhy, hromady mandarinek a pomerančů, zkrátka, všechno. Neměli jsme jedinou mrzutost, jediný problém. Samozřejmě, je nutné se smířit s občas dost těsným průjezdem městečky a s tím, že pravidla silničního provozu ještě na Sicílii nedorazila. To je vůbec zajímavé. Na to, jak se pravidla nedodržují, jsme při naší druhé cestě, tedy za nějakých 7 měsíců neviděli vážnou dopravní nehodu, neviděli jsme sraženého cyklistu nebo motorkáře, neviděli jsme jediný konflikt na přechodu. Přesto, že si tu jezdí každý tak nějak jak chce, jak se mu líbí, nebo jak potřebuje, tak jsou všichni neuvěřitelně ohleduplní. Hodně jsem o tom psala v cestopisu, ale opravdu, nikde jinde se nám nestalo, aby nám uhnuli na parkovišti, aby nám dali tolik přednost v jízdě, aby nám počkali, než vyjedeme a nemávali přitom rukama a negestikulovali, jak překážíme. Samozřejmě, je to taky o době, o ročním období, kdy jsme tady. Když přijedeme na Sicílii v létě, kdy je tu přetlak návštěvníků, tak věřím tomu, že situace na silnici bude diametrálně odlišná. Představme si situaci, kdy jede rodina na dovolenou, všechny uličky jsou ucpané anebo nacpané, cizinci, neznalý poměrů se motají na silnici, hledají, kam a kde odbočit a jedou krokem, manželka je otrávená, protože už dávno měli být na pláži a děti jsou protivný, protože je jim horko, mají hlad, žízeň a ve finále se jim chce čůrat. To je přesně ten okamžik, kdy horká hlava, Ital, ztratí poslední zbytky důstojnosti a začne květnatě nadávat, gestikulovat, troubit a podobně. Pak je chudák cizinec vystresovaný, dělá víc chyb, než by bylo normální a nakonec prohlásí, že sem už v životě nepojede, a já se mu nedivím. Je to bohužel tak, ale vzpomeňme na chování našich řidičů, jak dokáží být bezohlední vůči turistům, kteří neví ve městě kde zrovna jsou, neví, kam odbočit a kam vlastně jedou.

Když toto píšu, tak jsme jen pár dnů ve Francii. Přejeli jsme Alpy a právě jsme odjeli z Lyonu od naší báječné kamarádky, příbuzné a přítelkyně a její rodiny, ale chci říct, jak moc nám chybí italská příjemnost, chaos, prádlo na balkonech a lidi, co se umí usmát a pozdravit. Tady nic takového nehrozí a je nám to líto. Itálie se nám tak dostala pod kůži, že si těžko zvykáme na striktní pořádek a celkovou upjatost. Samozřejmě, za chvíli zapomeneme a zase si přivykneme novému stylu, ale bude to chvilku trvat. Ještě na podzim se vrátíme do Itálie, dokončíme cestu po italským pobřeží a pak už vjedeme do Francie a budeme tu křižovat tři roky určitě. Tak bude dost a dost času na přivyknutí. Včera jsme také byli v Lyonu na jednom z mnoha sobotních a nedělních trhu. Oči mě málem vypadly a rozum mi nebral výši cen. Tak, jak jsme si nevykli nakupovat na trhu nejčerstvější ovoce a zeleninu za polovinu běžné ceny, tak tady je zelenina jednou tak drahá. Něco neskutečného. Vyloženě mi to vyrazilo dech, ale podle toho, jaký panuje na trhu cvrkot, tak pro Francouze to asi až tak drahé není. Maso je vyloženě předražené a zelenina a ovoce, škoda mluvit.  Jistě, mohu si tu koupit kuře od farmáře, ale za 13 eur za kilo je poněkud hodně, a to je jenom kuře, ostatní maso bylo v stejném gardu. To, co stojí v obchodě 7 eur, tady už se pohybujeme kolem 25 eur a tak podobně. Sicilské pomeranče a mandarinky jsou tak drahé, že nabývám dojmu, že trhovec musel podplatit celou Sicilskou mafii, aby je směl vůbec vyvézt. Ne, vážně, běžně jsou pomeranče okolo 1,2 eur a tady je měli za 3 – 4 eur za kilogram. To už mám pocit, že je to vysloveně přes míru. Jahody jsou nádherné, ale 6 eur za půlkilovou vaničku je taky poměrně dost. No, jak se říká, jiný kraj, jiný mrav a holt si na trhu nic kupovat nebudeme. Tak to je a i když je to škoda, tak my s tím nic nenaděláme. Jen se s tím musíme naučit žít a rychle zapomenout na italské trhy, na hromady zeleniny a ovoce, které se prodávali po celé zemi z aut u silnic a za rozumnou cenu. Tady nic takového není a nebude.

Jinak, co ještě říct k Itálii, snad jen, že jsem nesmírně ráda, že jsme měli možnost a čas celou Itálii objet, prohlédnout si vše co nás zajímalo, seznámit se s historií země, vidět spoustu krásných měst a památek, Zdenda si krásně zarybařil a já jsem přečetla hromadu knih. Bylo nám tady hrozně moc dobře a ještě jednou, děkuji celé Itálii za krásně strávený čas. Bella Italia.

A léto je za námi. Krásné putování po Nizozemí, Belgii atd.

26.6.2018 - 8.10.2018

Měsíc doma uběhl jako voda a my už jsme zase na cestě, a protože je léto, tak na severu. Doma jsme zařídili vše potřebné, utratili hromadu peněz a v klidu jsme zase mohli odjet. Koupili jsme si nové motory na přestavbu našich kol. Pravda. Cena je podle mého astronomická a dlouho jsem odolávala nátlaku a Zdendovým argumentům, ale nakonec jsem i já souhlasila a konečně máme plnohodnotný elektro kola. To byla vlastně letošní největší investice a doufám, že byla za letošní rok poslední. Spouštěčem se stali naši báječný přátelé Zdeněk s Álou, kteří si kola pořídili už vloni. Chválu, jakou na ně pěli jsem už neustála. Když nám vykládali, jak drandí na kolech, co vše projeli a jak jedou do kopců bez problémů a kolik toho ujedou, no, to se už nedalo poslouchat. Já si vždy představila sebe, jak jdeme do města raději pěšky, protože městečko bylo na kopci, jak jdeme přírodou pěšky, protože před námi bylo několik kopečků a zdolávat je na kole by sice šlo, ale ty návraty. Já vždycky tvrdím, že kopec se zpocenými zády vyšlape každý, ale elegantně ho vytlačit, to umí málokdo. Jenže, co si budu namlouvat, to je jen moje póza, protože nerada šlapu do kopce a tak je zkrátka vytlačím.  Taky, pořád jsem si říkala, že ještě nejsme tak starý, abychom si museli opatřovat elektropohony, za další, máme sice pohybu dost, ale pokud ho bude maličko víc, tak se vůbec nic nestane, tlustý jsme až dost. No a co si budeme povídat, je to hodně peněz. Abychom si kupovali laciné věci, tak z toho jsme už vyléčený. Abychom kupovali elektro kola v supermarketu v akci, to ani náhodou, to už mám taky za sebou a abychom si kupovali elektro kola za pár tisíc a pak se s nimi trápili a neujeli na baterky skoro nic, tak to taky nechci. Pak, Zdenda není žádný koziduch a metrák živé váhy potřebuje kvalitní silnou baterku, aby ho kolo taky někam dovezlo. No a když to vše sečtu a podtrhnu, tak to bylo hodně peněz. Celkem nás celá ta sranda stála 70 tisíc, a to máme kola svoje. To byl právě další problém. Koupili jsme si na cestu nová kola, městská, jaká jsme si přáli a poměrně kvalitní. Značka Gianti není vůbec špatná a s koly jsme maximálně spokojený a prodávat je za pár šupů nemělo smysl. Pak nám z toho všeho vypadla přestavba, ale bohužel, motor od BOSCH, který bychom si přáli na ty naše kola není. BOSCH nevyrábí do elektro kol motory na přestavbu, zatím. Nakonec Zdenda vybral velmi silné baterky a elektromotory a snad jsme i měli štěstí na mechanika, který nám kola předělával. Takže jsme nejdříve museli trochu přišetřit, uložit stranou penízky z nájmů, maličko se uskromnit a máme elektro kola. Za necelé dva měsíce co je máme jsme už najezdili přes 1000km, což považuji za skvělé. Hlavně se nám otevřely možnosti projet si velká města bez ztráty květinky. Vidíme mnohem víc pamětihodností a pokud se ocitneme v pěších zónách, kde se jezdit nesmí, není to žádný problém. Jednoduše sesedneme a kolo vedle sebe vedeme. Máme v sedlových taškách ohromný řetěz na čtyřkolky, kterým máme kola připevněná k autu a když chceme jít společně na památku, nebo do obchodu, kola svážeme k sobě a jsme v klidu. Na ten náš řetěz si hned tak někdo nepřijde. Faktem je, že jsme měli kola jen pár dnů a málem jsme o ně přišli, to jsme ještě neměli řetězy, které máme nyní. Naštěstí byl Zdenda v autě, ale zloděj už měl jedno kolo na zemi a chtěl odjet. Díky tomu, že Zdenda kvůli plachtě přetáčí jednu šlapku dovnitř, zloděj šlápl na prázdno a skácel se i s kolem. Zdenda měl čas doběhnout a zloděje odehnat. Zajímavé je, že chlapík měl naprosto náhodou v batohu velké pákové kleště, kterými hravě přeštípnula velmi drahé, bezpečnostní, nepřeštípnutelné, ocelové lano speciálně vyrobené pro kola a mopedy. Ocelové lano bylo přeštípnuté téměř chirurgickým řezem. Takže málem jsme měli po kolech a hned jsme po vzoru Zdendy s Álou navrtali do auta ohromné oko, koupili dvě ocelová lana na čtyřkolky a snad už bude klid. Pokud by nám někdo chtěl kola ukrást vytržením oka v karoserii, tak nám z našeho Flíčku udělá letní bydlení. Oko je zabezpečené tak, že by musel vyrvat celou zadní stěnu, a to už je tolik práce, že ukrást jiné, lépe přístupné bude pro zloděje jednodušší. Teda v to alespoň doufám.

Další velmi příjemnou investicí byl náš nový přírůstek do rodiny, Droník. Co může být lepšího, než když má muž hračku, se kterou si může hrát a já mám klid ke čtení a psaní a občasnému učení. To si dělám trochu srandu, ale pravda je taková, že Zdenda rád lítá, je to hračička a doma si postavil ohromné letadlo z druhé světové války, Spitfire. Sebou jsme vezli ohromného plachťáka a drona. Jenže, dron byl sice kvalitní, ale když jsme ho kupovali, tak vývoj byl trochu někde jinde a náš dron potřeboval k letu téměř absolutně dokonalé podmínky. To je samozřejmě možné, když bychom byli doma a tak si na ty dokonalé podmínky jednoduše počkáme, ale na cestách to až tak nejde. Vychytat, aby nefoukalo, aby byla volná velká plocha, aby v dosahu nebyly vysoké stromy a já nevím co ještě, byl velký problém. Mavic pro je vyšší dívčí, který si se vším tím co jsem vyjmenovala umí poradit. Senzory nárazu, návratový modul, vše se dá hlídat, vše je propojené s GPS a satelity a může létat i ve velkém větru a ve vzduchu sedí jako přibitý. Samozřejmě, je taky za jiné peníze, ale Zdenda se napojil na komunitu droňáků, kteří velmi ochotně poradili, pomohli a poskytli dokonce slevový kupon, takže jsme měli drona o víc jak třetinu levnějšího, než bychom ho kupovali doma a samozřejmě, s plnou zárukou. Takže se teď bavíme o droníku, jak se fotí a co se bude fotit, Zdenda si stále stahuje nějaké výukové programy a učí se ho ovládat a já si mohu v klidu a pohodě číst. Tím bych chtěla doporučit všem ženám karavanistkám, aby podporovali své drahé polovičky v jejich zálibách. Nejen, že budeme chváleny a vynášeny do nebes, milovány jako chápající družky životem, ale hlavně, budete mít pár hodin tolik vytouženého klidu a čas sami pro sebe. Ten využiji samozřejmě k veledůležitým činnostem, jako je prachobyčejné lelkování, probírání novinek s kamarádkou na Skype, čtení nejnovějšího dílu oblíbeného spisovatele, nebo jen přesladká popolední hodinka nerušeného spánku. Ale ono je to oboustranné. Není nic horšího než nudící se partner.

Kdyby mi někdo před lety řekl, že dokážu strávit celý den pobíháním po městě a sháněním rybářských potřeb jenom proto, že se nám rozbil prut, tak bych tomu nevěřila. Není nic důležitějšího, než když má muž svoji zábavu, zrovna tak jako žena. Velmi dobře si pamatuji, jak jsem byla nešťastná a protivná, když jsem přišla o svoji čtečku a nemohla jsem si číst, tak jak jsem byla zvyklá. Samozřejmě, mám s sebou v počítači ohromnou knihovnu a mohla jsem si číst v počítači, ale to není ono. To si nemohu vzít do křesla před auto nebo večer do postele a přečíst si před usnutím pár stránek. Takže, není to jen o tom, aby se zabavil muž, ale musí se zabavit i druhá půlka týmu a je úplně jedno, jestli je to pletením, háčkováním, luštěním sudoku, křížovek nebo čtením. Jakmile se začneme nudit, začneme vymýšlet blbosti, a to je cesta do pekel.

Zatím se nám daří mít tak nějak vše pod kontrolou. Jediné, co nám dělá drobet vrásky je zvyšující se průměrná mzda v ČR a tím pádem se nám zvyšuje výše částky nutná k našemu odchodu do předdůchodu. To nás čeká příští rok na konci léta, ale už teď se nám potřebná částka zvedla o několik set tisíc. Přinejhorším, nepůjdeme do předdůchodu v maximální možné délce, tedy pět let, ale půjdeme na čtyři roky. To se ještě uvidí, a to je přesně to, o čem jsem psala hned na kraji mého deníčku. Psala jsem a zamýšlela jsem se o tom, co vše může zasáhnout do našeho cestování. To jsou přesně ty věci, které my ovlivnit nemůžeme. Kurz eura, výši průměrné mzdy, změny v zákonech a tak podobně.

Hodně se nám ulevilo, že jsme si konečně mohli po letech zřídit soukromý eurový účet. Konečně se i naše banky probudili a umožnili obyčejným lidem, jako jsme my, kteří v zahraničí nepracují, nebydlí, ale mají svoje eura. Doteď to fungovalo tak, že banka si vzala naše aura, ty převedli ve svém momentálním nákupním kurzu na koruny, vložili by je na náš korunový účet a pak každou naši platbu by čerpali z našeho účtu a to opět kurzem prodej. Takže touto transakcí bychom přišli o hodně peněz. Eura dáme ve špatném, nízkém kurzu a dostaneme opět ve špatné, tedy vysokém. Přeložím to, my předáme bance naše aura a dostaneme za ně třeba 24.50, kurz pro nákup a v ten samý den je kurz pro prodej, když si něco koupíme v obchodě, tak samozřejmě nám je banka prodá zpět s patřičným ziskem a my za euro zaplatíme v přepočtu 25.50. Touto transakcí my přijdeme a banka vydělá korunu na jednom euru. Jistě, pokud jedeme jen na dovolenou, není to problém a neřešíme. Já bych to taky neřešila. Je to 14 dnů v roce a proč se nervovat kvůli pár korunám, ale ten, kdo vyjede na déle, měl by i toto zvážit. Už je teď důvod se zamyslet, jestli nenakoupit jistý obolus peněz, nevložit je na eurový účet a z něj čerpat. Samozřejmě, musí se vzít i v potaz výše plateb za vedení účtu, ale pokud osekáme veškeré služby a ponecháme si jen základ, který je ve většině bank zdarma, tak pak se to vyplatí. Jediné, na co si musíme dát pozor je výběr hotovosti z bankomatů a co je velmi úsměvné, Česká spořitelna, organizace, která je naprosto příšerná, nemá jediný eurový bankomat a tak, když potřebujeme v Čechách z nějakého důvodu hotová eura, tak musíme na přepážku, a to si nechají pěkně zaplatit. Pak je lepší trochu popřemýšlet a eura si vybrat v bankomatu v Německu nebo všude okolo, kde je Erste banka. Jediný bankomat na eura jsem objevila v horní části Václavského náměstí. Kousek pod Muzeem. To jsem se jen drobet zamyslela nad eurovým účtem.

Než jsem se dostala k dopsání deníčku, plavně jsme se přehoupli do konce léta, ukončili letní putování a dneska kdy už budu toto mé zamyšlení vkládat do stránek, tak jsme už na cestě podél severní Itálie a pokračujeme v putování podél pobřeží.

My jsme teď byli na měsíc doma a hlavně, byli jsme na naprosto úžasné akci ve Sloupu v Čechách. Sjelo se tam hejno bydlíků a karavanů a měli jsme se tam velmi dobře. Za pár korun jsme si jedli celý víkend jako na zámku. Nepochopili jsme, jak to majitel kempu dělá, ale za ty peníze bych na víkend ani nenakoupila pro dva to nejnutnější, a to jsme měli zajištěné veškeré celodenní vynikající jídlo po dva dny s večerním velkým rautovým stolem a k snídani byl také výběr dobrot. Něco neskutečného. A také, konečně jsme měli možnost otestovat naše nové motory do kol a už jsem mohla říct, jednoznačně, paráda. Ujeli jsme 40 km, jen aby se neřeklo. Dokonce i v lesním terénu se naše kola chovala velmi způsobně a uspokojivě. Takže, není nutno mít horská kola. Samozřejmě, do lesů a terénů to zrovna moc není, ale my je přesně plánovali hlavně do západní Evropy, do Nizozemska, Francie, Španělska, Portugalska a tak podobně. Tak jsme si ověřili, že zvládneme i lesní cesty v naprosté pohodě, ale vysloveně lesní terén už je na nás moc.

A protože se přehoupla doba a my už jsme zase na zimní cestě, vezmu deníček trochu hopem. Celé léto jsme se pohybovali v Nizozemí a užili si neskutečně krásnou krajinu a hlavně, kola. Celé Nizozemí a Belgie je doslova rájem pro cykloturistiku. Ze statistik vyplývá, že v Nizozemí jsou dvě kola na osobu a v některých oblastech i tři, čemuž věřím. Ohromné hromady kol jsou doslova všude. Tak jako u nás jsou velká parkoviště na auta u nádraží, tak tady jsou i několikapatrové parkoviště na kola. Kola jsou nad sebou v kovových rámech a pro člověka, který je neznalý, je to obdivuhodné. Užili jsme si taky parádního vedra, které jsme ještě v našem autě nezažili. Vedro, které panovalo napříč celou Evropou, bylo i tady, na severu Nizozemí a bylo velké. Dokonce jsme se dostali k informaci, že i tady byl zákaz kropení zahrad a voda z kanálů se směla používat jen v určité hodiny. Když se podíváme na Nizozemí, tak si musíme pomyslet, že kde jinde je vody dostatek než tady, ale i zde měli problémy s vodou a s jejím nedostatkem. Samozřejmě, jedná se hlavně o pitnou vodu, tak je vysloveně chráněná, ale i voda v kanálech byla pod dozorem. Nizozemí je krásné, kouzelné a veskrze velmi příjemné. Pokud se zaměříme na jezera, je tu i nádherné koupání pro dobu vedra. Alespoň, Zdenda našel několik čistých, průzračných jezer, kde jsme mohli pohodlně stát a oddávat se lenošení, opalování a koupání. Skoro u každého takového jezera je oddělená nudi pláž, takže pokud máme zájem, tak jí rozhodně najdeme a využijeme. Kupodivu, což mě překvapilo, Nizozemci jsou docela milovníci nudismu a vyhrazené pláže byli vždy plné. Tak, ono je to velmi příjemné, když se nemusíme převlékat ze studených plavek.

Léto se přehouplo a my se vrátili zase na skok domů. Jen zařídit opět spoustu záležitostí, které nejdou řešit na dálku, oběhnout lékaře a můžeme zase odjet.

Je docela zajímavé, kolik lidí jsme nadchli a kolik lidí by rádo podniklo něco podobného jako my. Stále se nám objevují v poště dotazy, jak na to a kolik na to a jak to funguje. Stále dokola opakujeme, že jednak je vše tady v deníčku, hned na začátku, druhak, že je potřeba velká příprava a za třetí, pokud nevlastníme ropná pole nebo půlku Václavského náměstí a máme omezený příjem nebo rozpočet, tak musíme hodně přemýšlet a šetřit. Byl by to dlouhý seznam položek, na které musíme být velmi obezřetní a možná ještě delší seznam by byl toho, co si zkrátka dovolit nemůžeme. Je to jak já s oblibou říkám, druhá strana mince. Ta první je ta, která je vidět a kterou dost lidi obdivují a závidí a právě ta druhá strana, ta rubová, která vidět není je o přemýšlení nad téměř každým výdajem. Počínaje výdajem za jídlo, přes naftu, kavárny, oblečení, vstupy do památek a plnění různých tužeb, které má určitě každý.

Někdy takový to život může přinést i nepochopení té nejbližší rodiny a hned je problém se kterým je nutné se nějak vypořádat. Ale to je na další a delší zamyšlení. My jsme teď odjeli na dalších 8 měsíců a moc se na nastávající putování těšíme. Už jsme byli tak natěšený na odjezd, že každý den zdržení jsme brali pomalu útrpně.

Takže, směle do dalšího putování a dalších kilometrů.

| přihlásit se | mapa stránek | diskuzní fórum | výměna odkazů

BANAN.CZ